Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1163/2020Usnesení NS ze dne 18.11.2020

HeslaDovolací důvody
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Trest
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1163.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 136/21


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1163/2020-140

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 11. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 13 To 104/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 178/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 2. 2020, č. j. 38 T 178/2019-76, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců.

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že

1) dne 30. 11. 2019 minimálně v době okolo 10:40 hod. v Brandýse nad Labem, v ulici XY a XY, okres Praha-východ, řídil motorové vozidlo Kia Stinger,

r. z. XY, s vědomím toho, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 38 T 14/2017, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce 15 měsíců, který běží od 30. 1. 2019 do 30. 4. 2020,

2) dne 16. 12. 2019 nejméně v době okolo 1:40 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Kia Stinger, r. z. XY, po ulici XY v obci Brandýs nad Labem – Stará Boleslav s vědomím, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 38 T 14/2017, s nabytím právní moci dne 12. 7. 2017, odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen zákaz řízení motorových vozidel v trvání 15 měsíců v platnosti do 30. 4. 2020.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, směřujícím proti výroku o trestu, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 13 To 104/2020-107, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v tomto rozsahu (ve výroku o trestu) zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že trestem odnětí svobody, který mu byl v předmětné věci uložen, dochází v konečném důsledku zejména s ohledem na další tresty odnětí svobody, které mu již byly uloženy, ke zcela zásadní a zjevně nepřiměřené kumulaci trestů. Tento trest odnětí svobody je tedy trestem nespravedlivým a v jeho důsledku nemůže dojít k nápravě pachatele. Poukázal na soudní praxi Ústavního soudu, podle níž následkem kumulace výkonů trestů odnětí svobody je výměra trestu zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě pachatele a konkrétním okolnostem případu. Jeho trestná činnost spočívala výhradně v maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, což činil výhradně tím, že řídil motorové vozidlo v době, kdy měl vyslovený zákaz této činnosti. Byl již jedenkrát ve výkonu trestu za tento přečin a výkon trestu měl velký dopad na jeho rodinu, neboť byl ve výkonu trestu šikanován. Následné chování obviněného po výkonu trestu směřovalo výhradně k udržení rodinného života a k udržení jeho obchodní korporace, která je jediným zdrojem příjmů, přičemž na těchto příjmech je závislá jeho širší rodina. Vykonávaná práce spočívá v kácení dřevin v nepřístupných a nebezpečných oblastech, které je v případě havárie nutné začít bezodkladně odstraňovat. Právě tyto okolnosti ve svém souhrnu zapříčinily opakované usednutí za volant. Pokud pak spáchal některý z přečinů, bylo to vždy pouze z těchto důvodů, přičemž nemohl činit jinak. Při jízdách nezavinil nikdy žádnou dopravní nehodu, není tedy špatným řidičem, kterého by bylo nutné eliminovat z českých silnic a jeho jednání bylo vedeno pouze pohnutkou zajistit alespoň důstojný život své rodině. I s ohledem na tyto okolnosti měly soud ukládat trest. Veškeré okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch však nevážily, nezabývaly se ani zásadou subsidiarity trestní represe a konkludentně tímto vyjádřily souhlas s kumulací trestů.

5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje námitky proti uloženému trestu, které uplatnil již ve svém odvolání, přičemž podstatná část textu dovolání je doslovně shodná s textem předchozího odvolání. S těmito námitkami se již soud druhého stupně vypořádal, a to v odst. 6 až 11 odůvodnění svého rozsudku, jímž uvedeným námitkám vyhověl, trest odnětí svobody obviněnému podstatně zmírnil a upustil od uložení trestu zákazu činnosti. Obviněný tedy opakuje námitky, které již soud druhého stupně zmírněním trestu zohlednil, aniž by jakkoliv brojil proti důvodům jeho postupu. Navíc uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému jinému, otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Může ji pak posoudit mimo dovolací důvody, ovšem jen v případech výjimečných svou nespravedlností, tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Proporcionalitou trestních sankcí se zabýval Nejvyšší soud ve své soudní praxi, z níž ovšem důvodnost dovolacích námitek nevyplývá, neboť u obviněného, bez ohledu na rodinné vztahy, vůbec nepřichází v úvahu podmíněný odklad výkonu trestu, který je možno uložit jen pachateli, u něhož je předpoklad, že by i pohrůžka trestem mohla splnit účel trestu, tedy že zejména nebude pokračovat v další trestné činnosti. Odvolací soud pak výsledný zmírněný trest obsáhle a zcela přesvědčivě odůvodnil a jeho rozhodnutí odpovídá i v té době dosud neúčinným přísnějším požadavkům podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, k zabránění tomu, aby nově uložený trest „spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele“. Obviněný navíc proti této části odůvodnění nijak nebrojí a tedy ani nepopírá, že konkrétní soudem uvedené důvody pro uložení nepodmíněného trestu jsou u něj dány, ale svou argumentaci zakládá spíše na tom, že výkon trestu je mu nepříjemný a komplikuje mu rodinné vztahy. Pak je ovšem otázkou, proč vůbec dopouští, aby byl opakovaně stíhán pro trestnou činnost v podstatě banálního charakteru, a proč si svým chováním přivozuje další výkony trestů. Pokud pak obviněný poukazoval na porušení zásady subsidiarity trestní represe, taková námitka obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ovšem neuplatnil, navíc se týká výroku o vině, který nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem. Dovolání tedy v této části není přípustné, přičemž obiter dictum státní zástupce doplnil, že čin obviněného nevykázal žádné výjimečné znaky, obviněný poukázal pouze na to, že je obecně vzato velmi dobrým řidičem. Škodlivost činu pro společnost je pak v případě porušení zákazu řízení jistě nejnižší u toho, kdo řídil jen jednou, aniž by byl dříve soudně trestán a nejvyšší u toho, kdo řídí opakovaně bez ohledu na jakékoliv ukládané tresty. V této části by tedy byly námitky obviněného zjevně neopodstatněné, i kdyby bylo dovolání v této části přípustné.

7. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však nebylo využito.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádnými námitkami, podřaditelnými pod zmíněné ustanovení, však obviněný neargumentuje, přičemž je namístě doplnit, že mu byl uložen přípustný druh trestu, a to trest odnětí svobody, který byl uložen ve výměře v rámci zákonné trestní sazby (v její čtvrtině).

12. Pokud obviněný namítl, že mu uložený trest je nespravedlivý, resp. nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud konstatuje, že jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiného ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

13. Zásah dovolacího soudu je v daném ohledu výjimečně možný, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

14. O takový případ se však v posuzovaném případě nejedná. Obviněnému byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím, navíc soud druhého stupně v zásadě vyhověl námitkám obviněného v rámci řízení o odvolání, a jednak zmírnil délku trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně o třetinu, a to z 9 měsíců na 6 měsíců, a jednak shledal nadbytečným trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, uložený okresním soudem, neboť obviněný neporušil přímo pravidla silničního provozu. Soud druhého stupně tedy obviněnému nevyhověl pouze co se týče podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, což ale pečlivě s ohledem na § 55 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnil a uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že se v případě obviněného jakýkoliv výchovný postih zjevně míjí účinkem, by taková sankce v žádném případě nebyla způsobilá účel trestu naplnit.

15. V podrobnostech pak Nejvyšší soud připomíná, že se v případě obviněného jednalo o opakované úmyslné jednání (obviněný řídil v době trvání zákazu řízení motorových vozidel celkem dvakrát), páchané navíc soustavně, neboť pro shodný přečin byl od roku 2017 trestán již šestkrát. Nyní se útoků dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z jiného trestu odnětí svobody, uloženého pro shodný trestný čin, během níž měl prokázat zvýšenou snahu po nápravě, a současně krátce po vyhlášení rozsudku v další věci, jímž byl, byť v daném okamžiku nepravomocně, odsouzen opět za obdobné jednání a byl mu uložen také nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Přesto se rozhodl tuto situaci ignorovat a znovu řídit motorové vozidlo. Jakékoliv alternativní tresty v případě obviněného tak lze nepochybně považovat za neúčinné.

16. Je nutné také dodat, že obviněný sice brojí proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to zejména s ohledem na péči o svou rodinu a možnost vykonávat své zaměstnání, ale přehlíží, že svým opakovaným protiprávním jednáním sebe i svou rodinu uskutečnění této možnosti vědomě vystavuje, a to právě i s ohledem na skutečnost, že se v době jednání nacházel ve zkušební době již zmiňovaného podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci. Běžný výkon povolání či podnikatelské činnosti pak rozhodně nejsou okolnostmi, které by umožňovaly odlišné hodnocení. Pokud tedy obviněný opakovaně nerespektuje zákonná pravidla a rozhodnutí soudů, nemůže očekávat, že mu výkon trestu za jeho jednání bude opětovně podmíněně odkládán.

17. Ve shodě s názorem státního zástupce lze také zmínit, že rozhodnutí soudu druhého stupně odpovídá i v té době ještě neúčinné zákonné úpravě podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, která má zabránit právě tomu, aby nově uložený trest spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele. Soud druhého stupně bral v potaz i toto kritérium (odst. 6 odůvodnění jeho rozsudku), a právě i s ohledem na něj obviněnému uložený trest zmírnil a současně vysvětlil, proč mírnější varianta tohoto trestu již nebyla možná, s čím se Nejvyšší soud na základě skutečností uvedených v předchozím odstavci plně ztotožňuje.

18. Pokud pak obviněný tvrdil nízkou společenskou škodlivost svého jednání, v důsledku čehož nemohlo dojít k uložení trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud upozorňuje, společenská škodlivost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je sice podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku určována i povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, nicméně trestní zákoník terminologicky rozlišuje hodnocení rozhodných skutečností z hlediska míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe od hodnocení kritérií podřazených pod pojem povaha a závažnost trestného činu při určování druhu trestu a jeho výměry. Vztahuje-li se § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti, zatímco u povahy a závažnosti trestného činu jde o kritéria uplatňovaná při ukládání trestu v případě, v němž soud již shledal potřebnou míru společenské škodlivosti pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 118).

19. V případě ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a § 39 odst. 2 tr. zákoníku jde tedy o řešení rozdílných otázek, a to na jedné straně otázky uplatnění trestní odpovědnosti, resp. řešení její spodní hranice, a na druhé straně stanovení druhu a výměry trestu v případě, v němž se z hlediska § 12 odst. 2 tr. zákoníku již dospělo k závěru, že uplatnění trestní represe je namístě, tedy jinými slovy že konkrétní spáchaný trestný čin je natolik společensky škodlivý, aby byl uplatněn trestní postih. Obviněný tyto pojmy dostatečně neodlišil, nicméně ačkoli jeho námitky tedy nebyly pojmově zcela přesné, ve své podstatě se vztahovaly i k uloženému trestu. Všechny potřebné související okolnosti však byly, jak již bylo řečeno, odvolacím soudem dostatečně a správně zohledněny a posouzeny.

20. Souhrnně řečeno, ve věci obviněného nebyl uložen trest, jenž by mohl být hodnocen jako extrémně přísný či zjevně nespravedlivý.

21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v § 265b tr. ř. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru