Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1134/2020Usnesení NS ze dne 04.11.2020

HeslaNeoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1134.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 230 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1134/2020-445

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 11. 2020 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Š. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2020, č. j. 4 To 120/2020-390, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 61/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2019, č. j. 31 T 61/2019-345, byl obviněný Š. H. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let, za současného stanovení dohledu nad obviněným. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené A. Š. nemajetkovou újmu v částce 125 953 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Obviněný se uvedených trestných činů dopustil podle výroku o vině rozsudku okresního soudu tím, že (ad 1) nejméně od počátku roku 2009 do poloviny měsíce listopadu 2018 nejprve ve společně obývaném bytě na adrese XY v Českých Budějovicích a následně v obci XY, v domě č.p. XY v ul. XY, v přesně nezjištěném počtu případů opakovaně a dlouhodobě nepříznivě působil na tělesný i psychický stav své družky A. Š., nar. XY, kterou v uvedené době nesčetněkrát hrubě slovně urážel výrazy, že je kráva, děvka, píča, rakovina, bil poškozenou otevřenou dlaní i pěstí, a to do obličeje, do břicha, ale i do hlavy, když bití trvalo obvykle 5 – 10 minut, opakovaně ji chytal za ruce, házel ji na postel, a tak jí způsoboval hematomy a drobné odřeniny, když v době, kdy společně bydleli v Českých Budějovicích, jí rovněž vyhrožoval slovy že by jí nejraději vystřelil mozek z hlavy a díval se na to, jak jí ze 7. patra padá na zem a rozstříkne se na zemi, zamykal jí v bytě, opakovaně jí vyhrožoval zabitím, a to i za současného držení nože v ruce, opakovaně jí odmítal pustit do bytu a nechával jí stát po delší dobu, a to i po dobu jedné hodiny, na chodbě domu, přičemž výhrůžky zabitím, zejména s ohledem na skutečnost, že obžalovaný H. vlastnil střelnou zbraň a vyhrožoval poškozené i s nožem v ruce, vyvolávaly v A. Š. obavu, že by mohly být ze strany obžalovaného uskutečněny,

když konkrétně se vůči A. Š. dopouštěl jednání spočívajícího v tom, že:

- v přesně nezjištěný den, krátce po narození jejich společné dcery AAAAA (pseudonym), nar. XY, nadával a vyhrožoval s nožem v ruce poškozené Š. a ve chvíli, kdy poškozená držela v náručí dceru, jí dal hlavičku, tzn. udeřil A. Š. svou hlavou do její hlavy v oblasti čela,

- na začátku měsíce července 2017 poškozenou A. Š. fyzicky napadl v dětském pokoji před jejich nezletilou dcerou AAAAA, a to tak, že stojíce k ní čelem jí uchopil jednou rukou v podpaždí a druhou v podkolení, hodil jí na zem a udeřil jí pěstí do břicha, a dalšího jednání zanechal až poté, co dcera AAAAA začala plakat, načež poté, co dcera AAAAA usnula, obžalovaný Š. H. v ložnici strhal z poškozené A. Š. oblečení, roztrhl jí kalhotky, a přestože se poškozená intenzivně jak slovně, tak i fyzicky bránila, podařilo se mu jí znehybnit, a začal jí strkat ruku do pochvy, když uvedeného jednání zanechal až poté, co se poškozené podařilo vyprostit ze sevření obžalovaného jednu svou ruku, kterou obžalovaného uchopila silně za varlata, což přinutilo obžalovaného poškozenou pustit, avšak vzápětí se na A. Š. vrhnul a přes její aktivní obranu jí chytil pod krkem a strkal jí nezjištěný předmět do pochvy, a svého jednání zanechal až poté, kdy mu tato řekla, že jí škrtí, načež poškozené vyhrožoval tím, že jestli něco řekne jeho matce, že jí ublíží,

- v letních měsících roku 2018 poškozené A. Š. vyhrožoval tím, že jí hodí do rybníka a nikdo jí už nenajde,

- na přelomu října a listopadu 2018 poškozenou A. Š. v koupelně jejich domu v XY nejprve hrubě slovně urážel a požadoval po ní ke kontrole mobilní telefon, což poškozená odmítla, načež obžalovaný vzal ze země špinavé oblečení a přitlačil ho A. Š. k obličeji takovým způsobem, že tato z důvodu, že neměla sílu se obžalovanému dále bránit, mu telefon vydala,

když v průběhu společného soužití obžalovaný Š. H. poškozené A. Š. opakovaně bral klíče od jejich společného domu, bral jí mobilní telefon, platební kartu ke společnému bankovnímu účtu, přičemž obžalovaný Š. H. vždy poté, co v důsledku jeho násilného chování poškozená z místa jejich bydliště odešla bydlet ke svým příbuzným, sliboval, že se změní, čemuž poškozená opakovaně uvěřila a vždy s obžalovaným H. obnovovala společné soužití, přičemž výše popsané jednání obžalovaného H. pociťovala poškozená A. Š. jako těžké příkoří,

v důsledku výše popsaného jednání ze strany obžalovaného Š. H. utrpěla poškozená A. Š. posttraumatickou stresovou poruchu, k níž došlo v průběhu soužití s obžalovaným Š. H., kdy tato porucha se u poškozené A. Š. projevuje zejména výraznými poruchami spánku, znovuvybavováním prožitého, vyhýbáním se okolnostem traumatu, zhoršeným soustředěním, strachem z obžalovaného, plačtivostí, narušenou pozorností, nesoustředěností, když uvedené projevy trvaly minimálně po dobu čtyř měsíců, přičemž poškozená byla nucena vyhledat psychologickou a psychiatrickou pomoc a byla léčena antidepresivy,

(ad 2) dne 28. 3. 2019 na přesně nezjištěném místě v okolí obce XY překonal bezpečnostní opatření, neoprávněným použitím přístupového hesla k emailové schránce XY, které následně změnil, a nastavil dvoufázové ověření na telefonním čísle XY, dále dne 29. 3. 2019 na přesně nezjištěném místě překonal za pomocí telefonního čísla XY bezpečnostní opatření - přístupové heslo k účtu "A. B. Š." na sociální síti facebook.com, které následně změnil, čímž uživatelce … znemožnil užívat její e-mailovou schránku a účet na sociální síti, kdy této nezpůsobil žádnou škodu na majetku“.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch státní zástupkyně. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 4. 2020, č. j. 4 To 120/2020-390, obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II.

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Předně obecně uvedl, že skutek ad 1) jímž byl uznán vinným, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin ve smyslu § 199 tr. zákoníku, a skutek ad 2) jímž byl uznán vinným, nemohl být spáchán tak, jak je popsán ve výroku o vině, neboť v něm nejsou obsaženy rozhodné skutečnosti podstatné pro závěr o jeho vině, které byly zjištěny z výsledků provedeného dokazování.

5. Konkrétně pak obviněný uvedl ohledně jednání ve výroku ad 1) rozsudku, kde byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, že podle něj nelze učinit závěr, že by vykazovalo takové znaky trvalosti, aby se dalo hovořit o týrání osoby žijící ve společném obydlí, když takové jednání musí vykazovat vyšší stupeň hrubosti určitou trvalost a které musí poškozená osoba pociťovat jako těžké příkoří. Poukázal na popis skutku, podle kterého měl jednat nejméně od počátku roku 2009, ale první konkretizované jednání se objevuje až v roce 2013, tedy až 4 roky od počátku jeho vztahu s poškozenou, další opět až po 4 letech v roce 2017, pak v letních měsících roku 2018 a konečně na přelomu října a listopadu 2018. Tyto incidenty se mu jeví spíše jako izolované v rámci jejich soužití a nevykazují tak znaky soustavnosti a trvalosti. Jednání, jako braní mobilního telefonu, že pak bylo vzájemné. Uvedl, že nechce tvrdit, že poškozená popisuje jejich společné soužití nepravdivým způsobem, ale je přesvědčen, že její verze nekoresponduje s realitou a nelze podle něj vyloučit, že poškozená nazírala na vztah s ním prizmatem svého konfliktního dětství (konflikty rodičů, abusus alkoholu v rodině).

6. Podle obviněného nedocházelo z jeho strany k natolik intenzivnímu jednání, aby naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podle § 199 tr. zákoníku, a ani z elektronické komunikace z jeho mobilního telefonu nevyplývá jakékoliv závadné či ponižující jednání z jeho strany. Následně odcitoval část argumentace Ústavního soudu z rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 520/16, zabývajícím se zjišťování skutkového stavu za situace „tvrzení proti tvrzení“ (mj. „… nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoliv zájem na výsledku řízení …“). Namítl, že hmotněprávní posouzení okresního soudu je jednostranně postaveno na svědeckých výpovědích v jeho neprospěch a naopak ty, které svědčily v jeho prospěch, např. výpověď svědkyně M., sestry poškozené, byly označeny jako účelové s tím, že se vymykaly všem ostatním důkazům. To ale podle obviněného není pravda, protože výpověď uvedené svědkyně byla koherentní s výpovědí jeho matky, svědkyně H., a se svědky J. a N., kdy se soud ohledně těchto dvou posledně jmenovaných svědků v odůvodnění ani nevypořádal s částmi jejich výpovědí svědčícími v jeho prospěch a nebral je v potaz. Svědek J., že u hlavního líčení uvedl, že ví, co se mělo odehrávat mezi obviněným a poškozenou, že byl několikrát u toho, označil to za blbost a v hádce, že si byli oba vyrovnaní. Obdobně, že vypovídal i svědek N., který k nim chodil na návštěvu a ničeho neobvyklého si nikdy nevšiml. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 386/2000, IV. ÚS 565/02 a II. ÚS 83/04, pak obviněný namítl, že požadavkům na zjištění skutkového stavu nevyhovuje okresním soudem zjištěný skutkový stav, ani lakonická poznámka odvolacího soudu v bodě 25. usnesení, že „je iluzorní očekávat, že si oběť povede deník či katalog incidentů mapujících mnohaleté partnerské soužití tak, aby tento bylo možno pojmout do popisu skutku“.

7. Ohledně jednání ve výroku ad 2) rozsudku, kde byl uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, pak obviněný konkrétně uvedl, že pachatel musí neoprávněně získat přístup k počítačovému systému překonáním bezpečnostních opatření (např. hesla), ale on v žádném případě bezpečnostní opatření nepřekonal, protože to byl on, kdo zřizoval daný počítačový účet a měl k němu také přístup. I okresní soud, že v bodě 46. odůvodnění uvedl, že neoprávněně využil heslo, které znal z dřívějška, a to proto, aby zablokoval přístup k facebookovému účtu poškozené a její e-mailovou adresu. Nepřekonal tak žádnou překážku, neboť heslo k danému účtu znal. Výrok je tak podle obviněného neúplný, protože nepopisuje, v čem je spatřováno překonání bezpečnostního opatření, o jeho vině bylo rozhodnuto minimálně předčasně, skutkový stav uvedený ve výroku o vině nemá oporu v provedených důkazech a ze zásady „in dubio pro reo“ vyplývá, že při existenci jakékoliv rozumné pochybnosti je soud povinen vyložit je ve prospěch obviněného.

8. Za nepřezkoumatelné pak obviněný považuje stanovení výše nemajetkové újmy poškozené v bodě 49. rozsudku okresního soudu, kde bylo východiskem období listopad 2017 až říjen 2018, pro výpočet pak průměrná mzda v jednotlivých měsících, omezení poškozené posttraumatickou stresovou poruchou bylo stanovené v 1/3 jejího života a na základě toho jí byla přiznána částka 125 953 Kč. Obviněný namítá, že se tak stalo bez jakéhokoliv odůvodnění okresním soudem a odvolací soud s tímto zjednodušujícím postupem souhlasil. Tento postup je ale podle obviněného v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3456/15, zabývajícím se povinností trestního soudu odůvodnit i své rozhodnutí ohledně výroku o náhradě škody, a nerespektuje tak zákonné požadavky na kvalitu rozhodnutí a jeho řádné odůvodnění. Namítá, že nelze akceptovat bez dalšího stanovení nemajetkové újmy pouze ze strany soudu, který způsobem jejího určení situaci nepřiměřeně zjednodušil. Nemajetková újma poškozené, že nebyla žádným způsobem objektivizována, výrok o její výši nemá oporu v provedených důkazech a poškozená měla být se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, když z odůvodnění rozhodnutí okresního ani odvolacího soudu se nepodává, jakým způsobem soudy dospěly k tomu, že poškozená byla omezena právě v 1/3 jejího života a právě po dobu posledního roku jejich soužití, kde lze pouze předpokládat, že soud vycházel ze znaleckého posudku ve vztahu k posttraumatické stresové poruše, který ale není v této části odůvodnění nikde zmíněn. Za stěžejní obviněný považuje, že ke zjištění nemajetkové újmy poškozené nebylo dokazování vůbec vedeno, rozhodnutí o její výši tak není podepřeno žádným objektivním podkladem a vykazuje až libovůli soudu.

9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek okresního soudu a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v zásadě uplatňuje stejné námitky, které zmínil ve svém odvolání a pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je možno tyto námitky podřadit jen zčásti.

11. Deklarovaný dovolací důvod lze spatřovat v argumentu, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku obviněný nenaplnil znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku a dále v námitkách proti výroku soudu o přiznání nároku poškozené na odčinění nemajetkové újmy. V ostatním se všechny další námitky obviněného s uvedeným dovolacím důvodem míjí, neboť přímo, či sekundárně směřují proti skutkovým zjištěním soudu. To se týká i namítané vady spočívající v neuplatnění zásady presumpce neviny a principu „in dubio pro reo“, neboť i tato argumentace směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny uvedené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

a § 2 odst. 2, 5 trestního řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností.

Jde tedy o pravidlo, které má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových.

12. Do hodnocení důkazů může Nejvyšší soud zasáhnout jedině tehdy, když zjistí, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, a to za podmínky, že obviněný učiní extrémní nesoulad předmětem svého dovolání. Takové vady však v projednávaném případě podle státní zástupkyně nebyly zjištěny. Oba soudy se s hodnocením důkazů náležitě vypořádaly a zcela přesvědčivě odůvodnily, z jakého důvodu se přiklonily ke skutkové verzi vyplývající z výpovědí poškozené A. Š. a výslechu svědků M. V., M. Š. a M. B. a nikoli k verzi podávané obviněným a svědkyněmi M. M. a E. H. Soud prvního stupně tak učinil pod body 35. až 44. rozsudku a odvolací soud pak v odůvodnění usnesení pod body 35. až 44. Podle státní zástupkyně jsou závěry soudů v tomto směru zcela logické a úvahy soudů úplné a srozumitelné. Soudy reagovaly dostatečně na všechny výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení a žádné důkazy nedeformovaly, ani neopomenuly. V postupu soudů proto nelze shledat žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností předepsaných v § 2 odst. 2, 5 a § 125 odst. 1 tr. řádu.

13. K námitce obviněného, že jednání popsané pod bodem 2) rozsudku nenaplňuje znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 trestního zákoníku, neboť „nepřekonal bezpečnostní opatření“, protože heslo k účtu poškozené znal, tudíž je nemusel nijak prolamovat, či jinak překonávat, státní zástupkyně uvedla, že tato námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale je zjevně neopodstatněná. Uvedla, že ustanovení § 230 odst. 1 trestního zákoníku primárně sankcionuje narušení důvěrnosti dat neoprávněným přístupem k počítačovému systému nebo k jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 781/2017). Postihuje tedy vstup do virtuálního prostoru, jestliže je jeho uživatelem nastaven tak, aby měl povahu nikoli veřejnou, ale soukromou (srov. např. nález Ústavního soudu k povaze sociální sítě Facebook ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3844/13). Bylo by možné si vypomoci přirovnáním, podle něhož má virtuální prostor podobnou povahu jako „obydlí“, jehož „dveře“ tvoří počítačový systém, či jiný nosič informací, přičemž „klíčem“ k těmto „dveřím“ je bezpečnostní opatření, jimiž je lze odemknout. Trestní zákon při ochraně ústavou zaručeného práva na soukromí sankcionuje jakýkoli neoprávněný vstup do obydlí, a to i za pomoci shodného klíče, aniž by pachatel musel dveře do domu prolamovat násilím. Obdobně je tedy nutno postihovat případy, kdy pachatel prolomí „dveře“ do virtuálního prostoru například za pomoci hesla, které znal z dřívější doby, či za pomoci telefonního čísla, na který jsou tyto soukromé účty navázány. Rozhodující je – obdobně jako u porušování domovní svobody – že v okamžiku, kdy pachatel tohoto způsobu narušení soukromí využívá, ví, že do toho důvěrného prostoru vstupuje neoprávněně, a je s tímto následkem přinejmenším srozuměn. Za překonání „bezpečnostního opatření“ ve smyslu § 230 odst. 1 trestního zákoníku je proto možno považovat i využití duplikátu telefonní SIM karty, na kterou jsou tyto soukromé účty vázány, s jejímž využitím lze do důvěrného prostoru vstupovat přímo, nebo za pomoci nově vygenerovaných hesel.

14. Z hlediska popisu skutku ad 2) rozsudku je podle státní zástupkyně určující, že obviněný využil duplikátu telefonní SIM karty k telefonnímu číslu poškozené, kterou si nechal vyhotovit a po jejímž vložení do svého telefonu získal přístup k e-mailovému a facebookovému účtu poškozené. Zde buď přímo bez přihlášení, nebo za pomoci hesla, které znal, či si je nechal nově vygenerovat, získal možnost vstupu do důvěrného prostoru poškozené, této možnosti využil, do „otevřených dveří“ soukromého prostoru vstoupil a neoprávněně se zde pohyboval. Podle výpovědi poškozené nebyl obviněný nikdy oprávněn k jejím soukromým účtům na sociálních sítích a k jejímu e-mailovému účtu přistupovat. Přesto tak učinil, když nejméně v jednom případě si zde prohlížel fotografie, které zde umístila poškozená. Obviněný poté svévolně změnil možnost přihlášení k účtu tak, aby poškozená neměla možnost se zde přihlásit a tento účet využívat.

15. Polemiku nelze podle státní zástupkyně vést ani ohledně společenské škodlivosti tohoto deliktu, u něhož – stejně jako u dalších tzv. „předčasně dokonaných“ deliktů – bývá mnohdy obtížné rozlišit, zda se jedná o bagatelní čin, nebo o čin, který již vyžaduje vyvození trestněprávní odpovědnosti pachatele. V případě obviněného toto jednání kontinuálně navazovalo na jeho předchozí celkové velmi špatné chování k poškozené, které bylo právně posouzeno jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákona a bylo projevem arogance a neúcty obviněného k osobě poškozené, nikoli jen náhodným a ojedinělým narušením jejich osobnostních práv. Námitku obviněného proto i v tomto případě považuje státní zástupkyně za zjevně neodůvodněnou.

16. Podle státní zástupkyně nemá opodstatnění ani námitka obviněného vztahující se k přiznanému nároku poškozené na odčinění nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. řádu. K trestnímu řízení se připojila poškozená A. Š. s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, která ji měla vzniknout v důsledku posttraumatické stresové poruchy. Soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 125 953 Kč a se zbytkem nároku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Své závěry ohledně posouzení tohoto nároku odůvodnil tím, že uvedené porucha vznikla v důsledku jednání obviněného a zasáhla poškozenou v jedné třetině jejího života, nejcitelněji v období od listopadu 2017 do října 2018, tedy po dobu jednoho roku. Při úvaze, při které soud vyšel z výše průměrné měsíční mzdy, přiznal poškozené za každý měsíc této poruchy třetinu průměrné měsíční mzdy a výpočtem dospěl k výše uvedené částce. Odvolací soud k námitce obviněného, která se týkala opodstatněnosti a způsobu výpočtu nemajetkové újmy v penězích, uvedl, že výrok soudu prvního stupně je akceptovatelný jak v případě určení doby, po kterou byla poškozená limitována existenci posttraumatické stresové poruchy, tak i ve způsobu výpočtu náhrady za tuto újmu. Úvahu soudu prvního stupně dále rozvinul odkazem na Metodiku k náhradě nemajetkové újmy ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 14/2014. Specifikoval, že jednání obviněného zasáhlo poškozenou pravděpodobně ve všech – v metodice vyjmenovaných – devíti oblastech lidské aktivity a participace. Odvolací soud souhlasil s tím, že soud prvního stupně pro zjednodušení rozdělil těchto devět oblastí na tři – pracovní, osobní a rodinný a ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že uvedená porucha zasáhla poškozenou v jedné třetině jejího života, a to ve sféře osobní, když rodinný a pracovní život byla poškozená schopna zvládat. Odvolací soud dále konstatoval, že postup soudu prvního stupně umožní porovnávat částky v dalších obdobných případech a rozhodovat podobným způsobem.

17. Státní zástupkyně také uvedla, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a s ohledem na podmínky vymezené v § 13 odst. 3 občanského zákoníku vychází výše materiálního zadostiučinění z volného uvážení soudu, které musí vyplynout z úplného skutkového stavu a určitého kvalitativního posouzení okolností každého případu. Výši náhrady určuje soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Podle § 136 občanského zákoníku soud určuje výši náhrady nemajetkové újmy podle vlastní úvahy tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec. Náhradu za nemajetkovou újmu požadovala poškozená pouze v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou, jejíž vznik bez jakýchkoli pochybností zapříčinil svým činem obviněný. Toto onemocnění s sebou přináší projevy, které byly podrobně popsány ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a spočívaly v poruchách spánku, úzkostech, zhoršeném soustředění, a dalších podobných projevech. Jde o symptomy, které jsou pro tuto chorobu charakteristické a díky své povaze zasahují všechny oblasti života poškozené. Symptomy této nemoci samy o sobě způsobují znehodnocení současného nebo budoucího života poškozené.

18. Státní zástupkyně poukázala také na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 46/2013, podle kterého lze tělesné a duševní strádání poškozených, způsobené onemocněním nazvaném posttraumatická stresová porucha, stanovit a odčinit v rámci bolestného určeného bodovým ohodnocením. Bolestné kvantitativně vyjadřuje míru tělesného a jako v tomto případě duševního strádání a zahrnuje právě ty projevy, které mají být odčiněny v rámci nemajetkové újmy. Bodové ohodnocení bývá běžnou součástí znaleckého posudku příslušného oboru, z odůvodnění rozhodnutí soudu nicméně v tomto případě nevyplývá, zda bylo bodové ohodnocení bolestného ve znaleckém posudku znalcem stanoveno, a zda poškozená bolestné v tomto případě vůbec požadovala. Pokud by soud přiznal poškozené bolestné, byla by nemajetková újma tímto způsobem odčiněna.

19. Soud je však pochopitelně oprávněn stanovit si výši náhrady nemajetkové újmy sám, přičemž pokud to v tomto případě učinil, lze podle státní zástupkyně jeho výrok o přiznání tohoto nároku považovat za odůvodněný a přezkoumatelný, když v rámci odůvodnění tohoto výroku soud představil svou metodu a principy, jimiž se řídil a výši náhrady dostatečně vysvětlil úvahami, které se odvíjely od konkrétní závažnosti zásahu obviněného do sféry osobnostních práv poškozené, od míry zavinění obviněného, od závažnosti duševních útrap poškozené a doby jejich trvání. Výši nároku navíc nelze považovat za výrazně nepřiměřenou a výše náhrady obviněného nijak existenčně neohrožuje.

20. V závěru svého vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného Š. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i případné jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

21. Nejvyšší soud po přezkoumání věci z hlediska dovolacích námitek obviněného dospěl k následujícím závěrům. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak, jak uvedl z opatrnosti, uplatnil v obou jeho alternativách, tedy že bylo rozhodnuto o zmítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

22. V této věci ale, když odvolání obviněného proti rozsudku okresního soudu bylo po jeho přezkoumání odvolacím soudem zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, přichází v úvahu uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pouze v jeho druhé alternativě. Pod první alternativu totiž spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. O tento případ se ale v trestní věci obviněného Š. H. nejedná.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

24. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

25. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

26. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

27. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

28. Nejvyšší soud především shledal, že námitkami obviněného uplatněnými v dovolání, se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud odvolací, když dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu, z velké části dokonce s doslovně totožnými námitkami a z obdobných důvodů jako odvolání (viz body 6. až 12. odůvodnění usnesení krajského soudu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu věci dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

29. Ačkoli obviněný v dovolání také uvedl, že z jeho strany došlo k problematickému jednání ve vztahu k poškozené, ale je otázkou, zda toto jednání, které musí vykazovat vyšší stupeň hrubosti a vyznačovat se určitou trvalostí, skutečně naplňuje skutkovou podstatu ustanovení § 199 tr. zákoníku, neshledal Nejvyšší soud ani tuto námitku jako hmotně právní. Obviněný ji totiž zakládá předně na výhradách proti způsobu hodnocení důkazů soudy, tedy na námitkách procesních a skutkových, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídajících. Dále pak také na zpochybňování právního posouzení skutku, ale pouze ve vztahu k části jeho okresním soudem zjištěného jednání, ve které jsou s časovým určením popsány jen některé konkrétní způsoby jeho jednání vůči poškozené, přičemž zcela pomíjí obsáhlou další část skutku ad 1) výroku o vině, kde je popsáno další jeho jednání v průběhu společného soužití s poškozenou od počátku roku 2009 až do poloviny listopadu 2018. U domácího násilí je ale nutné orientovat se na celé jednání pachatele komplexně, nikoli pouze na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje skutečnou nebezpečnost daného jednání.

30. Podstatou dovolání obviněného ohledně jednání v bodě 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu, za které byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, je jeho tvrzení, že se sice dopustil v době jejich společného soužití vůči poškozené určitého „problematického“ jednání, ale verze poškozené nekoresponduje s realitou a rozhodnutí okresního soudu je jednostranně založeno na svědeckých výpovědích svědčících v jeho neprospěch a naopak ty, které svědčily v jeho prospěch, že byly označeny za účelové. Brojí tak proti způsobu hodnocení důkazů soudy, nesouhlasí zejména s tím, jak soudy posoudily otázku věrohodnosti poškozené a dalších svědků, sám pak hodnotí z hlediska věrohodnosti výpovědi jednotlivých svědků a poukazuje na rozpory, ke kterým podle něj měly přihlédnout při hodnocení důkazů i soudy. Nabízí tak svou verzi průběhu skutkového děje s tím, že jejich vztah s poškozenou byl oboustranně problematický a verze poškozené „nekoresponduje s realitou“. Ač tedy na jedné straně uvádí, že nechce tvrdit, že poškozená popisuje jejich společné soužití nepravdivým způsobem, v podstatě to tvrdí.

31. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak ohledně skutku ad 1) výroku o vině dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Pouze nad rámec tohoto rozhodnutí proto Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na celé jednání obviněného uvedené v bodě ad 1) výroku o vině, byl správně uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, protože jeho jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty tohoto zločinu.

32. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. K námitkám obviněného ohledně rozporů a hodnocení výpovědí poškozené a jednotlivých svědků Nejvyšší soud uvádí, že se zcela ztotožnil se závěry uvedenými již okresním soudem jak v bodě 37. rozsudku ohledně věrohodnosti poškozené, tak i v bodech 40. a následujících rozsudku ve vztahu k hodnocení výpovědí svědků, jakož i s argumentací odvolacího krajského soudu v napadeném usnesení. Protože se s námitkami obviněného, opakovanými i v dovolání, správně vypořádaly okresní i krajský soud, Nejvyšší soud obviněného na odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje.

33. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění i v řízení o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku, proti již pravomocnému rozhodnutí soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

34. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené a v důkazech (výpovědi svědků, znalecký posudek), jimiž byla ověřena její věrohodnost. Okresní soud řešil otázku věrohodnosti výpovědi poškozené pečlivě a své závěry řádně odůvodnil. Její výpověď nestojí osamoceně, ale je podporována řadou v průběhu trestního řízení provedených důkazů. Závěr soudu o věrohodnosti poškozené koresponduje také se závěry znaleckého posudku, z nichž vyplývá, že u poškozené nebyly shledány sklony ke zkreslování výpovědi či konfabulaci.

35. Nejvyšší soud tedy ohledně námitek obviněného týkajících se zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

36. Obviněný v dovolání uplatnil také námitky hmotněprávní povahy, odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je to námitka týkající se nesprávného právního posouzení jednání uvedeného v bodě 2) výroku o vině rozsudku, ohledně kterého byl uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný namítá, že aby se mohlo jednat o tento trestný čin je zapotřebí, aby pachatel neoprávněné získal přístup k počítačovému systému překonáním bezpečnostních opatření, např. hesla. Z provedeného dokazování, že ale vyplynulo, že žádné bezpečnostní opatření nepřekonal, protože on zřizoval předmětný počítačový účet, měl k němu přístup a heslo k účtu znal. Protože skutková věta nepopisuje, v čem je spatřováno překonání bezpečnostního opatření a nejsou ve výroku obsaženy podstatné skutečnosti pro rozhodnutí o vině, jedná se podle obviněného o neúplný výrok a nebyly splněny náležitosti výroku podle § 120 odst. 3 tr. ř.

37. Pokud jde o námitku o neúplném výroku, předně lze takovou vadu soudního rozhodnutí namítat pouze za použití samostatného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., což obviněný neučinil. Navíc se ani o žádný neúplný výrok nejedná. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Neúplnost výroku rozhodnutí spočívá v absenci či neúplnosti náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. nebo výrokové části usnesení uvedené v § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř. Tvrzení obviněného, že skutková věta nepopisuje, v čem je spatřováno překonání bezpečnostního opatření, je pak v rozporu se skutečností, protože ve výroku o vině ad. 2) je výslovně uvedeno že „ …překonal bezpečnostní opatření, neoprávněným použitím přístupového hesla k emailové schránce …překonal za pomocí telefonního čísla XY bezpečnostní opatření - přístupové heslo k účtu …“. Podstata této námitky obviněného tak spočívá v jeho výkladu právního pojmu „překoná bezpečnostní opatření“ a vychází z jeho názoru, že pokud jiné osobě zřídí účet a zná přístupové heslo, může bez vědomí této osoby s tímto účtem manipulovat podle vlastního uvážení.

38. Již státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného správně uvedla, že ustanovení § 230 odst. 1 tr. zákoníku primárně sankcionuje narušení důvěrnosti dat neoprávněným přístupem k počítačovému systému nebo k jeho části, přičemž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 781/2017. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3844/13, zabývajícím se povahou sociální sítě Facebook, a na který poukázala také státní zástupkyně, tato síť není jednoznačně soukromá či veřejná. Vždy záleží na konkrétních uživatelích, jakým způsobem si míru soukromí na svém profilu, případně přímo u jednotlivých příspěvků, nastaví.

39. Jak zjistil okresní soud v bodě 14. rozsudku, poškozená uvedla, že poté co byl obviněný propuštěn z vazby, tak jí zablokoval google účet, který jí kdysi zakládal. Adresa na g.mail, kterou jí založil, ale nebyla společná, nebyla domluva, že budou mít propojené telefony a budou účty vzájemně sdílet. Pak zjistila, že se jí obviněný naboural do účtu a zablokoval jí SIM kartu, jejíž číslo měla jako přihlašovací heslo na Facebook a sám si u společnosti O2 vyzvedl novou SIM kartu. Tak jí zablokoval i Facebook. Je tak zřejmé, že daný profil na Facebooku, který obviněný zakládal pouze pro ni, byl profilem pouze poškozené a obviněný do něj vstupoval a manipuloval s ním bez vědomí poškozené, když využil skutečnosti, že znal z dřívějška přístupové heslo. Pokud již okresní soud dospěl k závěru, že tímto využitím znalosti hesla překonal bezpečnostní opatření, považuje Nejvyšší soud tento závěr za správný.

40. Nejvyšší soud považuje za přiléhavé přirovnání uvedené státní zástupkyní ve vyjádření k dovolání, že profil na Facebooku je v podstatě virtuální prostor a má podobnou povahu jako „obydlí“, jehož „dveře“ tvoří počítačový systém, či jiný nosič informací, přičemž „klíčem“ k těmto „dveřím“ je bezpečnostní opatření, jimiž je lze odemknout. Trestní zákon při ochraně ústavou zaručeného práva na soukromí sankcionuje jakýkoli neoprávněný vstup do obydlí, a to i za pomoci shodného klíče, aniž by pachatel musel dveře do domu prolamovat násilím. Obdobně je tedy nutno postihovat případy, kdy pachatel prolomí „dveře“ do virtuálního prostoru například za pomoci hesla, které znal z dřívější doby, či za pomoci telefonního čísla, na který jsou tyto soukromé účty navázány. Rozhodující je – obdobně jako u porušování domovní svobody – že v okamžiku, kdy pachatel tohoto způsobu narušení soukromí využívá, ví, že do toho důvěrného prostoru vstupuje neoprávněně, a je s tímto následkem přinejmenším srozuměn. Za překonání „bezpečnostního opatření“ ve smyslu § 230 odst. 1 trestního zákoníku je proto možno považovat i využití duplikátu telefonní SIM karty, na kterou jsou tyto soukromé účty vázány, s jejímž využitím lze do důvěrného prostoru vstupovat přímo, nebo za pomoci nově vygenerovaných hesel.

41. Pokud obviněný v dovolání vznesl námitky také proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené, tyto směřují v podstatě pouze proti odůvodnění rozsudku okresního soudu, s jehož postupem při stanovení výše této náhrady se ztotožnil i soud odvolací. Obviněný považuje odůvodnění rozsudku okresního soudu v tomto směru za nedostatečné a nepřezkoumatelné s tím, že nerespektuje zákonné požadavky na kvalitu rozhodnutí a jeho řádné odůvodnění. Obviněný nesouhlasí s tím, aby o výši nemajetkové újmy bez dalšího rozhodl pouze soud, a s poukazem na Metodiku k náhradě nemajetkové újmy, ve které se doporučuje, aby jako důkaz v soudních sporech byly využity znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy, v podstatě bez tohoto znaleckého posudku nepovažuje rozhodnutí v tomto směru za správné, protože není podepřeno žádným objektivním podkladem. Tyto námitky ale nemají hmotněprávní povahu, resp. nejedná se o námitky tzv. „jiného hmotněprávního posouzení“.

42. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného ohledně výroku o vině v bodě 1) rozsudku a proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, pro svoji skutkovou, resp. nikoliv hmotněprávní povahu, neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle § 265b tr. ř. Námitka ohledně výroku o vině ad 2) rozsudku, která odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla shledána zjevně neopodstatněnou. Proto bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

43. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 11. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru