Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1123/2020Usnesení NS ze dne 18.11.2020

HeslaMísto veřejnosti přístupné
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1123.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1123/2020-337

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 11. 2020 o dovolání obviněného P. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 11 To 65/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 112/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 12. 2019, č. j. 14 T 112/2018-279, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložená povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO: 471 14 304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Vinohrady, 130 00 Praha 3, škodu ve výši 2.048 Kč.

2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. 11 To 65/2020-312, odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř.

3. Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, které spočívalo v tom, že dne 13.10.2017 v době okolo 07:45 hodin v k.o. XY, část XY, v ulici XY, soudní okres Praha – západ, na pozemní komunikaci před rodinným domem č.p. XY, poté, co čekal na poškozeného M. V., narozeného XY, s úmyslem jej fyzicky napadnout, v době, kdy poškozený vyjížděl vozem z brány domu, nejprve opakovaně kopal do vozidla, ve kterém seděl poškozený M. V. a poté, co poškozený z vozu vystoupil, jej obžalovaný ihned napadl tím způsobem, že mu vulgárně nadával a nejméně pětkrát jej silně udeřil pěstí do oblasti hlavy a těla, načež se poškozenému M. V. podařilo obžalovaného povalit na zem, kde jej držel až do příjezdu policie ČR, čemuž se obžalovaný bránil, přičemž v důsledku napadení došlo jednak k poškození oblečení poškozeného a poškození dotykového mobilního telefonu zn. HTC Desire 320, k vyražení umělé zubní náhrady horního levého zubu složené ze skleněného vlákna a zubního kompozitu, čímž byla poškozenému M. V., narozenému XY, způsobena škoda v celkové výši 3.300 Kč a dále poškozený v důsledku napadení utrpěl zranění, a to pohmoždění a podvrtnutí zápěstí lehkého stupně a poranění druhého prstu levé ruky, které si vyžádalo lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností ode dne 13.10.2017 do 26.10.2017 vzhledem k znehybnění zápěstí a ruky ortézou, a dále též oděrky a podlitiny v oblasti hlavy, avšak vzhledem k intenzitě útoku a skutečnosti, že tento útok směřoval i do oblasti hlavy poškozeného, si obžalovaný byl vědom toho, že poškozenému může způsobit i závažnější zranění s možným omezením v obvyklém způsobu života přesahujícím dobu jednoho týdne.

II

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V prvé řadě se dle jeho názoru jedná o „Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním“. Obviněný je přesvědčen, že důkazy byly jednostranně interpretovány, a to pouze v jeho neprospěch. Ospravedlňující důkazy byly naopak bagatelizovány. Skutková zjištění soudů jsou spekulativní. V důsledku toho představují přezkoumávaná rozhodnutí porušení zásady in dubio pro reo. Kromě těchto obecných výhrad obviněný konkrétně namítá extrémní rozpor ve vztahu k určení místa, ve kterém mělo dojít k napadení poškozeného. To se nacházelo na plotem ohraničeném soukromém pozemku parcelní číslo XY, katastrální území XY, přičemž v místě mimo soukromý pozemek již došlo pouze k zalehnutí dovolatele poškozeným a svědkem K. V tomto směru dovolatel uvádí, že skutková věta rozsudku a taktéž odůvodnění neodpovídají provedenému dokazování. Absence správného popisu místa ve skutkové větě rozsudku, kde měl vzájemný konflikt poškozeného a dovolatele nastat, vede obviněného k závěru, že k jednání nedošlo na místě veřejnosti přístupném, a tento závěr má zcela zásadní dopad na následné právní posouzení, což je druhý dovolací důvod. V něm obviněný dovozuje, že jeho jednání není možné právně kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, když k jednání došlo na soukromém pozemku, tedy nejde o místo veřejnosti přístupné, zejména za situace, kdy zájem pachatele je směřovaný proti individuálním zájmům, a nikoliv proti veřejnému pořádku. Šel si jen „vyřídit účty“ s poškozeným, o kterém se domníval, že má vztah s jeho partnerkou, nešlo tedy o záporný vztahu dovolatele k veřejnému pořádku a ke spoluobčanům, nýbrž se jednalo o zcela individuální spor. Obviněný tedy navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i předchozí rozsudek zrušil a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc projednal a znovu rozhodl.

5. K obsahu řádně a včas podaného dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněný formuloval většinu výhrad velice obecně a tudíž není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit. Jediná dostatečně konkrétní je výhrada týkající se skutkových zjištění stran místa, kde se inkriminovaný konflikt odehrál. V tomto směru se státní zástupce ztotožnil s názorem krajského soudu, že případný zásah a odstranění nepřesnosti tzv. skutkové věty by v konečném důsledku mohly vést ke zhoršení postavení obviněného. Navíc jak zdůraznil, není podstatné, zda incident začal před či za branou pozemku, jelikož přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné. Státní zástupce má za to, že byly naplněny i znaky výtržnosti. Jednalo se o závažné narušení veřejného pořádku, obviněný kopal do vozidla poškozeného, vulgárně nadával, poškozeného fyzicky napadl, když za tímto účelem na něj čekal před jeho domem. Došlo tedy k hrubému narušení zájmu společnosti na zachování společenského řádu, včetně pravidla, že spory mezi lidmi mají být řešeny bez násilí, a pokud možno slušně. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

7. Dovolání obviněného obsahuje v podstatě dvě obecné námitky. První se týká existence tzv. extrémního rozporu mezi soudy provedenými důkazy a na jejich základě soudy učiněnými skutkovými zjištěními, když k napadení poškozeného mělo dojít na místě, které se nacházelo na plotem ohraničeném soukromém pozemku parcelní číslo XY, katastrální území XY, přičemž v místě mimo soukromý pozemek již došlo pouze k zalehnutí dovolatele. Druhá dovolací námitka navazuje na první a v ní obviněný namítá, že soudy nesprávně zjištěný skutkový stav špatně právně kvalifikovaly, jelikož jednání obviněného nemůže být právně kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, protože soukromý pozemek nelze považovat za místo veřejnosti přístupné.

8. Jak Nejvyšší soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“, ale jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

9. Z obviněným uplatněného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný sice formálně uplatnil tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil zejména obecné námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.

10. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný jej založil na v podstatě stejné argumentaci jako odvolání, tedy na jeho vlastním hodnocení důkazů, na kterém zakládá své tvrzení o neprokázání jeho viny a o možném jiném průběhu skutkového děje, než jak to bylo zjištěno okresním soudem a potvrzeno soudem odvolacím. Odvolací soud se ale s těmito námitkami obviněného vypořádal.

11. Obviněný svými námitkami tak z podstatné části pouze popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy označuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

12. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin a mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé a dostatečné dokazování. Oba soudy se pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněného, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, pro svůj závěr o vině si opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné okolnosti případu a důkazy hodnotily správně a logicky. Krajský soud se pak důsledně vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání, kde již také namítal extrémní rozpor v hodnocení důkazů a jeho nesouhlas s hodnocením důkazů soudy je zjevně i důvodem jeho námitek v dovolání, a to opět o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.

13. Existenci namítaného rozporu ale ani Nejvyšší soud ve věci neshledal. Provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a logicky vysvětlily. Pokud obviněný namítal rozpor v tom, že nebylo ve skutkové větě uvedeno, že konflikt započal ještě na pozemku poškozeného, tak z výpovědi poškozeného a dalších důkazů bylo skutečně zjištěno, že vozidlo, ve kterém seděl v okamžiku, kdy k němu obviněný přišel, se nacházelo nedaleko brány, tedy skutečně ještě na pozemku přináležejícím k domu poškozeného, a až poté se obžalovaný s poškozeným dostali na pozemní komunikaci, jak o tom svědčí i krevní stopy popsané v protokole o ohledání místa činu. Pokud okresní soud uzavřel, že k projednávanému incidentu došlo jen na pozemní komunikaci a nikoliv, že jeho počátek byl již na pozemku rodinného domu čp. XY v k. o. XY, část XY, jedná se o pochybení, nicméně nejde o zásadní natož extrémní rozpor s provedeným dokazováním. Počátek incidentu nastal na hranici soukromého pozemku, v místě otevřené vjezdové brány, a posléze se přesunul na pozemní komunikaci před výše uvedeným rodinným domem, kde pokračoval dalších 12 metrů (č. l. 32), než došlo k zalehnutí obviněného poškozeným. Lze také souhlasit s argumentem krajského soudu, že v případě, pokud obviněný nejprve bez oprávnění vnikl na pozemek poškozeného, bylo by možné takové jednání právně kvalifikovat jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, což s ohledem na stádium řízení (řízení o odvolání) a skutečnost, že odvolání si podal toliko obviněný nebylo možné, protože by taková změna byla v neprospěch obviněného. Krajský soud proto nemohl provést jen k odvolání obviněného doplnění či upřesnění skutkové věty. Pokud by tak postupoval, zhoršil by postavení obviněného. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98 (uveřejněný pod č. 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. Z hlediska kautel spravedlivého procesu je nepřípustný postup, který zákaz reformationis in peius paušálně upozadí ve prospěch zásady objektivní pravdy (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/02). Z tohoto důvodu krajský soud postupoval správně, když vyhodnotil jako nadbytečné jen formálně upravit popis skutku tak, aby obsahoval i skutečnost, že počátek incidentu byl na shora specifikovaném pozemku, když i přes tento nedostatek skutková věta popisuje všechny znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný namítal, že vůbec nedošlo k výtržnosti na místě veřejnosti přístupném, kde došlo pouze k zalehnutí obviněného poškozeným, tak jeho tvrzení je v rozporu s výpovědi poškozeného i svědkyně L. D. Z jejich výpovědí vyplývá, že konflikt pokračoval nejen na soukromém pozemku, ale poté i na výše uvedené pozemní komunikaci, kde urazili ještě 12 metrů, než došlo k zalehnutí obviněného poškozeným.

14. Jedinou námitkou hmotněprávní povahy, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka obviněného, že právní kvalifikace skutku také jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku není adekvátní, když nebyl prokázán znak výtržnosti na místě veřejnosti přístupném.

15. Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

16. Z právní věty rozsudku se podává, že podle soudu obviněný naplnil přečin výtržnictví tím, že se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti. Soudní judikatura chápe pojem výtržnosti tak, že jde o jednání, které narušuje klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek. Výtržnost může být zaměřena proti nejrůznějším předmětům útoku (zpravidla proti lidem a majetku). Pro výtržnost je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89 (uveřejněné pod č. 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002 (uveřejněný pod č. 19/2003 – T 448 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

17. Místem veřejnosti přístupným je podle praxe soudů každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (i když tam v době činu být nemusí). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (př. tovární hala) nebo jinak (př. škola, zdravotnické středisko) a v určitou dobu (např. během otvírací doby, v provozní době apod.). Za místo veřejnosti přístupné není zpravidla pokládána ubytovna, kancelář, studentská kolej; není jím ani byt či jiné prostory v obytném domě (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 220/2003). Za místo veřejnosti přístupné není proto považována ani uzavíratelná část společných prostor např. panelového domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků takového domu. Třebaže jde o společné prostory, jakými jsou chodba apod., možnost vstupu do nich mají toliko osoby zde bydlící nebo ty, které je navštěvují. Závěr, že nejde o místo veřejnosti přístupné je často podporován tím, že tyto prostory bývají uzamykatelné či jinak zabezpečené proti vstupu cizích osob (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 220/2003).

18. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 75/2017). Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3325]. Obdobně se k otázce přístupnosti postavil i Nejvyšší soud, když zdůraznil, že trestný čin je spáchán na místě veřejnosti přístupném i tehdy, jestliže se ho pachatel dopustil sice v soukromém prostoru, do něhož není volný přístup, pokud ovšem veřejnost mohla negativně vnímat projevy tohoto jednání z jiného veřejně přístupného místa, např. ze sousedícího pozemku, který nebyl dostatečně oddělen ani oplocením, a nebyla vytvořena ani žádná jiná bariéra zabraňující vizuálnímu pozorování i zvukovému vnímání těchto projevů (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011, uveřejněné pod č. 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve shodě s tímto názorem pak Nejvyšší soud uvedl, že pro vymezení zákonného pojmu „místo veřejnosti přístupné“ nemusí být významným vlastnický status takového místa, ale jeho přístupnost širšímu okruhu osob, poloha, umožňující vizuální i zvukové vnímání dějů na něm probíhajících (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1257/2016). K naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo vnímaly jiné osoby. Postačí jejich přítomnost na místě činu a schopnost jej vnímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 20/2017).

19. V projednávané věci se pak místo kde konflikt započal, sice nachází na soukromém pozemku u rodinného domu č. p. XY, v k. o. XY, část XY, v ulici XY, nicméně lze dospět k závěru, ve světle výše uvedené judikatury, že se jednalo o místo veřejnosti přístupné, jelikož projev pachatele bylo možné vidět i slyšet. Jednalo se totiž o místo na hranicích soukromého pozemku a veřejné komunikace v otevřených vjezdových vratech, takže výtržnost ze strany obviněného mohla být postřehnuta vícero osobami, přičemž není rozhodné, zda této „veřejnost“ v době spáchání předmětné trestné činnosti byla přítomna. Navíc lze podotknout, že se jednalo o čas (7:45) a místo (zástavba rodinných domů), kdy mohla být veřejnost důvodně očekávána, když minimálně se na místě nacházel kromě účastníků konfliktu i svědek J. K., který zde venčil psa a svědkyně L. D., která si přijela pro doklady k vozidlu. Vzhledem k těmto okolnostem a shora vymezeným teoretickým východiskům lze uzavřít, že místo spáchání skutků přisouzených obviněným je místem veřejně přístupným ve smyslu § 358 tr. zákoníku.

20. Jestliže obviněný v dovolání poukazoval na to, že výtržností není každé fyzické napadení, kterého se pachatel dopustil na místě veřejnosti přístupném, je k této námitce třeba uvést, že obecně lze s touto námitkou souhlasit. Pro závěr o tom, že uvedený znak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku byl naplněn, je vždy třeba hodnotit povahu takového činu z hledisek intenzity, rysů a průběhu útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy). Posoudit je třeba okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, denní doba, počet pachatelů), též i zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), i osobu pachatele, tj. dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75 (uveřejněný pod č. 4/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76 (uveřejněný pod č. 40/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Posuzuje-li se čin, jenž je kladen obviněnému za vinu, je třeba připomenout, že jej obviněný spáchal tím, že na místě veřejnosti přístupném napadal opakovaně poškozeného, kterého udeřil nejméně pět krát pěstí do hlavy a těla, o čemž nakonec svědčí i zranění poškozeného, když jednání obviněného bylo právně kvalifikováno také jako přečin ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 624/2017). Navíc obviněný útočil i proti majetku poškozeného (kopal do jeho vozidla), poškozenému vulgárně nadával a tak jednal po předchozím uvážení, když na poškozeného čekal, a to právě s úmyslem fyzicky ho napadnout. K útoku došlo v ranních hodinách v zástavbě rodinných domů. Z tohoto pohledu je třeba mít za to, že jednání obviněného i z hlediska intenzity a průběhu útoku odůvodňuje závěr, že výtržnické jednání bylo takového charakteru, že se jednalo o výtržnické jednání ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného se vyznačovalo zjevně neuctivým a neukázněným postojem k zásadám občanského soužití.

21. Na základě uvedených důvodů, když jediná hmotně právní námitka obviněného o nesprávném právním posouzení skutku byla Nejvyšším soudem shledána zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

22. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru