Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1253/2017Usnesení NS ze dne 24.10.2017

HeslaDovolací důvody
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1253.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 240 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 177/18 ze dne 27.03.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1253/2017-45

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 24. října 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 3 To 76/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 15/2013 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 42 T 15/2013-6165, byl obviněný M. H. uznán vinným v bodě I) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a v bodě II) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pět let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 5 000 Kč, tj. celkem 1 000 000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný M. H. uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že spolu s obviněným L. H.

ad I) jakožto osoby jednající za společnost PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., a fakticky reálně vykonávající strategické i veškeré další rozhodovací procesy ve společnosti společně s F. Č. (zemřelým dne 21. 3. 2014) a A. H. (zemřelou dne 8. 2. 2012) v době od kdy se stal společníkem společnosti od 30. 7. 2007 do 22. 2. 2010 na různých místech v P.

1. rozhodl, že i nadále účetnictví společnosti bude vedeno v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nikoli správně a úplně, ale tak, aby účetní závěrka nepodávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace společnosti, a že o výši příjmů zaměstnanců bude účtováno v rozporu se skutečností v nižší výši tak, aby z jejich mezd byly protiprávně a v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, sráženy a odváděny nižší úhrny záloh daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků (dále jen DPFO), nižší pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti placené zaměstnanci a nižší část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění hrazené zaměstnanci a aby bylo odváděno nižší pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti placené společností a nižší část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění hrazené společností za její zaměstnance,

2. souhlasil s pověřením F. Č. vytvořením fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti v jejím účetnictví, v němž byly vykazovány nižší počty odpracovaných hodin zaměstnanci, a tedy nižší příjmy zaměstnanců společnosti,

3. souhlasil s pověřením F. Č. určením výše a odváděním úhrnů záloh z DPFO, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění ve výši odvozené z úhrnu příjmů zaměstnanců společnosti a z příslušných vyměřovacích základů vyplývajících z fiktivního systému odměňování zaměstnanců a pověřili jej přípravou a podáváním vyúčtování finančnímu úřadu, vyplývajících z jím vytvořeného fiktivního systému,

4. zajistili zmocnění F. Č. k zastupování společnosti při jednání s finančním úřadem, okresní správou sociálního zabezpečení a zdravotními pojišťovnami a pověřili ho, aby při tomto zastupování obhajoval pravdivost a správnost jím vytvořeného fiktivního systému,

5. kontrolovali výše uvedenou činnost F. Č. a v hotovosti jej za ni odměňovali,

6. souhlasil s tím, že i nadále budou zaměstnanci odměňováni v hotovosti úměrně podle počtu jimi odpracovaných hodin, a to bez toho, aby byla tato částka zohledněna v účetnictví společnosti či při odvádění povinných plateb z mezd, a tento skutečný systém odměňování realizovali prostřednictvím zaměstnanců společnosti, kterým uložili, aby uchazečům o práci při sjednávání pracovního poměru sdělili, že budou takto odměňováni a aby zaměstnancům předávali z připravených výplatních obálek peněžní hotovost, která představovala mzdu zaměstnanců,

7. souhlasil s pověřením A. H., aby pravidelně po 20. dni kalendářního měsíce z bankovních účtů společnosti vybírala hotovost, aby podle jí předávané evidence skutečných příjmů zaměstnanců připravila popsáním výplatní obálky pro zaměstnance a vložila do každé obálky příslušnou hotovost odpovídající skutečně vyplácenému příjmu zaměstnance a dále aby z vybrané hotovosti oddělila do obálek podle jimi stanoveného principu část peněžních prostředků určenou pro jejich osobní potřebu a jako jednatelka společnosti svým podpisem stvrzovala správnost údajů uvedených na písemnostech připravených F. Č. na základě jím vytvořeného fiktivního systému,

a to vše s úmyslem protiprávně pravidelně krátit odváděnou výši uvedených povinných plateb z mezd zaměstnanců společnosti, přičemž si rovnou měrou každý měsíc neoprávněně přisvojovali část peněžních prostředků náležejících společnosti, přitom

obviněný M. H. kontroloval, opravoval a schvaloval měsíční evidence skutečných příjmů zaměstnanců a finančního hospodaření společnosti, které mu předkládal obviněný L. H.,

a přestože zaměstnanci společnosti ve skutečnosti odpracovali množství hodin práce fakturované společnosti odběratelům a byli za to odměněni v hotovosti podle skutečného počtu odpracovaných hodin, byly v důsledku jednání obviněných společností PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., Finančnímu úřadu podány vyúčtování DPFO, správě sociálního zabezpečení podány přehledy o výši vyměřovacích základů a o výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a zdravotním pojišťovnám podány přehledy o platbách pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, které byly odvozeny toliko z údajů z fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti, jak o něm bylo účtováno v účetnictví společnosti, čímž obviněný M. H. společně s obviněným L. H. zkrátili pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, resp. DPFO, které měly být z příjmů zaměstnanců společnosti odvedeny, od srpna 2007 do října 2009 o celkovou částku 25 101 638 Kč,

ad II) spolu s obviněným L. H. jakožto osoby jednající za společnost PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., a fakticky reálně vykonávající strategické i veškeré další rozhodovací procesy ve společnosti společně s F. Č., jakožto osobou pověřenou vedením účetnictví, v nezjištěné době od května 2005 do 22. 10. 2009 v P. obviněný M. H. jako společník spolu s obviněným L. H. rozhodli v úmyslu neoprávněně snížit daňovou povinnost společnosti PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., o pravidelném zahrnování faktur vytvářených F. Č. jménem společností FRAMI, spol. s r. o., a FRAMAR, spol. s r. o., do účetnictví společnosti PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., přestože věděli, že k provedení fakturovaných činností ve skutečnosti nikdy nedošlo, a dále rozhodli o uplatňování těchto faktur za fiktivní činnosti v daňových přiznáních společnosti k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) jakožto dokladů o přijatých zdanitelných plnění s nárokem na odpočet daně a v daňových přiznáních společnosti k dani z příjmů právnických osob (dále jen DPPO) jakožto dokladů o nákladech vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a prováděním těchto rozhodnutí pověřili F. Č., jehož za to každý kalendářní měsíc odměňovali v hotovosti a který jménem společností FRAMI, spol. s r. o., a FRAMAR, spol. s r. o., vytvořil faktury za fiktivní činnosti, tyto v rozporu se zákonem o účetnictví zahrnul do účetnictví a zohlednil je při sestavení daňových přiznání k DPH a k DPPO společnosti PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r. o., čímž od října 2007 do září 2009 zkrátili DPPO a DPH celkově o částku 4 246 760 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině a trestu a na základě kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. 3 To 76/2016-6177, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově obviněného M. H. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. celkem 1 000 000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle obviněného nebyla jeho vina beze všech pochybností prokázána. Namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest s ohledem na to, že se neprokázala jeho trestná činnost v období od založení společnosti, ale pouze od roku 2007. Rovněž zdůraznil, že se žádný z poškozených subjektů nepřipojil s nárokem o náhradu škody k trestnímu řízení a někteří z poškozených uvedli, že neevidují žádné nedoplatky vůči společnosti PRAGUE SECURITY GROUP, spol. s r.o., tudíž nemohla vzniknout žádná škoda. Rozhodnutím soudu byla podle obviněného porušena zásada in dubio pro reo a presumpce neviny. Jeho pozice ve společnosti mu neumožňovala podílet se na trestné činnosti, neboť jeho pracovní náplní byly především činnosti technického rázu a nezastával žádnou funkci, která by ho opravňovala k jednání za společnost. Z tohoto důvodu nemohl vykonávat strategické a veškeré další rozhodovací procesy společnosti. Obviněný dále namítl, že nefiguroval jako jednatel společnosti a nikdy nepodepsal žádné firemní dokumenty směrem ke státním institucím. Kontrolu, opravování a schvalování měsíční evidence skutečných příjmů zaměstnanců a finančního hospodaření společnosti měli na starosti A. H. a F. Č. Obviněný pouze sčítal jednotlivé cifry podle pokynů L. H. Z dokazování vyplynulo, že nebyla prokázána jeho trestná činnost před rokem 2007 a od 30. 7. 2007 byl pouhým společníkem, a skutečnost, že ho zaměstnanci vnímali jako ředitele či šéfa, neprokazuje, že by se podílel na trestné činnosti. Za účetnictví byl odpovědný F. Č., který byl držitelem živnostenského oprávnění k této činnosti.

Znalecký posudek Ing. Evy Klapuchové podle obviněného neobsahuje správné závěry o nedoplatcích na daních a odvodech, neboť jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Leony Řepové, Ing. Eva Klapuchová nezohlednila subdodávky a neuvedla, jakým způsobem byly propočteny výše mezd. K bodu II) obviněný namítl, že žádnou fakturu nevystavil, ani k tomu nedal pokyn, daňová přiznání nepodával, neboť k tomu nebyl kompetentní, a nemohl tedy zkrátit DPPO A DPH. Obviněný shrnul, že s ohledem na jeho nemožnost a nekompetentnost způsobit tvrzený následek a zároveň skutečnost, že nebyla prokázána škoda, za kterou by odpovídal, nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil s tím, že ačkoliv obviněný formálně namítl, že skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, opírá tuto námitku o své výhrady ke kvalitě závěru znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové. Tato námitka směřuje proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily závěry obou znalkyň. Obviněný tedy pouze zpochybňuje skutková zjištění soudu, resp. vychází z jiných skutkových okolností, než jak je řádně zjistily soudy obou stupňů, a tato argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod. Nad rámec toho státní zástupce uvedl, že znalkyně Ing. Eva Klapuchová přesvědčivě obhájila svoje znalecké závěry v konfrontaci s odbornými výstupy znalkyně Ing. Leony Řepové, která nedisponovala kompletním účetnictvím společnosti, ani dalšími podklady z trestního spisu, ale vycházela pouze ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Evy Klapuchové. V dané věci proto podle státního zástupce nedošlo k pochybení, které by vedlo k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními. Soudy naopak přesvědčivě zdůvodnily své závěry. Ani to, že se poškozené subjekty nepřipojily se svými nároky v adhezním řízení, nemůže ovlivnit skutečnost, že došlo ke způsobení škodlivého následku, tedy daňovému úniku či zkrácení na jiné povinné platbě. Obviněnému tak nelze, byť na podkladě nekvalifikované dovolací argumentace, přisvědčit v námitce, že skutkový stav věci, zjištěný soudy obou stupňů, nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Také námitka obviněného, že se jednání mu přisouzené zcela vymykalo z rámce jeho povinností a kompetencí ve společnosti a nemohl se tedy takového jednání dopustit, nebyla podložena kvalifikovanou argumentací ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, ale vychází toliko z formálního postavení obviněného ve společnosti. Soud prvního stupně spolehlivě uzavřel, že obviněný se uvedeného jednání dopustil „jako osoba fakticky reálně vykonávající strategické i veškeré další rozhodovací procesy ve společnosti“, a rovněž bylo důsledně stanoveno období jeho majetkové účasti ve společnosti. Nelze přijmout ani námitku, že veškeré činnosti měli na starosti jen zemřelí bývalí spoluobvinění, neboť obviněný se uvedeného jednání dopustil ve spolupachatelství, přičemž vina všech osob na trestné činnosti se podílejících byla spolehlivě prokázána. Obviněnému tak nelze, byť na podkladě nekvalifikované dovolací argumentace, přisvědčit, že nespáchal jednání, které by bylo možno právně posoudit jako předmětný trestný čin. Ani námitku obviněného ohledně nepřiměřené výše trestu nelze na základě ustálené judikatury považovat za kvalifikovanou dovolací námitku.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný soudům vytkl, že nebyla dostatečně prokázána existence a výše škody, příp. zda škodu ve své pozici mohl způsobit a způsobil, tudíž nemohl naplnit znaky trestného činu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového stavu (zpochybnění své náplně činnosti ve společnosti a výklad závěrů znaleckých posudků) především domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně z toho dovozoval, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu. Vytýkané vady tedy mají výlučně povahu vad skutkových nikoli hmotně právních.

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Na základě výše uvedeného nelze námitky obviněného proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním proto neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu tato zjištění přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně přitom může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Je rovněž namístě poznamenat, že obviněný ve svém dovolání extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nenamítl. Obiter dictum Nejvyšší soud podotýká, že se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly s hodnocením správnosti a úplnosti znaleckých posudků a nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že by soudy pochybily při hodnocení posudku Ing. Evy Klapuchové. Ohledně této otázky soudy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. správně vyhodnotily obsah a závěry znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové, která vycházela z informací z trestního spisu, zatímco znalkyně Ing. Leona Řepová při zpracování svého posudku toliko hodnotila posudek Ing. Evy Klapuchové. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s odůvodněním v rozsudku soudu prvního stupně, který se s oběma znaleckými posudky dostatečně vypořádal, a ve stručnosti na něj lze odkázat (str. 33-34 a str. 37-38 původního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. 4. 2015). Kromě toho lze dodat, že obviněný vznesl převážně shodné námitky již v odvolání a soud druhého stupně se s nimi spolehlivě vypořádal.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že stěžejní námitka obviněného, že vzhledem ke své pozici ve společnosti nemohl zasahovat do účetnictví, příp. do předmětných podání ke státním orgánům, a nemohlo tak být prokázáno jeho zavinění, byla již v průběhu řízení spolehlivě vyvrácena. Z dokazování, především ze svědeckých výpovědí zaměstnanců společnosti, jasně vyplynulo, že obviněný M. H. ve společnosti působil nejméně od roku 2007 jako faktický jednatel společnosti naroveň postavený s obviněným L. H., ačkoli se formálně v této pozici nenacházel. Přestože byl formálně pouhým společníkem, bylo jasně prokázáno, že se nejméně od roku 2007 plně podílel na řízení společnosti a na projednávané trestné činnosti, což soud prvního stupně správně uzavřel v bodě I) i bodě II) výroku o vině, kdy obviněného označil za osobu „fakticky reálně vykonávající strategické i veškeré další rozhodovací procesy ve společnosti“.

Obviněný rovněž namítl, že pokud poškození nepřihlásili své nároky na náhradu škody v rámci adhezního řízení, znamená to, že jim žádná škoda nevznikla. Tuto námitku však nelze považovat za relevantní, neboť pokud poškozený neuplatní svůj nárok na náhradu škody v adhezním řízení, neznamená to, že ke škodě nedošlo, neboť se jedná o právo subjektů, nikoli jejich povinnost. Navíc v případě, kdy se v pozici poškozeného nachází finanční úřad, plyne jeho nárok na náhradu škody ze zákona a jeho rozhodnutí ve formě zajišťovacího příkazu je samo o sobě exekučním titulem (viz § 169 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Z tohoto důvodu by bylo přihlášení nároku do adhezního řízení nadbytečným.

Námitku obviněného stran nepřiměřeně vysokého trestu rovněž nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání lze uplatnit námitky vůči druhu a výměře trestu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem pouze pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, příp. pokud byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. V projednávaném případě se však o žádnou z těchto variant nejedná, neboť obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští, a to v rámci zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. října 2017

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru