Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1211/2020Usnesení NS ze dne 02.12.2020

HeslaNebezpečné vyhrožování
Subsidiarita trestní represe
Ublížení na zdraví
Vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1211.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku

§ 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 353 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 ...

více

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1211/2020-1010

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2020 o dovolání obviněného D. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 8 To 110/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 87/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2020, č. j. 3 T 87/2019–736, byl obviněný D. M. uznán vinným v bodě I. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě III. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě IV. přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a v bodě V. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby uhradil podle svých sil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO: 47672234, Jeremenkova 161/11, Vítkovice, Ostrava, škodu ve výši 6 236 Kč.

2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že

I. dne 02. 07. 2018 kolem 11:00 hod. v Praze 3, v průběhu jízdy v tramvaji č. 9 ze zastávky XY a dále na adrese XY se dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že hrubě a vulgárně upozorňoval cestující D. R., nar. XY, že její pes nemá nasazen náhubek, této cestující se pokusil vytrhnout kabelku, což se mu však nepodařilo, a chtěl, aby vystoupila, neboť psovi nechtěla nasadit náhubek, a když se následně do události vložila řidička tramvaje č. 26 D. S., nar. XY a požadovala, aby obviněný přestal události natáčet na svůj mobilní telefon, po této se ohnal s úmyslem jí dát facku, avšak její obličej minul, načež byl zpacifikován policejní hlídkou, a tohoto jednání se dopustil přesto, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 12. 2015 sp. zn. 51 T 129/2015, které nabylo právní moci dnem 19. 1. 2016, bylo podle § 223a trestního řádu, z důvodu uvedených v § 307 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu, podmíněně zastaveno trestní stíhání D. M. pro skutek kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 1 roku,

II. dne 06. 09. 2018 kolem 13:30 hod. v Praze 4, XY, v autobuse č. 150 během jízdy mezi zastávkami XY a XY se dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že fotil psa bez náhubku a tuto fotku na svém mobilním telefonu předkládal za jízdy řidiči autobusu a když řidič nereagoval, vulgárně řidiče urážel, načež byl cestujícími upozorněn ať řidiče neruší, kdy na toto začal cestující častovat dalšími vulgaritami a když řidič zastavil v zastávce XY, obviněný opět urážel cestující, kteří ho okřikli, když toto následně viděl cestující poškozený D. H., nar. XY, jehož psa předtím fotil, šel k obviněnému a upozornil ho, že nemá starší lidi urážet, na což obviněný zareagoval tím, že poškozeného D. H. fyzicky napadl tak, že do něj strčil svým tělem, poškozený se snažil bránit, ale obviněný ho srazil na zem, kde si na něj klekl a zasadil mu několik úderů pěstí a mlátil mu hlavou o podlahu autobusu, čímž poškozenému způsobil pohmoždění hlavy s nutností ošetření ve FN Královské Vinohrady, přičemž obviněný si musel být vědom toho, že svým atakem může způsobit poškozenému poranění dosahující závažnosti ublížení na zdraví, a tohoto jednání se dopustil přesto, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 12. 2015, sp. zn. 51 T 129/2015, které nabylo právní moci dnem 19. 01. 2016, bylo podle § 223a trestního řádu z důvodu uvedených v § 307 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu podmíněně zastaveno jeho trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 1 roku,

III. dne 30. 09. 2018 kolem 15:40 hod. v Praze 3, během jízdy v autobuse č. 188 směrem do zastávky XY se dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že hrubě a vulgárně upozorňoval cestující - poškozenou AAAAA (pseudonym), nar. XY, že její pes nemá nasazen náhubek a když tato reagovala s tím, že je horko a zrovna dává psovi napít, hrubě jí urážel a pořizoval videozáznam, přičemž na poškozenou takto útočil několik minut až se rozplakala a zastali se jí spolucestující, a když na konečné autobusu šla poškozená za řidičem autobusu, svým přítelem O. S., nar. XY, a situaci mu popisovala, obviněný je při rozhovoru natáčel na videozáznam až řidič autobusu vystoupil a šel k němu, načež se navzájem chytli za oděv, avšak následně od dalšího jednání upustili, a obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 12. 2015, sp. zn. 51 T 129/2015, které nabylo právní moci dnem 19. 1. 2016, bylo podle § 223a trestního řádu, z důvodu uvedených v § 307 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu, podmíněně zastaveno jeho trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 1 roku,

IV. dne 21. 03. 2019 kolem 10:00 hod. telefonicky kontaktoval Skupinu vnitřní kontroly, OŘP Praha I, Praha 1, Bartolomějská 14, kde byl přepojen na službukonajícího M. P., kterého žádal o sdělení jména a služebního zařazení policistky, která byla součástí hlídky, jež proti obviněnému prováděla služební zákrok v Ú. S. v předchozích dnech, kdy službukonajícímu policistovi sdělil, že ho policistka napadla, že si to s ní chce vyřídit a že jí provede to samé co ona jemu, a když mu P. odmítl požadované informace sdělit, neboť je neznal, obviněný uvedl, že si informace vyžádá podle zákona č. 106/1999 Sb., načež dále uvedl, že policistku může zabít a na dotaz, zda to myslí vážně, sdělil, že to myslí vážně, že mu v minulosti policista H. řekl, že ho může zabít a obviněný tudíž může dělat totéž co policie, tedy policistku i zabít, přičemž ve chvíli, kdy mu P. sdělil, že sepíše o telefonickém hovoru úřední záznam, obviněný hovor ukončil,

V. dne 27. 03. 2019 kolem 15.00 hod. v XY, v Ú. S., na chodbě ORL, poté, co se dostavil k plánovanému vyšetření o dvě hodiny později a nebyl spokojen s tím, že ho má ošetřit V., což obviněný vyjádřil vulgárními urážkami, na jejichž základě V. přivolal dalšího lékaře T. F., na tohoto lékaře, po jeho dotazu stran zdravotních obtíží obviněného, začal obviněný křičet, že tam mají bordel, že je platí ze svých daní, sprostě poškozenému F. nadával, vstoupil do jeho intimní zóny a řekl mu "stejně tě ty skřete zabiju a celý vám to tady vystřílím", čímž s ohledem na stupňující se agresivitu v chování obviněného v rámci jeho předchozích návštěv v nemocničním zařízení vzbudil v F. důvodnou obavu o jeho život a zdraví.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech jeho výroků. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 8 To 110/2020-900, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu, přičemž ve zbylé části zůstal rozsudek nezměněn. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. městský soud v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že podle § 146 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu zkušební doby uhradil podle svých sil způsobenou škodu.

II

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, kterým jej napadl v celém rozsahu, a ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný své dovolání odůvodnil poměrně jednoduše, jen heslovitě, v bodech bez bližší právní argumentace.

5. V bodě 3a) ohledně skutku II. dovolatel namítá nesprávné hodnocení jednání z pohledu okolností vylučujících protiprávnost (§ 28 a § 29 tr. zákoníku), neboť se toliko bránil napadení. Ve stejném bodě pak namítá, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, neboť vyjma skutku II. „se jedná o jednání čistě přestupkového charakteru“.

6. V bodě 3b) svého dovolání namítá porušení práva na spravedlivý proces, když toliko v závorkách heslovitě uvádí důvody „nehodnocení důkazů či jejich misinterpretace soudy, výpověď svědka R. dovolateli svědčící ku prospěchu je přehlížena, výpovědi poškozených jako jediný či tzv. korunní důkaz proti tvrzení dovolatele“. Dále v témž bodě namítá, bez bližší konkretizace, porušení ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Uvádí jen, že „ skutek II. byl dne 16. 1. 2019, č. j. KRPA3372266-51/TČ-2018-001421, postoupen ÚMČ Praha 10 k projednání přestupku“. Poslední námitkou je odnětí zákonnému soudci, když k tomuto jen heslovitě uvádí, že „ skutek II., dle kterého – zřejmě – byla stanovena místní příslušnost orgánů činných v přípravném řízení a následně i soudu, se stal v Praze 10, ul. XY - ul. XY; skutek III. se stal rovněž v Praze 10“.

7. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k došetření Městskému státnímu zastupitelství v Praze s pokynem k rozhodnutí o místní příslušnosti určené v souladu se zněním zákona.

8. K obsahu řádně a včas podaného dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněný formuloval většinu výhrad velice obecně. Většina uplatněných námitek neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Pokud jde o námitku nepřípustnosti trestního stíhání, tato je zcela nekonkrétní, a proto se k ní nemůže blíže vyjádřit. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá jediná námitka dovolatele, spočívající v porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. K tomuto státní zástupce uvedl, že s totožnou námitkou dovolatele se vypořádal již odvolací soud v odstavci 8 odůvodnění svého rozsudku. Neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, což není projednávaná věc. Státní zástupce v této části dovolání dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

10. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.

III

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

12. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

13. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací důvod podle § § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.

14. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

15. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O žádnou ze zmíněných situací se však v posuzované věci nejedná.

16. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy následně hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena, jak vyplývá z rozhodnutí obvodního soudu (bod 28 odůvodnění rozsudku) i městského soudu (bod 7 a 9 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud na závěry obou výše uvedených soudů odkazuje a zdůrazňuje, že vina obviněného u skutku pod bodem I., byla prokázána výpovědí svědků Z. V., O. L., D. R., D. S. a L. Š., u skutku pod bodem II. vina obviněného vyplývá z výpovědí svědků D. Č., J. J., O. K., K. P., D. R. a Z. Z., v případě skutku pod bodem III. je vina obviněného prokazována zejména výpověďmi svědků O. S. a AAAAA, u skutku pod bodem IV. je nutné vyjít z výpovědi svědka M. P. Pokud jde o skutek pod bodem V. je vina obviněného prokazována výpovědí svědků T. F., O. V., R. B., R. B. a D. M. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.

17. K jednotlivým námitkám obviněného týkající se skutkového stavu pak Nejvyšší soud uvádí následující.

18. V bodě 3a) obviněný ohledně skutku II. namítá nesprávné hodnocení jeho jednání z pohledu okolností vylučujících protiprávnost, neboť se toliko bránil napadení. Z výše uvedeného je patrno, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, podle nichž měl být útočníkem právě on. Z provedeného dokazování vyplývá, že stejná námitka byla vznesená v rámci odvolání, když se s ní městský soud vypořádal v bodě 8 odůvodnění rozsudku. Jak vyplývá z výpovědí svědků D. Č., J. J., O. K., K. P. a D. R., byl to obžalovaný, který sám konflikt vyvolal a byl jeho iniciátorem. V útoku pokračoval fyzickým napadáním poškozeného H. i v době, kdy tento ležel na zemi a obžalovaný na něm klečel a mlátil ho pěstmi do obličeje a hlavy. Vzhledem k tomu, že dovolatel ke svému alternativnímu skutkovému tvrzení nic bližšího neuvádí, zejména nenamítá ani extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, nezbývá než konstatovat, že v této části neodpovídá dovolání žádnému z dovolacích důvodů.

19. V bodě 3b) svého dovolání namítá dovolatel porušení svého práva na spravedlivý proces, když toliko v závorkách heslovitě uvádí důvody „nehodnocení důkazů či jejich misinterpretace soudy, výpověď svědka R. dovolateli svědčící ku prospěchu je přehlížena, výpovědi poškozených jako jediný či tzv. korunní důkaz proti tvrzení dovolatele“. Dovolatel tedy namítá porušení práva na spravedlivý proces bez podrobnějšího odůvodnění. Důvody uvádí jen zcela heslovitě a není z nich patrno, v čem konkrétně spočívá „nehodnocení důkazů“, či jejich „misinterpretace“, co bylo konkrétně přehlédnuto z výpovědi svědka R. a u kterých konkrétních útoků, a proč nelze připustit výpovědi poškozených jako jediný důkaz. Z takto obecně formulovaných námitek lze soudit jen tolik, že se jedná o námitky procesní, brojící proti průběhu dokazování, hodnocení důkazů soudem a v konečném důsledku proti učiněnému skutkovému zjištění. Z těchto námitek pro jejich obecnost nelze činit žádné závěry o tom, zda a v jakém směru bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. Navíc Nejvyšší soud dospěl v bodě 16. tohoto rozhodnutí k závěru, že soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy následně hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. V této části dovolání rovněž neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, přičemž ohledně práva na spravedlivý proces dovolatel žádnou konkrétní námitku neučinil.

20. Obviněný dále v bodě 3b) namítá, bez bližší konkretizace, porušení ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., když toliko uvádí „skutek II., věc byla dne 16. 1. 2019, č. j. KRPA3372266-51/TČ-2018-001421, postoupena ÚMČ Praha 10 k projednání přestupku“. V této námitce dovolatel poukazuje na nepřípustnost svého trestního stíhání, aniž by ovšem uplatnil tomu odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Dovolatel nevysvětluje, který orgán a podle jakého předpisu měl o postoupení rozhodnout. Toliko z citované spisové značky a data lze ve spise dohledat rozhodnutí policejního orgánu (čl. 241-243), kterým podle § 159a odst. 1 tr. ř. odevzdal věc, která má stejný skutkový základ jako skutek pod bodem II. napadeného rozsudku, k projednání přestupku.

21. Jak vyplývá z ustanoveni § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání téže osoby pro týž skutek, jako pro trestný čin, je vyloučeno také v případě, jestliže trestní stíhání obviněného skončilo pravomocným rozhodnutím státního zástupce nebo soudu o postoupení věci jinému příslušnému orgánu, jestliže výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být tímto jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění . V projednávané věci policejní orgán nerozhodl o postoupení věci, ale o odevzdání věci podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. Zatímco § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. hovoří jen o postoupení věci. Postoupit věc může jen státní zástupce podle § 171 odst. 1 tr. ř., § 175 odst. 1 písm. a) tr. ř. (nebo soud podle § 222 tr. ř.) nikoliv však policejní orgán. Policejní orgán může jen věc odevzdat podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. Toto odevzdání věci není formou usnesení a nenabývá právní moci, jde spíše o formu dispozice policejního orgánu s poznatkem. Jde o jiný typ rozhodnutí než odložení (§ 159a odst. 1 písm. a) tr.ř. ….jestliže není na místě vyřídit věc jinak), tedy pouze o opatření. Nejde tedy o rozhodnutí uvedené ve výčtu rozhodnutí uvedených v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Postup před zahájením trestního stíhání (prověřování) se nevede proti konkrétní osobě, byť může být v některé jeho fázi některá osoba označena jako podezřelá, na rozdíl od trestního stíhání, kde se již řízení vede proti konkrétní osobě. Z komentářové literatury pak vyplývá, že za rozhodnutí podle § 11 odst. 1 písm. j) se nepovažuje usnesení státního zástupce (před 1. 1. 2002 i vyšetřovatele) nebo policejního orgánu o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř., neboť zde nešlo o trestní stíhání (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že úkonu policejního orgánu ze dne 16. 1. 2019, pod č. j. KRPA-3372266-51/TČ-2018-001421 podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. není pravomocným rozhodnutím státního zástupce nebo soudu a byl učiněn v době, kdy ještě neprobíhalo trestní stíhání. Namítnutý úkon policejního orgánu proto nezakládá nepřípustnost trestního stíhání.

22. Poslední námitkou obsaženou v bodě 3b) je námitka odnětí zákonnému soudci. K tomuto obviněný jen heslovitě uvedl, že „skutek II., dle kterého – zřejmě – byla stanovena místní příslušnost orgánů činných v přípravném řízení a následně i soudu, se stal v Praze 10, ul. XY – ul. XY, skutek III. se stal rovněž v Praze 10“. Z takto formulované námitky je možné dospět k závěru, že obviněný namítá „odnětí zákonnému soudci“, což dovozuje z nesprávného určení místní příslušnosti. K této dovolací námitce obviněného je nutné uvést, že obdobné námitky lze v řízení o dovolání uplatňovat toliko v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, který spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem může tedy být toliko porušení věcné příslušnosti, nikoliv místní. Z tohoto důvodu v této části dovolání neodpovídá nejen v dovolání uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.

23. Pouze nad rámec tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že místní příslušnost již řešil odvolací soud (v bodě 5 rozsudku), když uvedl, že policejní orgán nepochybil, pokud ohledně všech skutků konal společné řízení, neboť takový postup je v souladu se zásadou trestního řízení o vhodnosti konat společné řízení ohledně více trestných činů téhož pachatele. Vyšetřování správně prováděl příslušný policejní orgán Prahy 4, Obvodní ředitelství policie Praha IV., neboť nejzávažnější trestná činnost (bod II. rozsudku) byla spáchána, resp. dokonána v podobě fyzického napadení H. na zastávce autobusu XY, tj. v XY v Praze 4. O věci tedy správně rozhodl v souladu s § 21 odst. 2 tr. ř. Obvodní soud pro Prahu 4.

24. Jedinou námitkou hmotněprávní povahy, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka obviněného, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, neboť vyjma skutku II. „se jedná o jednání čistě přestupkového charakteru“.

25. Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.

26. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).

27. S ohledem na způsob, jakým obviněný v nyní posuzované věci jednal, je zjevné, že se nejedná o nějaký „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, a to i vzhledem k tomu, že se vytýkaného jednání, především výtržnické povahy, dopouští opakovaně, po delší dobu, byl iniciátorem všech uvedených incidentů, opakovaně hrubě urážel náhodné cestující či řidiče MHD, fyzicky je napadal, a to pod záminkou jejich předchozího nesprávného chování, přičemž to, že se jedná o pouhou záminku, bylo patrno z průběhu každého útoku. O intenzitě jednání obžalovaného svědčí výpověď svědka O. S. (bod II.), který popsal, že poškozená AAAAA v důsledku jednání obžalovaného „brečela, koktala a měla strach“. Není proto na místě uvažovat o uplatnění namítaného korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům výše uvedených trestných činu. Soudy zjištěné skutkové okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu. Námitka o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je proto zjevně neopodstatněná.

28. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy. Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

29. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod patrně v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Vzhledem k tomu, že je dovolání z pohledu námitky odpovídající dovolacímu důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, není ve věci tento důvod dovolání naplněn, a tedy stejně tak ani dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

30. Na základě uvedených důvodů, když jediná hmotně právní námitka obviněného o nesprávném právním posouzení skutku byla Nejvyšším soudem shledána zjevně neopodstatněnou a další námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, přičemž dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

31. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 12. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru