Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1189/2006Usnesení NS ze dne 22.11.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1189.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1189/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. listopadu 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 40/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 14/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 53 T 14/2004, byl obviněný J. B. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pod bodem II. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Podle § 248 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zprostředkovatelské činnosti na dobu 3 (tří) let.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které směřoval proti všem výrokům napadeného rozsudku. Odvolání podal také krajský státní zástupce a zaměřil ho proti výroku o vině výlučně pod bodem II./5 napadeného rozsudku. Toto odvolání bylo doplněno a rozšířeno podáním Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a směřovalo proti výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 40/2006, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem II., dále ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. B. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za uvedený trestný čin a dále za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I. nezměněn, ho odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz podnikání s předmětem činnosti zprostředkovatelská činnost a činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců a dále zákaz jakékoliv funkce, spojené s nákupem a prodejem cenných papírů a poskytováním investičních služeb na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 260 tr. ř. věc v její části, týkající se skutku uvedeného pod bodem II./17 výroku o vině napadeného rozsudku, vrátil státnímu zástupci k došetření.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na nesprávném hmotně právním posouzení věci.

Obviněný v odůvodnění dovolání vyjádřil své přesvědčení, že v celém průběhu trestního řízení nebyl proveden ani jeden důkaz, který by dokazoval jeho podvodný úmysl, tedy úmysl přebírat od občanů peníze a již v té době s rozhodnutím ke škodě těchto občanů sebe nebo jiného obohatit tím, že tyto občany uvede v omyl nebo jejich omylu využije, anebo zamlčí podstatné skutečnosti. Pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry, měl podle obviněného věc vrátit soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž mu měl uložit, aby se zabýval otázkou, zda existují či nikoli důkazy o podvodném úmyslu obviněného. Obviněný namítal, že v tomto směru od počátku trestního řízení nebylo vedeno dokazování a odvolací soud jednání překvalifikoval, aniž by v tomto směru provedl jediný důkaz. Odvolací soud tedy údajně znemožnil obviněnému účinně se hájit.

Obviněný dále namítal, že soud druhého stupně nesprávně zjistil výši způsobené škody. Obviněný je přesvědčen, že svým jednáním nezpůsobil škodu velkého rozsahu. Soud podle jeho názoru vyšel z nesprávného zjištění výše částky, kterou občanům vrátil, jakož i z nesprávného zjištění výše skutečně svěřených finančních částek. Soudy obou stupňů navíc podle něj vrácené finanční prostředky nesprávně posoudily jako náhradu škody. Obviněný nesouhlasí s vyčíslením částky, kterou měl občanům, kteří mu peníze svěřili, vrátit. Soud prvního stupně uvedl částku 1.719.131,- Kč, soud druhého stupně částku 1.709.131,- Kč, ale podle obviněného vrátil částku ve výši 1.989.131,- Kč. Soudy se údajně přesvědčivě nevypořádaly se zjištěným rozdílem a nezdůvodnily, proč nevycházely z částky uvedené obviněným, přes to, že její výše plynula z provedených důkazů. Za tímto účelem obviněný navrhoval provést důkaz výslechem svědků E. a JUDr. K. a provedení znaleckého posudku z oblasti ekonomiky. Obviněný dále namítal, že při zjištění výše škody nevycházely orgány činné v trestním řízení z výše skutečně předaných finančních částek od jednotlivých občanů, nýbrž z vyčíslení škody, které poskytla společnost K. Q., a. s., a částky vyplacené touto společností zahrnovaly i zhodnocení vkladů. Podle obviněného je proto nezbytné, aby soudní znalec vyčíslil skutečně svěřené prostředky bez jejich zhodnocení.

Obviněný se ve svém dovolání zabýval otázkou co je a co není náhradou škody a nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že částka, kterou vyplatil občanům, byla náhradou škody. Uvedl, že mu občané peníze svěřili, on jim je vyplatil poté, co ho o to požádali a k tomuto vrácení došlo dlouho před zahájením trestního řízení, tedy v době, kdy obviněný údajně disponoval celou dlužnou částkou a o náhradě škody nemohla být řeč, neboť podle jeho názoru k žádné škodě nedošlo. Škoda byla podle něj způsobena v okamžiku, kdy o své peníze přišel a dostal se do situace, kdy nemohl svým závazkům dostát, a kdy společnost K. Q., a. s., uhradila škodu za něj. Obviněný je přesvědčen, že škoda, kterou skutečně způsobil, je mnohem nižší, než zjistily soudy obou stupňů. V každém případě je podle něj nutné odečíst částku, kterou občanům vyplatil, tedy částku 1.989.131,- Kč. Podle obviněného je zjevné, že celková škoda nedosahuje částky 5.000.000,- Kč, tedy částky, která je považována za hranici škody velkého rozsahu. V důsledku toho nemělo být jednání obviněného posouzeno podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák, ale podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. a shledá-li je důvodným, aby postupoval podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v části svého dovolání v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje s některými skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy prvního a druhého stupně. Obviněný v dovolání nesouhlasil s posouzením svého jednání podle kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to s ohledem na škodu velkého rozsahu, kterou měl svým jednáním způsobit. Tuto námitku nelze podle nejvyšší státní zástupkyně přes její zdánlivý hmotně právní charakter podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v této souvislosti tvrdí, že soud při určování výše škody vyšel z nepřesných a nesprávných zjištění, neboť neakceptoval návrh obhajoby na realizaci výslechů svědků E. a JUDr. K., kteří se mohli vyjádřit k rozsahu škody, obviněný tedy pouze napadá skutková zjištění soudů, a to tím, že podle nejvyšší státní zástupkyně namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových okolností. Za námitky skutkového charakteru považuje nejvyšší státní zástupkyně nejen tu část dovolání, ve které obviněný vyjádřil nesouhlas s vyčíslením částky, kterou poškozeným vrátil, ale také tu část dovolání, ve které tvrdí, že nesprávně byla zjištěna i výše částky, kterou mu jednotliví poškození svěřili. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala v této souvislosti na obsah odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně.

Výše uvedené námitky uplatněné v dovolání, by podle nejvyšší státní zástupkyně mohly mít význam z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však podle ní tímto způsobem ničeho nenamítal a nejvyšší státní zastupitelství k závěru o existenci extrémního nesouladu nedospěla.

Nejvyšší zástupkyně dále uvedla, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitka obviněného, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl, respektive jeho námitka, že nesouhlasí se závěrem obou soudů, že částka, kterou vyplatil občanům, tvořila náhradu škody. Tyto námitky jsou však podle nejvyšší státní zástupkyně zjevně neopodstatněné. Pokud jde o úmysl obviněného poukázala nejvyšší státní zástupkyně na obsah tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 40/2006, a doplnila, že úmyslu obviněného uvést někoho v omyl nasvědčuje nejen značný počet jednotlivých útoků, ale zejména to, že obviněný nepostupoval v souladu s písemnými smlouvami, které jako zástupce společnosti K. Q., a. s., podepisoval s poškozenými a některé z nich utvrzoval o předání jejich finančních prostředků této společnosti, která je zhodnocuje a za těchto okolností i nadále od nich inkasoval finanční prostředky.

Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že k vrácení peněz došlo dlouho před zahájením trestního řízení, tedy v době, kdy disponoval celou dlužnou částkou. Dodala, že každý z dílčích útoků, který tvoří součást pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. v příslušné kvalifikované podobě, je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí NS 2004, č. 7, str. 185), ve kterém je judikováno, že pokud došlo podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody.

S ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného, že při zjištění výše škody vycházely soudy obou stupňů z naprosto nepřesného a nesprávného zjištění, námitkami, že soud nepřipustil provedení důkazu výslechem svědků navrhovaných obhajobou a provedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, a taktéž ani námitkami ohledně výše částek, které obviněný poškozeným vyplatil. Pokud obviněný vytýkal soudům obou stupňů, že nesprávně zjistily výši škody, když nevycházely z výše skutečně předaných částek od jednotlivých poškozených, nýbrž z vyčíslení škody, které jim poskytla společnost K. Q., a. s., Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je zřejmé, že výše škody byla stanovena nejen ze zpráv společnosti K. Q., a. s., ale také z listinných dokladů, vztahujících se k jednotlivým skutkům, a zejména z výpovědí samotných poškozených, kteří obviněnému peníze předávaly.

Je tedy zřejmé, že těmito námitkami, které obviněný mimo jiné uplatnil již v odvolacím řízení, a kterými se soud druhého stupně zabýval a vypořádal, obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhal změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud ve shodě se shora citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.

Dovolací soud jako hmotně právní námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil výhrady obviněného ohledně údajné absence podvodného úmyslu a námitku, že částka, kterou obviněný poškozeným vyplatil, byla posouzena jako náhrada škody. Dovolací soud se těmito námitkami zabýval, a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Podle tzv. „skutkové věty“ výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 40/2006, obviněný spáchal trestný čin tím, že ve Z. a na různých dalších místech ve zlínském kraji jako finanční poradce a obchodní zástupce společnosti K. Q., a. s, se sídlem N., ul. L., v úmyslu získat finanční prostředky a tyto použít pro vlastní potřebu, zneužil svého vztahu ke společnosti K. Q., a. s., N., tím, že jako obchodní zástupce této společnosti uzavíral jejím jménem smlouvy o spořitelním účtu správy akcií, na základě nichž přebíral finanční vklady, které v rozporu se svými povinnostmi neodvedl společnosti K. Q., a. s., N., a ani to neměl v úmyslu, přičemž uvedené společnosti nepředával ani takto sjednané smlouvy, případně ve stejném úmyslu vylákal obdobným způsobem i finanční prostředky, představující navýšení finančního vkladu některých klientů k dříve sjednaným smlouvám o spořitelním účtu správy akcií, které nechal již v minulosti řádně zaevidovat ve společnosti K. Q., a. s., takto vylákal finanční částku v celkové výši 6.806.902,- Kč, přičemž následně k žádostem některých klientů těmto vyplatil na náhradě škody celkem částku nejméně 1.709.131,- Kč (ve skutkové větě výroku o vině podrobně popsáno pod body 1 - 72).

Pokud jde o první hmotně právní námitku (která do značné míry vychází z námitek skutkových), podle níž nebyl v průběhu celého trestního řízení proveden jediný důkaz, který by prokázal podvodný úmysl obviněného, tedy jeho úmysl přebírat od občanů peníze a již v té době s rozhodnutím ke škodě těchto občanů sebe nebo jiného obohatit tím, že tyto občany uvede v omyl nebo jejich omylu využije, anebo zamlčí podstatné skutečnosti, a že odvolací soud jeho jednání překvalifikoval, aniž by provedl v tomto směru jediný důkaz a znemožnil mu v tomto směru se účinně hájit, nelze ji přisvědčit.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák./.

Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného ohledně absence úmyslu neztotožňil, neboť skutek tak, jak je popsán ve shora citované skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž také z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se soud podrobně zabýval otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu a v tomto směru provedl také důkaz podrobným výslechem obviněného z něhož jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný měl od počátku v úmyslu uvést poškozené v omyl a tím získat od poškozených finanční prostředky pro vlastní potřebu. Pro úmysl obviněného pak dále svědčí nejen velké množství jednotlivých útoků, ale zejména skutečnost, že obviněný od počátku neměl v úmyslu plnit sliby, které dával poškozeným, nepostupoval v souladu se smlouvami, které s poškozenými podepisoval, peníze si ponechával ve své dispozici a některé poškozené utvrzoval v tom, že jsou zhodnocovány společností a následně od nich vybíral další finanční částky (např. B. Z.).

K námitce obviněného, kterou však není možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., že soud druhého stupně překvalifikoval jeho jednání, přičemž neprovedl v tomto směru jediný důkaz a znemožnil mu se v tomto směru účinně se hájit, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že z protokolu o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Olomouci dne 14. 6. 2006 (viz č. l. 1350 trestního spisu), na kterém bylo obviněnému doručeno doplnění odvolání státního zástupce, je zřejmé, že termín veřejného zasedání byl přesunut na den 21. 6. 2006 právě za účelem přípravy obviněného a jeho obhájce k veřejnému zasedání.

Při posouzení druhé hmotně právní námitky obviněného, ve které nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že částka, kterou poškozeným vyplatil, byla náhradou škody, neboť k tomuto vracení peněz došlo dlouho před zahájením trestního řízení, tedy v době kdy obviněný údajně disponoval v podstatě celou dlužnou částkou, je nutné vycházet z toho, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. v příslušné kvalifikované podobě je dokonán obohacení pachatele nebo jiného. Tedy i každý z dílčích útoků pokračujícího trestného činu obviněného byl dokonán v okamžiku, kdy obviněný od poškozených převzal vylákané finanční prostředky a ke škodě cizího majetku se tím obohatil. Soud druhého stupně tedy správně uzavřel, že veškeré částky, které obviněný jednotlivým poškozeným následně vyplatil, je nutné považovat jen za náhradu škody.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolací soud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a že tedy hmotně právní námitky uplatněné obviněným jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně dospěl ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když námitkami uplatněnými v dovolání se zabýval již také odvolací soud a řádně se s nimi vypořádal.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. listopadu 2006

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru