Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1092/2019Usnesení NS ze dne 02.10.2019

HeslaDovolací důvody
Krádež
Poškození cizí věci
Účastenství
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1092.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1,2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.

§ 24 odst. 1 písm. b,c) tr. zákoníku

§ 205 odst. 3 tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1092/2019-412

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2019 o dovolání obviněného R. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 13 To 139/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 141/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 13 To 139/2019, a dále rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 1 T 141/2018, a to v části týkající se obviněného R. B.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Svitavách přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 11. 2018, č. j. 1 T 141/2018-240, byl obviněný R. B. shledán vinným výrokem pod bodem 2. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství s obviněným V. F. podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl shledán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 150 T 29/2018, byl odsouzen podle § 205 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti a podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené J. K. na náhradu škody.

2. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu ve vztahu ke spoluobviněnému V. F.

3. Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že společně se spoluobviněným V. F. dne 29. 5. 2018 v době po 00:50 hod. v XY, po předchozí vzájemné domluvě na tom, že odcizí jakékoli vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, přišli do ulice XY před panelový dům XY, kde se nacházelo zaparkované osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia r. z. XY, majitelky J. K., když R. B. na daném místě setrval za účelem tzv. hlídání a zajišťování návazné činnosti V. F., který za pomoci přineseného plochého klíče s očkem natlačil zbroušenou část tohoto klíče do zámku dveří daného vozidla v prostorách u řidiče, a poté násilným způsobem dané dveře otevřel, vnikl do vozidla, kde se za použití téhož nástroje pokusil vozidlo nastartovat zasunutím do spínací skříňky vozidla za účelem jeho následného odcizení, což se mu nepodařilo, a posléze byl na místě samém zadržen hlídkou Městské policie Litomyšl, když v době těsně předcházející tomuto zákroku přítomný R. B. z místa utekl a posléze byl zadržen v zaparkovaném vozidle zn. Škody Octavia, r. z. XY, přičemž na samotném vozidle zn. Škoda Octavia, r. z. XY, majitelky J. K., jehož hodnota v danou dobu činila částku 135 000 Kč, způsobili poškozením zámků vozidla a spínací skříňky daného vozidla škodu ve výši nejméně 8 000 Kč.

4. Tento rozsudek následně napadl (pouze) obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. 13 To 139/2019-340, podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soud prvního stupně učinil na základě provedeného dokazování skutkový závěr, že na parkovišti před panelovým domem na ulici XY setrval za účelem hlídání a zajišťování návazné činnosti. Přitom ale z předmětného místa odešel poté, co spoluobviněný V. F. započal s jednáním směřujícím k odcizení vozidla a následně pak byl nalezen v jiném vozidle, což je zřejmé z výpovědi svědka V. K., ale i z výpovědi spoluobviněného, který uvedl, že neví, zda obviněný na místě hlídal či zda odešel. Zmíněný závěr navíc soudy ani náležitě neodůvodnily, např. se nezabývaly tím, jak daleko se nacházelo vozidlo, v němž byl zadržen, od místa činu, zda měl obviněný z tohoto vozidla na místo činu výhled či zda do něj obviněný odešel ihned poté, co místo činu opustil. Taktéž nebylo nijak specifikováno, v čem měla spočívat návazná činnost, kterou měl zajišťovat. Ze skutkového děje, tak jak byl zjištěn, lze dále v případě jednání obviněného dovodit účast nanejvýš na vývojovém stadiu přípravy, avšak nebyla řešena otázka, zda nezanechal své ingerence dříve, než postoupilo do fáze pokusu či dokonání v případě druhého přečinu. Dále obviněný namítl, že jeho jednání bylo posouzeno jako spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, avšak veškeré úkony přímo směřující k naplnění znaků skutkových podstat předmětných trestných činů byly kladeny za vinu výlučně spoluobviněnému V. F. I v případě, že by v posuzované věci nebyl shledán zmiňovaný extrémní nesoulad, na základě učiněných skutkových zjištění lze jím spáchaný skutek kvalifikovat nanejvýš jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Rovněž měla být podle obviněného vzhledem k nižší míře jeho ingerence do skutkového děje zvažována aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Nakonec doplnil, že v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 205/03) platí, že pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na rozdíl od jiných dovolacích důvodů je v zásadě vyloučeno, že by projednání dovolání zásadně nemohlo ovlivnit postavení obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

6. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a Okresnímu soudu ve Svitavách přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že v části, v níž obviněný namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními týkajícími se hlídání na místě krádeže, mu nelze přisvědčit, neboť samotná skutečnost, že při vlastním útoku obviněný opustil spolupachatele, nevylučuje, že opodál hlídal. Pokud pak obviněný tvrdil porušení zásady in dubio pro reo, jedná se o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a není tak přípustné zkoumat dodržení této zásady v dovolacím řízení. Námitku nesprávného právního posouzení hlídání obviněného jako spolupachatelství shledal odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu i ve své podstatě důvodnou, jelikož v případě hlídání se v souladu s aktuální právní úpravou jedná o účastenství ve formě pomoci. Doplnil však, že změna rozhodnutí by zásadně postavení obviněného ovlivnit nemohla, resp. pouze v jeho neprospěch, neboť obviněný byl spíše návodcem než pouhým pomocníkem, přičemž posuzování hlídání při činu bylo dostatečně vysvětleno naukou. Pokud obviněný závěrem namítl potřebu aplikace zásady subsidiarity trestní represe, jejímu uplatnění nic nenasvědčuje.

8. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout.

9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož využil a sdělil, že se s vyjádřením státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství neztotožňuje. Jednání, jež by bylo možné posoudit jako návod k trestnému činu, nijak ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, tedy se takové právní kvalifikaci nemohl nijak bránit. Nelze proto dovolání odmítnout s tím, že by jeho projednání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, když jeho účast měla spočívat v nepřesně vymezeném skutkovém ději. Proto setrval na svém původním návrhu.

10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. zde s ohledem na procesní situaci podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimečně tak může učinit tehdy, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).

12. Obviněným uplatněné námitky spočívají dílem ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění, dílem napadají hmotněprávní závěry soudů obou stupňů. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolací argumentaci obviněného je namístě v zásadě přisvědčit.

13. Nejvyšší soud především shledal důvodnými námitky obviněného, pokud namítal rozpor mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním v souvislosti s jeho aktivitami v rámci skutkového děje. Soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku uvedl, že obviněný se spoluobviněným po předchozí domluvě stran odcizení vozidla přišli na parkoviště, přičemž zatímco spoluobviněný činil kroky ke vniknutí do jednoho z vozidel zde zaparkovaných a k jeho odcizení, obviněný údajně na místě setrval za účelem hlídání a zajišťování návazné činnosti.

14. Obviněný spáchání trestného činu popřel, když zkráceně řečeno uvedl, že trestné jednání bylo samostatnou aktivitou spoluobviněného, o které sice věděl, ale nechtěl s ní mít nic společného a proto z místa činu odešel. Jeho výpověď byla nicméně shledána nevěrohodnou a vyvrácenou dalšími důkazy, tedy k ní při dovozování průběhu skutkového děje v podstatě nebylo přihlíženo. Spoluobviněný V. F. vypověděl, že obviněný se mu zmínil, že by potřeboval náhradní díly pro své rozbité auto a naznačil mu, aby nějaké (konkrétně Škodu Octavia první generace) ukradl. Proto jeli na místo činu, kde obhlíželi vozidla a spoluobviněný poté do jednoho z nich za pomoci zabroušeného klíče, který mu předal obviněný, vnikl. Neví však, zda obviněný v této poslední fázi hlídal či odešel. Doplnil, že si přijíždějícího policejního vozu všiml sám, nikoliv, že jej na něj upozornil obviněný. Svědek V. K., jenž pozoroval útok obou obviněných z okna, sdělil, že spatřil dva muže, kteří se pohybovali kolem vozidel a prohlíželi je, potom jeden z nich začal do vybraného vozidla vnikat a druhý odešel do tmy. Je třeba doplnit, že po příjezdu Městské policie Litomyšl a Policie České republiky byl spoluobviněný zadržen při vloupání a obviněný ve vozidle, kterým se spoluobviněným přijeli, na jiném místě. Tomuto ostatně odpovídala i trasa, po které vyhledal služební pes užitý policejním orgánem pachovou stopu obviněného, která vedla za parkoviště přes dětské hřiště až ke kruhovému objezdu na ulici XY.

15. Z provedeného dokazování lze tedy dovodit, že se obviněný na místě činu sice zprvu nacházel, nikoliv však, že by zde setrval i po započetí pokusu V. F. o vloupání do automobilu poškozené, a rovněž ani, že by zde nebo na jiném k tomu vhodném místě v daném časovém úseku hlídal (což také reálně neučinil, neboť přijíždějící strážníky ani policisty neviděl). Zřejmý pak není rovněž důkazní podklad pro navazující činnosti, které měl obviněný zajišťovat, neboť odcizení vozidla prováděl spoluobviněný sám a obviněný by do nakládání s ním mohl vstoupit teprve až po dokonání deliktu či deliktů (např. užitím jeho dílů).

16. Soud prvního stupně, byť i naznačeným způsobem výpovědi reprodukoval, následně po hodnocení důkazů v rámci odůvodnění svého rozsudku a stejně tak i v jeho výroku však konstatoval, že obviněný, jak již bylo řečeno, na místě setrval za účelem hlídání a zajišťování návazné činnosti, na základě čehož pak posoudil jeho jednání jako pokus přečinu krádeže a přečin poškození cizí věci spáchané ve spolupachatelství. Postup soudu prvního stupně potom akceptoval i soud odvolací.

17. Nejvyšší soud konstatuje, že popsaná skutková zjištění v návaznosti na provedené dokazování nemohou obstát, neboť zde absentuje obsahová vazba mezi nimi, resp. soudy učiněná skutková zjištění z provedených důkazů při jejich logickém hodnocení nevyplývají. Následně s ohledem na zmíněný rozpor pak nemůže obstát ani navazující hmotněprávní závěr soudů obou stupňů o spolupachatelství, tedy závěr o naplnění znaků skutkové podstaty pokusu trestného činu krádeže a trestného činu poškození cizí věci podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 a § 228 odst. 1 tr. zákoníku společným jednáním a se společným úmyslem ve smyslu § 23 tr. zákoníku.

18. Nejvyšší soud současně shledal důvodnými také námitky obviněného týkající se právního posouzení provedeného v návaznosti na učiněná skutková zjištění. Podstata těchto námitek spočívala v tom, že i kdyby bylo skutečně prokázáno (což však na základě výše uvedeného nebylo), že na místě činu hlídal, nemohlo se jednat o spolupachatelství, ale nejvýše o účastenství.

19. K tomu považuje Nejvyšší soud za podstatné zdůraznit, že spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Spolupachatelství je třeba odlišovat od dalších forem trestné součinnosti, zejména od účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátorství, návod a pomoc). Před přijetím aktuálně platného a účinného trestního zákoníku soudní praxe vykládala pojem „společné jednání“ poměrně velmi široce a zahrnovala pod něj i pomocné úkony v podobě např. dělání tzv. zdi nebo tzv. volavky. Teorie považovala tento výklad pojmu společné jednání za problematický, neboť vylákání poškozeného na místo trestného činu nebo hlídání před bytem jiného, aby do něho neoprávněně mohli vniknout ostatní pachatelé, nebylo možné zahrnout do objektivních stránek dalšími osobami páchaných deliktů. Byla to totiž jednání, která činnost pachatele pouze usnadňovala nebo ji umožňovala, a proto bylo shledáváno adekvátnější jejich posouzení jako pomoc ve vztahu k trestnému činu, a nikoli jako spolupachatelství. I proto nový trestní zákoník zařadil zmíněná či obdobná jednání do demonstrativního výčtu pomoci v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, aby byla nadále z uvedených důvodů posuzována jako pomoc, a nikoli jako spolupachatelství, neboť nesplňují shora vymezené znaky úmyslného společného jednání. Ze stejného důvodu a s přihlédnutím k tomu, že výčet v § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je jen příkladný, tedy podává mimo obecné definice pomoci jen výčet typických pomocných jednání, je třeba pod účastenství a nikoli spolupachatelství podřadit i další obdobná jednání osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333 a násl.).

20. S ohledem na uvedené nelze činnost spočívající v hlídání při splnění podmínek uvedených výše zahrnout do objektivní stránky trestného činu a nelze ji tak posuzovat jako jednání spolupachatele. Výše uvedené se však vztahuje pouze na samotné hlídání, nelze proto vyloučit, že v kombinaci s další činností se již může jednat o jinou formu účastenství largo sensu, tj. i o spolupachatelství. Návaznou činnost zmiňovanou v rozsudku soudu prvního stupně, kterou měl obviněný vykonávat společně s hlídáním, však nelze v tomto případě brát v potaz, jelikož z provedeného dokazování tato skutečnost (a tedy ani její konkrétnější charakter), jak již bylo zmíněno, nijak nevyplývá (byť pokud by skutečně nějaké související či návazné činnosti obviněný realizoval, spolupachatelství by bez dalšího vyloučeno nebylo).

21. Nejvyšší soud tedy shledal dovolání obviněného důvodným, neboť je zatíženo jednak extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a dále spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Proto bylo nutné napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zrušit, a to v celém rozsahu, neboť předmětem jeho posouzení bylo pouze rozhodnutí o odvolání obviněného. Dále Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, a to částečně, v rozsahu týkajícím se obviněného R. B., tedy v části týkající se spoluobviněného V. F. zůstal rozsudek beze změn. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Okresnímu soudu ve Svitavách pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

23. Věc se nyní vrací Okresnímu soudu ve Svitavách, přičemž jeho úkolem bude zejména upřesnit průběh skutkového děje tak, aby odpovídal provedeným důkazům, resp. byl v souladu se zásadou in dubio pro reo, poté učiněná skutková zjištění správně právně kvalifikovat a rozhodnutí řádně odůvodnit (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Případné provedení dalších důkazů je již na úvaze Okresního soudu ve Svitavách.

24. Lze doplnit, že s ohledem na závěry soudní praxe (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 205/03, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1056/2015) nebylo možné postupovat ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.

25. K možnostem dalšího průběhu řízení Nejvyšší soud doplňuje, že by nemělo zůstat zcela přehlédnuto ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o účastenství na trestném činu, resp. pokusu, v podobě návodu. Návodcem je ten, kdo v jiném úmyslně vzbudí rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu. Trestný čin musí být v návodu konkretizován alespoň jeho hlavními rysy. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, proto mohou být jakékoli (např. rozkaz, přemlouvání, poučení či jiná forma vyvolání rozhodnutí). Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům (čin musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech). Nezáleží přitom na tom, zda působení návodce bylo více nebo méně intenzivní; rozhodné je toliko, že čin by nebyl spáchán a trestný výsledek by nebyl nastal, kdyby návodce nepůsobil na vůli přímého pachatele a že je tedy v tomto smyslu mezi výsledkem a činností návodce souvislost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 347 a 348).

26. Z výpovědi spoluobviněného V. F., kterou jinak soudy činné ve věci shledaly věrohodnou a která byla současně v souladu s výpovědí svědka V. K., obviněný spoluobviněného požádal, zda by pro něj neodcizil nějakou Škodu Octavii, z důvodu potřeby náhradních dílů, s čímž spoluobviněný s ohledem na kamarádský vztah k obviněnému učinil, popřípadě se o to alespoň pokusil. Obviněný mu také pro spáchání činu předal nástroj, zabroušený klíč. K tomu je namístě i doplnit, že jednak obviněný mínil svoji výzvu zcela vážně a také se následně účastnil v noční hodinu na parkovišti výběru vhodného vozidla, a dále že spoluobviněný je osobou opakovaně trestanou pro majetkové delikty a současně kamarádem obviněného, tudíž byl i vhodnou osobou k přijetí zmíněné výzvy či žádosti. Je tudíž možné vyslovit předpoklad, že rozhodnutí spáchat trestné činy krádeže a poškození cizí věci vzbudil ve spoluobviněném V. F. právě obviněný, jenž taktéž disponoval nástroji ke krádežím aut, které také spoluobviněnému předal. Své jednání přitom obviněný zjevně realizoval zcela cíleně s vědomím, že jeho následkem má být, v konečném důsledku, odcizení automobilu za současného způsobení škody na něm, byť do následného páchání deliktu se již nijak nezapojoval a po vytipování vhodného vozidla odešel, aniž by jakkoli odstraňoval nebezpečí, které chráněným zájmům vzniklo. Takové jednání obviněného nepochybně může naplňovat znaky návodu k trestnému činu krádeže a poškození cizí věci.

27. V případě, že by jednání obviněného bylo v konečném důsledku posouzeno jako účastenství, nebylo by významné, že jeho ingerence nastala v rannější fázi hlavního trestného činu či činů (což také obviněný zmínil v dovolání), podstatné by bylo, že tento trestný čin (trestné činy), na němž (na nichž) participoval, by následně dosáhly alespoň stadia pokusu (srov. návětí § 24 odst. 1 tr. zákoníku).

28. Nejvyšší soud rovněž dodává, že s ohledem na § 265s odst. 2 tr. ř. bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Obviněný byl nicméně shledán vinným spolupachatelstvím podle § 23 tr. zákoníku přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (kterého se měl dopustit stručně řečeno hlídáním a dalšími činnostmi), přičemž případné účastenství (kterého by se dopustil iniciováním deliktního jednání) by s ohledem na okolnosti věci zjevně mohlo dosahovat, byť mírně, nižší závažnosti.

29. Po provedení úkonů v naznačeném smyslu se soud prvního stupně rovněž neopomene zaobírat zásadou subsidiarity trestní represe, jejíž aplikace se obviněný domáhal v dovolání a ke které, s ohledem na dosavadní neexistenci jednoznačných skutkových závěrů, nemůže Nejvyšší soud vyjádřit konečné stanovisko. Nicméně je namístě zmínit, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Z prozatím učiněných závěrů však nelze dovodit existenci jakýchkoli specifických okolností, které by mohly v daném ohledu odůvodňovat naznačený výjimečný postup.

30. Nakonec Nejvyšší soud konstatuje, že podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě, přičemž se nepoužijí ustanovení o vazebním zasedání. Vzhledem k tomu, že v dané věci bylo ověřeno, že obviněný v současnosti sice vykonává trest odnětí svobody, nicméně uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 76/2018, nikoliv tedy nyní zrušeným rozsudkem, Nejvyšší soud o vazbě obviněného nerozhodoval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 10. 2019

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru