Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1294/2007Usnesení NS ze dne 12.12.2007

EcliECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1294.2007.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1294/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. prosince 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné H. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 1 To 9/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 16/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 46 T 16/2003, byla obviněná H. K. spolu s dalšími obviněnými uznána vinnou ad I. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byla odsouzena podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,-Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. jí byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zprostředkovatelské činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení na dobu pěti roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byla obviněná zproštěna obžaloby pro skutky popsané v rozsudku pod body ad VI.B/1 10.

Obviněná spáchala trestný čin tím, že (zkráceně) spolu s obviněnými L. S., P. S., M. B. a D. M. v úmyslu obohatit se ke škodě leasingové společnosti Č. L., a. s., obvinění L. S., P. S., M. B. a D. M. zprostředkovali obchodní zastoupení pro společnost D., spol. s r. o., spoluobviněné K., této zajistili kancelářské prostory v budově J., s. d., ve Z., včetně vybavení, společně prostřednictvím spoluobviněných J. J., J. Č., J. T., L. A., M. H., D. V. a M. J. či sami vyhledávali na území Č. r. osoby, které jako leasingoví nájemci podepisovali leasingové smlouvy, kdy obviněné K. předkládali jejich osobní údaje pro vyplňování fiktivních kupních a leasingových smluv na auta, kdy tyto i částečně vyplňovali, stejně tak zajišťovali i doklady týkající se jednotlivých vozidel, zajišťovali platby počátečních splátek u fiktivních leasingových smluv, a na základě těchto podkladů pak obviněná K. v době od 27. 10. 2000 do 10. 4. 2001, jako obchodní zástupce zprostředkovatelské společnosti D., uzavřela s osobami zprostředkovanými prostřednictvím dalších spoluobviněných, případně které sama vyhledávala na území Č. r., za společnost Č. L., jako pronajímatele, jako s leasingovými nájemci minimálně 41 fiktivních leasingových smluv na ojetá osobní motorová vozidla a vystavila s tím související doklady sloužící k získání plnění ze strany společnosti Č. L. minimálně v rozsahu doplatku tzv. kupní ceny, kdy tito tzv. leasingoví nájemci poskytli pouze své osobní údaje a podepsali doklady bez toho, že by mělo dojít a také nedošlo z jejich strany k faktickému převzetí motorových vozidel a úhradě, tedy zaplacení akontace a následným úhradám leasingových splátek, když faktičtí vlastníci či oprávnění držitelé uvedených motorových vozidel, tyto neprodávali a neprodali zástupcům společnosti D. případně jejich zprostředkovatelům, takže tyto ani nemohly být předány fiktivním leasingovým nájemcům, kdy těchto skutečností si musela být od samého počátku vědoma s ohledem na svoje povinnosti dané smlouvou o obchodním zastoupení. Tohoto jednání se dopustila dílčími útoky popsanými ve výroku o vině pod body ad I./1 – 41.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 1 To 9/2007, z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněné K. částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné K. uložil podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. jí pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a 50 odst. 1 tr. zák. jí uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zprostředkovatelské činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, na dobu pěti roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se domnívá, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Uvedla že soud prvního stupně ve vztahu k ní rozhodl dvěma výroky, jedním zprošťujícím a jedním odsuzujícím. Proti odsuzujícímu se odvolala s argumentem, že odsuzující výrok se týká téhož skutku, resp. těchže skutků, ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., jako výrok zprošťující, takže další trestní stíhání bylo nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Odvolací soud tento argument údajně odmítl s odůvodněním, že oba výroky se týkaly dílčích útoků, které jsou ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. procesně samostatné. Ohledně každého takového dílčího útoku musí být vydáno konečné rozhodnutí, a to třeba i rozdílnými výroky. Podle odvolacího soudu tedy nešlo o stejné skutky. Toto procesní posouzení je však podle obviněné nesprávné, když podstatě odvolacích námitek se vrchní soud vyhnul a v odůvodnění svého rozsudku vyvrátil názor, který obviněná nezastávala. Obviněná již v odvolání, a to je i součástí dovolání, tvrdila, že krajský soud i o těchto dílčích útocích rozhodl zprošťujícím výrokem a zároveň výrokem odsuzujícím. Rozhodujícím zde není to, jakým záměrem byl soud prvního stupně při formulaci svého rozhodnutí veden, ale jak skutky (dílčí útoky) ve svých rozdílných výrocích (odsuzujícím i zprošťujícím) popsal, a zda takto popsané skutky vykazují totožnost ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. V této věci se soud prvního stupně přidržel metodiky obžaloby, která při konstrukci tzv. skutkové věty postupovala tak, že v úvodu formulace skutku uvedla hrubý popis celého jednání i následku, a tento hrubý popis je doplněn výčtem čísel fiktivních leasingových smluv. Krajský soud tento způsob formulace skutku převzal, to znamená, popis skutku se skládá z části obecné, kde je popsáno jednání i následek a z části zvláštní, kde jsou pouze upřesněny jednotlivé leasingové smlouvy. Obviněná v dovolání cituje odsuzující výrok a zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně a dodává, že k popisu každého útoku se tedy vztahuje jak úvodní část obecná, tak i část zvláštní, obsahující identifikaci leasingové smlouvy. Obviněná v dovolání citovala tzv. skutkovou větu odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně a citovala, že zproštěna obžaloby podle rozhodnutí tohoto soudu byla za to, že v době od 16. 8. 2000 do dubna 2001 jako obchodní zástupce zprostředkovatelské společnosti D. po organizování trestné činnosti ze strany L. S., P. S., M. B. a D. M. rovněž v úmyslu obohatit se ke škodě leasingové společnosti Č. L., jednak sama a jednak prostřednictvím obviněných J., Č., T., A., H., V. a J. vyhledávala na území Č. r. další osoby, s nimiž společnost Č. L., jako pronajímatel, uzavřela jako s leasingovými nájemci v období od října 2000 do dubna 2001 minimálně 41 fiktivních leasingových smluv na ojetá osobní motorová vozidla a vystavila s tím související doklady sloužící k získání plnění ze strany leasingové společnosti Č. L. minimálně v rozsahu doplatku tzv. kupní ceny, kdy tito tzv. leasingoví nájemci poskytli pouze své osobní údaje a podepsali doklady bez toho, že by mělo dojít a také nedošlo z jejich strany k faktickému převzetí motorových vozidel a úhradě, tedy zaplacení akontace a následným úhradám leasingových splátek, když faktičtí vlastníci či oprávnění držitelé uvedených motorových vozidel, tyto neprodávali a neprodali zástupcům společnosti D. případně jejich zprostředkovatelům, takže tyto ani nemohli být předány fiktivním leasingovým nájemcům, kdy těchto skutečností si musela být od samého počátku vědoma s ohledem na svoje povinnosti dané smlouvou o obchodním zastoupení. Pokud se tzv. obecné popisy jednání ve výroku odsuzujícím a ve výroku zprošťujícím téměř shodují, a to dokonce i v počtu uzavřených fiktivních leasingových smluv, pak jde o onu částečnou shodu jednání, která zachovává totožnost skutku. Obviněná je přesvědčena, že byla pravomocně zproštěna pro podvodné jednání spočívající v podstatě v uzavírání fiktivních kupních a leasingových smluv v počtu nejméně 41 případů a byla odsouzena pro totéž podvodné jednání, spočívající rovněž v uzavírání fiktivních leasingových smluv v počtu nejméně 41 případů. Tento postup podle ní odporuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a soud druhého stupně měl zrušit odsuzující výrok a zastavit v tomto rozsahu trestní stíhání. Pokud tak soud druhého stupně neučinil, jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a aby sám zastavil trestní stíhání. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že veškeré úvahy vrchního soudu vztahující se k aplikaci ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., § 160 odst. 1 tr. ř., jakož i ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. mají oporu v ustálené judikatuře, přičemž odvolací soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 2/2003, ze dne 12. 3. 2003. V podrobnostech je možno na argumentaci Vrchního soudu v Olomouci odkázat s tím, že se s ní Nejvyšší státní zastupitelství plně ztotožňuje. Dodal, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné H. K. jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se uplatní tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tzn. jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na případy, kdy místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému – pro obviněného méně příznivému rozhodnutí (především k odsuzujícímu rozsudku).

Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že shodné námitky obviněná uplatnila již v řízení o odvolání u soudu druhého stupně a tento soud se jimi zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť má za to, že její trestní stíhání bylo nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Domnívá se, že odsuzující výrok soudu prvního stupně se týká téhož skutku, resp. týchž skutků ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., jako výrok zprošťující, tedy že krajský soud podle ní o týchž dílčích útocích rozhodl zprošťujícím a zároveň odsuzujícím výrokem. Skutky pro něž byla obviněná uznána vinnou a skutky pro něž byla obžaloby zproštěna podle ní vykazují totožnost skutku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř., neboť pokud se tzv. obecné popisy jednání ve výroku odsuzujícím a ve výroku zprošťujícím téměř shodují, a to dokonce i v počtu uzavřených fiktivních leasingových smluv, pak jde o onu částečnou shodu jednání, která zachovává totožnost skutku.

Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Je nutné poznamenat, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Tuto zásadu vyjádřenou v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. nelze ovšem striktně vykládat tak, že se musí jednat o naprostou shodu rozsudku a žalobního návrhu, neboť některé skutečnosti mohou odpadnout a jiné naopak přibýt. To znamená, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace. Dojde-li ke změně skutkových okolností, pak musí totožnost skutku současně udržovat buď způsobený následek nebo totožnost jednání. Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Dílčí útok pokračujícího trestného činu je dílčí jednání obviněného, zpravidla do určité míry oddělené časově i místně, pokud toto dílčí jednání je součástí souhrnu takových obdobných dílčích útoků při naplnění znaků pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák. Pro úplnost je ještě třeba připomenout, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud rozhoduje o celém skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž o jednotlivých útocích pokračujícího trestného činu lze rozhodnout v hlavním líčení různými typy rozhodnutí.

Obviněná byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 46 T 16/2003, uznána vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustila dílčími útoky specifikovanými ve výroku o vině pod bodem ad I./1 – 41, týmž rozsudkem byla obviněná zproštěna obžaloby pro skutky (jednotlivé dílčí útoky) vymezené pod bodem ad VI.B/1 – 10. Je zřejmé, že proti obviněné bylo vedeno trestní řízení pro jednání spočívající v podstatě v tom, že přestože znala své povinnosti v souvislosti s uzavíráním leasingových smluv, tyto řádně neplnila a uzavírala smlouvy za situace, kdy si musela být vědoma, že není k dispozici předmět leasingu a uvedla tak poškozenou v omyl, když předstírala existenci předmětu leasingu a řádně uzavřené leasingové smlouvy a musela tak být srozuměna s tím, že leasingová společnost uhradí kupní cenu za něco, co nezíská, takto vylákala peněžní plnění, které použila ve svůj prospěch případně prospěch dalších osob. Nalézací soud pak na základě rozsáhlého dokazování dospěl k závěru, že obviněná u jednání popsaného pod bodem ad I./1 – 41 naplnila všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a naopak u některých z dílčích útoků pokračujícího trestného činu kladeného jí za vinu, nebylo prokázáno, že by je spáchala obviněná, kdy konkrétně jde o útoky vymezené pod body ad VI.B/1 – 10 zprošťujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně. Totožnost jednání v daném případě není dána pouhou shodou v obecném úvodním popisu jednání v odsuzujícím a zprošťujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podstatu skutku tvoří jednání jako projev vůle ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle. Meze útoků zahrnutých do jednání jsou pak určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Je-li podle § 12 odst. 12 tr. ř. skutkem též dílčí útok pokračujícího trestného činu, tj. dílčí jednání pachatele zpravidla do určité míry oddělené časově i místně, ač je součástí souhrnu obdobných dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nelze za takovýto dílčí útok považovat pouze část jednání pachatele specificky konkretizovanou (v daném případě uzavřením konkrétních leasingových smluv a konkrétním následkem spočívajícím ve způsobení škody), bez dalšího trestněprávně relevantního jednání společného všem jednotlivým konkrétním dílčím útokům pachatele. Obecný, všem dílčím konkrétním útokům pachatele společný popis jednání, je tak zároveň nedělitelnou součásti každého konkrétního dílčího útoku (skutku - § 12 odst. 12 tr. ř.). V případě zjištění podmínek pro zproštění obžaloby podle § 226 tr. ř. jen ohledně některého dílčího útoku pokračujícího jednání, je proto nutno ve zprošťujícím výroku uvést celé jednání pachatele jehož se zprošťující výrok týká, tj. jak popis části společné, tak i konkrétního dílčího útoku. Samotné uvedení „41 fiktivních leasingových smluv“ je proto nepodstatné, když dílčí útoky, ohledně kterých byla obviněná zproštěna obžaloby, jsou konkretizovány v bodech ad VI.B/1 – 10 a v dalším popisu skutku z něhož vyplývá, že právě na základě zde uvedených „těchto“ leasingových smluv a k zde uvedeným „těmto“ vozidlům byl fiktivními kupními smlouvami předstírán vlastnický vztah ze strany D., spol. s r. o., přičemž i následek ve formě výši způsobené škody, je vyčíslen pouze ve vztahu k těmto leasingovým smlouvám. Totožnost skutku tak není dána proto, že odsuzující výrok obsahuje popis jednání ohledně konkrétních 41 leasingových smluv s následkem škody ve výši nejméně 20.997.528,- Kč a hrozící škodou ve výši 531.892,- Kč. Zprošťující výrok pak obsahuje jednání ohledně jiných konkrétních 10 leasingových smluv s jiným následkem škody ve výši 4.516.578,- Kč a hrozící škodou ve výši 394.055,- Kč. Není tak mezi předmětnými skutky dána ani totožnost jednání ani totožnost následku. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně a potažmo druhého stupně nerozhodoval rozdílně o tomtéž skutku, jak se mylně domnívá obviněná, ale rozhodoval o celém skutku, který je uveden v žalobním návrhu, avšak tak, že ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. o části dílčích útoků pokračujícího trestného činu rozhodl odsuzujícím výrokem a o části výrokem zprošťujícím. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 46 T 16/2003, ani rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 1 To 9/2007, nebylo porušeno ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a není tedy naplněn ani obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že obviněná H. K. ve svém mimořádném opravném prostředku opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnila námitky, které byly dovolacím soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. prosince 2007

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru