Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1286/2020Usnesení NS ze dne 27.01.2021

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Peněžitý trest
Vymáhání peněžitého trestu
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1286.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 68 odst. 3,4,6 předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1286/2020-5174

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný Y. F., nar. XY, občan Ukrajiny, trvale bytem Ukrajina, XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 2 To 53/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2018 takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 2 To 53/2020, a to pouze v té části výroku podle § 256 tr. ř., kterou bylo odvolání obviněného Y. F. zamítnuto ve vztahu k výroku o peněžitém trestu, a dále rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 46 T 7/2018, stran obviněného Y. F. ve výroku o peněžitém trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2019, č. j. 46 T 7/2018-4626, byl Y. F. uznán vinným v bodech 1-18 zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 6-18 zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu ve výši 500 denních sazeb po 2 000 Kč (tzn. celkem 1 000 000 Kč), pro případ jehož nevykonání byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, a dále k trestu vyhoštění na dobu deseti let a k trestu propadnutí věci, a to padělaného řidičského průkazu a mobilního telefonu se SIM kartou. Bylo mu také uloženo (částečně společně s dalšími spoluobviněnými) nahradit v rozsudku vyjmenovaným poškozeným škodu v celkové výši 13 479 650 Kč. V poslední části pak byl obviněný zproštěn obžaloby pro některé z žalovaných skutků a poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Trestné činnosti se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že s dalšími spoluobviněnými a jinými osobami jako členové organizované skupiny pachatelů, jejíž složení se postupně proměňovalo a činilo vždy více osob s vymezenými úkoly, se záměrem se obohatit nejméně od července 2014 do října 2016 po předchozí domluvě v autosalonech a půjčovnách v České republice pod lživými záminkami krátkodobého zapůjčení vylákávali osobní motorová vozidla s úmyslem je nevrátit a použít je pro vlastní potřebu (zejména je následně prodat) a vyváželi je přes Slovensko a Maďarsko na Ukrajinu, kde je přebíral obviněný Y. F., přičemž dílem tak bylo činěno za užití padělaných osobních dokladů, které tato skupina prostřednictvím dalších neustanovených osob zajistila. Konkrétně jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jmenovány čtyři osoby, které „vypůjčovaly“ vozidla, jedna z nich byla státním občanem Srbska, jedna nebyla ustanovena. Další osoby (jedna z nich rovněž státní příslušník Srbska) se po dohodě s obviněným Y. F. podílely na výběru vozidel a pro konkrétní vývozy zjednávaly osoby, které je převážely na Ukrajinu, kde je v XY nebo jinde předávaly rusky či ukrajinsky mluvícím osobám zjednaným Y. F. Jeden ze spoluobviněných vždy provázel vylákané vozidlo v jiném vozidle a na Ukrajině či jinde přebíral od Y. F. finanční podíl na výnosu z trestné činnosti. Takto se obviněný Y. F. podílel na osmnácti v rozsudku podrobně popsaných případech. Trestnou činností, na které se podílel, byla způsobena majetková škoda v celkové výši 17 323 006 Kč.

3. Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině, o trestu a o náhradě škody) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 8. 2020, č. j. 2 To 53/2020-4999, podle § 256 tr. ř., tj. jako nedůvodné, zamítl.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Uvedl, že soudy porušily jeho právo na řádnou obhajobu, jednostranně hodnotily důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obviněným navržené doplnění dokazování. Podle obviněného nebyly splněny předpoklady vzniku jeho trestní odpovědnosti, tedy objektivní a subjektivní stránka trestného činu. Protiprávní jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nebylo žádným důkazem prokázáno. Nikoho z osob, které měly být součástí organizované skupiny, obviněný nezná, vyjma J. Š. Při přechodu státní hranice Ukrajiny se setkal s J. P., který však potvrdil, že spolu v žádném zločinném spolčení nebyli. Spoluobviněný J. K. jej při rekognici neoznačil za osobu „Ukrajince Ž.“. Svědek J. P. proti obviněnému vypovídal až v hlavním líčení. Ostatně i soudy obou stupňů hodnotily výpovědi některých svědků jako účelové a nevěrohodné. Přesto z nich však ve svých rozhodnutích vycházely. Ačkoli ve věci vystupovali tři obvinění, nelze z toho podle obviněného dovodit existenci organizované skupiny. Dovolatel totiž svou účast na trestné činnosti popírá a spoluobviněný J. K. jej za osobu podílející se na trestné činnosti neoznačil.

5. K otázce zavinění obviněný konstatoval, že se žádné trestné činnosti nedopustil a výsledky provedeného dokazování nesvědčí o opaku. Jeho vina je dovozována z výpovědi J. Š., kterému bylo v přípravném řízení přiznáno postavení spolupracujícího obviněného. To mu však následně soud prvního stupně odebral, neboť provedeným dokazováním byly jím oznámené skutečnosti vyvráceny. J. Š. tedy dovolatele křivě obvinil s cílem zbavit se vlastní trestní odpovědnosti. K otázce příčinné souvislosti obviněný uvedl, že svědecké výpovědi soudy vyhodnotily vždy v jeho neprospěch. Poukázal na výpověď V. K. a také P. M., která sice obviněného označila jako osobu, která si k nim na hranicích přisedla do auta, z této skutečnosti však podle obviněného nelze vyvozovat jeho účast na organizované skupině.

6. Obviněný soudům dále vytýká, že neprovedly výslech D. R., který od počátku trestního stíhání navrhoval, přičemž v té době se svědek nacházel na území České republiky. Proveden nebyl ani obviněným navržený listinný důkaz týkající se termínů jeho přejezdu hranic Schengenského prostoru. V řízení podle obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ačkoli v případě dvou skutků byl obžaloby zproštěn, u dalších osmnácti soud na takový postup „bez dalšího odůvodnění“ rezignoval. Obviněný má za to, že v řízení byla natolik porušena jeho procesní práva, že je tím závěr o jeho vině ovlivněn. Navrhoval a předložil „řadu důkazů“, které nebyly provedeny, aniž by se soud s takovým postupem v rozsudku procesně relevantním způsobem vypořádal.

7. V závěrečné části svého dovolání obviněný soudům vytkl nezákonnost uloženého peněžitého trestu. Ten mu byl uložen pouze s odkazem na výnos z trestné činnosti, aniž by bylo přihlíženo k jeho majetkovým poměrům a zřejmé nedobytnosti tohoto trestu. Odkázal k tomu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zprostil jej obžaloby.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že Krajský soud v Brně realizoval precizní dokazování, v jehož rámci provedl v podstatě všechny v úvahu přicházející důkazy, které také řádným způsobem – nejen jednotlivě, jak to činí dovolatel, ale zejména ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil. Dospěl pak k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky dovodit lze. Odvolací soud odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho výhradami, které jsou obsahově shodné s argumentací podaného dovolání, se bezezbytku a správně vypořádal. Státní zástupce považuje skutková zjištění soudů za správná a zastává názor, že v jejich rozhodování nelze dovodit ani vadu tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. Požadavky obviněného na doplnění dokazování soudy nepominuly, ale logicky zdůvodnily, proč považují provádění dalších důkazů za nadbytečné. Dovolací námitky obviněného se, pokud jde o výrok o vině, s jím uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Obviněný je totiž staví výlučně na přesvědčení, že trestná činnost mu nebyla prokázána. Pouze takové výhrady jsou podkladem pro jeho tvrzení, že objektivní a subjektivní stránka stíhaných zločinů ani znak „spáchání činu členem organizované skupiny“ nebyly naplněny. Takto koncipované námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný dovolací důvod) podřadit nelze.

9. Obviněnému lze podle státního zástupce přisvědčit v tom, že námitka zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen trest, který zákon (v případě konkrétního pachatele) nepřipouští. Uložení peněžitého trestu také nelze odůvodnit pouze výší majetkového profitu získaného trestnou činností. V tomto směru sice argumentace soudů podle státního zástupce příliš přesvědčivě nevyznívá, nicméně podmínky uložení peněžitého trestu v daném případě splněny byly. Přes objektivní obtíže dané tím, že dovolatel je cizím státním příslušníkem a fakticky se zdržuje na území Ukrajiny, věnoval Krajský soud v Brně pozornost objasnění jeho majetkových poměrů. Z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný není osobou nemajetnou. Sám potvrdil, že je OSVČ, jeho příjem před vzetím do vazby se pohyboval mezi 45 000 až 50 000 UAH, spolu s manželkou je také spoluvlastníkem bytu v XY o velikosti 150 m2, a současně by měl zdědit dům po otci. Běžně také disponoval automobilem i finančními prostředky v řádu přinejmenším stovek EUR či USD, které užíval na pronájem drahých vozidel. Spoluobviněný J. Š. potvrdil, že vše financoval právě dovolatel. Pominout nelze ani skutečnost, že škoda způsobená trestnou činností výrazně přesáhla 10 mil. Kč, přičemž právě obviněný byl osobou, která z ní profitovala nejvíce. Státní zástupce tak zastává názor, že uložený peněžitý trest není trestem nedobytným a tedy není ve vztahu k dovolateli ani trestem nezákonným. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

10. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku. Ohradil se vůči hodnocení, že by měl být vůdčí osobou trestné činnosti. K tomu zopakoval část svých dovolacích námitek. K otázce nedobytnosti peněžitého trestu uvedl, že jeho příjem se před zadržením pohyboval v přepočtu kolem 40 000 Kč. Z něj živil sebe, manželku a dvě nezletilé děti. Žádný dům po otci nezdědil a není spoluvlastníkem žádné takové nemovitosti, která by mohla být po jejím zpeněžení použita na úhradu peněžitého trestu.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

13. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Toho se obviněný v podstatě domáhá. Hodnocení důkazů soudy provedly řádně a postupovaly v souladu s ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nezbývá tedy, než na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně odkázat. Není smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud provedené důkazy (byť v reakci na námitky dovolatele) sám znovu reprodukoval, porovnával a rozebíral a hodnotil a činil vlastní skutková zjištění.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

15. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

16. O takový případ se v posuzované věci nejedná. Naopak, soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly ke skutkovým závěrům obsaženým ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obviněný sice úvodem svého dovolání i později v textu uvádí, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu či znak spáchání „jako člen organizované skupiny“, tato tvrzení jsou však vždy odůvodněna výhradami vůči hodnocení důkazů ze strany soudů. V daném případně bylo ovšem zapojení obviněného do organizované skupiny spolehlivě prokázáno a jeho tvrzení je jen součástí jím prezentované verze, v rámci které se snaží objektivně zjištěné skutečnosti vysvětlit jako náhodné a s trestnou činností nesouvisející. K tomu lze odkázat na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně, rozbor provedených důkazů a zejména shrnutí v odst. 296-300 rozsudku. S námitkami obviněného se již v rámci odvolacího řízení vypořádal Vrchní soud v Olomouci zejména v odst. 24-36 usnesení.

17. Přisvědčit nelze ani námitkám obviněného týkajícím se opomenutých důkazů, neboť oba jím v dovolání uvedené důkazní návrhy zamítl soud prvního stupně s řádným a logickým odůvodněním (viz odstavce 304 a 305 rozsudku). K další obviněným tvrzené „řadě navržených důkazů“ se pak nelze blíže vyjádřit pro nekonkrétnost takové námitky. V odst. 24 dovolání obviněný uvádí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Tato námitka nebyla jasně specifikována. Dosud zmíněné námitky nejsou pod žádný z dovolacích důvodů podřaditelné.

18. S určitou dávkou tolerance je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná námitka týkající se právního posouzení, totiž že ostatní členy organizované skupiny až na jednoho obviněný neznal. To by nicméně (pokud by to byla pravda) nebylo překážkou daného právního posouzení. Zákon ani soudní judikatura nevyžaduje, aby pachatel znal totožnost či podobu ostatních členů organizované skupiny. Podstatné je, aby jeho subjektivní stránka zahrnovala vědomí o tom, že je součástí skupiny pachatelů, v níž je provedena určitá dělba úkolů mezi její jednotlivé členy a jejíž činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Tato námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.

19. Obviněný dále namítl nezákonnost uloženého peněžitého trestu z důvodu jeho nedobytnosti, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

21. Námitka zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (viz rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání je v této části důvodné.

22. Není pochyb o tom, že v případě dovolatele byly splněny obecné podmínky pro uložení peněžitého trestu stanovené v § 67 tr. zákoníku. Pokud jde o jeho výměru a další podmínky, stanoví trestní zákoník v § 68 odst. 1, že peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku činí denní sazba nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku soud v rozhodnutí uvede počet a výši denních sazeb. V tomto ustanovení je dále upravena možnost stanovení splátek peněžitého trestu.

23. Podle § 68 odst. 4 tr. zákoníku příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu. Nevychází se tedy jen z čistého příjmu pachatele, ale též z jeho majetku a z výnosů z něj a také z dalších podkladů. Vedle příjmů a majetku je nutno přihlédnout i k závazkům pachatele. Tento odhad soudu přichází ovšem v úvahu jen za situace, kdy nebudou k dispozici žádné nebo dostatečné podklady ke zjištění pachatelova čistého příjmu a jeho majetkových poměrů. Jde o subsidiární postup. Odhad nemůže vykazovat prvky libovůle, musí vycházet z důkazů a jasných hledisek.

24. Dovolatelem namítaná otázka je upravena v § 68 odst. 6 tr. zákoníku tak, že peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.

25. Při zkoumání uvedené zákonné podmínky je nutné vycházet z konkrétně ukládaného trestu a zjišťovat osobní a majetkové poměry pachatele i jeho závazky. Kritéria je třeba posuzovat z hlediska kvantitativního. Peněžitý trest má být uložen jen v takové celkové výměře, v jaké je dobytný. Pokud by peněžitý trest ve výměře, v jaké umožňují jeho uložení osobní a majetkové poměry pachatele, byl nepřiměřený ostatním hlediskům stanoveným pro ukládání trestu (§ 39 tr. zákoníku), zejména povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, uváží soud, zda není namístě uložení jiného druhu trestu, a to popřípadě i vedle peněžitého trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 901). Pro neuložení peněžitého trestu by však nestačila jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo dokonce neochota pachatele tak učinit.

26. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku (viz například usnesení Nejvyššího soudu: ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 9/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015, a ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016, a zejména již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.).

27. V posuzované trestní věci soudy nižších stupňů při rozhodování o druhu a výměře peněžitého trestu ukládaného obviněnému správně vycházely z toho, že spáchal závažný majetkový trestný čin, jímž se snažil získat pro sebe či pro jiného vysoký majetkový prospěch. Soudy však nepostupovaly důsledně podle § 68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku, neboť peněžitý trest přes uvedené zákonné požadavky a názory vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu zdůvodnily výhradně výnosem z trestné činnosti. Nezabývaly se majetkovými, případně osobními a rodinnými poměry obviněného. Lze sice přitakat státnímu zástupci v tom směru, že obviněný v řízení sdělil některé dílčí informace vztahující se ke svým příjmům a majetku, nicméně soud prvního stupně je označil za „značně problematické“ (odst. 325 rozsudku), neboť obviněný tato svá vyjádření často měnil, a jeho majetkové poměry následně hodnotil jako „zcela nejasné“ (odst. 329). Odvolací soud se k příjmovým a majetkovým poměrům obviněného nevyjádřil vůbec, přičemž k námitce nedobytnosti peněžitého trestu v odst. 39 usnesení zcela nedostatečně poukázal opět pouze na výnos z trestné činnosti. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak nelze chápat jinak, než že soudy vycházely ze skutkového závěru spočívajícího v tom, že majetkové poměry obviněného provedeným dokazováním zjištěny nebyly, a peněžitý trest tak (v rozporu se zákonem i citovanou judikaturou) stanovily pouze na základě výnosu z trestné činnosti, navíc ukončené několik let před jejich rozhodnutím.

28. Nelze přitom ani konstatovat, že by státním zástupcem citované údaje byly pro určení výše peněžitého trestu dostačující a konkrétně uložený peněžitý trest i přes chybný postup soudů odůvodňovaly. Jak je patrné ze spisového materiálu, obviněný tyto údaje skutečně velmi účelově měnil (především své příjmy navyšoval) v závislosti na tom, jaké skutečnosti vycházely v řízení najevo. Vyjadřoval se přitom (patrně záměrně) poněkud mlhavě. Státním zástupcem citované údaje nelze bez dalšího označit za skutkové závěry, které v řízení vyšly najevo, neboť státní zástupce zjevně shrnul maximum příjmů a majetku, které obviněný zmiňoval v průběhu celého řízení, přičemž tyto údaje nebyly podrobeny hlubšímu hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., resp. v rámci tohoto hodnotícího postupu je soudy paušálně jako nevěrohodné odmítly, jak bylo výše uvedeno.

29. Vzhledem k výše uvedenému je třeba soudům dále vytknout, že neodůvodnily ani to, jak dospěly k výši jedné denní sazby a k celkové výši peněžitého trestu. I kdyby soud prvního stupně vycházel z odhadu ve smyslu § 68 odst. 4 tr. zákoníku, měl být tento odhad uveden tak, aby byl přezkoumatelný. Soudem prvního stupně nebyl důsledně respektován ani postup stanovený judikaturou při výměře peněžitého trestu. Peněžitý trest se vyměřuje v tzv. denních sazbách, a to ve dvou oddělených krocích. Nejprve je třeba v souladu s kritérii uvedenými v § 68 odst. 3 tr. zákoníku stanovit počet denních sazeb, a následně určit jejich výši, a to v zákonem určených rozpětích podle § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Celková výměra peněžitého trestu je pak dána součinem takto stanovených hodnot. Postup, jakým soud vzhledem k uvedeným zákonným kritériím dospěl k těmto jednotlivým hodnotám (počtu a výši denních sazeb), je třeba náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysvětlit v odůvodnění rozsudku (naopak nesprávný a nepřípustný je opačný postup soudu, při němž nejprve stanoví celkovou výměru peněžitého trestu, kterou následně rozpočítá na denní sazby – viz rozhodnutí č. 3/2018-V. Sb. rozh. tr.). V daném případě sice soud prvního stupně stanovil nejprve počet denních sazeb a poté jejich výši, avšak obojí pouze formálně konstatoval jednou větou bez jakéhokoli odůvodnění.

30. Především však bez jakéhokoli závěru o osobních a majetkových poměrech obviněného v době rozhodnutí nelze činit závěr o dobytnosti peněžitého trestu v celkové výši 1 000 000 Kč. V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno tři roky a rozhodnutí odvolacího soudu bezmála čtyři roky po ukončení trestné činnosti. V souvislosti s uložením peněžitého trestu se soudy nezabývaly ani závazky obviněného, včetně jeho zákonné vyživovací povinnosti a povinnosti nahradit poškozeným způsobenou škodu.

31. Jestliže byl tedy obviněnému uložen shora uvedený peněžitý trest, stalo se tak bez respektu k ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku, a proto výrok o tomto trestu (a náhradním trestu odnětí svobody) nemohl obstát. Nejvyšší soud tak shledal ve vztahu k obviněnému Y. F. vadu spočívající v nerespektování podmínek ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku, kterou je zatíženo napadené rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že obviněný je cizím státním příslušníkem, sám nebyl ochoten poskytnout o svých majetkových, osobních a rodinných poměrech jednoznačné a ověřitelné údaje, a s ohledem na dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, jsou možnosti zjištění údajů potřebných pro uložení peněžitého trestu obviněnému Y. F. značně ztížené, a to až do té míry, že je uložení peněžitého trestu prakticky vyloučeno. Není přitom namístě zvažovat uložení jiného druhu trestu namísto trestu peněžitého, což by mohlo být eventuálně důvodem zrušení celého výroku o trestu a vrácení věci soudu prvního stupně. V případě obviněného lze ostatní uložené tresty považovat za dostačující a naplňující zákonná kritéria pro ukládání trestu stanovená zejména v § 38 – 42 tr. zákoníku.

33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

34. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě, tedy že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání. Jak je z výše podaného výkladu zřejmé, naplnění této alternativy uvedeného dovolacího důvodu nepřichází v úvahu. Vzhledem k tomu, že je však napadené rozhodnutí částečně vadné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je tomu stejně i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

35. Nejvyšší soud tedy shledal dovolání obviněného částečně důvodným, neboť obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon v daném případě neumožňoval. Proto zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 2 To 53/2020, a to pouze v té části výroku podle § 256 tr. ř., kterou bylo odvolání obviněného Y. F. zamítnuto ve vztahu k výroku o peněžitém trestu, a dále rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 46 T 7/2018, stran obviněného Y. F. ve výroku o peněžitém trestu. Jen aby zabránil jakýmkoli pochybnostem, Nejvyšší soud připomíná, že zrušení výroku o peněžitém trestu samozřejmě zahrnuje i tu část výroku, jíž byl stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

36. S ohledem na učiněné závěry nebylo nutné zrušit celý výrok o trestu a nebylo ani namístě (a v zásadě nebylo ani možné) zrušené části rozhodnutí, ať již činností Nejvyššího soudu či jiného soudu, jakkoli nahrazovat. Nejvyšší soud tedy zrušil pouze vadný výrok o peněžitém trestu, který již nebude nahrazen jiným, a předmětné řízení je pravomocně skončeno. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 1. 2021

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru