Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 114/2020Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaDovolací důvody
Pokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.114.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 114/2020-945

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných D. D., nar. XY, bytem XY a P. K., nar. XY, Slovenská republika, bytem XY, okres Česká Lípa, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 8 To 21/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 7/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. D. a P. K. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 12. 2018, č. j. 52 T 7/2016-743, byl obviněný D. D. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný P. K. byl uvedeným rozsudkem uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, 2 tr. zákoníku [správně § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku] a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 2, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných E. D. a P. D.

Obvinění se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili uvedených trestných činů v podstatě tím, že v době od 00:27 do 00:32 hod. dne 23. 2. 2014 v baru H., v České Lípě, po předchozí slovní rozepři mezi poškozenou D. P. a obviněným P. D., nejdříve obviněný P. K. hodil pivní sklenici proti hlavám poškozené a poškozeného M. P., načež poškozený udeřil pěstí do obličeje obviněného P. D., obviněný P. K. udeřil poškozeného, až spadl na zem, a když poškozený klečel nad na zádech ležícím obviněným P. K., obviněný D. D. ho třikrát kolenem nakopl a udeřil pěstí do oblasti hlavy, obviněný E. D. též kopl do ležícího poškozeného, obviněný D. D. opakovaně šlápl poškozenému na bok a hlavu a praštil jej židlí do hlavy, a poté ho zezadu kopl do zad, shodně tak opakovaně obviněný E. D. hodil opakovaně židlí po poškozeném a v průběhu tohoto konfliktu inkasovala poškozená ránu pěstí do obličeje od obviněného P. K., až dosedla na zem, obviněný P. D. ji hned poté opakovaně kopnul do obličeje a poté dal i ránu pěstí a opakovaně ji kopnul do obličeje i obviněný P. K., a v průběhu tohoto konfliktu obviněný D. D. vtáhl do herny poškozeného J. N. a bezprostředně poté, co od něho inkasoval dva údery, ho napadl opakovaně židlí a nejméně sedmkrát ho udeřil pěstí do těla a nohou na něj šlápl, přičemž dalším napadáním obviněnými zabránila přivolaná hlídka Policie ČR. Tímto jednáním způsobili obvinění P. K., D. D. a E. D. poškozenému M. P. zranění s dobou léčení nejméně po dobu čtyř týdnů a obvinění P. K. a P. D. způsobili poškozené D. P. zranění, která si vyžádala pracovní neschopnost od 23. 2. do 31. 3. 2014 a posttraumatickou stresovou poruchu s delší dobou léčení a obviněný D. D. způsobil poškozenému J. N. poranění s dobou léčení do deseti dnů.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění D. D., P. K. a P. D. a rovněž státní zástupce. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 8 To 21/2019-783, z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích o trestech uložených obviněným D. D. a P. K. a znovu rozhodl tak, že obviněného D. D. odsoudil podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a obviněného P. K. odsoudil podle § 145 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce v části směřující do výroku o trestu uloženého obviněnému E. D., stejně jako odvolání obviněných D. D., P. K. a P. D. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný D. D. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejprve připomněl, že restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zčásti prolamován judikaturou Ústavního soudu a zrekapituloval skutkovou i právní větu z rozsudků soudů obou stupňů a rovněž svoji odvolací argumentaci. Soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil, proč znalecky nenechal zkoumat jeho zdravotní stav. Posouzení snížených rozpoznávacích a ovládacích schopností je otázkou odbornou, kterou měl hodnotit znalec. Soud prvního stupně nevzal v potaz okolnosti, které pro toto snížení svědčily, a odvolací soud tuto otázku vůbec neřešil, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Právní posouzení jeho jednání je zdánlivě v jeho prospěch, avšak rozsudek soudu prvního stupně je nesrozumitelný a neřeší, zda nešlo o sebeobranu, jeho příčetnost, ani úmysl. Podle odůvodnění soudu druhého stupně měl být odsouzen spíš podle § 145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale protože odvolací soud nemohl právní kvalifikaci změnit v jeho neprospěch, tak mu alespoň navýšil trest tak, aby dosáhl výše trestu kvalifikované skutkové podstaty. V hodnocení jeho brutality se odvolací soud dostal do zásadního rozporu s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Jeho jednání nemělo za následek těžké ublížení na zdraví u poškozených M. P. ani J. N. a svědčí tedy o míře agresivity, což soud pominul při výměře trestu. Kromě toho odvolací soud pominul omluvu obviněného E. D. poškozenému M. P. za celou jejich rodinu, přičemž tato nebyla přijata pouze ve vztahu k poškozené D. P., která však sama potvrdila, že on ji nenapadal.

Závěrem obviněný D. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně jeho osoby a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný P. K. a opřel jej o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejprve obecně rozvedl východiska použití dovolacího důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a případného zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů obou stupňů, přičemž má za to, že rozhodnutí soudů v této věci postrádají obsahovou spojitost s důkazy a je možné je podřadit pod kategorii extrémního rozporu s důkazy. Tento rozpor spatřuje v tom, že nebylo prokázáno, že by to byl právě on, kdo hodil sklenici proti hlavám poškozených, neboť v době, kdy poškození vešli do baru, se nacházel v prostoru herny. Neúčastnil se aktivně napadání poškozeného M. P., když z provedeného dokazování má jeho napadení spočívat v jedné ráně pěstí. Nenapadl ani poškozenou D. P., a její výpověď je v rozporu se závěry znaleckého posudku, kdy tato navíc ani nemohla vidět osobu, která ji napadla. Kromě toho byla poškozená pod vlivem alkoholu. Z důkazů nevyplývá, že by se aktivně podílel napadání poškozených. Jeho zaviněním nemůže být pokryt ani následek ve formě posttraumatické stresové poruchy poškozené. Ve svém odvolání nezpochybňoval jen způsob hodnocení důkazů a skutkové závěry, když namítal i porušení zásad spravedlivého procesu, neboť byla porušena zásada in dubio pro reo. Odvolací soud nesplnil svoji přezkumnou povinnost a hodnotil důkazy jednostranně a odhlédl od výpovědí ostatních svědků, které svědčily v jeho prospěch. Dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu stran odůvodnění rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces a namítl, že v tomto případě došlo k porušení jeho práva a soudy se měly s jeho námitkami vypořádat.

Závěrem obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a zdůraznil, že námitky uvedené v dovoláních uplatnili v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělili je rovněž do svých odvolání, takže se jimi zabývaly soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěrem soudu druhého stupně, že rozhodující část napadení poškozených M. P. a J. N. je spolehlivě zaznamenána bezpečnostními kamerami a tyto záznamy odpovídají obsahu výpovědí obou poškozených. Ohledně napadení poškozené D. P. obviněnými vycházely soudy především z její výpovědi, avšak nelze přijmout námitku, že nemohla útočníka zaregistrovat. Stěží jí mohlo uniknout, kdo proti ní momentálně stojí a napřahuje nohu ke kopu. Poškozená kromě toho všechny obviněné znala z předchozí doby, takže její pochybení v identifikaci útočníka stěží přichází v úvahu. Stejně tak lze vyloučit možnost, že by mohla mít motivaci některému z obviněných účelově pomoci na úkor jiného z nich, přičemž totéž platí i o věrohodnosti poškozeného M. P. Právní kvalifikace jednání obviněných je zcela přiléhavá a následky jejich jednání byly spolehlivě podloženy znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství. K námitce obviněného D. D. stran jeho nepříčetnosti uvedl, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, na základě kterých by měl mít soud pochybnosti o jeho duševním zdraví. Meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky, kterými obvinění polemizují se skutkovými zjištěními soudů, stejně jako další výtky směřující proti hodnocení a rozsahu provedených důkazů nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoliv obviněný D. D. mj. namítl, že soudy neřešily jeho úmysl a možnou sebeobranu, tyto námitky postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů učiněných soudy. Formálně by tedy tyto námitky byly s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto je pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Stejně tak je namístě považovat za ryze skutkovou i argumentaci obviněného, kterou se snaží zpochybnit právní závěry odvolacího soudu a výši trestu uloženého mu odvolacím soudem, neboť i tyto námitky postavil na svém vlastním výkladu skutkových zjištění učiněných soudy.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však v hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně neshledal žádné rozpory, natož extrémní, neboť soudy zcela v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných přitom byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi poškozených a svědkyně I. Č., které plně korespondují se záznamy z kamerového systému a Nejvyšší soud nemá o zjištěném skutkovém stavu tak, jak byl uzavřen soudem prvního stupně a potvrzen soudem druhého stupně, pochybností. Rovněž nelze přijmout argumentaci, že by poškozená nemohla vidět toho, kdo ji kopnul do hlavy, protože poškozená měla hlavu zakloněnou až po předmětných útocích, a tudíž mohla osobu útočníka identifikovat ještě před útokem. Navíc, jak správně připomněl i odvolací soud, poškozená neměla žádného zjevného důvodu svojí výpovědí chránit jiného obviněného na úkor obviněného P. K. (str. 5 odst. 20 rozsudku soudu druhého stupně). Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani namítaný extrémní rozpor, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu. Ve světle uvedeného pak nemůže zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., naplňovat námitka stran porušení zásady in dubio pro reo, neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného D. D. stran jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností v době spáchání předmětných trestných činů, neboť v případě, že by byla shledána nepříčetnost obviněného, mohlo by to mít za následek vyloučení trestní odpovědnosti obviněného. Obviněný k této námitce především uvedl, že u něj byly diagnostikovány mentální schopnosti v pásmu středně těžké mentální retardace a tato skutečnost podle něj vzbuzuje pochybnost o tom, zda jeho jednání nebylo ovlivněno dalším faktorem, přičemž soudům vytkl, že jeho mentální schopnosti znalecky nezkoumaly. Je však namístě akcentovat, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývají žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno usuzovat na významněji snížené rozpoznávací či ovládací schopnosti obviněného v době spáchání projednávané trestné činnosti. Samotná duševní porucha nebo nedostatečná rozumová a mravní vyspělost, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, přitom nemůže být důvodem nepříčetnosti, proto pojem příčetnosti, kterou se rozumí subjektivní způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu, není identický s pojmem rozumové zralosti, duševního zdraví nebo normality. Pro posouzení otázky nepříčetnosti je také bezvýznamné zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 370). Soud prvního stupně se navíc i touto otázkou zabýval, přičemž soud druhého stupně skutková zjištění soudu prvního stupně potvrdil. Protože se Nejvyšší soud, tak jako odvolací soud, ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně stran ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného (str. 18 odst. 13 rozsudku soudu prvního stupně), lze na ni ve stručnosti dále odkázat. Nejvyšší soud tak tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit i námitky obviněného P. K. stran toho, že následek v podobě posttraumatické stresové poruchy poškozené není pokryt jeho zaviněním, a proto nemohla být naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu. Této námitce obviněného však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Nejprve je namístě akcentovat, že obviněný byl odsouzen toliko za pokus k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, nikoli za trestný čin dokonaný. Podle ustálených skutkových zjištění soudů přitom obviněný cíleně útočil jak pěstmi, tak i kopy proti hlavě poškozené. Vzhledem ke směřování útoků vůči hlavě poškozené je pak nepochybné, že obviněný věděl, že svými útoky vůči poškozené jí může způsobit poškození životně důležitých orgánů, popřípadě jinou vážnou poruchu zdraví. Nad rámec uvedeného je přitom namístě rovněž podotknout, že k následku ve formě těžké újmy na zdraví u poškozené došlo, neboť poškozená utrpěla zranění s podstatným omezením v obvyklém způsobu života spojenou s posttraumatickou stresovou poruchou přesahující dobu šesti týdnů a s ohledem na skutková zjištění je více než zjevné, že k těmto poruchám došlo rovněž z důvodu útoků obviněného a jeho jednání tak fakticky neskončilo u pouhého pokusu, jak jej hodnotil soud prvního stupně. S ohledem na absenci dovolání nejvyššího státního zástupce však Nejvyšší soud nemohl dané pochybení soudu prvního stupně napravit. Je tak namístě uzavřít, že obviněný P. K. s ohledem na směřování svých útoků a jejich razanci i brutalitu musel vědět, že těmito útoky vůči poškozené ji může způsobit těžkou újmu na zdraví a Nejvyšší soud tak nemá pochybností o naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Na základě uvedeného proto Nejvyšší soud shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obou obviněných zjevně neopodstatněnými z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak jsou zjevně neopodstatněná i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dále k výtkám obou obviněných, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, lze nad rámec uvedeného doplnit, že proti odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné (viz § 265a odst. 4 tr. ř.).

Obiter dictum je namístě rovněž poznamenat, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvoláních. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Nad rámec uvedeného je namístě dále doplnit, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 10. 4. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 27. 1. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru