Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1098/2004Usnesení NS ze dne 16.11.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1098.2004.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1098/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. listopadu 2004 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných Ing. Mgr. G. R., a I. L., která podali proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 1 To 1055/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 42/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. Mgr. G. R. a I. L. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 3 T 42/2002, byli oba obvinění uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1 tr. zák. Za to byli odsouzeni podle § 148 odst. 1 tr. zák. každý z obviněných k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl u obou obviněných podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Uvedeného trestného činu se dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „obžalovaný R. v doprovodu obžalované L. dne 30. 6. 2000 zakoupil v sídle společnosti A. s. r. o., J. 5, v P. osobní motorové vozidlo zn. BMW 530d, model E 39, číslo podvozku WBADL71080GM97979, číslo motoru 30209502, za částku 1.263.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty, předstírajíc, že toto vozidlo zamýšlí vyvézt do Rakouské republiky, kdy zmíněné firmě uhradil na místě jen zálohu na clo a DPH ve výši 120.000,--ATS pro zajištění případného celního dluhu a současně si nechal vystavit dvojí faktury – jedny s adresami trvalého bydliště v Rakousku a přechodného bydliště v R. p. R. a potvrzením, že záloha na clo a daň byla zaplacena a druhou bez tohoto údaje a s trvalým bydlištěm v Rakousku, když obžalovaná L. na základě plné moci obžalovaného R. shora označený automobil dne 3. 7. 2000 v rozporu s původně deklarovaným záměrem o jeho vývozu a příslušnými právními normami po předložení faktury dokládajícími zaplacení zálohy na clo a DPH a přechodné bydliště obžalovaného v České republice úmyslně přihlásila na D. i. OŘ Policie ČR ve V. na jméno obžalovaného R. do evidence motorových vozidel v ČR, kdy mu byly přiděleny státní poznávací značky pro cizince VSA 04-94, které však na automobil neumístila, přičemž dne 11. 7. 2000 oba obžalovaní vykonali s předmětným vozidlem, na němž byla vylepena jen zelená převozní značka X 872-75, jízdu z R. p. R. na hraniční přechod ve V. K., okr. V., kde obžalovaná L. službu konajícímu celníkovi celní pobočky B. – B. C. ú. ve F.-M. při celním řízení zatajila, že vozidlo je již přihlášeno do evidence motorových vozidel v ČR, předložila mu celní doklady potřebné k povolení vývozu vozidla do zahraničí včetně faktury bez údaje o zaplacení zálohy na clo a DPH a v rozporu se skutečností uváděla, že má zajištěn jeho další převoz na přívěsném vozíku, v mezicelním prostoru však na něj obžalovaní namontovali cizinecké SPZ, dále pokračovali v jízdě po vlastní ose a celníkovi na slovenské straně státní hranice uvedli, že ničeho nevyváží a příslušné doklady předložili až na výslovné požádání, takže po zjištění těchto rozporných skutečností byli vráceni na českou stranu, kdy tímto opatřením bylo zabráněno tomu, aby obžalovaný R. mohl u firmy A., s. r. o. P. po předložení celních dokladů, potvrzujících, že vozidlo bylo vyvezeno do zahraničí, uplatnit nárok na vrácení zálohy na clo a DPH, čímž by obžalovaný R. zkrátil ke škodě českého státu, zastoupeného C. ú. P., clo a daň z přidané hodnoty ve výši 330.558,- Kč“.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 1 To 1055/2003, byla odvolání obou obviněných zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění řádně a včas dovolání, ve kterých shodně uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítají, že jejich jednání nelze kvalifikovat jako pokus trestného činu, a to jednak pro nedospělost stadia jejich jednání jako pokusu trestného činu a jednak pro nedostatek subjektivní stránky, tj. zavinění. Jsou toho názoru, že jejich jednání bezprostředně nesměřovalo k dokonání trestného činu, když z dokazování je patrno, že si pouze vytvořili možnost žádat po prodejci automobilu vrácení zálohy na clo a DPH. K podání takové žádosti a tedy odstranění tzv. poslední překážky z jejich strany však prokazatelně nedošlo a tak ani nedošlo k bezprostřednímu ohrožení chráněného zájmu (zkrácení cla, daně ..), a to bez ohledu na důvod, pro který bylo jejich jednání v tomto nedospělém stadiu trestnosti přerušeno či skončeno. S poukazem na rozhodnutí publikované pod R 28/1979 – III. jsou toho názoru, že jejich jednání by mohlo být právně posouzeno toliko jako příprava daného trestného činu, který je však trestný jen dospělo-li by jejich jednání do stadia pokusu trestného činu, k čemuž však nedošlo a nejedná se proto o trestný čin ani jeho pokus. Dále namítají, že bez ohledu na shora uvedené nelze dovozovat trestnost jejich jednání ani pro nedostatek zavinění, když nebyla vyvrácena jejich obhajoba, že G. R. pro neznalost jazyka a místních poměrů požádal o vyřízení všech formalit spoluobviněnou I. L., která si z neznalosti počínala zmateně. Nejednali proto v úmyslu trestný čin spáchat, když záležitost vývozu vozidla vyžaduje jistou odbornou znalost a zkušenost, pokud jde o celní zákon a další, zejména daňové předpisy. Pokud by tyto formality a náležitosti vývozu znali, nevystavovali by se nepřiměřenému riziku odhalení tím, že jednak překračovali hranice na jiném místě než ve vývozních dokladech označeném přechodu, jednak vozidlo převáželi po vlastní ose a nikoliv na přívěsu a rovněž i tím, že vozidlo vyváželi přes třetí stát a zvyšovali tak riziko odhalení. Navrhli proto, aby bylo napadené usnesení zrušeno s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že jejich námitky považuje za důvodné. Protože uskutečnění úmyslu obviněných spočívajícího v uplatnění nároku na vrácení zálohy na clo a DPH, bylo zabráněno obezřetností pracovníků celní správy na hraničním přechodu, pak podle odvolacího soudu jakékoli uplatňování nároku na vrácení zálohy na clo a DPH bylo bezpředmětné, neboť scházel základní podklad, a to potvrzení o vývozu vozidla. Z této argumentace státní zástupce dovozuje, že opatření dokladů o vývozu vozidla bylo pouze podmínkou k tomu, aby obvinění mohli činit další kroky směřující k dokonání trestného činu. Samotná existence těchto dokladů vyvolává možnost jejich zneužití k dalšímu protiprávnímu jednání, bezprostřední nebezpečí porušení zájmů chráněných trestním zákonem však nepředstavovala. I podle něj tedy šlo vzdáleně o obdobu situace v soudním rozhodnutí R 28/1979 – III., jak na něj obvinění poukázali v dovolání a podle kterého je pouze přípravou trestného činu podle § 148 tr. zák. jednání spočívající v opatřování podkladů k podání budoucího nepravdivého přiznání k dani z příjmu. S poukazem na znění skutkové věty dále uvedl, že jednání obviněného R. mělo směřovat nikoli proti celnímu nebo daňovému orgánu, ale proti soukromému subjektu, firmě A. s. r. o. Uplatněním nároku na vrácení předmětné zálohy u této firmy ani vrácením této zálohy by ale nemohlo dojít ke zkrácení cla a DPH. K tomu by musely přistoupit ještě další skutečnosti týkající se vztahu mezi příslušným celním, resp. daňovým orgánem a uvedenou firmou, popřípadě mezi takovýmto orgánem a obviněným. Soudy se však věcí z hlediska celních resp. daňových předpisů podrobně nezabývaly, když v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je pouze citována výpověď svědka JUDr. V. P., podle které okamžikem zaevidování vozidla zahraničního původu na DI v ČR pro provoz vozidla v této republice, došlo fakticky k přechodu tohoto vozidla z režimu tranzit do režimu volný oběh, čímž vznikla povinnost uhradit clo a DPH, a obvinění mohli po předložení celního prohlášení potvrzeného celním úřadem, že vozidlo opustilo území ČR, po hlavním povinném, firmě A., žádat vrácení zálohy na clo a DPH. Z tohoto vyjádření pak státní zástupce vyvozuje dva možné závěry. Jednak, že k dokonání činu došlo v momentě, kdy vozidlo přešlo do režimu volného oběhu bez zaplacení cla a DPH, anebo závěr, že jednání obviněných směřovalo nikoli ke zkrácení povinných plateb, ale k tomu, aby firma A. jako plátce daně a cla musela tyto platby provést nikoli ze zaplacené zálohy, ale „ze svého“, což se posléze také stalo. Aby bylo možno učinit závěr o tom, k dokonání jakého trestného činu jednání obviněných směřovalo a do jakého stadia se dostalo, však bylo nutné, aby se soudy hlouběji zabývaly režimem výběru cla a DPH v daném konkrétním případě z hlediska příslušných celních a daňových předpisů. Námitky obviněných ohledně neexistence subjektivní stránky pak státní zástupce nepovažuje za důvodné, když dokazováním zjištěné skutečnosti, které jsou podrobně uvedeny v tzv. skutkové větě, zejména manipulace s vozidlem na hraničním přechodu, nepochybně umožňují závěr, že byli vedeni úmyslem zkrátit clo a DPH. Pokud pak obvinění poukazují na svoji nevyvrácenou obhajobu, domáhají se toliko jiného hodnocení důkazů soudy a tyto námitky jsou proto z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení krajského soudu a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Jak bylo výše uvedeno, obvinění v dovolání uplatnili důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítají-li obvinění, že soud jejich jednání nesprávně právně kvalifikoval jako pokus daného trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák., když do tohoto stadia nedospělo a může se jednat toliko o přípravu trestného činu podle § 7 odst. 1 tr. zák. a dále, že u nich není dáno ani zavinění ve formě úmyslu, jde o námitky, které jsou způsobilé uplatněný důvod dovolání naplnit a Nejvyšší soud se proto jimi zabýval.

Trestný čin je spáchán úmyslně podle § 4 tr. zák. tehdy, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí neuvádí konkrétně o jakou formu úmyslného zavinění se na straně obviněných jedná, ale z rozhodnutí soudu odvolacího vyplývá existence zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Zavinění jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Právní závěr o existenci zavinění a jeho formě přitom není založen jen na doznání pachatele, resp. pouze na jeho tvrzení, ale podle zásady volného hodnocení důkazů lze závěr o jeho přímém úmyslu učinit i na základě jiných důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Tak je tomu i v daném případě, kdy oba obvinění popírají úmysl zkrátit clo a DPH, ale o existenci tohoto jejich úmyslu svědčí jiné okolnosti celého případu. Soudy obou stupňů v odůvodnění rozhodnutí uvádí ty důkazy, na základě kterých dospěly k závěru, že obhajoba obviněných byla vyvrácena. Zjistily-li proto soudy, že to byl právě obviněný G. R., který vedl jednání o koupi vozidla a dožadoval se vydání dvou rozdílných faktur, z nichž jedna byla přiložena k žádosti o zapsání předmětného motorového vozidla do evidence na dopravním inspektorátu (DI) ve V., a druhá na hraničním přechodu (pohraničním celním úřadě) B.-B., vyvolávají již tyto skutečnosti pochybnosti o tom, zda úmyslem obou obviněných byl skutečně vývoz vozidla do zahraničí. Zaměstnanec prodejce automobilu rovněž vyloučil, že by obvinění byli informováni o tom, že vozidlo musí být před vývozem ze země přihlášeno na tuzemském DI. Přesto G. R. prostřednictvím I. L. podal žádost o zapsání předmětného motorového vozidla do evidence na DI ve V. a přiložil fakturu, z které vyplývalo, že clo a DPH již bylo zálohově zaplaceno a obviněný má také bydliště v České republice. Dále pak obvinění podle zjištění soudů poté, co po přihlášení vozidla na DI a po obdržení státní poznávací značky (SPZ) pro cizince tuto nepřipevnili neprodleně na vozidlo (jak byli povinni podle § 90 odst. 1 tehdy platné vyhlášky MV č. 145/1956 Ú. l.; zrušena 17. 7. 2001 vyhl. č. 243/2001 Sb.), s prodejcem vozidla poskytnutou převozní zelenou značkou vykonali jízdu k pohraničnímu celnímu úřadu [použití této tzv. zvláštní SPZ pro jednorázové použití, určené pro vozidla dosud nepřihlášená do evidence - § 94 odst. 2 písm. a) vyhl. č. 145/1956 Ú. l., bylo podle § 94 odst. 7 této vyhlášky u vozidel s již přidělenou SPZ zakázáno]. Pracovníkovi pohraničního celního úřadu pak předložili tranzitní celní prohlášení s tím, že vozidlo vyváží do zahraničí, dále fakturu, na které nebylo uvedeno zaplacení zálohy na clo a DPH, přičemž neuvedli, že vozidlo již bylo přihlášeno k provozu v ČR a má přidělenou SPZ. Protože tím splnili podmínky pro vývoz vozidla z území ČR, bylo celním orgánem vozidlo propuštěno. S ohledem na tyto skutečnosti, jakož i na následnou manipulaci obviněných s přidělenou SPZ v mezicelním prostoru pak lze učinit spolehlivý závěr o tom, že obvinění jednali v přímém úmyslu zkrátit clo a DPH. Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněných o nedostatku zavinění za zjevně neopodstatněnou, když jejich celkové jednání v žádném případě nesvědčí o „zmateném počínání v důsledku neznalosti“, jak namítají v dovolání, ale o promyšleném jednání s cílem zkrátit clo a DPH.

K další námitce obviněných ohledně vývojového stadia jejich jednání (příprava nebo pokus) uvádí Nejvyšší soud následující. Orgány činné v trestním řízení se v průběhu celého trestního stíhání zabývaly touto otázkou. Pro konečný závěr o trestném činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. pouze ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. pak považovaly za rozhodující zjištění, že jednání obviněných směřovalo k tomu, aby obviněný R. mohl u prodejce po předložení celních dokladů potvrzujících, že vozidlo bylo vyvezeno do zahraničí, uplatnit nárok na vrácení zálohy na clo a DPH. Podle názoru také odvolacího soudu, bylo právě potvrzení celních orgánů o vývozu vozidla tou skutečností, která by další postup v tomto směru neumožňovala, ale uskutečnění tohoto úmyslu bylo zabráněno obezřetností pracovníků celní správy na hraničním přechodu. V tomto smyslu, že tedy již jednání obviněných bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. Tento právní názor odvolacího soudu je ale nesprávný.

Základní příčinou nesprávného posouzení jednání obviněných z hlediska dosaženého vývojového stádia je jeho hodnocení z pohledu vztahu mezi obviněnými a prodejcem automobilu, pokud jde o zaplacenou zálohu na clo a DPH. Tento vztah je ale v daném případě bez významu, jak to konečně vyplynulo také z odborného vyjádření a následně z výpovědi JUDr. V. P., ředitele C. ř. O. Z těchto důkazů vyplývá, že složení zálohy na clo a DPH u prodejce automobilu není platbou cla a daně, ale je jen jedním z možných způsobů zajištění smluvního vztahu mezi kupujícími a prodávajícím, když prodávající, jako tzv. hlavní povinný, je celnímu úřadu odpovědný za splnění povinností vyplývajících z celního režimu tranzit, a v případě, že by nebyl tento celní režim ukončen v souladu s celními předpisy, by se stal dlužníkem celního dluhu. Složená záloha tak měla sloužit výhradně k zajištění prodejce automobilu, aby případný vzniklý celní dluh nemusel hradit ze svých finančních prostředků, ale ze zálohy složené kupujícím.

Rozhodující pro správnou právní kvalifikaci jednání obviněných je jeho posouzení z hlediska zák. č. 13/1993 Sb., Celní zákon (dále jen CZ), a zák. č. 588/1992 Sb., zákon o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH). V případě obou zákonů ve znění účinném do 10. 8. 2000, tj. v době činu.

Podle § 2 písm. e) bodu 2 CZ je českým zbožím takové zboží, které bylo dovezené do tuzemska ze zahraničí a bylo propuštěno do volného oběhu.

Podle § 2 písm. f) CZ je zahraničním zbožím jiné zboží než české.

Protože předmětný automobil nebyl celními orgány propuštěn do volného oběhu, ale po dovozu do ČR byl propuštěn do celního režimu uskladnění v celním skladu ve firmě prodejce, byl jeho celní statut jako zahraniční zboží.

Podle § 133 odst. 1 písm. a) a b) CZ jsou režimy tranzit a uskladňování v celních skladech tzv. režimy s podmíněným osvobozením od cla.

Podle § 145 odst. 1 písm. a) CZ režim uskladňování v celních skladech umožňuje skladovat v celních skladech zahraniční zboží, aniž by takové zboží bylo předmětem dovozních cel.

Podle § 233 odst. 1 písm. a) CZ může být zahraniční zboží dovezené do tuzemska vyvezeno zpět do zahraničí.

Podle § 233 odst. 5 CZ je zpět vyvážené zboží pod celním dohledem.

Z uvedeného vyplývá, že před jeho prodejem byl předmětný automobil jako zahraniční zboží uskladněn v celním skladu a nebyl předmětem dovozního cla. Na základě jednání obviněných s prodejcem automobilu, u kterého deklarovali úmysl vyvézt jej do zahraničí, byl tento automobil příslušným celním úřadem propuštěn do celního režimu tranzit, tj. opět do režimu s podmíněným osvobozením od cla, přičemž jako zahraniční zboží vyvážené zpět do zahraničí, byl pod celním dohledem.

Podle § 139 odst. 1 CZ se tranzitem rozumí režim, kterému podléhá zboží dopravované pod celním dohledem od jednoho celního úřadu k celnímu úřadu druhému.

Podle § 139 odst. 7 CZ se výstupním celním úřadem rozumí pohraniční celní úřad, u kterého zboží vystupuje do zahraničí.

Podle § 142 odst. 2 CZ je režim tranzitu ukončen dopravením zboží s příslušnými doklady, v souladu s podmínkami stanovenými pro tento režim, celnímu úřadu určení.

Dopravením automobilu obviněnými na pohraniční celní úřad, a po rozhodnutí celního orgánu o jeho propuštění do zahraničí, skončil jak režim tranzit, tak i celní dohled, pod kterým byl automobil v tomto režimu dopravován (§ 47 CZ). Pokud by nebyl automobil obviněnými zaevidován na DI k provozu v ČR, nevznikla by tak povinnost platit clo. Protože tomu tak ale nebylo, a zaevidováním na DI se automobil v podstatě dostal jakoby do celního režimu volný oběh, stal se tak fakticky českým zbožím a podléhal vybrání cla (§ 128 CZ). Jeho výběr ale celní orgány nemohly realizovat, protože nevěděly o vzniku celního dluhu, protože z jejich hlediska bylo vozidlo řádně vyvezeno zpět do zahraničí. Protože tím současně skončil i celní dohled nad automobilem, nebýt obezřetnosti celního orgánu na pohraničním celním úřadě, nikdo by se již o zaplacení cla nezajímal. Totéž platí o zaplacení DPH, když podle § 2 odst. 2 písm. l) ZDPH je správcem daně při dovozu celní úřad /též § 3 odst. 2 písm. a) CZ/ a podle § 42 ZDPH pro uplatnění daně při dovozu zboží platí ustanovení celních předpisů (až na výjimky stanovené tímto zákonem). Podle § 43 odst. 1 písm. a) ZDPH zboží z dovozu podléhá dani. Podle § 43 odst. 2 ZDPH pak povinnost vyměřit daň při dovozu zboží vzniká dnem vzniku celního dluhu, nebo porušením podmínek stanovených pro příslušný režim, do kterého je zboží pod celním dohledem propuštěno.

V daném případě nebyl automobil příslušným celním orgánem propuštěn do volného oběhu, ale obvinění přihlášením tohoto vozidla do evidence na DI, kde jim byla pro vozidlo přidělena SPZ, fakticky dosáhli tohoto stavu. Celní dluh a tedy ani povinnost vyměřit daň, nevznikl ale okamžikem přihlášení vozidla na DI, protože toto bylo nadále v režimu tranzit a pod celním dohledem.

Podle § 240 odst. 1, 2, 3 písm. a), b) CZ celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu vzniká jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu. Celní dluh vzniká v okamžiku, kdy je zboží odňato celnímu dohledu. Dlužníkem je osoba, která zboží odňala celnímu dohledu a také každá osoba, která se tohoto odnětí zúčastnila a byla si vědoma nebo si měla být vědoma, že zboží je odnímáno celnímu dohledu.

Tím, že obvinění dosáhli propuštění automobilu do zahraničí v režimu tranzit, ačkoliv tento již byl přihlášen k provozu v ČR a byla mu přidělena SPZ, nezákonně tak odňali zboží (automobil) celnímu dohledu. Propuštěním automobilu do zahraničí, tj. potvrzením celního orgánu, že zboží bylo vyvezeno, tak vznikl celní dluh a současně i povinnost vyměřit daň. Protože ale z hlediska celních orgánů byl režim tranzitu řádně ukončen dopravením zboží s příslušnými doklady celnímu úřadu určení (pohraničnímu), potvrzením celního orgánu, že zboží opustilo území republiky, by měly tyto orgány za to, že zanikl nárok státu na clo a DPH a nikdo by již nesledoval, zda vznikl celní (daňový) dluh a zda byl uhrazen. Obvinění tak svým jednáním vytvořili situaci, že zaplacení cla a DPH v souvislosti se zakoupením automobilu deklarovaného k vývozu, ale následně přihlášeného k provozu v ČR, by již nikdo nenárokoval.

Bez ohledu na zajištění případného celního a daňového dluhu zaplacením zálohy na clo a DPH obviněným u prodejce automobilu, který je výhradně vztahem mezi prodávajícím a kupujícím a z hlediska celního zákona je bez významu (stejně jako otázka, zda bylo nebo nebylo požádáno o vrácení této zálohy obviněným), tak okamžikem potvrzení o vývozu automobilu mimo území ČR došlo ke zkrácení cla a DPH ve výši 330.558,- Kč. Tímto okamžikem došlo také k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. Následné vrácení automobilu zpět na území ČR a zrušení potvrzení o jeho vývozu pak na dokonání činu nemá žádný vliv.

Nejvyšší soud se tedy neztotožnil jak s rozhodnutím soudů, že dané jednání dospělo pouze do stadia pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., tak ani s námitkou obviněných, že jde pouze o přípravu trestného činu podle § 7 odst. 1 tr. zák. Oba tyto názory totiž vychází nesprávně z předpokladu, že ke zkrácení cla a DPH by došlo až poté, co by obviněnému byla na základě jeho žádosti vrácena záloha, kterou k zajištění těchto povinných plateb složil u prodejce automobilu. Jak ale bylo výše uvedeno, tento vztah týkající se výhradně prodávajícího a kupujícího, je pro právní posouzení věci bez významu a rozhodující je posouzení podle celních předpisů, protože správcem cla a DPH není prodejce automobilu, ale celní orgán.

Z tohoto důvodu se také Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce, že uplatněním nároku na vrácení zálohy na clo a DPH, ani jejím vrácením, nemohlo dojít ke zkrácení těchto povinných plateb. Vzhledem k tomu, že ale obviněnými byl vytvořen stav, kdy by tyto platby po nich ani po prodejci automobilu, vzhledem k zdánlivě řádně ukončenému režimu tranzitu a skončení celního dohledu, nebyly celními orgány vyžadovány, nepřichází v úvahu, že by ke zkrácení těchto plateb měly přistoupit ještě další skutečnosti ve vztahu mezi celním orgánem a prodejcem automobilu nebo obviněnými. Vzhledem k trvajícímu celnímu dohledu v režimu tranzitu pak dokonání činu nelze dovozovat v momentě přechodu vozidla do režimu volného oběhu, byť propuštění do tohoto režimu zahrnuje také vybrání dluženého cla a také DPH (§ 128 CZ). Ke změně celního režimu totiž nemůže dojít svévolným jednáním držitele (příjemce) zboží a tak ani v důsledku přihlášení automobilu k provozu v ČR obviněnými, nedošlo k jeho propuštění do režimu volný oběh, ale nadále byl v režimu tranzit. Ke změně režimu může dojít pouze rozhodnutím příslušného celního úřadu o propuštění zboží do navrženého režimu, a to v celním řízení. Protože z hlediska celních orgánů byl v momentě dopravení automobilu celnímu úřadu určení režim tranzitu řádně ukončen a nárok státu na clo a DPH nevznikl, nemohlo také jednání obviněných směřovat k tomu, jak uvádí státní zástupce, aby tyto platby zaplatil prodejce automobilu jako hlavní povinný ze svého. Jak již bylo výše uvedeno, tyto platby by totiž nebyly celními orgány vůbec vyžadovány.

Pro úplnost nutno uvést, že obviněnými namítané rozhodnutí R 28/1979 – III. (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 4 - 5, ročník 1979) se na daný případ nevztahuje, protože se zabývá otázkou opatřování podkladů pro budoucí nesprávné daňové přiznání. V takovém případě ke zkrácení daně a tedy dokonání trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. dochází až poté, co na základě nesprávného sdělení podkladů poplatníkem daně, došlo k nesprávnému vyměření daně. O takovýto případ se ale v této trestní věci nejedná, protože ke zkrácení cla a DPH došlo tím, že obvinění vytvořili stav, jakoby ke vzniku nároku státu na clo a DPH vůbec nedošlo a žádná další opatření celních orgánů proto nepřicházela v úvahu.

Této trestní věci je podobný případ řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 1986, sp. zn. 2 Tz 2/86 ( publikovaný pod č. 58 v Bulletinu NS ČR, sešit č. 4, roč. 1986), podle kterého je trestný čin zkrácení daně „dokonán již zatajením zboží před celní kontrolou a jeho nepřihlášením k celnímu řízení s úmyslem vyhnout se zaplacení cla. Trestní odpovědnost tedy nezávisí na tom, zda by celnice zboží propustila do volného oběhu a vyměřila za ně clo“.

Protože Nejvyšší soud shledal námitky obviněných uplatněné v dovolání zjevně neopodstatněnými, byla dovolání odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Protože dovolání bylo podáno pouze obviněnými, a změna výroku o vině ve smyslu právního názoru dovolacího soudu není možná vzhledem k zákazu reformace in peius (změny k horšímu) zakotvené v ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., nezrušil Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a nepřikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Právní závěr dovolacího soudu přitom vychází z úplných skutkových zjištění a výkladu zejména CZ, takže závěr o dokonání trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. nemůže zvrátit ani případné doplnění dokazování a obhajoba obviněných. S ohledem na ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř., podle kterého může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí v neprospěch obviněného jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, nebyly pak splněny ani podmínky pro to, aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci rozsudkem.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. listopadu 2004

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru