Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1243/2020Usnesení NS ze dne 08.12.2020

HeslaPodvod
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1243.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1243/2020-2113

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2020 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 9 To 80/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 135/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 12. 2019, č. j. 3 T 135/2017-2023, byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon byl podle §§ 81, 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, která byla trestným činem způsobena a dále byl obžalovaný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit poškozené společnosti NAD KONČICE, s. r. o., IČO: 25642120, se sídlem Prokopova 372, 281 29 Žiželice, na náhradu škody částku ve výši 1 163 280 Kč.

2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 9 To 80/2020-2058, odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř.

3. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudů dopustil tím, že z pozice jednatele společnosti P., IČO: XY, v té době sídlem XY, objednávkami ze dne 3. 8. 2011 evid. č. 112000039 a ze dne 8. 8. 2011 evid. č. 112000046 objednal u společnosti NAD KONČICE, s.r.o., IČO: 25642120, se sídlem Prokopova 372, 281 29 Žiželice, provedení zemních prací na stavbě v XY, okres Liberec, přičemž zamlčel podstatnou skutečnost, že zaplacení provedených zemních prací společnosti NAD KONČICE, s.r.o., je podmíněno zaplacením subdodávky společnosti P. ze strany společnosti RABASAN , s.r.o., IČO: 27867072, v té době se sídlem Hurbanova 1305, Praha 4, kdy poté, co společnost RABASAN , s.r.o. neuhradila svůj závazek společnosti P., nezaplatil faktury týkající se předmětných zemních prací vystavené poškozenou společností NAD KONČICE, s.r.o., objednávku popřel, faktury jako neoprávněné vrátil poškozené společnosti, a to přesto, že jménem společnosti P. předmětné zemní práce fakturoval odběrateli - společnosti RABASAN, s.r.o., čímž společnost P. neoprávněně obohatil a způsobil tak společnosti NAD KONČICE, s.r.o., škodu ve výši 1 163 280 Kč.

II

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V bodě II. dovolání obviněný dovodil zásah do jeho práva na spravedlivý proces, spočívající v odnětí věci zákonnému soudci. Toto porušení shledává v postupu odvolacího soudu, který opakovaně rušil rozhodnutí nalézacího soudu, kterému podsouval své právní posouzení skutku včetně interpretace důkazů, a když je nalézací soud neakceptoval, tak vytrvale rušil jim vydané zprošťující rozsudky, aby následně změnil obsazení soudního senátu, který zřejmým požadavkům odvolacího soudu vyhověl a rozhodl tak, jak si odvolací soud přál a uznal obviněného vinným.

5. V bodě III. obviněný v celkem 6 námitkách napadl správnost závěrů soudů co do objektivní stránky, subjektivní stránky a subsidiarity trestní represe.

6. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu obviněný namítl, že nebyl prokázán znak obohacení sebe nebo jiného ani znak zamlčení podstatných skutečností. Argumentuje tím, že k obohacení sebe nebo jiného nedošlo, jelikož společnost P., byla činností společnosti RABASAN, s. r. o., rovněž poškozena. Lze si těžko představit jednatele obchodní korporace, který v době, kdy bojuje o přežití ve zhoršené ekonomické situaci, je lhostejný k následku, tj. zda společnosti P., bude uhrazeno. Obžalovaný nikdy netvrdil, že poškozené společnosti nebude uhrazeno, pokud společnost P., neobdrží plnění od jejího objednatele společnosti RABASAN, s. r. o., pouze logicky upřednostnil provozní výdaje jeho společnosti a ve vztahu k pohledávkám poškozené společnosti zvolil oddalovací taktiku. Jediný, který v daném řetězci smluvních vztahů byl obohacen, je spol. RABASAN, s. r. o., která ovšem nejednala s obžalovaným ve shodě, nýbrž jej rovněž poškodila absencí zisku a odměny za provedenou práci. Dále obviněný zdůrazňuje, že nebyl naplněn znak trestného činu „zamlčení podstatné skutečnosti“, ale šlo jen o běžný podnikatelský postup, který musel být poškozené zřejmý, jelikož se nejednalo o jejich vůbec první subdodávku. Poškozená společnost pro společnost P., prováděla subdodávky i v minulosti a v rámci úhrad jim vystavených faktur musela čekat na jejich proplacení do doby než jejich objednatel společnost P., obdržela plnění od svého objednatele v rámci jednoho subdodavatelského řetězce. Dle názoru obviněného by se o zamlčení podstatných skutečností představující znak objektivní stránky trestného činu podvodu mohlo jednat jenom a pouze v případě, že by poškozený vůbec nevěděl, že je subdodavatel, tj. byl by přesvědčen, že je pouze zhotovitelem díla a obžalovaného společnost je prvotním objednatelem. Skutečnost, že smluvní protistranu přímo neinformoval o tom, že se může dostat do platební neschopnosti, pokud mu zadavatel (o kterém poškozený věděl) nezaplatí odměnu ze smlouvy o dílo, je zcela zřejmá a předvídatelná. Obžalovaný uvádí, že pokud by měl při uzavírání smluv, jejímž předmětem je subdodávka, vysvětlovat samotný princip subdodávky a praxi při hrazení odměny z této smlouvy, choval by se způsobem vymykajícím se obvyklé praxi.

7. Obviněný dále namítá, že žalovaným jednáním nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky, tj. zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Pokud obviněný přímo nechtěl sebe nebo jiného obohatit zamlčením podstatných skutečností, přestože k tomu ve výsledku došlo, nejedná se o nepřímý úmysl, nýbrž o nedbalost. Obviněný žádnou škodu způsobit nechtěl. Neměl lhostejné stanovisko k tomu, že někomu způsobí škodu, ostatně za situace, kdy jím vedená společnost byla sama významně poškozena. Obviněný tedy důvodně předpokládal, že nastane skutečnost, která zamezí škodlivému následku. Obviněný by smluvní závazek neuzavřel, pokud by věděl, že vůči němu nebude řádně plněno a nebude schopen dále plnit vůči poškozenému. Obviněný si je vědom, že pohledávku následně neuhradil, a to ani z části, a navíc odmítl fakturaci, byl však veden především snahou o oddálení předpokládané budoucí povinnosti plnit na základě výsledku civilního řízení. V daném případě se otázka zavinění netýká pouze skutečnosti, zda obžalovaný tvrzený nepřímý úmysl měl či nikoli, ale rovněž kdy tento úmysl případně pojal. V případě podvodu je nutné, aby pachatel měl úmysl obohatit sebe nebo jiného již v době uzavření smlouvy. Obviněný má za to, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by takový úmysl při uzavírání smlouvy s poškozenou pojal. Naopak je takový jeho úmysl zcela nelogický, neboť jím vedená společnost byla sama na dané situaci podstatně poškozena. V době uzavření smlouvy o subdodávce s poškozenou společností předpokládal dodržení všech závazků vůči poškozené a poskytnutí řádné odměny od spol. RABASAN, s. r. o. Obviněný ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu namítá, že nebylo prokázáno zavinění ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty. Smluvní strany nemohou protistranu v době uzavření smlouvy vyrozumívat o tom, že když nastane skutečnost, kterou neočekávají, nebudou moci dostát řádně svým závazkům. Podnikatel se smluvně zavazuje s vidinou toho, že bude moci řádně plnit, pokud by měl protistranu vyrozumět o všech událostech, které by mohly jejich smluvní vztah narušit, nebylo by takovou smlouvu možné uzavřít, neboť by takový výčet skutečností byl neuzavřený. Opačný přístup by byl nezbytný pouze v případě, kdy by podnikatel vědomě vstupoval do rizikového vztahu. V takovém případě by bylo nezbytně nutné upozornit svého obchodního partnera. Ovšem tato skutečnost během dokazování nebyla nikdy tvrzena a prokazována.

8. Poslední námitka obviněného směřuje k subsidiaritě trestní represe, když se tento domnívá, že celé trestní řízení víceméně supluje civilní žalobu poškozené a v tomto směru odkazuje na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019,

č. j. I ÚS 3556/19.

9. Závěrem tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 80/2020-2058, ze dne 20. 5. 2020 zrušil a odložil jeho vykonatelnost do doby rozhodnutí o podaném dovolání.

10. K obsahu řádně a včas podaného dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že podstatná část dovolání je polemikou se závěry soudů, nikoliv namítáním nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Za určitých okolností by mohly naplnit dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, námitky obviněného ohledně toho, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu dle § 209 trestního zákoníku, dále objektivní stránka ve vztahu ke znakům „obohacení sebe či jiného“ a „zamlčení podstatných skutečností“ a že nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Státní zástupce poukázal ve vztahu ke znaku „zamlčení podstatné skutečnosti“, že bylo prokázáno, že pokud by poškozená společnost předmětnou skutečnost věděla (že ji za její práci nebude zaplaceno, pokud spol. P., nebude zaplaceno od spol. RABASAN, s. r. o.), smlouvu by se společností P., neuzavřela. Nelze přenášet podnikatelské riziko v rámci dodavatelského řetězce na další subjekty, které o kvalitě tohoto řetězce neměly a nemohly mít žádnou představu, přičemž si ani nemohly z pohledu obezřetnosti vyhodnotit spolehlivost smluvního partnera zadavatele, který stál v řetězci nad ním. K námitce dovolatele státní zástupce uvedl, že obohacenou osobou nemusel být přímo obviněný nebo spol. P., ale mohla jí být i společnost RABASAN, s. r. o., což nastalo v projednávané věci. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu se státní zástupce ztotožnil se závěry soudů o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu. Poukazuje na to, že obviněný pohledávky opakovaně zcela popřel, faktury poškozené společnosti vrátil, s touto společností nekomunikoval, nezaplatil ani minimální část ceny díla, ačkoliv na účtu měl dostatek finančních prostředků, a v závěru převedl společnost P., na osobu, která naplňuje všechna kritéria pro označení „bílý kůň“. V neposlední řadě se státní zástupce vyjádřil i k subsidiaritě trestní represe. Má za to, že není namístě uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům.

11. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

III

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

13. Jak Nejvyšší soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“, ale jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

14. Z obviněným uplatněného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný sice formálně uplatnil tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil zejména obecné námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.

15. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný jej založil na v podstatě stejné argumentaci jako odvolání, tedy na jeho vlastním hodnocení důkazů, na kterém zakládá své tvrzení o neprokázání jeho viny a o možném jiném průběhu skutkového děje, než jak to bylo zjištěno okresním soudem a potvrzeno soudem odvolacím. Odvolací soud se ale s těmito námitkami obviněného vypořádal.

16. Obviněný svými námitkami tak z podstatné části pouze popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy označuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

17. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin a mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé a dostatečné dokazování. Oba soudy se pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněného, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, pro svůj závěr o vině si opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné okolnosti případu a důkazy hodnotily správně a logicky. Krajský soud se pak důsledně vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání, kde již také namítal extrémní rozpor v hodnocení důkazů a jeho nesouhlas s hodnocením důkazů soudy je zjevně i důvodem jeho námitek v dovolání, a to opět o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.

18. Existenci namítaného rozporu ale ani Nejvyšší soud ve věci neshledal. Provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a logicky vysvětlily.

19. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí k námitce zákonného soudce. Zákonný soudce je brán jako jeden ze základů spravedlivého procesu (nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to tak, že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“ Podstatou tohoto práva je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci tohoto soudu (nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15). Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“ (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, anebo ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98). Právo na zákonného soudce je dále podrobněji konkretizováno v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 LPS, patří nezbytně předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu (včetně zastupování) pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem než obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná.

20. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tedy upínají v první řadě ke způsobu určení soudce, který bude věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce (soudní senát). Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení (nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14). V projednávané věci ke změně soudního senátu došlo. Ve věci vedl trestní řízení od podání obžaloby dne 23. 10. 2017 u Okresního soudu v Kolíně předseda senátu Mgr. Miroslav Vobořil (přísedící Bc. Eva Dobiášová a Milan Novák). Dne 30. 8. 2019 rozhodl odvolací soud usnesením tak, že nařídil podle § 262 tr. ř., aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Místopředsedkyně Okresního soudu v Kolíně dne 9. 9. 2019 v souladu s rozvrhem práce přidělila spis prvnímu zastupujícímu předsedovi senátu Mgr. Karolíně Hoderové (přísedící Alena Kobianová a Marie Vernerová), která následně vedla trestní řízení.

21. Nedošlo tedy k žádnému nezákonnému odnětí věci určenému soudci, ale změna v osobě předsedy senátu byla dána zákonným postupem odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. Odvolací soud nařídí projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu zpravidla tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci. Dále tak může odvolací soud učinit se zřetelem na rozsah a povahu vad, jež zjistil v rámci odvolacího řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3Tz 282/2001), nebo jde-li o věc natolik skutkově nebo právně složitou, že je třeba její projednání zkušenějším soudcem, anebo v případě průtahů v řízení, nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí soudu druhého stupně apod. (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3108). Krajský soud svůj postup řádně odůvodnil tím, že původní senát opakovaně nerespektoval právní názor odvolacího soudu. Z těchto důvodu je daná námitka obviněného nedůvodná.

22. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného týkající se objektivní stránky trestného činu, subjektivní stránky trestného činu a také námitku ohledně subsidiarity trestní represe.

23. K dovolací argumentaci týkající se objektivní stránky aplikované skutkové podstaty, konkrétně naplnění znaku obohacení sebe nebo jiného, který je součástí objektivní stránky trestného činu podvodu, pak uvádí Nejvyšší soud následující. Již ze zákonného znění ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že podvodným jednáním pachatel obohatí sebe nebo jiného. Není tedy podstatné, pokud k obohacení nedošlo na straně obviněného, potažmo spol. P., jejímž byl jednatelem, postačí i pokud došlo k obohacení u jiného subjektu, v tomto případě spol. RABASAN, s. r. o. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2057). V projednávané věci tedy došlo k obohacení jiného (spol. RABASAN, s.r.o.) a to ušetřením nákladů, které by jinak byly z jejího majetku vynaloženy. Námitka obviněného tedy není důvodná.

24. Obviněný dále ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podvodu v projednávané věci namítl, že nedošlo k zamlčení podstatných skutečností. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2054). Pro poškozenou společnost informace o tom, že objednatel spol. P., nezaplatí provedené práce, pokud jim nezaplatí spol. RABASAN, s. r. o., byla rozhodující pro to, jestli do smluvního vztahu vstoupí nebo ne, pak ji musíme vnímat jako podstatnou skutečnost. Tato skutečnost sdělena nebyla, a tudíž nebyla druhé straně známa. Poškozená společnost legitimně očekávala, že pokud s ní někdo uzavře smlouvu o dílo a oni jej vykonají, bude podle smlouvy cena uhrazena. V daném případě dospěly oba soudy k závěru, že obviněný jako osoba jednající jménem společnosti P., zamlčel v rámci uzavírání smluv o dílo druhé smluvní straně tu skutečnost, že zaplacení dohodnuté ceny je závislé na tom, zda dostane zaplaceno od subjektu, který si u něj předmětné práce, které byly předmětem smlouvy o dílo, objednal. Lze se ztotožnit se závěry soudů, že nelze přenášet podnikatelské riziko v rámci dodavatelského řetězce na další subjekty, které o kvalitě tohoto řetězce neměly a nemohly mít žádnou představu, přičemž si ani nemohly z pohledu obezřetnosti vyhodnotit spolehlivost smluvního partnera zadavatele, který stál v řetězci nad ním, např. proto, že si nemohl ověřit věrohodnost referencí, zkušenosti a schopnosti osob ve statutárním orgánu, jeho ekonomickou situaci, např. prostřednictvím listin z obchodního rejstříku (zejména účetních závěrek), apod. Nelze přistoupit na názor dovolatele ohledně toho, že nezaplacení ceny díla ze strany vyššího článku v řetězci, jaksi automaticky znamená neproplacení faktur níže postaveným subjektům a zároveň vrácení těchto faktur s argumentem, že si dílo zadavatel nikdy neobjednal, což správně konstatoval, jak nalézací (viz odstavec 37 rozsudku), tak odvolací soud (viz odstavec 31 usnesení).

25. K námitce absence úmyslu lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).

26. Oba soudy, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, pak za tyto okolnosti objektivní povahy považovaly to, že obviněný pohledávky opakovaně zcela popřel (ačkoliv fakticky existovala, čehož si byl vědom), faktury poškozené společnosti vrátil, s touto společností nekomunikoval, nezaplatil ani minimální část ceny díla, ačkoliv na účtu měl dostatek finančních prostředků, a v závěru převedl společnost P., na osobu, která naplňuje všechna kritéria pro označení „bílý kůň“ (viz podrobné odůvodnění v odstavci 38 rozsudku nalézacího soudu, resp. v odstavci 31 usnesení odvolacího soudu).

27. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k aplikovanému ustanovení § 209 tr. zákoníku shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (odst. 39 rozsudku soudu I. stupně), spočívající v tom, že obviněný sice přímo nechtěl sebe nebo jiného obohatit tím, že zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, ale při objednávání prací věděl, že svým jednáním, může způsobit porušení zájmů chráněných ustanovením trestního zákoníku, a v případě, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn. S ohledem na výše uvedené pak nelze přisvědčit námitce obviněného, že se vytýkaného jednání dopustil toliko z nedbalosti.

28. K obviněným napadeným závěrům týkajícím se subjektivní stránky Nejvyšší soud navíc uvádí, že bylo prokázáno, že obviněný předmětný závazek s poškozenou spol. NAD KONČICE, s. r. o., uzavíral s vědomím, že pokud nebude společnosti P., zaplaceno společností RABASAN, s. r. o., nezaplatí ani spol. P., společnosti NAD KONČICE, s. r. o., přičemž tuto podstatnou skutečnost poškozené společnosti NAD KONČICE, s. r. o., zamlčel. V jednání obviněného tedy nebyl shledán úmysl přímý, ale toliko úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy k této formě zavinění postačí, pokud obviněný věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, když srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Obviněný sice odmítá, že by počítal s tím, že mu společnost RABASAN, s. r. o., nezaplatí, neboť pokud by s tímto počítal, do zakázky by nešel, nicméně zjevně s touto eventualitou počítal, což vyplývá přímo z jeho výpovědi, neboť uvedl, že v době krize se při nezaplacení objednatelem subdodavatelům nehradilo, nebyly volné peníze, nejdříve se platily provozní záležitosti, např. mzdy, stroje, pohonné hmoty, kanceláře, telefony atd. Obžalovaný tento model předkládá s tím, že toto bylo v době krize obecným pravidlem, o kterém se všeobecně vědělo. S tím však nelze souhlasit, jako podrobně rozvedl okresní soud v odst. 37 napadeného rozsudku. Není možné říct, že nedodržení subdodavatelských vztahů v řetězci před poškozenou automaticky opravňuje k nedodržení subdodavatelských vztahů i ve vztahu k poškozené společnosti. Je však zřejmé, že se jedná o platební model, který užívá obžalovaný a užil jej i v projednávaném případě. Obžalovaný tedy byl již v době uzavření smlouvy s poškozenou společností smířen s tím, že zamlčením skutečnosti, že nezaplatí za odvedenou práci poškozené společnosti, pokud mu nezaplatí jeho objednatel, může porušit zájem na ochraně majetku třetích osob, v tomto případě poškozené společnosti NAD KONČICE, s. r. o.

29. Tento závěr je navíc potvrzován i okolnostmi objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Obviněný pohledávky opakovaně zcela popřel (ačkoliv fakticky existovala, čehož si byl vědom), faktury poškozené společnosti vrátil, s touto společností nekomunikoval, nezaplatil ani minimální část ceny díla, ačkoliv na účtu měl dostatek finančních prostředků k jejich úhradě. Poškozená společnost nemohla očekávat situaci, že obviněný za spol. P., nezaplatí, když v minulosti pro ně již subdodavatelské práce prováděli a vždy jim zaplaceno bylo, byť ne vždy v termínu splatnosti. Neměli a nemohli mít povědomí o tom, že zaplacení ceny díla je podmíněno zaplacením od společnosti RABASAN, s. r. o. Nelze ani přehlédnout, že pokud společnost RABASAN, s. r. o., uhradila zálohu na pohonné hmoty ve výši 50 000 Kč, za práce, které měly být provedeny buldozerem a nákladním vozidlem Tatra, které patřili poškozené společnosti, neuhradil obviněný poškozené společnosti ani z této zálohy ničeho.

30. V poslední části dovolání obviněný namítl subsidiaritu trestní represe, tedy že celé trestní řízení víceméně supluje civilní žalobu poškozené. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

31. S ohledem na popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž v zásadě standardním způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše zmíněného zločinu, když současně nelze dovodit žádné výjimečné a relevantní okolnosti, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytující u shodně kvalifikovaných deliktů. Takové okolnosti přitom nejsou uvedeny ani v dovolání. Nejvyšší soud dodává, že potřebnou okolností není zjištění, že se obviněný svého jednání dopustil v rámci občanskoprávních vztahů, když obecná souvislost s určitým občanskoprávním vztahem je pro jednání, následně posuzovaná jako podvodná ve smyslu § 209 tr. zákoníku, zcela běžná. Navíc není u této námitky možné přehlédnout, že obviněný se zločinu podvodu dopustil podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, tj. i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, přičemž způsobená škoda více než dvakrát přesahovala hranici škody značné. Není zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). O takovou výjimečnou situaci se zde však rozhodně nejedná.

32. Na základě uvedených důvodů, když hmotně právní námitky obviněného o nesprávném právním posouzení skutku byly Nejvyšším soudem shledány zjevně neopodstatněné, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

33. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí – a to ve vztahu k náhradě škody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

34. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 12. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru