Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1236/2020Usnesení NS ze dne 17.12.2020

HeslaDovolací důvody
Vyhoštění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1236.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1,2 tr. ř.

§ 80 odst. 1,2,3 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1236/2020-3139

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání obviněného V. N., nar. XY v XY, Bělorusko, státního občana Běloruska, v České republice trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 5 To 37/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 5/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 5 To 37/2020, a to pouze v té části výroku podle § 256 tr. ř., pokud bylo odvolání obviněného V. N. zamítnuto ve vztahu k výroku o trestu vyhoštění, a dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 2 T 5/2018, stran obviněného V. N. ve výroku o trestu vyhoštění.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019, č. j. 2 T 5/2018-2754, byl obviněný V. N. shledán vinným ve výroku pod bodem 1. zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a ve výrocích pod body 2. až 5. pokračujícím zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve zmíněném výroku. Současně byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit dílem sám a dílem jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Y. P. a S. G. a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 a 3 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Jednání, kterým se obviněný uvedených zločinů dopustil, není s ohledem na předloženou dovolací argumentaci podstatné, nicméně lze ve stručnosti shrnout, že obviněný ve všech případech, vždy po předchozí dohodě a plánování, s dalšími osobami vnikli v nočních hodinách do přívěsů zaparkovaného nákladních vozidel, z nichž odcizili v nich se nacházející věci, přičemž obviněný V. N. k tomu poskytl automobily pro dopravu a odvoz odcizených věcí a vybaven zejména vysílačkou v průběhu útoku hlídal a sledoval pohyb v okolí místa činu.

3. Tento rozsudek následně napadl obviněný V. N. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 8. 2020, č. j. 5 To 37/2020-3023, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky, který byl v jeho případě nepřípustný. Podle § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku jej totiž nelze uložit, pokud byl pachateli udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu. Jemu přitom byla podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena a opakovaně prodlužována doplňková ochrana, z důvodu nebezpečí, které by mu hrozilo v Bělorusku. Podle § 53a odst. 5 zákona o azylu nerozhodne-li ministerstvo o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany v době její platnosti, prodlužuje se doba stanovená v rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany do dne nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva o žádosti. To se v jeho věci doposud nestalo (ministerstvo nerozhodlo o jeho žádosti o prodloužení), tudíž má udělenou doplňkovou ochranu a trest vyhoštění mu nebylo možné uložit. Dodal, že je-li dovolání důvodné ve vztahu k jednomu z uložených trestů, musí příslušný soud při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 741/2010, publikované pod č. 40/2011 Sb. rozh. tr.

5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ve vztahu k jeho osobě ve výroku o trestu a aby buď ve věci sám rozhodl rozsudkem, nebo aby přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že podle zákona o azylu doplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který o její udělení požádal, se dopustil vážného zločinu, resp. taková ochrana se odejme, pokud se dopustí zvlášť závažného zločinu. To je přitom případ obviněného, přičemž důsledkem uvedeného zjištění bude odejmutí doplňkové ochrany jako reakce na jeho chování, byť v době rozhodování soud ještě výhod doplňkové ochrany požíval. Doplnil, že probíhající řízení podle zákona o azylu výkonu trestu vyhoštění nebrání, neboť soud si může sám posoudit existenci právních překážek bránících vyhoštění a jeho výkonu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 997) a poukázal i na to, že v jiném řízení, vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 Nt 101/2018, bylo rozhodnuto o vydání obviněného do Běloruska k tam vedenému trestnímu stíhání.

7. S ohledem na reálně předpokládané odejmutí doplňkové ochrany státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

8. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

10. Obviněný takové pochybení shledává konkrétně u trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který mu byl uložen již soudem prvního stupně, což se mělo stát v rozporu s § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného jsou důvodné.

11. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

12. Zvažuje-li soud uložení trestu vyhoštění, je povinen po zjištění existence podmínek pro takový postup zejména ve smyslu § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku zaměřit se na § 80 odst. 3 tr. zákoníku, který taxativním výčtem uvádí okruh okolností, které uložení trestu vyhoštění brání. Tyto skutečnosti (aby mohly být zohledněny) musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Jde tedy o negativní podmínky, které zde nesmí být, aby mohl soud uložit trest vyhoštění. Vzhledem k tomu, že překážky pro uložení trestu vyhoštění jsou v § 80 odst. 3 stanoveny alternativně, uložení tohoto trestu bude bránit existence i jen jediné (kterékoli) z nich. Stran zjišťování těchto okolností v trestním řízení, stejně jako ve vztahu k ostatním skutečnostem důležitým pro rozhodnutí, platí zásada oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), zásada vyhledávací a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž jsou předmětem dokazování v rámci podstatných okolností k posouzení osobních poměrů pachatele [§ 89 odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Soud musí přihlížet k jejich existenci z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 991).

13. Podle § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže byl pachateli udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu. Jiným předpisem je míněn zákon o azylu. Pokud se jedná konkrétně o doplňkovou ochranu, tvrzenou obviněným v dovolání, udělí se podle § 14a odst. 1 zákona o azylu cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu (tzn. uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

14. Dále je namístě připomenout, že podle § 53a odst. 1, 4 a 5 zákona o azylu se doplňková ochrana uděluje na dobu, po kterou osobě požívající doplňkové ochrany hrozí vážná újma, nejméně však na 1 rok. Osoba požívající doplňkové ochrany je oprávněna požádat o prodloužení doby, na kterou je doplňková ochrana udělena. Tuto žádost musí osoba požívající doplňkové ochrany podat nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na níž je jí doplňková ochrana udělena. Nerozhodne-li ministerstvo o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany v době platnosti rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany, prodlužuje se doba stanovená v rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany do dne nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva o žádosti.

15. Krajský soud v Plzni se s ohledem na zvažování uložení trestu vyhoštění a současně s ohledem na argumentaci obviněného a učiněná zjištění zaobíral existencí negativní podmínky uložení zmíněného trestu ve smyslu § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a konstatoval, že obviněnému svědčí na území České republiky statut mezinárodní ochrany v podobě doplňkové ochrany, tedy zcela teoreticky by bylo uložení trestu vyhoštění vyloučeno. Současně však doplnil, že ve věci doplňkové ochrany probíhá další řízení, přičemž soud není povinen vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu, ale může sám posoudit existenci právních překážek, bránících uložení trestu vyhoštění z hlediska závazků České republiky, vyplývajících z příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvy o právním postavení uprchlíků a úmluvy proti mučení. Dovodil, že obviněnému žádná závažná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu v Bělorusku nehrozí a aniž by předjímal, zda doplňková ochrana bude obviněnému prodloužena či nikoli, byl názoru, že pro to důvody nejsou (odst. 20 rozsudku). Vrchní soud v Praze se potom se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a uvedl, že probíhající azylové řízení, včetně řízení o udělení doplňkové ochrany, zásadně uložení trestu vyhoštění nebrání, neboť související právní předpisy nestanoví povinnost soudu činného v trestním řízení k takovému řízení přihlížet, resp. vyvozovat z jeho vedení důsledky. Při zvažování podmínek pro uložení trestu vyhoštění totiž musí být stanovené podmínky splněny, a dosud jen vedení řízení nepostačuje (odst. 31 usnesení).

16. Jak potom vyplynulo ze spisového materiálu, vedeného ve věci, obviněnému byla Ministerstvem vnitra (rozhodnutím ze dne 16. 7. 2014, č. j. OAM-220/ZA-ZA14-ZA14-2014, které nabylo právní moci dne 14. 8. 2014) udělena a následně prodloužena (rozhodnutím ze dne 29. 9. 2015, č. j. OAM-220/ZA-ZA114-P06-PD1-2014, které nabylo právní moci dne 15. 10. 2015) doplňková ochrana. Dne 14. 9. 2017 podal obviněný opět žádost o prodloužení této mezinárodní ochrany, přičemž Ministerstvo vnitra po provedení potřebného řízení rozhodnutím ze dne 8. 1. 2019, č. j. OAM-220/ZA-ZA14-ZA188-PD2-2014 (č. l. 2424 tr. spisu), vyslovilo, že se doplňková ochrana podle § 53a odst. 4 zákona o azylu neprodlužuje. Lze doplnit, že se tak stalo zejména s ohledem na zjištění důvodu k odejmutí doplňkové ochrany ve smyslu § 17a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, tedy že se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu, konkrétně toho, stran kterého je vedeno nyní projednávané trestní řízení. Toto rozhodnutí obviněný napadl žalobou, z jejíhož podnětu je Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 13 Az 17/2017 (č. l. 2554 tr. spisu), zrušil a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení. Přitom k výše zmíněné námitce konstatoval, že naplnění podmínky podle § 17a odst. 1 písm. d) zákona o azylu musí být postaveno najisto, za zohlednění principu presumpce neviny. Správní orgán si proto o spáchání trestného činu (zvlášť závažného zločinu) nemůže učinit úsudek sám, ale musí vyčkat pravomocného odsouzení. Rozsudek Městského soudu v Praze následně napadlo Ministerstvo vnitra kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 5 Azs 329/2019, zamítl, přičemž se se závěry městského soudu ztotožnil.

17. S ohledem na popsané okolnosti nastal – nejméně v době rozhodování soudu druhého stupně v této trestní věci – u obviněného stav, v němž nebylo o jeho žádosti o prodloužení udělené doplňkové ochrany rozhodnuto, a proto ve smyslu § 53a odst. 5 zákona o azylu došlo k prodloužení doby stanovené v (posledním) rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany do dne nabytí právní moci (nového) rozhodnutí ministerstva o žádosti [soud prvního stupně rozhodoval za nikoli zcela shodné situace, nicméně k tomu srov. § 2 odst. 1 písm. b) věta druhá, § 3d odst. 2 a § 32 odst. 2 zákona o azylu]. Uvedené bylo potvrzeno i přípisem Ministerstva vnitra ze dne 21. 2. 2020 (č. l. 2742 tr. spisu), kterým informovalo soudy činné ve věci o zamítnutí podané kasační stížnosti, v němž současně sdělilo, že obviněný je i nadále v postavení osoby s udělenou doplňkovou ochranou.

18. V návaznosti na to, tedy na mezinárodní ochranu v podobě doplňkové ochrany, poskytované obviněnému v České republice, bylo nutné dovodit existenci negativní podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zapovídající takový postup v případě, že obviněnému byla udělena doplňková ochrana podle jiného právního předpisu, a tento trest mu, i přes jinak splněné podmínky podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neuložit. Znění předmětné negativní podmínky a její vazba na určitou právní skutečnost jsou jednoznačné, tedy neumožňují soudu si zvážit, zda udělení doplňkové ochrany bylo důvodné, zda má trvat nebo zda by mělo být či bude odejmuto.

19. Nejvyšší soud doplňuje, že pokud soudy poukázaly na – údajně pouhé – vedení řízení ohledně doplňkové ochrany stran obviněného (stran jejího možného prodloužení), které zmíněné sankci podle jejich názoru bránit nemohlo, vycházely v tomto ohledu zjevně ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu, publikovaného pod č. 39/2003 Sb. rozh. tr. Podle něj probíhající azylové řízení nebrání výkonu trestu vyhoštění. Soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v tomto řízení, ale sám posoudí existenci právních překážek bránících výkonu vyhoštění též z hlediska závazků České republiky vyplývajících zejména z příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání. Mezi právní překážky realizace trestu vyhoštění patří i další okolnosti, pro které trest vyhoštění uložit nelze (§ 80 odst. 1, 3 tr. zákoníku), pokud nastaly po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen. Vznik a existence uvedených skutečností jsou pak důvody, pro které soud upustí od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h tr. ř. Zahájení řízení o udělení azylu u odsouzeného, jemuž byl uložen trest vyhoštění, samo o sobě důvodem vyhošťovací vazby není a bez dalších okolností důvody vyhošťovací vazby podle § 350c odst. 1 tr. ř. nenaplňuje. Tyto důvody jsou dány toliko konkrétními skutečnostmi, nasvědčujícími obavě, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění.

20. Jak je ovšem zřejmé z právě provedené citace právní věty tohoto stanoviska, jeho předmětem bylo především řešení otázky, zda podání žádosti o azyl ze strany odsouzeného brání výkonu trestu vyhoštění a zda zahájení řízení o udělení azylu má z hlediska důvodů vazby vliv na rozhodování o vyhošťovací vazbě, tedy, jinak řečeno, otázky týkající se postupu v jiné fázi trestního řízení (v řízení vykonávacím) na základě jiné skutečnosti (podání žádosti o azyl). Ve věci obviněného však bylo namístě posoudit, zda je obviněnému vůbec trest vyhoštění možné, s ohledem na § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, uložit, a to nikoli jen s ohledem na podání žádosti o azyl (o udělení doplňkové ochrany), ale za situace, kdy obviněnému v době rozhodování soudu tato mezinárodní ochrana svědčila. Zmíněný stav (měl udělenu doplňkovou ochranu) pak bylo nutné tento stav respektovat.

21. Na okraj Nejvyšší soud ke stanovisku publikovanému pod č. 39/2003 Sb. rozh. tr., doplňuje, že podle § 3d odst. 2 zákona o azylu (ve znění účinném od 18. 12. 2015) nejde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který podal další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, nelze setrvání žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území ukončit na základě vydaného správního nebo soudního rozhodnutí. Výjimkou je pouze předání žadatele o udělení mezinárodní ochrany mezinárodnímu trestnímu soudu nebo mezinárodnímu trestnímu tribunálu, popřípadě obdobnému mezinárodnímu soudnímu orgánu, který splňuje alespoň jednu z podmínek uvedených v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Aktuální znění zákona o azylu tak zjevně možnost ukončení pobytu i žadatele [srov. § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu] mimo jiné soudním rozhodnutím (o vyhoštění) zjevně omezuje.

22. Nejvyšší soud tedy shledal dovolání obviněného důvodné, neboť obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon v daném případě neumožňoval. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 5 To 37/2020, a to pouze v té části výroku podle § 256 tr. ř., pokud bylo odvolání obviněného V. N. zamítnuto ve vztahu k výroku o trestu vyhoštění, a dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 2 T 5/2018, stran obviněného V. N. ve výroku o trestu vyhoštění. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. S ohledem na učiněné závěry potom nebylo namístě (či vůbec možné) tyto zrušené části, ať již činností Nevyššího soudu či jiného soudu, jakkoli nahrazovat. Proto také nepřipadalo v úvahu zrušit celý výrok o trestu, jak to obviněný navrhoval s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 741/2010, publikované pod č. 40/2011 Sb. rozh. tr. Ve zmíněné věci bylo totiž sice rovněž zjištěno pochybení při ukládání trestu vyhoštění, nicméně s tím, že takový postup současně ani nebyl předem vyloučen a bylo nutné, aby nižší soudy řádně vyhodnotily všechny okolnosti. Nejvyšší soud k tomu konstatoval, že je-li mimořádný opravný prostředek (např. dovolání) důvodný jen ve vztahu k jednomu z více druhů uložených trestů, musí příslušný soud rozhodující o něm při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu týkající se všech uložených druhů trestů. Zrušením oddělitelného výroku pouze ohledně jednoho druhu trestu (např. podle § 265k odst. 2 tr. ř.), proti kterému byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek, a ponecháním nedotčeného výroku o uložení jiného druhu trestu, by totiž zůstala věc pravomocně skončená a následnému trestnímu řízení, vedenému jen o dalším druhu trestu, by bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). Ve věci obviněného V. N. ovšem, zohlední-li se okolnosti existující k době rozhodnutí odvolacího soudu, bylo uložení trestu vyhoštění vyloučené. Proto, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud zrušil pouze tento vadný výrok, který již nebude nahrazen jiným, a předmětné řízení je pravomocně skončeno.

23. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru