Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1235/2019Usnesení NS ze dne 09.10.2019

HeslaDovolací důvody
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1235.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1235/2019-1866

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 10. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. Z., nar. XY, bytem XY, okres XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 3 To 19/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 4/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Z. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2018, č. j. 31 T 4/2012-1627, byl obviněný uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za tento a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 9 T 260/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 3 To 260/2011 a sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 9/2012, jímž byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 9 T 260/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 3 To 260/2011, podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o souhrnném trestu ve sbíhající se trestní věci. Výrokem podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání jako fyzické osoby s předmětem podnikání nákup, prodej, skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu a v zákazu zastupování obchodních korporací na základě plné moci na pět let. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. K.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný V. Z. dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že společně s další osobou figurující jako jednatel a společník společnosti J.P.STEEL CZ, s. r. o., jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu jejího úmrtí, v době od 25. 8. 2006 do 31. 3. 2008 v XY a XY, jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem V. Z., jež byl registrován jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) a jako plátce daně z příjmů fyzických osob (dále jen DPFO) u správce daně Finančního úřadu ve Frýdku-Místku, v úmyslu zkrátit daň, příp. vylákat daňovou výhodu, v rámci svého podnikání na základě živnostenského oprávnění v předmětu podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu, nejprve se záměrem snížit své reálné příjmy z nákupu a prodeje motorové nafty, zahrnoval průběžně do svého účetnictví faktury a výdajové pokladní doklady o údajných nákupech této komodity u společnosti J.P.STEEL CZ, s. r. o., jež vyhotovoval a nechal si sám, popřípadě prostřednictvím své účetní E. R., za poskytnutou peněžitou úplatu, potvrdit podpisem výše uvedené osoby, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno, a poté předkládal správci daně jednak nepravdivá měsíční daňová přiznání k DPH za zdaňovací období od měsíce července 2006 do dubna 2007, jednak nepravdivá daňová přiznání k DPFO za zdaňovací období roků 2006 a 2007, zahrnující tyto neuskutečněné platby za nedodanou motorovou naftu od společnosti J.P.STEEL CZ, s. r. o., s cílem snížit daňový základ pro výpočet těchto druhů daní, přičemž v případě podaných měsíčních přiznání k DPH taktéž v některých případech dosáhl i vyplácení nadměrného odpočtu DPH, kdy takto, v rozporu zejména s § 72 a § 73 zákona č. 325/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, podal daňová přiznání k DPFO, a rovněž daňová přiznání v nichž uplatnil DPH na vstupu na základě fiktivních faktur za nákup motorové nafty od společnosti J.P.STEEL CZ, s. r. o.,

a dále v době od 24. 5. 2007 do 5. 11. 2008 v XY obviněný V. Z. jako osoba fakticky zastupující společnosti na základě plné moci a obviněný R. K. jako jednatel společnosti A., jež byla registrována jako měsíční plátce DPH a daně z příjmů právnických osob (dále jen DPPO) u správce daně Finančního úřadu Ostrava II, za vzájemné součinnosti, při vědomí všech rozhodných faktů, a v úmyslu zkrátit daň, blíže nezjištěným způsobem opatřovali nepravdivé účetní doklady různých dodavatelů deklarující fiktivní dodávky nafty, tyto průběžně zahrnovali do účetnictví společnosti A., současně do účetnictví zahrnuli i další neexistující výdaje a naopak nezahrnuli příjmy ze zdanitelných plnění, která byla fakticky realizována, a poté předkládali správci daně jednak nepravdivá měsíční daňová přiznání k DPH za zdaňovací období od dubna 2007 do března 2008, jednak nepravdivá přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2007 a za období od 1. 1. 2008 do 31. 7. 2008, zahrnující tyto neuskutečněné platby za nedodanou motorovou naftu, i další neuskutečněné platby, s cílem snížit daňový základ pro výpočet těchto druhů daní, kdy takto, v rozporu zejména s § 72 a § 73 zákona č. 325/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, podali u Finančního úřadu Ostrava II přiznání k DPH a DPPO, v nichž uplatnili DPH na vstupu na základě fiktivních faktur za nákup motorové nafty, a současně v rozporu s § 36 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zamlčeli zdanitelné plnění, které obdržela společnost A., za dodávku motorové nafty, a rovněž v rozporu s § 3 a § 7 zákona č. 586/1994 Sb., o daních z příjmů, zamlčeli zdanitelný příjem,

přičemž obviněný V. Z. uvedeným jednáním vylákal daňovou výhodu v podobě vyplaceného nadměrného odpočtu DPH ve výši 127 328 Kč, zkrátil DPH ve výši 7 321 600 Kč a zkrátil DPFO a DPPO ve výši 10 525 885 Kč, čímž způsobil českému státu zastoupenému Finančním úřadem ve Frýdku-Místku a Finančním úřadem Ostrava II škodu v celkové výši 17 874 813 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2019, č. j. 3 To 19/2019-1757, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově při shodném skutkovém ději uznal obviněného vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a odsoudil za tento a shodně sbíhající se zločiny jako ve zrušeném rozsudku, podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a šest měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o souhrnném trestu ve sbíhající se trestní věci. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání jako fyzické osoby s předmětem podnikání nákup, prodej, skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu a v zákazu zastupování obchodních korporací na základě plné moci na sedm let. Odvolání obviněného V. Z. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného R. K.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutkový i právní stav věci včetně provedených důkazů a převážně pouze odkazoval na závěry soudu prvního stupně. Závěr soudů, že v projednávaném případě není dána překážka ne bis in idem, a to s odkazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, není správný. Soudy nezohlednily sankci (penalizaci dodatečnými platebními výměry) uloženou správcem daně v daňovém řízení. Překážka věci rozhodnuté v tomto případě existuje a jeho trestní stíhání mělo být zastaveno. Odvolací soud nedůvodně zamítl jeho důkazní návrhy, které učinil během veřejného zasedání. V řízení nebylo prokázáno, že by motorovou naftu neodebíral a zdůraznil, že výpověď tehdy obviněného P. J. je procesně nepoužitelným důkazem s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav a účinky léků, které v době výpovědi užíval. Soudům dostatečně objasnil své podnikatelské aktivity, náležitě popsal způsob nákupu a prodeje pohonných hmot, což dokazují i jednotliví řidiči a listinné důkazy. Všechna sporná zdanitelná plnění proběhla, protože zboží odebral a řádně uhradil. Závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a shrnul, že stěžejní výhrada obviněného stran nepřípustnosti trestního stíhání nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod, ale pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jehož se však nedovolává. Z hlediska požadavků na obsahovou stránku dovolání se ještě pohybuje v zákonných limitech ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. K této námitce uvedl, že se v převážné části omezuje na citaci právních vět označeného judikátu bez zjevné návaznosti na konkrétní směry právních úvah, kterými by se závěry soudů s tímto judikátem rozcházely. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vypovídají o tom, že se v namítaném směru všemi rozhodnými aspekty uvedeného judikaturního pramene zabývaly a neopomenuly zohlednit právě rozsah vytýkaného a následně i přisouzeného jednání, u kterého byla splněna podmínka, že subjekt trestného činu a daňový subjekt je totožná fyzická osoba obviněného. Stejně tak dospěly ke správnému závěru ohledně úzké věcné i časové souvislosti. Soudy ani nemohly připustit možnost duplicitního potrestání obviněného za stavu, kdy v době jejich rozhodování ani nedošlo ke splnění pravomocně uložené platební povinnosti. Obviněný nebyl vystaven nadměrné zátěži plynoucí z duplicity jeho potrestání. Další námitky obviněného vycházejí ze zpochybnění skutkového podkladu výroku o jeho vině a nenamítá tak žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho právní kvalifikací, čímž se pohybuje mimo meze dovolacích důvodů. Jeho argumentace je založená na vlastním hodnocení toliko omezené části provedených důkazů, aniž by vzal v potaz celkový důkazní stav. K další námitce stran neprovedených důkazů zdůraznil, že odvolací soud svůj závěr o nadbytečnosti důkazu odůvodnil a proto se nejedná o tzv. opomenutý důkaz. Soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich skutečným obsahem, nedopustily se deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky vysvětlily. Nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivé řízení a skutkové námitky obviněného nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného, kterými brojí proti rozsahu a hodnocení důkazů a kterými se snaží dát provedeným důkazům jiný obsah, směřují výhradně do skutkových zjištění soudů a jako takové obsahově neodpovídají jím uplatněnému, ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena primárně výpovědí tehdy obviněného P. J., která plně koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, především pak zjištěními finančních úřadů, výpovědí svědkyně A. S. a dále i sděleními údajných obchodních partnerů dotčených společností a v rámci skutků pod body 11) – 20) pak ještě mimo jiné i výpověďmi spoluobviněného R. K. a svědků R. V. aj. K. Rovněž lze doplnit, že s obviněným namítnutou nevěrohodností výpovědi tehdy obviněného P. J. se soudy dostatečně vypořádaly (srov. str. 35 a 37 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 41 rozsudku odvolacího soudu). K námitce obviněného stran neprovedení obhajobou navržených důkazů soudem druhého stupně lze pak toliko doplnit, že odvolací soud řádně zdůvodnil, proč neprovedl další navrhované důkazy (viz odst. 32 rozsudku soudu druhého stupně), a ve věci tak nelze shledat ani případ tzv. opomenutých důkazů. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů.

Obviněný ve svém dovolání dále namítl nepřípustnost svého trestního stíhání z důvodu existence věci rozhodnuté, tedy že v jeho věci existuje překážka pokračování v trestním stíhání ve smyslu zásady ne bis in idem. K této námitce je namístě nejprve uvést, že nespadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak je možné ji podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť pokud by soudy vedly trestní řízení ve věci, ve které již bylo pravomocně rozhodnuto, došlo by k porušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to především s odkazem na čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát o stejné věci. Obviněný k této námitce především konstatoval, že soudy v jeho věci nezohlednily uloženou sankci ze strany správce daně v daňovém řízení, ačkoli byl v daňovém řízení penalizován dodatečnými platebními výměry, a dále že mezi trestním a daňovým řízením neexistovala dostatečná věcná a časová souvislost. S uvedenou argumentací obviněného se však nelze ztotožnit. Soudy obou stupňů se otázkou možné existence věci rozhodnuté v rámci odůvodnění svých rozsudků velmi zevrubně zabývaly, a to i s odkazem na závěry usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016. Soudy správně dospěly k závěru, že v nyní projednávané věci je mezi předmětným daňovým řízením před finančním úřadem a trestním řízením zcela dostatečně úzká časová i věcná souvislost ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. body 132 a 134 rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci AaB proti Norsku ze dne 15. 11. 2016, č. 24130/11 a 29758/11) a ve věci tak nedošlo k porušení zásady ne bis in idem. Nejvyšší soud se se závěry soudů obou stupňů plně ztotožnil a ve stručnosti na ně dále odkazuje (viz str. 9-10 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 33-40). Předmětnou námitku obviněného stran porušení zásady ne bis in idem je proto namístě shledat zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný značnou část námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 9. 10. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru