Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1257/2020Usnesení NS ze dne 17.12.2020

HeslaDovolací důvody
Rozmysl
Vražda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1257.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 140 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1257/2020-517

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání obviněného R. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 2 To 62/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. U. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2020, č. j. 40 T 3/2020-430, byl obviněný R. U. shledán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to konkrétně specifikovaného nože a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.

2. Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného pokusu zločinu jednáním spočívajícím v tom, že během dne 18. 9. 2019 zaslal své bývalé přítelkyni K. S. opakované zprávy, ve kterých uvedl, že zabije poškozeného J. B., a téhož dne kolem 16:20 hod. na chodbě v přízemí domu na ul. XY v Brně, v úmyslu usmrtit jej, napadl poškozeného J. B., který vystupoval z výtahu, tak, že jej násilím zatlačil zpět do výtahu, kde jej opakovaně nožem s čepelí o délce cca 80 mm bodal do krku a zad a způsobil mu čtyři bodné rány, a to bodnou ránu na přední straně krku na rozhraní krku a hrudníku délky 2 až 3 cm zasahující do podkoží, bodnou ránu na levé boční straně krku délky 2 cm zasahující do hloubky 3 cm a ze dvou třetin protínající zevní jugulární žílu, která jej v důsledku hrozící vzduchové embolie a krvácení bezprostředně ohrožovala na životě, a dále mu způsobil bodnou ránu na zadní straně krku délky 1 cm zasahující do podkoží, přičemž tato bodně řezná poranění krku byla lokalizována do míst, kde hrozilo vážné poranění důležitých orgánů, a to např. průdušnice a dalších cév krku s nebezpečím aspirace krve do dýchacích cest s následným udušením, na zadní straně krku hrozilo zejména zasažení obratlové tepny, při jejímž protětí by vzniklo život ohrožující krvácení anebo zasažení míšního nervu, např. s následkem trvalé ztráty hybnosti dolní končetiny a v případě průniku nástroje do páteřního kanálu hrozilo nejen poranění krční míchy se vznikem trvalého ochrnutí všech končetin, ale i okamžitá smrt, a bodnou ránu v horní části zad délky 0,5 cm sahající jen mělce do podkoží, avšak v případě, že by čepel nože pronikla do dutiny hrudní, hrozilo by zejména poranění plíce, příp. poranění cév, zejména mezižeberních, přičemž ke smrti J. B. nedošlo jen proto, že poškozený z místa činu utekl a krátce po činu mu byla poskytnuta urgentní odborná lékařská pomoc.

3. Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 9. 2020, č. j. 2 To 62/2020-474, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že zjištěný skutkový stav neumožňoval dovodit, že by své jednání směřoval k úmyslnému zavinění smrti. Při absenci takového úmyslu usmrtit pak nemohl být shledán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, ale zločinem (resp. ve stadiu pokusu) těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. Poškozeného totiž nechtěl zabít, měl na něj pouze vztek, jelikož se cítil zrazeně s ohledem na to, co pro tehdejší družku K. S. a vidinu úplné rodiny udělal, avšak poškozený mu partnerku přebral. Obviněný tedy chtěl poškozenému pouze z nastalé situace „dát přes držku“. Dne 18. 9. 2019 šel svoji bývalou přítelkyni navštívit, neboť si s ní chtěl promluvit, a náhodně potkal ve výtahu poškozeného, o kterém nevěděl, že se zde zdržuje. Došlo k potyčce, při které vytáhl nůž, avšak až ve chvíli, kdy ho poškozený chytl „do kravaty“. Obviněný měl tehdy zraněnou ruku a nůž tasil právě z důvodu tohoto zranění, přičemž jím máchal kolem sebe pouze v obranném reflexu. Závěr o úmyslu poškozeného usmrtit tedy neodpovídá provedenému dokazování ani zjištěnému skutkovému stavu věci. Odvolací soud se dostatečně nezabýval tím, jak přesně potyčka mezi zmíněnými aktéry probíhala a v jakém okamžiku nůž vytáhl. Pasáže v jeho odůvodnění k posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy jsou nelogické, neopírají se o žádné důkazy a jde tak pouze o domněnky. Přiblížil závěry teorie i soudní praxe k aplikaci § 140 odst. 2 tr. zákoníku stran premeditace a dodal, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by si na místo donesl nůž se záměrem usmrtit poškozeného, přičemž jím máchal ve znevýhodněné pozici, v obraně a útok účelně nevedl do oblasti krku. Ani z výhružek usmrcením ve vzteku během hádky pak nelze bez dalšího usuzovat na úmysl usmrtit, zvláště když tomu nenasvědčují objektivní okolnosti. Předchozí uvážení se musí vztahovat nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel zvažuje všechny okolnosti pro i proti případnému usmrcení, ale i na volbu vhodných prostředků, tedy jde ve své podstatě o naplánování činu. Všechno, co dne 18. 9. 2019 prostřednictvím Facebooku napsal, bylo jen proto, aby vyventiloval tlak, který na něj byl obrovský. Pokud tedy byly provedené důkazy hodnoceny jako prokazující úmysl usmrtit poškozeného, jedná se o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by šlo o případ, kdyby vědomě a úmyslně mířil na poškozeného a na jeho životně důležité orgány a byl alespoň srozuměn se škodlivým následkem. Dodal, že ve vztahu k posouzení subjektivní stránky soudy plně nevycházely z presumpce neviny a z navazujícího pravidla in dubio pro reo. Dále obviněný namítl, že délka uloženého trestu je pro něj nepřiměřená, neboť jinak žije řádným životem, v minulosti pracoval, staral se o rodinu a vyživoval také svoji nezletilou dceru. K útoku se plně doznal, přičemž jeho resocializace je podle znaleckého posudku na nejvyšším stupni úspěšnosti. Mělo proto dojít k mimořádnému snížení jeho trestu, neboť zde existuje více významných polehčujících okolností a nedostatek okolností přitěžujících.

5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že je považuje za částečně důvodné, pokud byla namítnuta absence rozmyslu jako kvalifikačního momentu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Nejprve k nedůvodným tvrzením konstatoval, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí žádnými vnitřními rozpory a učiněná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech, stejně tak neměl žádnou pochybnost o tom, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit. Ke znaku rozmyslu pak sdělil, že podstatou jednání bylo setkání obviněného s poškozeným, kterého dlouhodobě a hluboce nesnášel, u výtahu, což bylo pro oba jistým překvapením. Obviněný nicméně zareagoval útokem, kterému se poškozený bránil, přičemž potyčka měla tzv. pěstní charakter. Teprve posléze, když poškozený začal nabývat převahy, obviněný vytáhl nůž a začal bodat, resp. řezat. K tomu státní zástupce poukázal na závěry znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, podle nichž obviněný jednal v afektu a v silném hněvu s potřebou pomstít se poškozenému za své utrpení, avšak nikoli v afektu patickém, který by mohl eliminovat jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti. Poukázal na závěry odborné literatury k této problematice a dovodil, že popsané okolnosti vylučují premeditaci v jakékoli formě, neboť obviněný jednal v afektu, bez zvažování jakýchkoli možností a alternativ. Argumenty soudů pak shledal nepřiléhavými. Obviněný se sice opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že poškozeného zabije, avšak význam takových projevů je limitovaný a je nutné je hodnotit opatrně, neboť ne vždy dokladují skutečný lidský záměr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn.. 7 Tdo 40/2013). Obviněný navíc užil nůž až v průběhu konfliktu, nikoli ihned. Jeho verbální projevy tak dotváří povšechný obraz zlého úmyslu, avšak nikoli rozmyslu vztahujícího se ke zjištěnému skutku, tedy k jedinečnému činu. K námitkám obviněného směřujícím proti výroku o trestu se pak státní zástupce s ohledem na popsané úvahy již nevyjadřoval.

7. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.

9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ač v řízení předcházejícím bylo učiněno rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají především námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

11. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak obecně možné podřadit námitku obviněného týkající se absence obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to subjektivní stránky. Je však třeba doplnit, že obviněný tuto námitku postavil zejména na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v nichž popisoval své jednání v některých momentech odlišně od toho, než jak bylo zjištěno soudy činnými ve věci, a to v podstatě tak, že při náhodném konfliktu s poškozeným v obraně máchal nožem, a tedy nebylo zjištěno, že by ho chtěl usmrtit, navíc s rozmyslem. Jeho námitky tedy především směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým závěrům, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] činit nelze.

12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

13. V projednávaném případě ovšem není dán žádný, a již vůbec nikoli extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (odst. 6. až 20. rozsudku soudu prvního stupně a odst. 18. až 23. usnesení soudu druhého stupně) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

14. Jen obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že již učiněná skutková zjištění týkající se doby předcházející samotnému napadení nepochybně vypovídají o stupňující se agresi obviněného vůči poškozenému, včetně jeho úvah ohledně usmrcení. Obviněný se mezi svými známými pokoušel sehnat někoho, kdo by poškozenému „zlámal kosti“, přičemž M. M. napsal, že měl takové nervy, že chtěl poškozeného i jednou rukou zabít. Několik dní před napadením toto poškozenému sám sdělil při náhodném setkání s ním a K. S., kdy se ho rovněž pokusil napadnout, navíc pak i několik minut před samotným napadením poškozeného napsal K. S. zprávy, kde zmínil, že poškozeného zabije (konkrétně „zabiju tu svini“).

15. Nelze také přehlédnout, že K. S. v den napadení obviněnému při jejich komunikaci prostřednictvím telefonu sdělila, že se poškozený nachází u ní v bytě, přičemž obviněný následně do domu, v němž se tento byt nachází, přišel, vyzbrojen nožem. S poškozeným se setkal již u výtahu, kterým poškozený sjel do přízemí, kde – byť setkání již u výtahu bylo náhodné – ho ihned napadl údery rukou a násilím zatlačil zpět do malého prostoru výtahu, v němž vzniklá potyčka pokračovala. Pokud jde o její průběh, soudy se v konečném důsledku nepřiklonily k závěru, že by poškozený chytil obviněného do tzv. kravaty, na což bylo opakovaně poukazováno v dovolání. Pro vývoj předmětného střetu bylo ovšem daleko podstatnější zjištění, že obviněný zcela cíleně napadl poškozeného a byl neustále v daném směru iniciativní. Užil údery rukou, popřípadě i kolenem, čemuž se poškozený samozřejmě bránil, mimo jiné i kousnutím obviněného do prstu. Následně obviněný zaútočil nožem (jak vypověděl poškozený, obviněný začal něco vytahovat z kapsy, věděl, že u sebe nosívá nůž, proto ho začal napadat údery, ale vytažení nože nezabránil) a své údery (obviněný sdělil, že se jím začal ohánět doslova hlava nehlava) vedl především na krk a záda poškozeného, přičemž způsobil několik zranění, včetně zranění ohrožujícího jej na životě. Ještě poté, co se poškozenému podařilo z výtahu utéci, ho obviněný krátce pronásledoval. Pak zavolal na linku 158 a své jednání oznámil, s tím, že poškozeného snad zabil.

16. Přehlédnout nelze ani závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které vyloučily patický afekt, byť potvrdily jednání v afektu, který obviněný navzdory svému vědomí o tendenci chovat se agresivně nechal narůst do takové míry, že v konečném důsledku jednal shora popsaným způsobem. Útočil bez snížení či dokonce vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, pak obdobně konstatovala, že obviněný jednal v silném hněvu, s potřebou pomstít se poškozenému za své utrpení a vyrovnat s ním účty.

17. Je možné i doplnit, že obviněný takto nejednal poprvé, neboť již byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 90 T 95/2016, za v jistém smyslu obdobné jednání, byť kvalifikované jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu, spočívající v útoku nožem. Obviněný si tedy musel nepochybně být vědom svého silně impulzivního jednání, přičemž na základě tohoto rozsudku byl dokonce povinen podrobit se programu psychologického poradenství na zvládání agrese.

18. Popsané učiněné skutkové závěry, tedy nikoli skutkové závěry modifikované, předložené obviněným v dovolání, pak svědčí o tom, že bylo jeho záměrem usmrtit poškozeného, a to navíc nikoli pouze situačním (okamžitým), ale již dříve přijatým, a přistoupil k jeho uskutečnění. Setkání s poškozeným v domě nebylo náhodné, ale o jeho přítomnosti u K. S. věděl, navíc již dříve projevoval vůči němu jak verbální, tak i fyzickou agresivitu, spojenou s výhružkami zabitím. Konflikt iniciativně započal (nelze tedy přesně tvrdit, že „došlo k potyčce“, jak uváděl v dovolání) a v jeho průběhu užil nůž, kterým poškozeného opakovaně bodnul, zejména do oblasti krku – není proto možné přisvědčit obviněnému, pokud namítl, že chtěl poškozeného v podstatě jen napadnout několika údery rukou („dát pár po držce“), neboť (pouze) tak nečinil, ani že jen v obraném reflexu máchal rukou s nožem. Napadení pak ukončil poškozený, který utekl, přičemž obviněný jej ještě, byť krátce, pronásledoval. Tyto skutkové závěry, jak již bylo řečeno, jsou zcela jednoznačné a navazují jak na provedené důkazy, tak i na sebe navzájem, ve smyslu geneze jeho impulsivity, silného hněvu a potřeby pomstít se poškozenému.

19. Pokud jde o právní kvalifikaci, obviněný napadl závěr o naplnění subjektivní stránky, tedy zavinění, přičemž akceptoval pouze dovození úmyslu ve vztahu k těžké újmě na zdraví, což mělo vést k užití § 145 tr. zákoníku. Naopak rozporoval existenci úmyslu usmrtit poškozeného, a to jak existenci tohoto úmyslu vůbec, tak i jeho kvalifikované formy v podobě rozmyslu jako kvalifikačního momentu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože, jak již bylo řečeno, své námitky opíral především o odlišný průběh skutkového děje, a navíc k problematice rozmyslu, resp. k premeditaci obecně, spíše citoval některé úvahy z odborné literatury, aniž by předložil konkrétní hmotněprávní argumenty k absenci rozmyslu v jeho případě, lze mít s jistou mírou tolerance za to, že podstatou námitek obviněného je v určitém rozsahu i zpochybnění právního posouzení skutečně učiněných zjištění. Proto Nejvyšší soud doplňuje následující.

20. Především na podkladě skutkových závěrů nepochybně vyplývajících z provedených důkazů, nikoliv tedy pouze jejich částí nebo jejich modifikovaného znění, nelze nijak pochybovat o správnosti úvahy soudů obou stupňů, že obviněný jednal v úmyslu poškozeného usmrtit, konkrétně v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný zcela cíleně zaútočil na poškozeného, a to opakovanými bodnutími nožem, do míst, kde i ze zcela laického pohledu může mít navazující zranění smrtící následek. Související okolnosti předložené obviněným v dovolání, pokud jimi neměnil učiněná skutková zjištění, tedy zejména že měl vztek na poškozeného, který mu přebral družku, s níž měl dítě a chtěl udržovat vztah, resp. že potyčka byla z počátku pouze pěstní a poškozený se v určité míře bránil, na tom nemohou ničeho změnit.

21. Nejvyšší soud akceptuje i právní kvalifikaci podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy pokusu o úmyslné usmrcení s rozmyslem (nikoli po předchozím uvážení, obviněným v dovolání rovněž zmiňovaném). Rozmysl je kvalifikovanou formou úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení coby druhé alternativy kvalifikačního znaku vymezeného v § 140 odst. 2 tr. zákoníku, je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467 až 1468, a dále rozhodnutí publikované pod č. 49/2013 Sb. rozh. tr).

22. Aplikují-li se naznačené závěry odborné literatury a soudní praxe, do jisté míry citované obviněným v dovolání, resp. i státním zástupcem ve vyjádření, na reálně dovozený skutkový stav, je zřejmé, že (jak již bylo výše řečeno), obviněný dlouhodoběji projevoval svoji nenávist vůči poškozenému a záměr způsobit mu fatální zranění. Tento svůj postoj opakovaně a poměrně výslovně vyjadřoval, přičemž tak činil nikoli např. pouze v opilosti v průběhu finální potyčky, kdyby jeho sebekontrola nad takovými slovními projevy byla snížená a proto by je bylo nutné od jeho skutečného úmyslu odlišovat jako tzv. silácká prohlášení (viz státním zástupcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn.. 7 Tdo 40/2013), ale jednal zřetelně uvědoměleji, opakovaným hledáním osoby, která by takový útok provedla, opakovaným vyhrožováním apod. Ke kontaktu obou aktérů pak nedošlo náhodně, ale po cíleném vstupu obviněného do domu, kde se poškozený v daný okamžik nacházel. Náhodou byl pouze kontakt již u výtahu, který vedl zprvu k obviněným iniciované pěstní potyčce, nicméně pak vytáhl nůž, kterým poškozeného napadl, a to opakovaně a posléze ho i pronásledoval. Popsaná zjištění ve svých souvislostech poskytují dostatečný podklad pro hmotněprávní závěr, že obviněný zvážil za vědomí své agresivity zamýšlený cíl, jímž bylo odstranění poškozeného jako osoby, která mu, podle jeho vnímání, ohrozila vztah s družkou, a činil kroky k jeho realizaci. Rozmysl pak, na rozdíl od předchozího uvážení, nepožaduje detailní uvážení činu samotného ani prvky jeho naplánování. Je tak zřejmé, že byť ze strany obviněného nebyl připraven podrobnější plán či proveden sofistikovanější útok, což na jedné straně vyloučilo posouzení v podobě předchozího uvážení, tedy premeditaci v užším slova smyslu, současně podstatou skutku nebyla situační záležitost, v níž by teprve obviněný, tedy až po vzájemném kontaktu u výtahu nebo dokonce až v průběhu potyčky pojal úmysl poškozeného usmrtit, což, na straně druhé, posuzovaný skutkový děj odlišilo od útoků jinak podřazovaných pod § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

23. Právní kvalifikaci, byla-li rovněž do jisté omezené míry napadena, tedy nelze ničeho vytknout, ale je namístě ji shledat správnou a provedenou v souladu se zákonem.

24. K námitce ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze úspěšně uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo a obviněný to ani v dovolání netvrdil). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pod žádný dovolací důvod rovněž není možné podřadit tvrzení obviněného, že v jeho případě byl namístě postup (zřejmě) podle § 58 odst. 1 nebo 6 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), spočívající v mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020).

25. Zásah dovolacího soudu by v daném ohledu, tedy zejména do výměry trestu, přicházel v úvahu jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se zde rozhodně nejedná. Soudy obou stupňů se zabývaly jak souvisejícími polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi, tak i dalšími zákonnými kritérii a svá rozhodnutí i v tomto směru důkladně odůvodnily. Vzhledem k okolnostem lze pak trest (zejména trest odnětí svobody) nepochybně považovat za adekvátní (viz odst. 26. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 26. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Nad rámec tohoto Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný projednávanou trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, a to za trestný čin velmi obdobného (násilného) charakteru. Nejenže se tedy dopustil speciální recidivy, ale ještě tak učinil v době, kdy měl naopak prokázat snahu po nápravě, tedy zásadně nelze souhlasit s jeho tvrzením uvedeným v dovolání, že jinak žije řádným životem. Ani námitky směřující proti výroku o trestu tak nejsou pod tvrzený dovolací důvod podřaditelné.

26. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného v části neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v § 265b tr. ř., v části je pod něj sice podřaditelná, nicméně byla shledána zjevně neopodstatněnou. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru