Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1193/2019Usnesení NS ze dne 16.10.2019

HeslaZanedbání povinné výživy úmysné
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1193.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 170/20


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1193/2019-494

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 10. 2019 o dovolání obviněného P. V., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 61 To 94/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 35/2017 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2019, č. j. 2 T 35/2017-392, byl obviněný P. V. uznán vinným úmyslným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Dále mu bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné.

Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v době od 1. 7. 2016 do 2. 2. 2017 v XY ani jinde nepřispíval řádně a včas na výživu své dcery L. V., nar. XY, ačkoliv si byl své vyživovací povinnosti vědom a zároveň byl zdravotně způsobilý pracovat, přičemž vyživovací povinnost mu vyplývá z občanského zákoníku, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2013, č. j. 0 P 271/2006-204, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 12 Co 99/2014-235, který nabyl právní moci dne 30. 6. 2014, mu byla stanovena v částce 5 000 Kč měsíčně, splatné vždy do 15. dne v měsíci předem, na výživné v uvedeném období zaplatil pouze dne 27. 6. 2016 částku 5 000 Kč, z níž část ve výši 2 500 Kč byla určena na úhradu dlužného výživného za červen 2016, takže na výživném za uvedené období dluží k rukám již zletilé L. V. celkem 32 500 Kč.

Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2019, č. j. 61 To 94/2019-430, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V první části svého dovolání namítl, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými závěry je extrémní rozpor. Soud prvního stupně neprovedl navržený důkaz k plnění školních povinností L. V. ve školním roce 2016/2017 a odvolací soud důkaz, který opatřila obhajoba, nevyhodnotil v souvislosti s provedenými důkazy. Soudy přijaly stanovisko, že došlo k páchání trestné činnosti od 1. 7. 2016 do 2. 2. 2017, aniž by tuto dobu vyhodnotily ve vztahu ke školskému zákonu, což má vliv na posouzení, zda byla naplněna nebo nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Obviněný poukazuje na rozsáhlou absenci poškozené v daném školním roce a zprávu ze dne 17. 1. 2019, kde je sdělováno, že neuspěla a má se podrobit komisionálnímu přezkoušení. Podal také návrh na rozhodnutí o zániku vyživovací povinnosti, který nebyl dosud soudem projednán. V předchozím řízení navrhoval doplnění dokazování výslechem ředitele školy M. Ch. a vedoucí studijního oddělení, návrhy však byly zamítnuty. Ve dnech 28. 8. 2017 – 31. 8. 2017 pak byla podle Instagramu poškozená v Itálii, ačkoli v té době měla skládat dodatečné zkoušky. Podle zprávy školy měla na tuto dobu doložit lékařské potvrzení, to si však soudy nevyžádaly. S obviněným také nekonzultovala svůj záměr studovat personalistiku. K úvahám soudů, že poškozená byla nucena chodit na brigády v důsledku neplacení výživného z jeho strany, obviněný uvádí, že šlo o krátkodobé brigády, kde poškozená ani nedostála pracovní smlouvě. Nesouhlasí ani s tím, že si k dceři nevytvořil vztah v době její nezletilosti. Pokud soudy konstatují, že poškozená v prvním roce studia neměla studijní problémy, namítá obviněný, že komisionální přezkoušení se provádí, pokud student nezvládne první přezkoušení. Ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že je předčasné zabývat se podrobněji námitkami týkajícími se zásady subsidiarity trestní represe. Odvolací soud pak k tomu konstatoval, že obviněný páchal trestnou činnost sedm měsíců a snažil se své vyživovací povinnosti zbavit. Podle obviněného však odvolací soud zcela přehlíží důkazy, které předložil, např. odpověď školy na jeho žádost o informace o docházce poškozené, z níž je patrné, že ve školním roce 2016/2017 absentovala každý den. Došlo tak k porušení zásady volného hodnocení důkazů.

V další části svého dovolání pak obviněný „pro přehlednost“ popisuje průběh trestního řízení. Poukazuje na to, že poškozená složením maturity v oboru účetnictví nabyla schopnosti se sama živit a další studium nebylo navazující na dosažené vzdělání. K otázce zavinění uvedl, že judikatura klade důraz na to, zda si oprávněná osoba doplňuje vzdělání v návaznosti na předchozí studium, zda řádně plní studijní povinnosti a jaké má výsledky. Proto očekával úspěch svého návrhu na zrušení vyživovací povinnosti v civilním řízení. Soudy se nezabývaly subjektivní stránkou z hlediska § 15 odst. 1, § 16, § 18 a § 19 tr. zákoníku. Úmyslné zavinění je podle něj vyloučeno tehdy, jestliže ve věci existují důvodné pochybnosti k trvání vyživovací povinnosti. V bodě označeném „trestní represe“ se pak obviněný vrací k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe s tím, že poškozená řádně neplnila studijní povinnosti a soudy v tomto směru neprovedly řádné dokazování a hodnocení důkazů.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že části II-VI dovolání jsou z větší části kopií částí I-VI předchozího dovolání obviněného, o čemž svědčí i to, že číslování posledních dvou částí bylo ponecháno beze změny, a nynější dovolání tak obsahuje dvakrát část pátou. Námitky v těchto částech obsažené byly vypořádány dovolacím i odvolacím soudem. Zbývající námitky obsažené v části I jsou pak rozvedením těchto námitek. Dovolatel se podle státního zástupce snaží dovodit nikoli řádné studium své dcery v rozhodné době z událostí, které nastaly až poté, tedy od léta 2017. Tuto námitku lze podle státního zástupce s jistou rezervou označit za hmotněprávní, neboť dovolatel v podstatě tvrdí, že jeho předchozí zákonná povinnost vyživovat jiného zanikla v důsledku toho, že dcera studium úspěšně nedokončila. K tomu státní zástupce uvádí, že výživné není odměnou za plnění školních povinností, ale jedná se o zákonnou povinnost, která může vůči nepořádnému studentovi zaniknout pouze v případě jeho zcela svévolného studia nesměřujícího k žádnému rozumně odůvodněnému zvýšení kvalifikace nebo v případě jeho zjevného a konečného neúspěchu ve studiu. K námitkám porušení zásady in dubio pro reo pak státní zástupce uvádí, že jde o zásadu procesní, jejíž porušení může být důvodem zrušení soudního rozhodnutí pouze za situace, kdy jeho důsledkem je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a ve věci učiněnými skutkovými zjištěními. V části I.B. namítané porušení zásady subsidiarity trestní represe obviněný opět spojuje pouze se skutkovými námitkami. Státní zástupce odkázal na bod 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

Dovolání obviněného je částečně založeno na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení a rozsahu provedeného dokazování a v tomto směru uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Podstatná část jeho obsahu je navíc shodná s jeho předchozím dovoláním, o němž již bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1456/2018, a na příslušné námitky obviněného bylo reagováno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Obviněný se skutkovými námitkami domáhá závěru, že poškozená v předmětné době řádně nestudovala. Jeho argumentace se přitom, jak uvádí i státní zástupce, z valné části vztahuje k období, které následovalo půl roku a více po době páchání skutku, kterým byl uznán vinným. Z konečného neúspěchu poškozené ve studiu by tak mělo být dovozeno, že své studijní povinnosti neplnila řádně, což pochopitelně není logický závěr, neboť zcela opomíjí jiné možné důvody neúspěchu poškozené jako studentky, tedy možnost, že se studium ukázalo jako pro ni příliš náročné, popřípadě soudy zmíněnou nutnost chodit na brigády, aby si tak vydělala finanční prostředky na živobytí, když jí obviněný neplatil řádně výživné. Konečný neúspěch poškozené ve studiu tak sám o sobě nijak nesvědčí o tom, že by v posuzovaném období přistupovala laxně k plnění svých školních povinností. Nejde přitom o situaci, kdy by poškozená po neúspěchu na jedné škole nastoupila na školu další, což by už zřejmě mohlo vyvolávat pochybnosti o účelovosti a formálnosti jejího studia.

Obviněný však také namítá nedostatky ve školní docházce poškozené a její cestování do zahraničí již v posuzovaném období. K tomu soudy podle něj neprovedly dostatečné dokazování a provedené důkazy nehodnotily správně. S tímto názorem se však nelze ztotožnit. Soudy se studiem poškozené v předmětné době pečlivě zabývaly a další obviněným navržené důkazy důvodně zamítly jako nadbytečné. Jestliže ze zprávy ředitele školy ze dne 29. 3. 2019 vyplynulo, že poškozená požadavky školy v daném školním roce splnila, je nadbytečné se dále zabývat její docházkou či cestováním, neboť tyto skutečnosti v posuzovaném období její studijní výsledky zjevně neovlivnily. Svými námitkami tak obviněný vyjadřuje pouze nesouhlas se závěry soudů.

Ostatně Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí ve věci ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1456/2018, uvedl: „Jestliže obviněný činí trvání vyživovací povinnosti závislým na dosahovaných studijních výsledcích a kvalitě plnění dalších školních povinností, jde o nesprávný názor. Lze naopak souhlasit s názorem státního zástupce, že pro zánik vyživovací povinnosti rodiče by byl významný teprve zjevný a konečný neúspěch ve studiu. Z žádného důkazu nevyplývá ani náznak toho, že by již v prvním semestru školního roku 2016-2017 (tj. v době stíhaného jednání) u dcery obviněného L. V. k takové situaci došlo. Z její výpovědi i ze zpráv školy naopak vyplývá, že až na konci letního semestru neprospěla a v návaznosti na to bylo na její žádost studium přerušeno, ovšem pouze na dobu od 1. 9. 2017 do 1. 2. 2018, kdy podle rozhodnutí ředitele školy měla opět do školy nastoupit a ve studiu pokračovat. Už z toho vyplývá, že ani ze strany školy nebylo dosavadní studium L. V. hodnoceno jako neúnosné, respektive jako konečný neúspěch ve studiu, tím méně takový, k němuž by došlo již sedm měsíců před přerušením studia, tj. v zimním semestru 2016-2017.“

Zcela odmítnout je pak nutno námitky obviněného v tom smyslu, že studium nebylo tzv. navazující a že poškozená složením maturity v oboru účetnictví nabyla schopnosti se sama živit. Nad rámec toho, co bylo již uvedeno v citovaném usnesení Nejvyššího soudu, lze doplnit, že s takovou argumentací by byla možnost jakéhokoli pomaturitního studia vyhrazena de facto jen studentům gymnázií, tedy středních škol bez odborného zaměření. Sotva lze však po patnáctiletých dětech, které se hlásí na střední školu, požadovat, aby učinily konečné rozhodnutí, zda budou chtít v budoucnu studovat na vysoké či vyšší odborné škole. Studium dcery obviněného v daném případě zjevně směřovalo k účelnému rozšíření její kvalifikace, jak již soudy v předchozím řízení konstatovaly. Současně ono „navazování“ na předchozí studium ve smyslu obviněným citované judikatury (nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14) nelze vykládat tak úzce, že by poškozená musela na vysoké škole studovat opět jen účetnictví. Onu návaznost studia na předchozí obor nelze chápat absolutně a je třeba ji posuzovat v celkovém kontextu, tedy zejména zda student neúspěšně zkouší studovat na více školách za sebou, přičemž se jedná o zjevně různorodé obory, a to bez nějakého logického zdůvodnění. Pokud se však mladý člověk po absolvování střední školy (kterou mu nezřídka vybrali rodiče) rozhodne pro studium v jiném oboru (často za vyvinutí zvýšeného úsilí k dostudování potřebných předmětů), nelze v tom a priori spatřovat účelovou snahu zajistit si výživné od rodičů. Studium na Vyšší odborné škole ekonomických studií jistě nelze označit za nenavazující na studium střední školy ekonomického zaměření. K tomu je také možno podotknout, že výběr oboru poškozená rozhodně nebyla jako zletilá a svéprávná osoba povinna konzultovat s obviněným.

Pokud jde o námitky týkající se subjektivní stránky, tedy že se snad obviněný mohl domnívat, že jeho vyživovací povinnost zanikla v důsledku neplnění studijních povinností jeho dcerou, je možno opět odkázat na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci. Již v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že obhajoba nejprve fakt studia poškozené nevyvracela. Až následně a zjevně účelově obviněný uplatnil námitku, že jeho dcera nestudovala řádně. Ze samotného průběhu řízení tak lze dovodit, že subjektivní stránka obviněného nemohla být ovlivněna jeho představou o nedůsledném plnění školních povinností poškozenou a z toho vyplývajícího zániku vyživovací povinnosti.

Námitku, podle které se soudy nezabývaly subjektivní stránkou z hlediska § 15 odst. 1, § 16, § 18 a § 19 tr. zákoníku, je pak třeba označit za velmi nekonkrétní. Uvést k ní lze pouze tolik, že soudy správně konstatovaly úmyslné spáchání skutku za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že si byl obviněný své vyživovací povinnosti vědom. Po skutkové stránce pak nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o možnosti spáchání skutku ve skutkovém či právním omylu.

Námitku týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe pak obviněný nijak relevantně nezdůvodnil, pouze opět zopakoval své výhrady ke studiu poškozené. Lze tak pouze konstatovat, že se s touto výhradou vypořádal již odvolací soud v bodě 19 svého rozhodnutí, kde zejména poukázal na dobu páchání trestné činnosti (která svědčí o nikoli nepatrném stupni společenské škodlivosti) a na neúspěšné vymáhání výživného poškozenou v civilním řízení (což svědčí o nemožnosti aplikace principu ultima ratio).

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 10. 2019

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru