Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1140/2003Usnesení NS ze dne 29.10.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.1140.2003.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1140/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 10. 2003 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 6 To 2/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 11/2002 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 2 T 11/2002, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. V rozsudku byl tento trestný čin nepřesně označen jako trestný čin „zkrácení daně, poplatku a podobné dávky“. Obviněný byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle zjištění Krajského soudu v Brně se obviněný dopustil trestného činu v podstatě tím, že jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem J. B. ve dnech 11. 8. 1997 – 25. 8. 1997 uskutečnil šest dovozů okurek z Polska, při celním řízení úmyslně nezahrnul do celní hodnoty dováženého zboží celkovou částku 6.900 DEM účtovanou za třídenní, paletizaci a nakládku zboží, přičemž tuto částku dodavateli zboží uhradil, a poškodil stát na cle a dani z přidané hodnoty o částku 19.774,- Kč (bod 1 rozsudku), dále ve dnech 10. 9. 1997 – 11. 9. 1997 uskutečnil čtyři dovozy hroznů z Maďarska, které v jednotných celních deklaracích deklaroval jako stolní hrozny, ačkoli ve skutečnosti šlo o jakostní moštové hrozny, a prodal je obchodní společnosti V. M., a. s., jako moštové hrozny, a tak poškodil stát na cle a dani z přidané hodnoty o částku 56.918,- Kč (bod 2 rozsudku) a konečně ve dnech 13. 9. 1997 – 31. 10. 1997 dovezl v 96 případech z Maďarska moštové hrozny, při celním řízení předkládal pouze dodavatelské faktury znějící na částku 0,08 DEM za 1 kg hroznů, ačkoli ve skutečnosti mu byly dodavateli fakturovány za služby související s dovozem zboží částky několikanásobně převyšující cenu deklarovanou při celním řízení a ačkoli tyto faktury za služby uhradil a zaúčtoval do nákladů podnikání, úmyslně je nezahrnul do celní hodnoty dováženého zboží a tak poškodil stát na cle a dani z přidané hodnoty o částku 9.558.873,- Kč (bod 3 rozsudku).

Odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 6 To 2/2003, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soud v Olomouci v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení a vytkl, že rozsah zkráceného cla byl stanoven nesprávně, protože do celní hodnoty dovezeného zboží byla zahrnuta i cena služeb, které celní zákon výslovně neuvádí jako služby, jejichž cena se započítává do celní hodnoty. Přitom odkázal na ustanovení § 66, § 75, § 76 celního zákona a uvedl, že do celní hodnoty dovezeného zboží byly nesprávně zahrnuty náklady na mytí a dezinfekci kontejnerů, protože v tomto směru nešlo o náklady na nakládání nebo vykládání zboží. V podstatě ze stejného důvodu označil za nesprávné to, že do celní hodnoty dovezeného zboží byly zahrnuty náklady na chlazení zboží, a zdůraznil, že podle jeho názoru nešlo o manipulaci se zbožím. V souvislosti s dovozem hroznového vína z Maďarska namítl, že nebylo přihlédnuto k Středoevropské dohodě o volném obchodu, konkrétně k ustanovení čl. 2, čl. 3, protokolu 1 a protokolu 4. Projevil nesouhlas s tím, jak Vrchní soud v Olomouci hodnotil dodatečné uhrazení celního dluhu při posuzování okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že Vrchní soud v Olomouci zamítl jeho odvolání, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že nesouhlasí s právním názorem soudů ohledně stanovení výše způsobené škody, neboť tento názor znamenal překročení hranic skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. Konstatovala, že „v průběhu trestního řízení nebylo zkoumáno, které jednotlivé položky v nezdaněných fakturách skutečně podléhají daňové a celní povinnosti a které nikoli, a zda byla uplatněna snížení ve smyslu celního zákona a eventuálně převzatých mezinárodních závazků“. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 66 odst. 1 celního zákona (zák. č. 13/1993 Sb. ve znění pozdějších zákonů) základem pro vyměření cla je celní hodnota. Podle § 66 odst. 2 celního zákona celní hodnota dováženého zboží je převodní hodnota, to je cena skutečně placená nebo cena, která měla být zaplacena za zboží prodané pro vývoz do tuzemska, upravená podle § 75 a § 76 celního zákona.

Z hlediska rozhodnutí obou soudů a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda do celní hodnoty dovezeného zboží měly či neměly být započteny platby, jimiž obviněný svému zahraničnímu obchodnímu partneru hradil náklady na mytí a dezinfekci kontejnerů a náklady na chlazení zboží.

Podle § 75 odst. 1 písm. f) celního zákona při určení celní hodnoty podle § 66 celního zákona se připočtou k ceně skutečně placené nebo k ceně, která měla být za dovezené zboží zaplacena, výlohy za nakládání, vykládání a manipulaci spojené s dopravou dováženého zboží na místo, kde zboží vstupovalo do tuzemska, nebyly-li zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která měla být zaplacena.

V posuzovaném případě náklady na mytí a dezinfekci kontejnerů ani náklady na chlazení zboží nebyly podle zjištění soudů součástí samotné ceny zboží, takže je bylo nutné při určení celní hodnoty k této ceně připočíst.

Pokud obviněný v dovolání zpochybňoval povahu nákladů na mytí a dezinfekci kontejnerů a na chlazení zboží v tom smyslu, že nešlo o „výlohy za nakládání, vykládání a manipulaci spojené s dopravou“ ve smyslu § 75 odst. 1 písm. f) celního zákona, jsou tyto námitky v jasném rozporu se stavem věci. Předmětem dovozu z Maďarska byly moštové hrozny. Zahraniční obchodní partner měl vůči obviněnému smluvně stanovenou povinnost mimo jiné zařídit svoz vinných hroznů na centrální místo nakládky, umytí a dezinfekci kontejnerů před každou nakládkou a zchlazení hroznů a jejich ošetření proti zapaření. Obviněný pak měl smluvně stanovenou povinnost za tyto služby zaplatit zahraničnímu obchodnímu partneru. Je evidentní, že aby stav a vlastnosti dovážených hroznů byly zachovány po dobu dopravy na místo vstupu do tuzemska, bylo nezbytné umytí a dezinfekce kontejnerů, v nichž se doprava uskutečnila, i chlazení hroznů. Jestliže přímým a výslovným předpokladem nakládky hroznů bylo umytí a dezinfekce kontejnerů, pak je logické, že náklady na umytí a dezinfekci kontejnerů byly součástí výloh za nakládání dováženého zboží ve smyslu § 75 odst. 1 písm. f) celního zákona. Jestliže obdobně přímým a výslovným předpokladem nakládky hroznů bylo jejich zchlazení jako část opatření proti jejich zapaření během dopravy, pak je logické, že náklady na chlazení hroznů byly součástí výloh za manipulaci spojenou s dopravou dováženého zboží ve smyslu § 75 odst. 1 písm. f) celního zákona. Je tedy naprosto zřejmé, že obě skupiny nákladů, jejichž zahrnutí do celní hodnoty dovezeného zboží obviněný v podaném dovolání zpochybnil, byly do celní hodnoty podle § 66 odst. 2 celního zákona zahrnuty správně, to znamená ve shodě s ustanovením § 75 odst. 1 písm. f) celního zákona.

Obviněný se v dovolání zmínil také o ustanovení § 76 celního zákona, ale aplikace tohoto ustanovení v posuzovaném případě evidentně nepřichází v úvahu, protože upravuje otázky, které se nijak nevztahují k namítaným nákladům na mytí a dezinfekci kontejnerů a na chlazení zboží. Obviněný ostatně ani blíže nekonkretizoval, v čem by mělo být toto ustanovení porušeno.

Pokud jde o vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, nebylo učiněno konkrétně ve vztahu k námitkám uplatněným v dovolání, jímž obviněný zpochybnil správnost rozhodnutí soudů výslovně jen v rozsahu těch položek zahrnutých do celní hodnoty dovezeného zboží, které spočívaly v nákladech na mytí a dezinfekci kontejnerů a na chlazení hroznů. Státní zástupkyně se nevyjádřila k tomu, zda zahrnutí těchto položek do celní hodnoty považuje či nepovažuje za správné, resp. zda tyto námitky obviněného považuje za důvodné či nedůvodné. Místo toho se nad rámec rozsahu námitek uvedených v dovolání obviněného vyjádřila k tomu, že soudy všechny platby obviněného uskutečněné v souvislosti s dovozem paušálně zahrnuly do celní hodnoty a že nezkoumaly jednotlivé položky. Takto pojaté vyjádření nekoresponduje ani s dovolacími námitkami obviněného, který z uvedeného hlediska zpochybnil jen uvedené dvě konkrétní položky, ani s rozsahem přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu, který přezkoumává zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání (§ 265i dost. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud se proto vyjádřením státní zástupkyně nijak dále nezabýval, neboť by to v podstatě znamenalo přezkum napadeného rozhodnutí nad rámec rozsahu a důvodů podaného dovolání.

I když se soudy věcí výslovně nezabývaly z hlediska Středoevropské dohody o volném obchodu (č. 54/1995 Sb.), nemělo to na zákonnost jejich rozhodnutí žádný vliv.

Námitka obviněného, že nebyla respektována ustanovení čl. 2 a čl. 3 dohody o zrušení dovozních cel v souladu s ustanoveními v protokolu 1, se na posuzovaný případ zcela evidentně vůbec nevztahuje. Články 2, 3 a na ně navazující protokol 1 jsou v systematice dohody zařazeny do kapitoly I, která pojednává o průmyslových výrobcích, zatímco v dané věci šlo o dovoz hroznů, tedy zemědělských výrobků, na něž se vztahuje kapitola II, která žádné ustanovení o zrušení cel neobsahuje.

Námitka obviněného odkazující na protokol 4 naprotitomu má vztah k zemědělským výrobkům. Protokol 4 navazuje na čl. 12 odst. 1, podle něhož strany dohody si navzájem poskytují koncese specifikované v protokolech 4, 5 a 6 v souladu s ustanoveními kapitoly II a stanovené v těchto protokolech, přičemž koncese vyměněné mezi Českou republikou a Slovenskou republikou na straně jedné a Maďarskou republikou na straně druhé jsou stanoveny v protokolu 4. V ustanoveních protokolu 4 bylo stanoveno mimo jiné to, že dovozní cla v České republice budou snížena u výrobků zapsaných v příloze A tohoto protokolu a pocházejících z Maďarské republiky ve dvou stejných ročních sníženích, každé po 10 %, počínaje vstupem dohody v platnost v rámci limitů kvót stanovených v této příloze (bod 2 protokolu), a u výrobků zapsaných v příloze B tohoto protokolu a pocházejících z Maďarské republiky v pěti stejných ročních sníženích, každé po 10 %, počínaje vstupem dohody v platnost v rámci limitů kvót stanovených v této příloze.

Při posuzování otázky, jak vysoké clo byl obviněný povinen státu zaplatit, resp. v jakém rozsahu clo zkrátil, jsou rozhodné právní předpisy České republiky, které byly v daném případě aplikovány. Středoevropská dohoda o volném obchodu tyto předpisy nerušila ani nenahrazovala. Z preambule dohody je zřejmé, že strany dohody sledovaly cíl „postupně odstranit překážky v podstatě veškerého jejich vzájemného obchodu v souladu s ustanoveními Všeobecné dohody o clech a obchodu“, a nikoli nahradit uzavřenou dohodou své vnitrostátní právní předpisy. Z tohoto hlediska má dohoda jako celek programový charakter, který spočívá ve stanovení cílového stavu a v určení způsobů, jimiž ho bude dosaženo. Případné nedodržení závazků, které strana dohody převzala, neznamená zrušení či neplatnost jejích celních předpisů nebo jejich nahrazení těmi ustanoveními dohody, v nichž jsou konkretizovány vytýčené cíle. Plnění závazků je předmětem úpravy v čl. 30 dohody. Podle čl. 30 odst. 1 strany podniknou všechna obecná nebo zvláštní opatření požadovaná ke splnění jejich závazků podle dohody a postarají se o to, aby se dosáhlo cílů vytčených dohodou. Podle čl. 30 odst. 2 jestliže strana má za to, že jiná strana opomenula splnit závazek podle dohody, může dotyčná strana přijmout přiměřená opatření za podmínek a v souladu s postupem stanoveným v čl. 31 (tento článek upravuje postup při uplatnění ochranných opatření). Lze tedy uzavřít, že z povahy závazků stanovených v dohodě a z povahy opatření která samotná dohoda stanoví pro případ nesplnění těchto závazků, rozhodně nevyplývá, že by byly jakkoli dotčeny celní předpisy státu, který nesplnil závazek z dohody.

To ve vztahu k posuzované věci znamená, že i kdyby celní předpisy České republiky v době činu případně nebyly v souladu se Středoevropskou dohodou o volném obchodu, neznamenalo by to jejich neaplikovatelnost a to, že obviněný nebyl povinen zaplatit clo ve výši vyplývající z těchto předpisů. Okolnosti, že se soudy naznačenou otázkou nezabývaly, proto neměla na správnost jejich rozhodnutí žádný vliv.

Výši částky, která představuje zkrácení cla a daně z přidané hodnoty, soudy kvalifikovaly jako škodu velkého rozsahu ve smyslu § 148 odst. 4 tr. zák. v návaznosti na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Tato část právního posouzení zjištěného skutkového stavu odpovídá zákonu, a to i pokud jde o ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které stanoví materiální podmínku pro to, aby bylo přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Obviněný se v dovolání ohradil proti tomu, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného usnesení při hodnocení významu kroků obviněného za účelem vypořádání celního dluhu konstatoval, že obviněný tyto kroky učinil až poté, co neuspěl ve správním řízení s odvoláním proti rozhodnutí – dodatečnému platebnímu výměru Celního úřadu B. – dálnice a v soudním řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství B. Dovolání obviněného lze přisvědčit v tom, že samotné použití zákonného práva podat opravný prostředek proti rozhodnutí správního úřadu prvního stupně a práva domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí správního úřadu druhého stupně nemůže být hodnoceno v jeho neprospěch a že v důsledku toho nemůže být hodnoceno v jeho neprospěch ani to, že kroky k vypořádání celního dluhu učinil až ve stadiu poté, co proběhla zmíněná řízení, jejichž výsledek byl pro obviněného nepříznivý. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že na této dílčí otázce nezávisela právní kvalifikace skutku podle § 148 odst. 4 tr. zák. v nějaké podstatné či dokonce rozhodující míře. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci v tomto ohledu hodnotil i další rozhodná hlediska podle § 3 odst. 4 tr. zák., zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu, výši způsobené škody atd. Úvaha Vrchního soudu v Olomouci, proti které obviněný v dovolání uplatnil své námitky, měla ve skutečnosti jen ten význam, že mezi okolnostmi hodnotitelnými ve prospěch obviněného, chybí jeho spontánní jednání směřující k nápravě škodlivého následku trestného činu. Pokud formulace zvolená Vrchním soudem v Olomouci vzbuzuje dojem, že tento soud využití procesních práv obviněným hodnotil v neprospěch obviněného, je z dalších souvislostí evidentní, že to nemělo vliv na správnost výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák.

Obviněný podal dovolání za účinnosti zák. č. 200/2002 Sb. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by s tímto dovolacím důvodem jakkoli souvisela, a ani neuvedl, jaký výrok v napadeném usnesení by měl chybět nebo v čem by měl být stávající výrok neúplný. Z toho, že obviněný vytkl, že jeho odvolání bylo zamítnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, lze usuzovat, že měl patrně na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k ) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb.

Na posuzovaný případ se evidentně nevztahuje ta část citovaného ustanovení, která obsahuje dikci „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Jestliže jde o procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí nebo odmítnutí odvolání proti rozsudku, jsou tím míněny případy, kdy odvolání bylo zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř. proto, že odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět, resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř. pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání. Pro tyto případy je typické, že nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu znamená, že obviněnému byl odepřen přístup k druhé instanci, která rozsudek meritorně nepřezkoumala. V posuzované věci bylo odvolání obviněného zamítnuto nikoli z procesních důvodů, nýbrž podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné po předchozím přezkoumání rozsudku odvolacím soudem podle § 254 odst. 1 tr. ř. Právo obviněného na přístup k druhé instanci tedy nebylo dotčeno.

Na posuzovaný případ se však evidentně nevztahuje ani ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb., která obsahuje dikci „byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb.“. Předpokladem tohoto dovolacího důvodu ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, který zamítl odvolání jako nedůvodné, je existence nějakého jiného dovolacího důvodu ve vztahu k předcházejícímu řízení, zejména ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v tomto směru je jeho dovolání zjevně neopodstatněné, jak bylo vyloženo v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Nepřichází proto v úvahu, aby byl opodstatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné i v tomto směru.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že obviněný pojal do dovolání i námitky, které byly mimo rámec deklarovaných zákonných dovolacích důvodů. Jednalo se o námitky proti skutkovým závěrům soudů a proti tomu, jak bylo postupováno při výslechu svědka v Maďarsku. Tyto námitky zejména nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z tohoto ustanovení jasně vyplývá, že právním posouzením skutku se myslí jeho hmotně právní posouzení. V tomto smyslu je právním posouzením skutku ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud skutková zjištění, která učinil, podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení tu je skutek, jak ho zjistil soud. Je tedy možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale nepřípustné jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudu, proti postupu při dokazování, proti hodnocení důkazů apod., neboť v tomto ohledu nespočívá činnost soudu v aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněného, v níž byla napadána skutková zjištění soudů a postup při výslechu svědka v Maďarsku v souvislosti s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2002

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru