Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1230/2004Usnesení NS ze dne 28.12.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1230.2004.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1230/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. prosince 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněných J. V. a J. Z., které podali proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 11 To 619/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 278/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. V. a J. Z. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. 2 T 278/2002, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za který mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Obviněný J. Z. byl uvedeným rozsudkem uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl podle § 250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 12 (dvanácti) měsíců s podmíněný odkladem na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku (§ 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.). Rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto odsuzujícím výrokem ohledně spoluobviněného J. S. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. jím byli poškození E., s. r. o. a R. M. - N. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláními obviněných J. V. a J. Z., která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 11 To 619/2003, zamítnuta podle § 256 tr. ř.

Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že Okresním soudem ve Svitavách byl v předmětné trestní věci poprvé vyhlášen rozsudek dne 18. 11. 2002, sp. zn. 2 T 278/2002, kterým byli obvinění zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Tento rozsudek byl na základě odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Svitavách podaného v neprospěch všech obviněných usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 11 To 116/2003, zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř., a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně. Následně ve věci rozhodl Okresní soud ve Svitavách a Krajský soud v Hradci Králové tak, jak je uvedeno výše.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 11 To 619/2003, podali obvinění J. V. a J. Z. řádně a včas dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný J. V. ve svém mimořádném opravném prostředku k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že v posuzovaném případě má zásadní význam řešení otázky, zda byla některá osoba uvedena v omyl, resp. zda jednala v omylu či s neznalostí podstatných skutečností, a o kterou osobu jde; vzhledem k tomu, že většina z poškozených jsou právnické osoby, je nutné poukázat na to, že právnická osoba sama o sobě nemůže mít vlastní představu, protože tyto představy jsou vlastní jen fyzické osobě, a že majetkovou dispozici v omylu nemůže činit právnická osoba jako celek, ale jen prostřednictvím fyzických osob, jejichž jednáním se právnická osoba projevuje navenek. Podle obviněného závěr o jeho vině a podvodném úmyslu není opřen o konkrétní důkazy, když soud nezjistil skutečnou vůli firem, které uvádí, že byly jednáním obviněného poškozeny, a když bylo zjištěno, že firmy P+J T. s. r. o. a A. s. r. o. zpočátku své závazky za objednané zboží řádně plnily, a to i přesto, že splácely částku 1.300.000,- Kč za zboží převzaté od jeho původního majitele; jestliže obvinění celou tuto částku uhradili a své závazky od počátku svého podnikání řádně plnili, není možné souhlasit s tvrzením soudů, že od počátku spoléhali na nejistou událost a že zaplacení zboží vázali na budoucí nejistý prodej. Zboží, které bylo firmou P+J T. odebíráno, bylo bez problémů placeno až do 27. 12. 1996, kdy došlo k opožděné úhradě jedné z faktur. Proto nelze dojít k závěru, že obviněný podnikal s tímto vědomím a že měl od počátku úmysl neplatit odebrané zboží. V této souvislosti obviněný poukázal na skutečnost, že samotná opožděná úhrada faktury nezakládá skutkovou podstatu trestného činu podvodu a že se tedy jedná o obchodně-právní vztah podle obchodního zákoníku. Podle obviněného je taktéž nesprávná úvaha soudů o rozdělení odpovědnosti mezi oba společníky firmy P+J T. s. r. o., neboť nelze vycházet pouze z tvrzení spoluobviněného S., že přestal docházet do zaměstnání a že tím okamžikem není odpovědný za další činnost firmy, když z výpisu z obchodního rejstříku bylo zjištěno, že je nadále společníkem a jednatelem firmy. Obviněný dále nesouhlasí s tím, že je jeho jednání hodnoceno podle odst. 3 § 250 tr. zák., tj. že se za škodu považuje součet všech opožděně zaplacených faktur, přestože se pod bodem 2 rozsudku konstatuje, že v současné době již nic nedluží, pod bodem 4, že dluží 40,- Kč, a pod bodem 7, že správci konkursní podstaty JUDr. L. P. dluží 1.500,? Kč, ačkoli tento svědek u hlavního líčení uvedl, že škodu již nelze zjistit. Z těchto skutečností vyplývá, že nalézací soud nesprávně hodnotil výši škody a tak došlo k nesprávnému výroku o vině a trestu.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný J. Z. k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2003, č. j. 11 To 116/2003-842, které bylo ve věci dříve vydáno, vytklo původnímu rozsudku okresního soudu, že je třeba podrobně hodnotit jednotlivé (dílčí) skutky; to však nový rozsudek okresního soudu z 12. 9. 2003 neučinil a toto pochybení neodstranilo ani dovoláním napadené usnesení ze dne 14. 6. 2004. Obviněný jako nejnápadnější příklad vytýkaného pochybení uvedl skutek pod bodem 24 rozsudku, podle něhož společnost A. s. r. o. uzavřela dne 1. 1. 1998 smlouvu o pronájmu nákladního automobilu se společností L. s. r. o., přičemž nájem byl řádně placen do května 1998 a nezaplacen zůstal až poslední měsíc nájmu, tzn. červen 1998; úmysl obviněného podvést dne 1. 1. 1998 společnost L. s. r. o. je podle obviněného až nesmyslné dovozovat. V této souvislosti obviněný J. Z. uvedl, že trvá na tom, že nikdy nebyl srozuměn s tím, že společnost A. s. r. o. nakoupí zboží s tím, že je neuhradí, a že tedy úmysl uvést smluvní stranu v omyl a poškodit ji neměl v žádném dílčím skutku. Neuhrazení faktur vyplynulo až z toho, že se společnost A.dostala do platební neschopnosti a neměla čím platit. Úmysl obviněného nebyl nikdy dán, a není proto ani prokázán.

Protože se napadené usnesení odvolacího soudu nevypořádalo se všemi rozhodnými skutečnostmi a spočívá tak na nesprávném hmotně právním posouzení věci, obviněný J. Z. navrhl, aby bylo včetně rozsudku nalézacího soudu zrušeno a aby věc byla přikázána nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že obě dovolání považuje za zjevně neopodstatněná. Námitkám obou dovolatelů by totiž bylo možné přisvědčit toliko za situace, že by šlo o ojedinělé nezaplacení jedné či několika málo faktur. Z provedeného dokazování však vyplývá, že špatná finanční situace obou firem měla dlouhodobý charakter a že oba obvinění zboží po delší dobu odebírali s vědomím, že na jeho zaplacení finanční prostředky nemají a že jejich získání v budoucnu je zcela nejisté. Oba tedy byli přinejmenším srozuměni s tím, že faktury za odebrané zboží nezaplatí. Uvedené lze přitom vztáhnout i na obviněným Z. zmiňované uzavření smlouvy o nájmu nákladního automobilu, neboť k jejímu uzavření došlo rovněž v období, kdy finanční situace firmy uzavření takové smlouvy neumožňovala. Státní zástupce dále konstatoval, že soud správně považoval za způsobenou škodu částku odpovídající součtu v termínu nesplacených faktur, neboť jejich pozdější částečné splacení lze považovat toliko za náhradu způsobené škody, že neznalost skutečné a nepříznivé finanční situace obou firem jednotlivými dodavateli je omylem, v němž tito dodavatelé jednali a jehož oba dovolatelé využili, a že není vadou, pokud jsou ve výroku o vině poškození označováni toliko názvy jednotlivých právnických osob bez bližší specifikace, kdo a jak jejich jménem jednal.

Z důvodů uvedených ve vyjádření k dovoláním obviněných státní zástupce navrhl, aby obě dovolání byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a to za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení\". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Pokud jde o dovolání obviněného J. Z., jako námitku hmotně právní povahy lze posuzovat toliko námitku zpochybňující správnost závěru soudů činných v předmětné trestní věci o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, kdy obviněný jako příklad uvádí dílčí skutek uvedený pod bodem 24 výroku o vině s tím, že na základě skutkových zjištění v něm obsažených je podvodný úmysl \"až nesmyslné dovozovat\".

Naplnění subjektivní stránky, tj. existenci podvodného úmyslu, ve svém dovolání zpochybňuje i obviněný J. V., který mj. uvádí, že pokud \"své závazky řádně plnili od počátku svého podnikání, není možno souhlasit s tvrzením obou soudů, že od počátku spoléhali na nejistou událost a že zaplacení zboží vázali na budoucí nejistý prodej\".

Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudku soudu nalézacího je zřejmé, že společnost P + J T., společnost s ručením omezeným (dále jen \"P + J T.\"), jejímž jednatelem byl obviněný J. V. se spoluobviněným J. S., zahájila své podnikání s dluhem přes 1 milion korun českých za odebrané zboží, a že neměla k dispozici finanční prostředky na zaplacení zboží, které bylo dále odebíráno; systém hospodaření této společnosti byl takový, že obvinění jejím jménem objednávali zboží, které hradili na základě jeho prodeje, tzn. nikoli podle splatnosti za odebrané zboží vystavených faktur. Společnost \"měla nějaké zboží, ale nejprve musela uhradit dluh dřívějšímu majiteli, tedy začínala s dluhem, který se v průběhu času prohluboval, na což majitelé firmy nereagovali … dále odebírali zboží a jeho zaplacení vázali na budoucí nejistý prodej\" (str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). V letech 1996 - 1998 společnost vykazovala v přiznání k dani z příjmů právnických osob hospodářskou ztrátu a její závazky výrazně přesahovaly její pohledávky. Obdobná situace byla i ve společnosti A. S., s. r. o. (dále jen \"A.\"), jejímiž jednateli byli obvinění J. V. a J. Z.. I tato společnost, k jejímuž založení obviněného V. vedla špatná finanční situace společnosti P + J T., měla od počátku své existence finanční problémy a ukončila první rok svého hospodaření (rok 1998) se ztrátou výrazně přesahující 500.000,- Kč. O špatné finanční situaci společností P + J T. a A. nebyli dodavatelé (poškození) předem, tzn. před dodáním zboží informováni a dovídali se o ní zpravidla až při urgenci úhrady již splatných faktur. Zejména na základě těchto skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že jestliže obvinění \"věděli o tom, že ve firmě není dostatek finančních prostředků, že mají dluhy u více dodavatelů a nemají na zaplacení, měli o tomto dodavatele informovat, což však nikdy před odebráním zboží neučinili. V jejich jednání je tedy možno spatřovat podvodné jednání a lze dojít i k závěru, že podvodný úmysl\" u obviněných \"je dán již od počátku jejich jednání a lze konstatovat, že zde byl jejich úmysl neplatit ve smluvené době, minimálně, že byli srozuměni s tím, že závazek ve stanovené době nesplní a uvádí tak poškozeného v omyl\" (str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Tento právní závěr soudu prvního stupně o podvodném úmyslu obviněných, se kterým se ztotožnil i soud stupně druhého, je v souladu se shora uvedenými skutečnostmi, přičemž dovolací soud považuje za nezbytné poznamenat, že pokud obvinění věděli, že odebrané zboží budou moci zaplatit až poté, co toto, popř. jiné jimi odebrané zboží prodají, a tedy vázali úhradu jim dodaného zboží na nejistou budoucí událost, museli být srozuměni s tím, že se jim zboží případně nepodaří ve lhůtě splatnosti faktur prodat a faktury pak včas uhradit /§ 4 písm. b) tr. zák./.

Ke stejnému závěru je třeba dospět i v případě obviněným Z. uváděného skutku popsaného pod bodem 24 výroku o vině, neboť pokud obvinění \"neměli dostatek finančních prostředků\" a \"uzavřeli dne 1. 1. 1998 smlouvu o pronájmu nákladního automobilu\", přičemž úhradu leasingových splátek vzhledem k nedostatku finančních prostředků vázali na prodej dodaného zboží, jako tomu bylo i v ostatních dílčích skutcích popsaných pod body 16 - 23 výroku o vině, museli být srozuměni s tím, že může nastat situace, kdy leasingové splátky nebudou moci hradit, k čemuž také v červnu 1998 došlo.

Pokud obviněný V. na str. 4 svého dovolání namítá, že \"zboží, které bylo firmou P+J T. odebíráno, bylo bez problémů placeno až do 27. 12. 1996, kdy došlo k opožděné úhradě jedné z faktur\", sám tím jinými slovy uvádí, že společnost P + J T. od 27. 12. 1996, tzn. v období, kdy byly skutky uvedené ve výroku o vině tímto obviněným jako jednatelem společnosti P + J T. spáchány (s výjimkou skutku uvedeného pod bodem 1), měla s úhradou faktur za odebrané zboží problémy a tedy nebylo jisté, zda tyto faktury budou ve lhůtě jejich splatnosti uhrazeny.

Obviněný V. dále ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že \"v posuzovaném případě má … zásadní význam řešení otázky, zda byla některá osoba uvedena v omyl, resp. jednala v omylu či s neznalostí podstatných skutečností, o kterou osobu jde, kdy lze učinit závěr, že tak činila fyzická osoba ve vztahu k jiné právnické nebo fyzické osobě\" (str. 4 dovolání obviněného V.). Shora uvedené tvrzení se týká posouzení toho, zda byl v projednávaném případě naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívající v tom, že pachatel \"uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti\", tzn. správnosti právního posouzení skutku.

\"Uvedení v omyl\" je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci; omyl je potom rozpor mezi představou a skutečností.

Jak již bylo shora uvedeno, společnosti P + J T. a A. v době, kdy se skutky uvedené ve výroku o vině staly, neměly dostatek finančních prostředků na zaplacení odebraného zboží, a proto faktury za odebrané zboží vystavené hradily až na základě uskutečněného prodeje; dodavatelé nebyli o špatné finanční situaci těchto společností jejich jednateli předem informováni. \"Jestliže tedy obžalovaní objednávali a odebírali zboží s vědomím, že nemají na jeho zaplacení, a pouze spoléhali na nejistou událost spočívající v možnosti prodeje zboží před splatností faktury či na toleranci dodávajících firem nebo na zlepšení jejich finanční situace, uváděli tím jiného v omyl\" (str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Obvinění tím, že jménem společností P + J T. a A. objednávali a odebírali zboží, vyvolávali u svých dodavatelů představu, že jejich společnosti nemají finanční potíže a že jim dodané zboží bude uhrazeno řádně a včas, přestože ve skutečnosti na úhradu faktur ve lhůtě jejich splatnosti finanční prostředky neměli a od počátku, tj. od okamžiku převzetí zboží věděli, že toto bude ve lhůtě splatnosti faktur zaplaceno pouze tehdy, pokud se jim jej podaří před uplynutím této lhůty prodat.

Pokud jde o právní posouzení toho, které osoby byly jednáním obviněných uvedeny v omyl, je třeba vzhledem k obviněným V. zmiňované skutečnosti, že většina poškozených jsou právnické osoby, že právnická osoba sama o sobě nemůže mít vlastní představu a že tedy majetkovou dispozici v omylu nemůže učinit právnická osoba jako celek, ale jen prostřednictvím fyzických osob, jejichž jednáním se právnická osoba projevuje navenek, vyjít z toho, že má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení; činnost (příp. nečinnost) takovéto fyzické osoby jednající v rámci právnické osoby uskutečněná v důsledku omylu (neznalosti) je v příčinné souvislosti se vznikem škody a s obohacením pachatele či jiné osoby (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, č. sešitu 10/2000, str. 471).

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obvinění ve věci dodávek zboží jednali s osobami, které byly k provedení příslušného právního úkonu spojeného s majetkovou dispozicí (tzn. k dodání, příp. k učinění pokynu k dodání zboží) jménem poškozených právnických osob oprávněny, neboť pracovaly jako tzv. obchodní zástupci poškozených společností, měly na starosti kontakt se zákazníky - odběrateli ve věci jejich objednávek zboží, příp. též vlastní dodání zboží či vymáhání jeho úhrady apod.; šlo tedy o osoby, jejichž oprávnění jednat jménem poškozených právnických osob bylo založeno ustanovením § 15 odst. 1 obch. zák., podle něhož ten, \"kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází\". Proto lze jejich jednání spočívající v dodání, příp. v učinění pokynu k dodání zboží společnostem obviněných považovat za jednání právnické osoby, a to za jednání učiněné v omylu, neboť jejich představa o řádné a včasné úhradě faktur za dodané zboží ze strany předmětných společností byla v rozporu se skutečnou hospodářskou situací těchto společností, přičemž tento rozpor byl vyvolán úmyslným jednáním obviněných.

Pokud jde o názor obviněného V., že \"samotná opožděná úhrada faktury nezakládá skutkovou podstatu trestného činu podvodu a že se jedná o obchodně-právní vztah\", dovolací soud konstatuje, že pro posouzení, jestli v souvislosti s podnikáním (tzn. při realizaci určitého obchodně-právního vztahu) došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí pravě u trestného činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 24, pod č. T 575). Navíc navzdory tvrzení obviněného V. nemohlo jít o běžný obchodně-právní vztah, když ze skutkových zjištění vyplývá, že zboží bylo společnostem obviněných dodáno v důsledku omylu poškozených týkajícího se jejich hospodářské situace a vyvolaného úmyslným jednání obviněných.

K námitce obviněného V. týkající se \"rozdělení odpovědnosti mezi oba společníky firmy P + J T.\" dovolací soud uvádí, že pokud spoluobviněný J. S. přestal vykonávat činnost jednatele společnosti P + J T. v květnu 1997, nelze jej za skutky spáchané jménem uvedené společnosti od června 1997 do září 1997 a uvedené pod body 6 až 15 výroku o vině činit odpovědným, a to i přesto, že v uvedeném období byl zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel předmětné společnosti.

Konečně pokud jde o poslední hmotně právní námitku obviněného V., že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno podle odst. 3 § 250 tr. zák., když soudy nižších stupňů považovaly za škodu součet všech opožděně zaplacených faktur, nelze než souhlasit s názorem státního zástupce uvedeným v jeho vyjádření k dovoláním obviněných, že \"za způsobenou škodu soud správně považoval částku odpovídající součtu v termínu nesplacených faktur\", neboť \"jejich pozdější částečné splacení lze považovat toliko za náhradu způsobené škody\" (str. 2 vyjádření státního zástupce). Tento právní závěr odpovídá již uvedenému závěru ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, podle něhož obvinění s ohledem na finanční situaci svých společností museli být srozuměni s tím, že faktury vystavené za odebrané zboží nebudou ve lhůtě jejich splatnosti uhrazeny, a to ani částečně, a plně se opírá o zásadu, podle níž se výše škody, která byla trestným činem způsobena, stanovuje ke dni, kdy byl trestný čin spáchán.

S ohledem na shora uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že všechny hmotně právní námitky uplatněné obviněnými J. V. a J. Z. v jejich mimořádných opravných prostředcích jsou zjevně neopodstatněné. Proto jejich dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. prosince 2004

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru