Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1205/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaDovolací důvody
Legalizace výnosů z trestné činnosti
Podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1205.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku

§ 217 odst. 2,3 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1205/2020-2254

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 11. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných M. M., nar. XY ve XY, bytem XY, a P. V., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 67 To 475/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 63/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 8. 2019, č. j. 3 T 63/2015-2072, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 215 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Obviněný P. V. byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, se současným uložením povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých možností uhradit škodu způsobenou trestným činem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. H. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené společnosti S., na náhradu škody.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni tři obvinění odvoláními, z jejichž podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, č. j. 67 To 475/2019-2181, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného M. M. uznal vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti § 217 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, za který ho odsoudil podle § 217 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Obviněného P. V. uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, za který ho odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let. Opět bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněného T. H.

3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obvinění dopustili uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že v průběhu března 2011 obvinění T. H. a P. V. společně v úmyslu se obohatit, uzavřeli jménem společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY, s jednatelem poškozené společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY, A. Ch., ústní dohodu, jejímž předmětem bylo dodání dvou cisteren řepkového oleje o celkové ceně 51 458 EUR, k předání mělo dojít dne 18. 3. 2011 v Ústí nad Labem v areálu společnosti Setuza, a. s., a to po uhrazení kupní ceny, svědek A. Ch. uhradil částku 25 729 EUR, tj. kupní cenu za jednu cisternu, na základě vystavené faktury č. 2011030018 spoluobviněným T. H. na účet č. XY, kterýžto nebyl účtem společnosti M., zaplacenou část řepkového oleje však neobdržel, neboť peníze byly připsány na účet společnosti T. I. P., č. XY, tento účet byl založen jednatelem citované společnosti obviněným M. M. dne 16. 3. 2011, přičemž nebyly užity k úhradě kupní ceny za dodaný řepkový olej, naopak obviněný M. M. podle obdrženého pokynu neztotožněné osoby peníze z účtu ihned vybral, předal je bez jakéhokoli potvrzení této osobě a tak znemožnil navrácení finanční částky poškozené společnosti S., čímž poškozené společnosti S., způsobili obvinění T. H. a P. V. škodu ve výši 616 428 Kč, jednání obviněných směřovalo ke způsobení celkové škody 1 232 352 Kč, tj. i za druhou cisternu řepkového oleje, ke které však nedošlo, neboť svědek A. Ch. zjistil, že účet na který měl zaslat i další peníze nepatří společnosti M., a peníze neodeslal.

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění M. M. a P. V. prostřednictvím obhájců dovolání.

5. Dovolání obviněného M. M. bylo opřeno o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v rámci celého řízení bylo dokazování viny zaměřeno pouze na spoluobviněné, nikoliv na něj, proto soudy nedisponovaly žádným přímým důkazem k prokázání jeho viny. Odvolací soud pouze uvedl, že pokud by obviněný dokladem o předání peněz skutečně disponoval, tak by ho nepochybně předložil. Přitom nelze s jistotou určit, že by v rámci sedmi měsíců musel mít tento doklad neustále k dispozici a nemohl ho ztratit. Pokud se jedná o výpověď svědka P. F., který k průběhu skutkového děje uvedl jiné skutečnosti než obviněný, odvolací soud nevzal v potaz, že na základě lékařských zpráv a znaleckých posudků byla konstatována nevěrohodnost výpovědi tohoto svědka, neboť v souvislosti s prodělanými cévními mozkovými příhodami byla u něj shledána oslabená míra kognitivních deficitů. Na základě jeho výpovědi tak nelze konstatovat vinu. Odvolací soud naopak nesprávně nevycházel z výpovědi svědka R. B., který jasně vysvětlil tok finančních prostředků. Pravdivostní hodnota jeho výpovědi přitom byla podpořena i potvrzením ze dne 18. 3. 2011, které odvolací soud rovněž neakceptoval bez jakéhokoliv prošetření jeho pravosti, přestože z tohoto důkazu bylo patrné, že obviněný nijak s předmětnými financemi nedisponoval.

6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k jeho osobě rozsudek Městského soudu v Praze, včetně rozhodnutí obsahově na zrušené rozhodnutí navazujících, a dále alternativně buď věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, nebo aby rozhodl ve věci sám podle § 265m odst. 1 tr. ř.

7. Obviněný P. V. své dovolání opřel také o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřoval především v tom, že ve výrokové části napadeného rozsudku zcela absentuje popis jednání, kterého se měl dopustit, tj. popis takového jednání a subjektivní stránka. Předmětný výrok tak k právní kvalifikaci podle trestního zákoníku nepostačuje. Z toho, co měl konat, je pouze zřejmé, že společně se spoluobviněným T. H. uzavřeli ústní dohodu s jednatelem poškozené a že, bez popisu jakéhokoliv jednání, způsobili škodu. Navíc ani není pravdou, že uzavřel ústní dohodu jménem společnosti M., což neplyne z žádného důkazu. V předmětném výroku absentuje i tvrzení o vzájemné dohodě mezi obviněným a spoluobviněným T. H., která také nebyla prokázána, tedy nemohl být označen za spolupachatele. Pouhá jeho přítomnost při přejímce zboží mezi spoluobviněným T. H. a A. Ch. k tomu není dostatečným podkladem. Samotné tvrzení, že měl v úmyslu se obohatit, zůstalo nepodložené jakýmkoliv důkazem a jednalo se pouze o tvrzení soudu. Pokud by tedy byla skutečně uzavřena nějaká ústní dohoda, což je sporné, neboť existovala řádná objednávka a její akceptace, nelze z žádného důkazu dovodit, že by se na tomto jednání jakkoli podílel, neboť tato dohoda mohla být uzavřena toliko mezi spoluobviněným T. H. a svědkem A. Ch., včetně fakturace. Obviněný se k celé věci připojil až v době, kdy byl obchod uzavřen, v rámci jeho realizace. Rovněž není možné dovodit případnou dohodu mezi ním a obviněným M. M. Jeho jednání tedy nelze kvalifikovat jako jakýkoliv trestný čin, neboť zcela absentuje popis skutku, ze kterého by, byť jen náznakem, vyplývala subjektivní stránka trestného činu, kladeného mu za vinu.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. M. uvedla, že již z povahy uplatněné argumentace nejde o kvalifikovaně uplatněnou dovolací námitku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Relevantně uplatněné totiž v takovém případě nemohou být námitky skutkového zaměření, vytýkající vadný způsob provedeného dokazování či jeho neúplnost. Z tvrzení obviněného nevyplývá ani podklad pro výjimečný zásah do skutkového stavu věci. Nad rámec vyjádření pak konstatovala, že soudy nemohly přisvědčit tvrzení obviněného, podle kterého vyzvednuté finanční prostředky předal svědku P. F., neboť ten to zcela odmítl a o obchodu s řepkovým olejem mu nic nebylo známo. Obviněný pak především nedisponoval žádným potvrzením, jímž by předmětnou transakci, týkající se navíc vysoké částky, prokázal. K míře případného ovlivnění kognitivních schopností jmenovaného svědka bylo ve smyslu znaleckých závěrů konstatováno, že jím zveličené problémy s pamětí jsou jiného než udávaného důvodu a jeho neochota vypovídat vychází z formálního právního postavení bílého koně. Co se týče nevyhovění důkaznímu návrhu na provedení výpovědi svědka R. B., vzhledem k tomu, že obviněný nenamítal zásah do jeho práva na spravedlivý proces, tedy že by se soudy jeho důkazním návrhem vůbec nezabývaly, lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, jenž návrh vypořádal a s jeho odůvodněním se lze ztotožnit. To samé platí i o listinném důkazním návrhu s tímto spojeným.

10. K dovolání obviněného P. V. státní zástupkyně uvedla, že obviněný namítl nesprávnou formulaci popisu skutku, resp. ho považoval za nepřezkoumatelný a nevyhovující požadavkům § 120 odst. 3 tr. ř. K tomu zdůraznila, že odvolací soud ve zmíněném popisu vyjádřil všechny podstatné okolnosti společného jednání spoluobviněných T. H. a P. V., kterými došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině obsahuje rámcové časové vymezení období, ve kterém pojali spoluobvinění T. H. a P. V. společný úmysl se obohatit právě prostřednictvím podvodné ústní dohody o dodávce dvou cisteren řepkového oleje. Ze skutkové věty dále vyplývá, že tato dohoda byla na pozici dodavatelské uzavřena spoluobviněným T. H. jakožto obchodním zástupcem společnosti M., s jednatelem odběratelské společnosti S., A. Ch., za jimi dohodnutou cenu. K dodávce však došlo pouze z části, po odběratelově zjištění, že polovinu vyfakturované kupní ceny uhradil ke své škodě na bankovní účet označený dodavatelem ve faktuře, avšak neodpovídající bankovnímu účtu této smluvní strany. Přitom o znemožnění vrácení takto poukázané části kupní ceny se zasadil obviněný M. M. způsobem dále popsaným ve výroku o vině a zakládajícím znaky skutkové podstaty přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 217 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Z hlediska spolupachatelství pak není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z pachatelů podílel na trestné činnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 712/2017). Státní zástupkyně doplnila, že případný nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). Nad rámec podaného vyjádření pak poukázala na rozhodná skutková zjištění, plynoucí z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a zejména pak z příslušných pasáží rozsudku soudu odvolacího, který se podrobně zabýval všemi dějovými souvislostmi, týkajícími se daného případu, s to zejména na odst. 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 27 až 30 a 35 rozsudku soudu odvolacího.

11. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

12. Tato vyjádření byla zaslána obviněným k případné replice, čehož však nebylo využito.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

14. Obecně lze nejprve k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba obvinění, uvést, že je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

15. Obecné námitky obviněných směřující proti rozsahu dokazování a učiněným skutkovým zjištěním nejsou tedy námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci v případě žádného z obviněných, kdy ostatně ani jeden takový extrémní rozpor výslovně nenamítal, nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.

16. Konkrétně k námitkám obviněného M. M. lze pak uvést, že směřovaly výlučně proti rozsahu dokazování a učiněným skutkovým zjištěními. Nenaplňují tedy tvrzený ani žádný jiný zákonný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti konstatuje, že obhajoba obviněného spočívající v podstatě v tom, že (jak již uvedl v průběhu předchozího řízení) jeho společnost T. I. P., byla smluvním inkasním místem společnosti M., a proto jen finanční prostředky předal po jejich připsání na účet svědku P. F. jako jednateli společnosti M., byla soudy obou stupňů zcela vyvrácena. Jednak tuto obhajobu svědek P. F. popřel, za současného zjištění, že mu o obchodu s řepkovým olejem nebylo ničeho známo, neboť jak v rámci společnosti M. (v níž získal obchodní podíl od spoluobviněného P. H. dne 10. 2. 2011), tak i v rámci jiných obchodních společností, vystupoval v pozici tzv. bílého koně, tedy bez vlastní aktivní činnosti. Současně je třeba poukázat na samotnou nestandardnost celého postupu, v jehož rámci obviněný založil dne 16. 3. 2011 účet, na který byly dne 18. 3. 2011 připsány zmíněné finanční prostředky, které bezprostředně poté po částech na různých místech v hotovosti vybral a bez jakéhokoliv potvrzení předal jiné osobě, to vše krátce po jeho vstupu do společnosti T. I. P. K údajné ztrátě dokladu o předání těchto finančních prostředků, jehož samotnou existenci začal obviněný tvrdit až v rámci soudního řízení, lze zopakovat, že tento doklad měl být (podle jeho vlastního tvrzení) opatřen ověřovací doložkou pravosti podpisu P. F., což však s ohledem na šetření u České pošty prokázáno nebylo.

17. K míře případného ovlivnění kognitivních schopností svědka P. F. vzhledem k prodělaným cévním mozkovým příhodám pak bylo v rámci znaleckého posudku konstatováno, že sice byla zjištěna mírná porucha projevující se zhoršením kognitivního výkonu, oslabením paměti a problémy s koncentrací, nikoliv však na úrovni forenzně významné. Obecná věrohodnost tohoto svědka byla tedy oslabena pouze nevýznamně a jeho zdravotní stav mu nijak neznemožňoval vypovídat o předmětných událostech. Jeho určitou neochotu podrobněji vypovídat lze ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně a názorem soudu druhého stupně (viz odst. 38 odůvodnění jeho rozsudku) přisoudit jeho postavení tzv. bílého koně, kdy takto působil (nejen) ve společnosti M. Zohlednění jeho výpovědi při dovozování skutkových zjištění tak bylo zcela namístě.

18. Soud druhého stupně pak naopak nevycházel z výpovědi svědka R. B. a s tím spojeného jím předloženého listinného důkazu – potvrzení o zaplacení dluhu ze dne 18. 3. 2011 mezi tímto svědkem a A. Ch. (avšak neobsahující jakékoli vyjádření A. Ch. – viz č. l. 2017 tr. spisu), přičemž své stanovisko podrobně vyložil v rámci odst. 43 svého rozsudku. Nejvyšší soud se s takovým závěrem ztotožňuje a ve stručnosti na něj odkazuje.

19. Argumentace předložená obviněným M. M. se tudíž s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. K přezkumu právní kvalifikace pak Nejvyšší soud s ohledem na vázanost předloženými námitkami (§ 265i odst. 3 tr. ř.) neměl žádný podklad.

20. Co se týče dovolání obviněného P. V., především namítl, že popis skutku v napadeném rozhodnutí neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu, konkrétně popis jednání a subjektivní stránky, dostatečné pro dovozenou právní kvalifikaci. Takové tvrzení v zásadě směřuje do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato námitka není opodstatněná.

21. Nejprve považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Nejvyšší soud rovněž doplňuje, že skutková věta obsahuje popis skutkových okolností, nikoliv popis jednotlivých znaků trestného činu, tak jak jsou uvedeny v trestním zákoníku.

22. V posuzovaném případě skutková věta napadeného rozhodnutí v sobě zahrnuje dostatečně podrobný popis všech rozhodných okolností, z nichž lze dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky i objektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Zásadní pro předmětnou právní kvalifikaci je skutkové zjištění (ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně obsažené), že obviněný společně se spoluobviněným T. H. úmyslně před svědkem A. Ch. předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, tedy jednak že ze strany společnosti M., dojde k prodeji řepkového oleje společnosti S., bude-li předem uhrazena kupní cena, a jednak že účet uvedený na faktuře je účtem společnosti M. Ve skutečnosti však poté, co peníze, byť v rozsahu pouze poloviny požadované částky, byly převedeny, a to na účet jiné společnosti, k dodání žádného zboží nedošlo, ani k vrácení peněz, které byly mezitím další osobou, formálně na obchodě nezúčastněnou, v hotovosti vybrány. V rámci skutkové věty je popsán celý tento jejich postup, který poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný se spoluobviněným uvedli jinou osobu v omyl, tím sebe a jiného obohatili a současně způsobili na cizím majetku škodu v dané výši, zcela ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pro dovození subjektivní stránky je pak podstatný údaj, podle kterého tak činili v úmyslu se obohatit, a rovněž i celý kontext jejich jednání, který by jinak než úmyslně (cíleně) obvinění ani spáchat nemohli.

23. Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že všechny tyto úvahy a navazující závěry byly podrobně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (byť rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, nicméně stran obviněného P. V. spíše jen z méně významných důvodů, jinak s ním byl odvolací soud v podstatě ve shodě), na něž lze v podrobnostech plně odkázat. Navíc je vhodné poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, podle něhož nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, ani pokud by skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá.

24. Právní kvalifikace jednání obviněného tak byla provedena správně a Nejvyšší soud se s ní ztotožňuje.

25. Zbývající námitky obviněného ohledně neexistence ústní dohody o uzavření závazku a zejména ohledně absence jeho participace na celém obchodu s řepkovým olejem, resp. dohody se spoluobviněným T. H. pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod, podřadit nelze, neboť směřují proti učiněným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud nicméně ve stručnosti doplňuje, že odvolací soud k tomu uzavřel, že o obchodu bylo komunikováno telefonicky, popřípadě prostřednictvím elektronické pošty a byly činěny kroky k jeho uskutečnění (byť ze strany obviněných jen předstírané), tedy existovala zde zjevná dohoda, primárně ústní. Obviněný se potom společně se spoluobviněným T. H. na celém obchodu aktivně podílel, zejména s ním byl fyzicky přítomen v areálu společnosti Setuza, a. s., kam byl dopraven předmětný řepkový olej z Polska a mělo zde dojít k jeho předání a zaplacení. Shodně se k věci vyjádřil, ohledně aktivního vstupu obviněného, i svědek A. Ch., jednatel poškozené společnosti S., podle jehož výpovědi se jednalo o obchod za účasti obviněného, který také např. komunikoval ohledně platby a nakládal s listinami ke zboží. Kooperace a koordinace obou obviněných přitom zjevně byla podložena alespoň konkludentní dohodou o prováděných krocích (srov. podpůrně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015). Obhajoba obviněného, že v tomto obchodu fakticky nijak zapojen nebyl a byl pouze přítomen při realizaci obchodu, tak byla zcela vyvrácena.

26. Zcela zohlednitelná potom není ani námitka obviněného ohledně údajné absence dohody mezí ním a obviněným M. M., neboť, z pohledu právní kvalifikace, napadnutelné s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spáchali každý jiný trestný čin. Jejich společná dohoda proto nebyla pro naplnění jakéhokoliv znaku trestného činu podvodu spáchaného obviněným bez dalšího nutná. Co se nicméně týče jejich faktického propojení, jež vedlo k realizaci podvodného jednání a k následné legalizaci výnosu z trestné činnosti obviněných P. V. a T. H., odvolací soud se danou problematikou zabýval zejména v odst. 30 a 35 odůvodnění svého rozsudku a na jeho závěry Nejvyšší soud plně odkazuje.

27. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací argumentace obviněného M. M. neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v § 265b tr. ř. Proto dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

28. Dovolací námitky obviněného P. V. rovněž nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Jeho dovolání tak Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

29. O obou dovoláních bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru