Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1257/2019Usnesení NS ze dne 20.11.2019

HeslaPoškození cizích práv
Úmysl nepřímý
Úvěrový podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1257.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1, 5 písm. c) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 181 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 15 odst. 1 písm. b) předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1257/2019-938

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o dovolání obviněného P. B., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 4 To 95/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 100/2017 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 1. 2019, č. j. 21 T 100/2017-813, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných R. K. a L. M.

Uvedených trestných činů se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, dopustil v podstatě tím, že (pod bodem 1 výroku rozsudku) jeho prostřednictvím jakožto externího zprostředkovatele obchodní společnosti S. s. Č. s., podal obviněný R. K. v Břeclavi dne 22. 11. 2013 u této společnosti jménem svého syna T. K. bez jeho vědomí a souhlasu žádost o úvěr ke stavebnímu spoření ve výši 300 000 Kč za účelem financování stavebních prací na rodinném domě a k této žádosti přiložil zfalšovaný souhlas spoluvlastníka nemovitosti s rekonstrukcí a fiktivní potvrzení o výši příjmu T. K., kterou mu na jeho žádost vystavila obviněná L. M., přičemž obviněný P. B. na žádosti o úvěr a rovněž na formuláři k úvěru (následně i na smlouvě o úvěru a platebním příkazu) prohlásil a podpisem potvrdil, že ověřil totožnost T. K. a že listiny byly podepsány před ním, což se nezakládalo na pravdě, neboť T. K. listiny nepodepsal, při tomto jednání nebyl vůbec přítomen a o plánovaném úvěru nevěděl, obviněný P. B. poté dokumentaci odeslal ke schválení a následně R. K. uzavřel na jméno svého syna smlouvu o úvěru na částku 300 000 Kč a dne 2. 12. 2013 byl úvěr poskytnut, obviněný R. K. tyto peněžní prostředky vyčerpal a použil pro svoji potřebu mimo stanovený účel úvěru a neuhradil ani jednu splátku, čímž způsobil obchodní společnosti S. s. Č. s., škodu ve výši 300 000 Kč, přičemž tato obchodní společnost následně zaplacení dluhu vymáhala na T. K., který byl nucen situaci řešit, zastoupen advokátem podával opravné prostředky a žádosti v civilním a exekučním řízení, a jemuž tak bylo zasaženo mimo jiné i do práva na vážnost a čest, když byl veden jako osoba neplnící své závazky, přestože se ve skutečnosti o jeho závazky nejednalo. Obvinění jednali obdobným způsobem (bod 2 výroku rozsudku) i v případě uzavření smlouvy o úvěru na částku 300 000 Kč jménem dcery obviněného R. K. – K. K. rovněž bez jejího vědomí a souhlasu.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 4 To 95/2019-883, rozhodl z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené S. s. Č. s., výrokem č. I tak, že rozsudek Okresního soudu v Břeclavi podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že všichni obvinění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozené na náhradu škody částku 595 060 Kč. Odvolací soud rovněž výrokem č. II zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných P. B. a L. M.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nedostatky shledal především v otázce subjektivní stránky. Soudy nevysvětlily, na základě čeho dospěly k závěru o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to především ve vztahu k trestnému činu poškození cizích práv. Následně odkázal na náležitosti tzv. skutkové věty vyplývající z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. s tím, že tato musí obsahovat popis skutkových okolností rozhodných pro posouzení všech znaků skutkové podstaty, tedy i subjektivní stránky. Obviněný má za to, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu nebylo prokázáno nade vší pochybnost, důkazy, na kterých byl postaven závěr o jeho vině, byly podle něj deformovány během procesu jejich hodnocení. Okolnost, že v rozporu se skutečností potvrdil, že žadatelé podepsali listiny před jeho osobou, nevylučuje, že se mohl domnívat, že tyto listiny uvedení žadatelé skutečně podepsali. Je proto vyloučeno i jeho prosté srozumění s uváděním úvěrové společnosti v omyl ohledně toho, kdo je skutečným žadatelem o úvěr. Riziko, že podpisy neověřil, bral podle svých slov vážně, ale spoléhal se, že následek nenastane. V závěru svého dovolání poukázal na povinnost soudů odůvodnit své rozsudky. Tuto povinnost však soudy nesplnily, jelikož se nijak argumentačně nevypořádaly s jeho odkazem na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal věc nově projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil v tom smyslu, že jednání obviněného vykazuje veškeré znaky uvedených trestných činů, a to včetně subjektivní stránky. Zločin úvěrového podvodu obviněný spáchal v úmyslu přímém, neboť v době sjednávání úvěrové smlouvy a čerpání úvěru věděl o nepravdivosti jím uváděných údajů, a přesto je do příslušných dokumentů zapsal. Jednal záměrně, nepravdivé údaje zapsat chtěl, a tudíž nejednal pouze z nedbalosti. Přečinu poškození cizích práv se dopustil v úmyslu nepřímém. Jako profesionál v oblasti finančních služeb musel vědět, že v případě potíží bude dotčená finanční instituce pohledávky vymáhat na osobách, které jsou vedeny jako strany úvěrové smlouvy. Zároveň byl s těmito možnými negativními následky srozuměn. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.

Námitky dovolatele je možné zčásti podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze jim však přisvědčit. Uvedený dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací přitom zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

Především nebylo možné přisvědčit námitce dovolatele, že by tzv. skutková věta výroku o vině odsuzujícího rozsudku neobsahovala takový popis skutkových okolností, ze kterého by bylo možné dovodit naplnění všech znaků skutkových podstat, včetně subjektivní stránky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto ohledu je skutková věta zcela dostatečným podkladem pro posouzení správnosti právní kvalifikace zvolené soudy. V souvislosti s výhradami obviněného k údajně nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a s jeho odkazy na judikaturu lze pro úplnost dodat, že v obou usneseních Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 350/2011 a 5 Tdo 1300/2014), na které obviněný odkázal v závěru svého dovolání, bylo poukázáno na nedostatečný popis tzv. skutkové věty, ze které nevyplývalo nic, co by korespondovalo se znaky úmyslu. O takovou situaci se však v tomto případě nejednalo.

Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně konstatoval, že obviněný P. B. jednal ve vztahu k oběma trestným činům ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. strana 10 rozsudku soudu prvního stupně). Naproti tomu odvolací soud dovodil, že se obviněný obou trestných činů dopustil minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (v odstavci 13 odůvodnění svého rozsudku uvedl: v úmyslu přímém, avšak s ohledem na následně citované ustanovení tr. zákoníku i text samotného odůvodnění je zřejmé, že měl na mysli úmysl nepřímý).

Obviněný ve vztahu ke zločinu úvěrového podvodu namítl, že byť podpisy žadatelů o úvěr (tj. T. K. a K. K.) reálně neověřil, spoléhal na to, že následek nenastane. Klonil se tedy k závěru, že na jeho straně bylo dáno zavinění maximálně ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S takovým tvrzením však nelze souhlasit. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že v obou případech obviněný P. B. na žádosti o úvěr a rovněž na formuláři k úvěru (a následně jak na smlouvě o úvěru, tak i na platebním příkazu) prohlásil a podpisem stvrdil, že ověřil totožnost T. K. i K. K. a že listiny byly podepsány před ním, což bylo zcela v rozporu s realitou, když oba výše zmínění nebyli při jednání vůbec přítomni a o úvěru nevěděli. Za takové situace však obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že jednak poškozená obchodní společnost nebude mít jistotu o skutečném žadateli o úvěr, a jednak osoby uvedené jako žadatel o úvěr vůbec nemusí mít skutečný zájem na jeho čerpání. Obviněný P. B. jakožto zprostředkovatel poškozené obchodní společnosti rovněž dobře věděl, o jakou výši úvěru žádal obviněný R. K., a že se nejednalo o zanedbatelnou částku (úvěrovaná částka z obou smluv o úvěru byla v součtu ve výši 600 000 Kč). Jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu se proto vztahovalo i k nepříznivému následku v podobě značné škody vyjádřenému v kvalifikované skutkové podstatě podle § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Pokud by postupoval řádně podle svých povinností, nemohl by podpisem stvrdit, že ověřil totožnost výše uvedených osob a že listiny byly podepsány před ním. Právě v prověřování údajů o osobách žadatelů o úvěr spočívá jedna z hlavních funkcí zprostředkovatelů a činnost těchto osob tvoří základ procesu prověřování schopnosti budoucího klienta plnit finanční závazek z úvěrové smlouvy vyplývající (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1414/2016). To však obviněný nerespektoval, vědomě uvedl ve vztahu k poškozené obchodní společnosti nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel. Tím projevil jasné srozumění s možným negativním následkem nedodržení jeho povinností coby zprostředkovatele, tedy že takovým jednáním může (v případě, že uvedení žadatelé skutečně nemají o uzavření úvěru zájem a poskytnuté finanční prostředky mohou být potom využity jinou osobou na zcela jiný účel, jak tomu bylo i v tomto případě) této obchodní společnosti způsobit škodu ve výši reálně poskytnutého úvěru. Nejvyšší soud proto stejně jako soud odvolací uzavírá, že ve vztahu ke zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku lze v daném případě dovodit zavinění obviněného P. B. ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Obviněný svým jednáním (uvedením nepravdivých údajů a zamlčením podstatných údajů) nejen že způsobil značnou škodu na majetku poškozené obchodní společnosti [zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku], ale rovněž tím, že uvedl obchodní společnost v omyl ohledně žadatele o úvěr, způsobil T. K. a K. K. vážnou újmu na jejich nemajetkových právech, když poškozená obchodní společnost je považovala za dlužníka a následně na nich vymáhala předmětné pohledávky v rámci exekučního řízení. Došlo tak mj. k zásahu do jejich práva na vážnost a čest, neboť byli vedeni jako osoby neplnící své závazky, přestože se ve skutečnosti o jejich závazky nejednalo (viz znění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně).

Výše uvedený závěr týkající se zavinění obviněného P. B. ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku u zločinu úvěrového podvodu platí i u přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný si musel být vědom toho, že tyto osoby, u nichž byla reálná možnost, že žádost o úvěr skutečně nepodepsaly a o jeho uzavření nemají zájem, se následně ocitnou v pozici, kdy poskytovatel úvěru na nich bude vymáhat splácení předmětného úvěru, a to případně i cestou exekučního řízení. Tím, že vědomě uvedl poškozenou obchodní společnost v omyl, projevil obviněný srozumění s negativním následkem, který by mohl nastat (a v tomto případě i nastal) nejen pro tuto obchodní společnost (tj. způsobení značné škody), ale i pro osoby, u nichž v rozporu s realitou potvrdil, že jsou skutečným žadatelem o úvěr (tj. že budou vedeni jako dlužníci, předmětné pohledávky mohou být vymáhány i prostřednictvím exekučního řízení a dojde tak na jejich straně k vážné újmě na jiných než majetkových právech). Lze tak uzavřít, že i ve vztahu k přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo možné dovodit zavinění obviněného P. B. ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jeho námitka stran nedostatku zavinění ve formě úmyslu ve vztahu k oběma trestným činům tak byla zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky dovolatele lze z větší části pod uplatněný dovolací důvod podřadit, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného P. B. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 11. 2019

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru