Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1276/2017Usnesení NS ze dne 24.10.2017

HeslaDovolací důvody
Krádež
Ublížení na zdraví
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1276.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 205 odst. 2 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1276/2017-19

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 24. října 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 6 To 142/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 14/2017 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 4. 2017, č. j. 34 T 14/2017-76, byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů v podstatě dopustil tím, že dne 30. 12. 2016 v době od 21:39 hod. do 21:50 hod. v prodejně Albert ve Z. vzal z prodeje 3 kávy Davidoff a 2 balení stavebnice zn. LEGO, které si schoval do batohu, a prošel s nimi bez zaplacení přes pokladny, čímž způsobil společnosti AHOLD Czech Republic, a. s., škodu ve výši 1 765 Kč, za pokladnou byl vyzván zaměstnancem ostrahy, poškozeným L. P., aby mu ukázal batoh, načež se obviněný pokusil utéct, v čemž mu poškozený bránil tím, že jej chytil za bundu a odtlačoval od východu. Obviněný poškozeného napadl, v rámci potyčky mu přetáhl jeho bundu přes hlavu, dvakrát ho udeřil pěstí do obličeje, způsobil mu tržnou ránu na víčku levého oka a drobné poranění na palci pravé ruky, což si vyžádalo lékařské ošetření a následnou pracovní neschopnost. Jen shodou náhod nedošlo u poškozeného ke zraněním závažnějším, která by ho citelně omezila v běžném způsobu života po dobu delší jednoho týdne, přičemž obviněný byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 48 Tm 1/2014, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2015, odsouzen za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta, který dne 16. 4. 2016 vykonal.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 8. 6. 2017, č. j. 6 To 142/2017-142, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný namítl, že jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost, neboť u přečinu krádeže se obžalobě nepodařilo předložit dostatek důkazů, které by prokazovaly, zda a případně jaké zboží odcizil. Soud došel k nesprávným skutkovým závěrům, neboť vycházel pouze z výpovědi jednoho svědka a neprovedl další důkazy. S ohledem na zásadu in dubio pro reo měl být ohledně tohoto přečinu zproštěn obžaloby. K přečinům ublížení na zdraví a výtržnictví obviněný zdůraznil nutnost postupovat podle zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“, neboť obviněný své jednání nepovažuje za tak závažné, aby dosáhlo intenzity trestného činu. V případě pokusu přečinu ublížení na zdraví absentuje subjektivní stránka, neboť úmysl obviněného nesměřoval ke zranění poškozeného, ale šlo pouze o reakci na to, že jej poškozený držel pod krkem, a obviněný se v obavě o své zdraví pokusil uvolnit ze sevření úderem poškozeného. Zranění palce si poškozený pravděpodobně způsobil sám, když obviněného strhnul na zem. Jednalo se o vzájemný konflikt, kdy chyba byla na obou stranách, a oba si z potyčky odnesli následky. Podle obviněného byla zranění poškozeného nepatrná, a proto nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví, přestože jednání bylo posouzeno jako pokus. Tato část jednání měla být posouzena pouze jako přestupek. V případě přečinu výtržnictví rovněž chybí znak zavinění. Jednalo se pouze o potyčku, která v důsledku nízké intenzity nemůže být posuzována jako trestný čin, ale nanejvýš jako přestupek.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a soudu druhého stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Obviněný ve svém dovolání namítl, že v případě té části jeho jednání, kterou soud kvalifikoval jako přečin krádeže, nebylo dostatečně prokázáno, že by něco odcizil, a to především z důvodu nedostatečně provedeného dokazování. Tato námitka však směřuje výhradně do rozsahu a hodnocení dokazování soudy obou stupňů a s ohledem na výše uvedené ji nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod. V hodnocení důkazů soudy obou stupňů přitom nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Je rovněž namístě poznamenat, že obviněný ve svém dovolání extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nenamítl. Obhajoba obviněného ohledně této části jeho jednání byla spolehlivě vyvrácena výpovědí poškozeného L. P. a Nejvyšší soud, shodně se soudy obou stupňů, neshledal tuto výpověď nevěrohodnou.

Námitku obviněného, že jeho jednání posouzené jako přečin výtržnictví nedosáhlo intenzity trestného činu a nebyl naplněn znak zavinění, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Ve skutkové podstatě je výslovně uvedeno napadení jiného na místě veřejnosti přístupném, čímž je dáno, že právě tuto formu jednání zákon za splnění dalších podmínek výslovně považuje za jeden z případů závažného způsobu narušení veřejného klidu a pořádku. U tohoto napadení není nutné, aby došlo k újmě na zdraví, a je třeba v této souvislosti zdůraznit, že uvedený znak napadení jiného v rámci přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku je širším pojmem než jen způsobení újmy na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku apod., která je vázána na poruchu zdraví vymezenou v § 122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015).

Obviněný fyzicky napadl pracovníka bezpečnostní agentury, který proti němu vykonával zákonné právo podle § 76 odst. 2 tr. ř. v souvislosti s podezřením, že obviněný v prodejně odcizil zboží. Tohoto jednání se dopustil v prodejně v otvírací době a tedy na místě veřejnosti přístupném a tímto způsobem bránil řádnému objasnění důvodného podezření ze spáchání trestného činu. Soudy obou stupňů správně dovodily, že obviněný tímto jednáním naplnil všechny znaky přečinu výtržnictví. Napadením poškozeného obviněný hrubě narušil veřejný pořádek v prodejně a jeho jednání proto mělo povahu výtržnosti.

Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit i námitku, že v případě jednání obviněného posouzeného jako pokus přečinu ublížení na zdraví nedošlo k naplnění subjektivní stránky. Obviněný namítl, že neměl v úmyslu způsobit zranění poškozenému, ale chtěl se jen uvolnit z jeho sevření. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou. V případě napadení poškozeného obviněným nelze hovořit o nutné obraně, ani případně o vzájemné potyčce. Obviněný byl v souladu s § 76 odst. 2 tr. ř. zadržen pracovníkem bezpečnostní agentury pro důvodné podezření, že v prodejně odcizil zboží. Pokusil se o útěk z prodejny, aby se vyhnul zadržení přivolanou hlídkou policie, v čemž mu poškozený zabránil tím, že jej držel jednou rukou. Nato reagoval obviněný tak, že napadl poškozeného opakovanými údery pěstí do obličeje. Vzhledem k umístění a charakteru úderů, kdy obviněný poranil oko poškozeného, hrozilo způsobení mnohem vážnějších zranění a obviněný musel být srozuměn s tímto hrozícím následkem. Jednal tedy přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a soudy správně vyhodnotily jeho jednání jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný dále vytkl soudům obou stupňů, že jeho jednání nemělo být vůbec posuzováno podle trestního práva, ale pouze jako přestupek. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015).

Jednání obviněného kvalifikované jako přečin výtržnictví a pokus přečinu ublížení na zdraví nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není ničím snižována. Naopak je zvyšována mimo jiné skutečností, že se tohoto jednání dopustil ve snaze zabránit pracovníkovi bezpečnostní agentury v plnění jeho pracovních povinností, tedy v zadržení obviněného důvodně podezřelého z protiprávního jednání do příjezdu policejní hlídky. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný totožné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. října 2017

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru