Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1094/2017Usnesení NS ze dne 14.09.2017

HeslaDovolací důvody
Ohrožení pod vlivem návykové látky
Podplácení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1094.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 274 odst. 1 tr. zákoníku

§ 332 odst. 2 tr. zákoníku

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1094/2017-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 14. září 2017 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 44 To 182/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 9/2017 takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č. j. 44 To 182/2017-142.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2017, č. j. 9 T 9/2017-106, byl obviněný v bodě 1) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest (50 denních sazeb ve výši 100 Kč) v celkové výměře 5 000 Kč a pro případ jeho nevykonání mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na třicet měsíců.

Obviněný se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustil zločinu podplacení tím, že

dne 15. 10. 2016 krátce poté, co byl v P. v ulici O. zadržen podle § 76 odst. 1 tr. ř. v 3:30 hod. pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, při převozu civilním služebním vozidlem Policie ČR na pracoviště Služby kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství policie Praha I, v oblasti H. mostu nabídl eskortujícím policistům J. K. a M. R. s cílem přimět je k tomu, aby nevykonávali svoji pravomoc a propustili jej bez provádění dalších úkonů trestního řízení, opakovaně úplatek nejdříve v blíže nespecifikované výši a následně úplatek specifikoval tak, že jim nabízel opakovaně částku ve výši 10 000 Kč, kterou by jim předal hned a dalších 10 000 Kč by jim dal za půl hodiny a buď by je vybral z bankomatu či je předal prostřednictvím své přítelkyně, přičemž obviněný věděl, že úplatek nabízí příslušníkům Policie ČR, neboť oba policisté, ač nebyli oděni ve služebním stejnokroji, se v souladu s § 12 odst. 1, 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, prokázali služebním průkazem a ústním prohlášením „policie“ a dále měli oba na rukách reflexní pásky s označením „policie“.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na základě kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 44 To 182/2017-142, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodě 2) a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a při nezměněném výroku o vině v bodě 1) obviněného odsoudil podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na osmnáct měsíců.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávnost výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce namítl, že soud druhého stupně nesprávně dovodil v bodě 2), že rozhovor policistů s obviněným byla nedovolená policejní provokace. V tomto směru poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, která vymezují znaky a podmínky policejní provokace. S ohledem na zmíněná rozhodnutí nelze podle nejvyššího státního zástupce v projednávaném případě v jednání policistů shledat policejní provokaci. Soud druhého stupně přihlédl při provádění důkazů pouze k těm pasážím kamerových záznamů, které podporovaly jeho závěr o uskutečněné policejní provokaci, avšak zcela pominul pasáže s vyjádřeními obviněného a paušálně je označil za nesrozumitelné. Z obsahu kamerových záznamů přitom vyplývá, že obviněný začal po nástupu do vozidla s policisty aktivně komunikovat a po krátké konverzaci se bez jakékoli výzvy ze strany policistů dotázal „Tak jak to uděláme?“ a „Kolik by to stálo?“ Na to reagoval policista „Já Vám úplně nerozumím, co byste chtěl aby…?“, k čemuž obviněný reagoval slovy „Abychom to smazali…“. Po otázce policistů, jak by to chtěl obviněný smazat a výzvě, aby se vyjádřil, „než dojedou na barák“ obviněný odpověděl „Jasně, kolik to bude, když nikam nedojedeme?“ Poté policista odpověděl slovy, že „řešení musíte navrhnout Vy“ a následovala komunikace ohledně platebních podmínek. Nejvyšší státní zástupce rovněž upozornil, že k porozumění vyjádření obviněného je třeba pečlivého poslechu obou kamerových záznamů. Vyjádření policistů nebylo podle nejvyššího státního zástupce způsobilé k tomu, aby přimělo obviněného k trestněprávnímu jednání, k němuž by již nebyl rozhodnutý. Soud druhého stupně přitom zcela pominul vyjádření obviněného, ze kterých lze bez obtíží dovodit jeho úmysl řešit případ finančně tak, aby se vyhnul dalšímu trestnímu postihu a byl ochoten úplatek poskytnout. To, že policisté nechtěli v obviněném vzbudit úmysl k učinění korupční nabídky, je podpořeno i tím, že si jednání nahrávali na kameru a dokonce i opětovně zapnuli druhou kameru. Závěr soudu druhého stupně o tom, že se žalovaný skutek nestal, je proto v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, neboť soud z kamerových záznamů učinil skutková zjištění, která jsou opakem jejich skutečného obsahu, což umožňuje na základě ústavněprávní roviny průlom do skutkových zjištění soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu. Policisté vyjádření obviněného nikterak neusměrňovali. Otázky policistů ke konkretizování výše úplatku nelze pokládat za policejní provokaci, neboť v té době byl již trestný čin dokonán. Policisté ani nedoplňovali chybějící znaky skutkové podstaty, ani nenavyšovali rozsah činu, neboť výše úplatku není znakem skutkové podstaty a obviněného nenabádali k jiné změně právní kvalifikace spáchaného činu k jeho tíži.

Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný se prostřednictvím svého obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil a zopakoval svou obhajobu, kterou uvedl již před soudy obou stupňů. Podle jeho názoru se jednalo o policejní provokaci, bez které by k nabídce úplatku vůbec nedošlo. Policisté chtěli dosáhnout trestního stíhání obviněného, což vyplývá i z toho, že přes možné ohrožení ostatních účastníků silničního provozu jízdou v opilosti jej nechali řídit vozidlo po poměrně dlouhou dobu. Na základě tohoto postupu policistů pak lze předpokládat, že při následném převozu policista naváže s obviněným hovor tím způsobem, aby jej vyprovokoval ke spáchání dalšího trestného činu, v tomto případě podplacení. Ve stavu, v jakém se obviněný nacházel, nebyl schopen rozeznat, že se jedná o policisty, neboť tito nebyli ani v policejním stejnokroji. Z jeho jednání přitom bylo zřejmé, že nevěděl, kde je.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání nevyššího státního zástupce je důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Stěžejní námitkou dovolání je skutečnost, že závěr soudu druhého stupně, že se skutek pod bodem 2) nestal, není v souladu s obsahem provedených důkazů, tudíž se nejednalo o policejní provokaci. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, ovšem v tomto případě se musel s ohledem na níže rozvedené zabývat i namítaným obsahem důkazů a konfrontovat je se zjištěními a závěry, které z nich soudy učinily.

Soud druhého stupně uzavřel, že žalovaný skutek v bodě 2) se nestal a z toho důvodu obviněného obžaloby v tomto bodě podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil. Z provedených důkazů ovšem i podle závěru soudu druhého stupně bylo spolehlivě prokázané, že obviněného převáželi policisté J. K. a M. R. na obvodní ředitelství policie a v průběhu eskorty proběhl rozhovor, ze kterého vyplynulo, že obviněný nabídl policistům úplatek, pokud upustí od provádění dalších úkonů trestního řízení v souvislosti s jeho zadržením při řízení automobilu pod vlivem alkoholu. Otázkou právního posouzení bylo vyhodnocení otázky, zda se jednalo ze strany policistů o nedovolenou policejní provokaci či nikoli. Z výslechu shora zmiňovaných policistů, kamerových záznamů a v podstatě i z výpovědi obviněného bylo přitom prokázané, že skutek se stal. Pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že jednání policistů bylo nedovolenou policejní provokací, pak by tomu odpovídalo zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy že žalovaný skutek není trestným činem. Z dovolání nejvyššího státního zástupce vyplývá, že namítá vadné právní posouzení skutku v bodě 2), tedy podle jeho názoru je tento skutek trestným činem, neboť jednání policistů nebylo nedovolenou policejní provokací. Tuto námitku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Primárně je tedy nezbytné se zabývat tím, zda jednání policistů bylo nedovolenou policejní provokací či nikoli, a od toho bude teprve možné dovodit, zda tento skutek je trestným činem či nikoli.

Soud prvního stupně z výpovědí svědků J. K., M. R. a kamerových záznamů z kamer umístěných v policejním vozidle a na oděvu policisty dospěl v bodě 2) ke skutkovým závěrům, že obviněný byl očividně pod vlivem alkoholu, ale že byl orientován v čase a místě, byl schopen stát bez cizí pomoci, věděl, co se s ním děje, s kým komunikoval a co je po něm žádáno při kontrole. Svědci J. K. a M. R. sice byli oblečeni v civilním oděvu, ale byli označeni nápisy „policie“ a obviněnému se před prováděním kontroly svědek J. K. legitimoval. Kromě toho byly na místě i další osoby z řad policistů a městských strážníků v uniformách, jakož i služební policejní automobily s charakteristickým označením, takže obviněný musel jednoznačně vědět, s kým jedná. V průběhu eskorty sám obviněný začal aktivně komunikovat s uvedenými svědky a sice hovořil v náznacích, ale z těchto jednoznačně vyplynulo, že policistům učinil nabídku, aby za částku 20 000 Kč nejeli na obvodní ředitelství policie a jeho prohřešek „smazali“. V postupu policistů a v jejich komunikaci s obviněným soud prvního stupně neshledal žádný nátlak ani návod či provokaci, aby jim obviněný poskytl úplatek. Závěr, že se nejednalo o policejní provokaci, rozvedl soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (str. 7-9).

Soud druhého stupně po zopakování části dokazování (přehrání části kamerového záznamu a přečtení části svědecké výpovědi J. K.) uzavřel, že policisté J. K. a M. R. vyprovokovali obviněného k nabídce úplatku. Tuto skutečnost dovodil především z kamerového záznamu, ve kterém řada vyjádření obviněného podle soudu druhého stupně nebyla srozumitelná, a z těch, kterým bylo rozumět, vyplynulo, že až na základě provokativního prohlášení policistů pronesl obviněný číslovku deset, z čehož policisté dalšími návodnými dotazy učinili nabídku úplatku ve výši 10 000 Kč (str. 4-6 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

Za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014). Na straně druhé se o policejní provokaci nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem, netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod. (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013).

Nejvyšší soud se zaměřil na skutkové otázky řešené v rozhodnutí odvolacího soudu, zejména z toho hlediska, zda tyto nasvědčují, že se jednalo o policejní provokaci, či nikoli. Soud druhého stupně nevyslechl sám svědky J. K. a M. R., pouze se souhlasem procesních stran přečetl část výpovědi svědka J. K., přehrál zvukový záznam z kamerového záznamu pořízeného v jedoucím policejním vozidle a poté zásadním způsobem přehodnotil závěry soudu prvního stupně a dospěl ke zcela protichůdným závěrům, že se jednalo o policejní provokaci. V důsledku toho obviněného zprostil pro skutek, který měl naplňovat znaky zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle Nejvyššího soudu se soud druhého stupně nevypořádal se všemi pro takové rozhodnutí podstatnými skutečnostmi, když nehodnotil zejména výpovědi shora zmiňovaných svědků v jejich komplexnosti a v konfrontaci s oběma kamerovými nahrávkami pořízenými kamerami umístěnými v policejním vozidle a na oděvu svědka J. K. V tomto směru lze odkázat na podrobný rozbor obsahu obou těchto kamerových záznamů, jak učinil nejvyšší státní zástupce v dovolání, neboť z nich vyplývá, že některé pasáže vyjádření obviněného jsou zřetelné pouze na jednom z těchto záznamů, který zjevně soud druhého stupně neprovedl k důkazu, pokud uzavřel, že některá vyjádření obviněného nejsou srozumitelná. Při hodnocení vyjádření obou policistů v kontextu s kamerovými záznamy nelze dovodit, že by jejich otázky byly způsobilé k tomu, aby obviněného přiměly k takovému jednání, ke kterému již nebyl sám rozhodnutý. Z kamerových záznamů spolehlivě vyplývá, že obviněný po nasednutí do policejního vozidla začal aktivně komunikovat s policisty, a z jeho vyjádření lze dovodit úmysl vyřešit situaci poskytnutím úplatku, aby se vyhnul trestnímu postihu. Ptal se policistů, zda by věc nešla řešit jinak a kolik by to stálo, aby se to smazalo, že se jakoby nic nestalo. Z další komunikace pak vyplynula i výše částky, kterou byl ochoten nabídnout, což ovšem pro naplnění znaků zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku již není podstatné, neboť k dokonání tohoto trestného činu dochází již samotnou nabídkou úplatku.

S přihlédnutím ke shora uvedenému má Nejvyšší soud za to, že právní závěry učiněné soudem druhého stupně jsou nesprávné, neboť nešlo o policejní provokaci, která by vylučovala posoudit skutek jako trestný čin.

Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce shledal Nejvyšší soud důvodnými. Proto zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud druhého stupně znovu rozhodne o odvolání podaném proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, přičemž je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. září 2017

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru