Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1277/2017Usnesení NS ze dne 08.11.2017

HeslaSubsidiarita trestní represe
Ultima ratio
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1277.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1277/2017-40

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 8. listopadu 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 9 To 105/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 90/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 14 T 90/2014, byl obviněný M. N. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku se spoluobviněnými A. B., B. G. D., T. G. a Š. T., kteří byli také odsouzeni uvedeným rozsudkem. Za to mu byl uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozený byl s uplatněným nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný M. N. se společně se spoluobviněnými uvedeného zločinu dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku, které v podstatě spočívalo v tom, že po předchozí domluvě, že přinutí poškozeného M. B. k zaplacení odškodnění za telefonické vyhrožování zabitím, dne 3. 10. 2013 obviněný B. vylákal na schůzku poškozeného v P., okr. P.-z., kam se dostavili i obvinění D., G. a T., na poškozeného vytvářeli psychický nátlak tak, že mu prostřednictvím obviněných B. a T. zdůrazňovali, že se dopustil závažného trestného jednání, za které by mu mohli uříznout hlavu, že mu reálně hrozí vysoký trest vězení z něhož by se mohl vykoupit částkou 500 000 Kč, přičemž obviněný B. na něj křičel a vyhrožoval mu, že ho zabije, obviněný T. jej udeřil do krku a následně opakovaně rukou do obličeje, v důsledku čeho se poškozený začal obávat o svůj život a pod tímto tlakem souhlasil s tím, po snížení této částky na 300 000 Kč, že se pokusí tuto sehnat a souhlasil i s požadavkem, že do zaplacení dá zatím do zástavy své vozidlo BMW, kdy pod tímto tlakem v nedalekém autobazaru sepsali kupní smlouvu, že toto vozidlo prodává za 200 000 Kč obviněným T. určenému obviněnému G., kterému vozidlo i doklady předal, aniž by mu kupní cenu vyplatil, následně byl zejména obviněným G. upomínán, že se blíží termín splátky a na den 7. 10. 2013 byl vyzván ke schůzce v Obchodním domě Eden, kde se s ním sešli obvinění B., G. a N., kteří následně přivolali i obviněného T. a zde poškozenému důrazně připomenuli jeho dluh ve výši 300 000 Kč, ačkoliv si byli vědomi, že svým vystupováním v něm zesílí obavy, že výhrůžky zmíněné při první schůzce uskuteční, přičemž poškozený byl takto nucen souhlasit s jejich požadavkem, že dluh uhradí ve třech splátkách po 100 000 Kč, přičemž v následujícím období poškozeného prostřednictvím G. telefonicky urgovali a zjišťovali, zda již sehnal peníze, že první splátku má uhradit na schůzce dne 6. 11. 2013 v Obchodním centru Flóra, kde na něj již čekali obvinění B., D. a N. a požadovali první splátku, přičemž byli zadrženi policejními orgány, jimiž byla tato fáze trestné činnosti monitorována.

Proti rozsudku okresního soudu podali všichni obvinění a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 9 To 105/2017, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. N. prostřednictvím obhájce včas dovolání. V obsahově rozsáhlém dovolání uvedl, že podle obžaloby je podstatou jeho trestné činnosti účast na schůzce dalších odsouzených s poškozeným M. B. dne 7. 10. 2013 a následně dne 6. 11. 2013, kdy podle obžaloby jednal poučeně a aktivně se zapojil do dalšího vývoje. Nic jiného, že mu není kladeno za vinu. Listina s vyděračským obsahem, nalezená při prohlídce jeho vozidla, která i podle státního zástupce zřejmě nesouvisí s touto věcí, ale týká se jeho věrohodnosti, že je od jiné osoby, která se cítila ohrožena, obrátila na něj a on jako špičkový odborník v ochraně osob pracuje i s takovými dokumenty. Soudu prvního stupně navrhl provedení výslechu osob, kterých se listina týká, ale soud je neprovedl, proč je neprovedl ani neodůvodnil, ale v odůvodnění rozsudku je o této listině zmínka. Odvolací soud se pak touto jeho námitkou vůbec nezabýval.

Na schůzkách dne 7. 10. 2013 a 6. 11. 2013, jichž se účastnil, že také nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání, nikdo se nedopustil žádné hrozby. Vydírání mělo být zahájeno již při první schůzce dne 3. 10. 2013, které se ale on nezúčastnil a z dokazování přímo nevyplývá, že by věděl o konkrétním jednání ostatních odsouzených na této schůzce. Pokud soudy jeho znalost průběhu první schůzky dovozují na základě toho, že si daného dne telefonoval s odsouzeným A. B., s kterým se zná více než 10 let a běžně telefonicky komunikovali, následně i s odsouzeným Š. T., považuje tento závěr za spekulativní a nepodložený dalšími důkazy. Soudy tyto telefonáty bez znalosti jejich obsahu považují za důkaz o tom, že se s ostatními odsouzenými domlouval na spáchání daného trestného činu a byl zapojen do problematické transakce s automobilem. Že nevěděl o konkrétním jednání ostatních odsouzených na první schůzce, podle obviněného vyplývá i z prostorového odposlechu ze schůzky dne 6. 11. 2013, kdy nikomu nevyhrožoval, působil jako uklidňující činitel a snažil se pomoci poškozenému s hledáním řešení jak uhradit existující dluh. Vše působí dojmem oboustranně velmi klidně vedeného jednání, až překvapivě klidně vzhledem k tomu, že se poškozený k vrácení peněz neměl. K argumentaci soudu v rozsudku, že poškozený byl klidný, protože si byl vědom přítomnosti policie, obviněný namítá, že to nijak nevysvětluje skutečnost, že žádný z odsouzených nevyvíjel nátlak a vše probíhalo v klidném duchu. Prostorový odposlech z Obchodního centra Flóra svědčí také o tom, že ani předtím, v Obchodním domě Eden k žádnému důraznému připomínání dluhu nedošlo. Nelze tak podle obviněného M. N. hovořit o nějakém nátlaku a rozhodně ne z jeho strany. Přepis odposlechu, že orgány činné v trestním řízení hodnotily velmi subjektivně, je nesprávně přepsán, některé pasáže chybí a soudy jeho text hodnotily jednostranně v jeho neprospěch.

Obviněný M. N. dále poukázal na svoji výpověď, že byl přesvědčen o důvodu své přítomnosti na schůzkách jen proto, že poškozený si měl najmout na odsouzeného A. B. nájemného vraha a on, jako osoba pracující v oblasti ochrany osob, byl na obou schůzkách přítomen z profesionálních důvodů, přičemž byl také ostatními odsouzenými informován o tom, že jim poškozený dluží větší částku peněz, podrobnosti vzniku tohoto dluhu ale neznal a nesvědčí ani žádný důkaz o tom, že by je znal. Nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, který jeho informovanost o podrobnostech jednání ostatních odsouzených na první schůzce s poškozeným dne 3. 10. 2013 dovodil z toho, že se poškozeného zeptal, zda splácí předmětné vozidlo. Protože byl informován o větším dluhu poškozeného, logicky se ho mohl ptát na splácení předmětného vozidla, aniž měl v úmyslu jej vydírat. Přítomnost více osob na jednání s poškozeným dne 6. 11. 2013 pak vysvětluje tím, že ostatní odsouzení měli z poškozeného nemalé obavy, když A. B. vzkazoval, že jej „nechá oddělat“ a tento se mohl právem domnívat, že mu z jeho strany hrozí reálné nebezpečí. Proto se odsouzení chovali obezřetně a na schůzku jej také vzali, proto také on přišel ozbrojen, jako špičkový odborník má zkušenosti s ochranou osob a ostatní odsouzení spoléhali na jeho klidné a rozvážné jednání.

Obviněný M. N. nesouhlasí ani s argumentací soudů, že jeho obhajoba byla vyvrácena provedenými důkazy, zejména pak výpovědí poškozeného, když tento vyhrožoval jinému fyzickou likvidací, prodal automobil, aniž na to měl právo, hrubě fyzicky napadal i svoji družku, svědkyni L. M., která pak před soudem změnila svoji výpověď v neprospěch odsouzených nejspíš proto, že měla strach z dalšího násilí ze strany poškozeného a byla jím náležitě zpracována. Proto tuto její výpověď je v této části podle obviněného třeba brát s velkou rezervou, přičemž ale nikdy nevypovídala v jeho neprospěch.

Podle obviněného tak důkazy, o které soudy opřely výrok o jeho vině, lze vyložit i jinak a v jeho prospěch, přičemž se jedná také pouze o nepřímé důkazy a z žádného z nich nevyplývá, že by poškozeného vydíral a věděl, že dluh poškozeného je sporný. Nepřímé důkazy tak netvoří ucelený řetězec, když z nich nelze vyvodit jen jediný závěr a vyloučit možné jiné závěry. Výpovědi poškozeného a svědkyně L. M. nejsou podle něj dostatečně věrohodné. Dále citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zabývajícími se zjišťováním skutkového stavu věci, hodnocením důkazů, zásadou „in dubio pro reo“ a prokazováním úmyslu, přičemž podle jeho názoru se rozhodnutí soudů vymykají z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a jsou s uvedenou zásadou v rozporu. V důsledku neprovedení některých důkazů namítá také tzv. opomenuté důkazy a porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože jeho vina nebyla prokázána.

V závěru dovolání obviněný M. N. poukázal na zásadu subsidiarity trestního práva a princip „ultima ratio“, když účelem trestního práva není jeho zneužívání k řešení osobních sporů. Důvody nesprávného posouzení skutku oběma soudy pak shrnul tak, že neprovedly všechny důkazy, rozhodnutí opřely o skutečnosti, které nebyly předmětem důkazního řízení, nesprávně vyhodnotily zjištěné důkazy, důkazy hodnotily selektivně a jednostranně v jeho neprospěch, rozhodly jen na základě nepřímých důkazů, které netvoří ucelený logický systém a porušily zásadu „in dubio pro reo“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby. Alternativně navrhl, aby po zrušení rozhodnutí soudů byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nesplňuje obsahové náležitosti, když neobsahuje konkrétní dovolací důvod a pokud vada nebyla odstraněna na výzvu soudu, mělo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Převážná část dovolacích námitek obviněného ale stojí mimo jakéhokoliv dovolacího důvodu a jedinou námitkou, kterou by bylo možno podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Tu ale považuje za neopodstatněnou a bylo by namístě dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.

III

Nejvyšší soud předně zjistil, že obviněný v rozporu s požadavky na obsahové náležitosti dovolání, uvedenými v § 265f odst. 1 tr. ř., v dovolání neuvedl žádný konkrétní důvod dovolání s odkazem na zákonné ustanovení § 265b tr. ř. Z obsahu jeho obsáhlého dovolání lze ale dovodit, že uplatnil jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když také namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek, kterého se měl dopustit a nebylo prokázáno, že by jednání, které je mu dáváno za vinu, splňovalo znaky předmětného trestného činu. Nejvyšší soud proto nepovažoval za nutné vrátit věc soudu prvního stupně bez rozhodnutí o dovolání, aby postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. odstranil tuto jeho vadu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní.

S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že z podstatné části čistě procesní námitky obviněného, týkající se zejména hodnocení důkazů soudy, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z výše uvedené podstatné části obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky nejsou založeny na zpochybňování právního posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku, ale z podstatné části na zpochybnění zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů soudy a na polemice s argumentací soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí. Skutkovou je také námitka obviněného, že bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato zásada souvisí s hodnocením důkazů a má procesní, nikoliv hmotně právní povahu.

Pokud obviněný namítá nedostatek zavinění s tím, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin, přičemž zejména popírá vědomost rozhodných okolností případu, i tato námitka, obecně sice hmotně právní, je založena na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy a s jejich skutkovými závěry, které se pak staly podkladem pro závěr o existenci úmyslu. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Tak soudy v této trestní věci postupovaly a nelze jim vytýkat nesprávné hodnocení důkazů jen proto, že je obviněný hodnotí jinak. Přitom posuzuje jednotlivé důkazy izolovaně, ale závěr o jeho vině je prokazován souhrnem všech soudy uvedených skutečností a důkazů, a to zejména také výpovědí poškozeného a svědkyně L. M., které obviněný naopak považuje za nevěrohodné. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného, a proto postačí plně odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, s kterými se Nejvyšší soud ztotožnil.

Pouze na doplnění lze uvést, že Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že přítomnost více osob na jednání s poškozeným dne 6. 11. 2013 byla dána tím, že ostatní odsouzení měli z poškozeného nemalé obavy, když A. B. vzkazoval, že jej „nechá oddělat“, tento se mohl právem domnívat, že mu ze strany poškozeného hrozí reálné nebezpečí, proto se chovali obezřetně a proto také on na schůzku přišel ozbrojen. Tato námitka je v přímém rozporu s provedenými důkazy a se zjištěným jednáním spoluobviněných vůči poškozenému zejména na první schůzce dne 3. 10. 2013 v P. Pokud jde o námitky ohledně listiny s vyděračským obsahem, nalezené při prohlídce vozidla obviněného, tak okresní soud konstatoval, že nesouvisí s touto trestní věcí a tedy důvodně nevyhověl návrhu na provedení výslechu osob, kterých se listina týká, protože by to bylo bez významu a tedy nadbytečné.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.

Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, z nichž v napadeném usnesení vycházel i krajský soud a provedenými důkazy, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soud prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Jak již bylo výše uvedeno, není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Jedinou námitkou odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe a pravidla „ultima ratio“.

Zásada subsidiarity trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji proto řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip „ultima ratio“ je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny.

Obviněný v souvislosti se subsidiaritou trestní represe namítal, že trestním postihem není možné nahrazovat řešení osobních sporů, jak tomu bylo v tomto případě. Tato námitka ale nemůže obstát, protože jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným a svojí závažností převyšuje běžně se vyskytující případy těchto trestných činů. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že přes subjektivní přesvědčení obviněného o marginální závažnosti jeho jednání, se jedná o vysoce společensky závažný případ trestného činu vydírání. Osobní spory jsou přitom běžnou příčinou obdobné trestné činnosti, a pokud byly naplněny všechny znaky trestného činu, nemůže stát rezignovat na svoji povinnost stíhat a spravedlivě potrestat jejich pachatele jen s odkazem na subsidiaritu trestní represe nebo princip „ultima ratio“.

Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal správným závěr soudů obou stupňů o tom, že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a toto bylo správně kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Protože jediná hmotně právní námitka týkající se subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“ byla shledána zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného M. N. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. listopadu 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru