Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 108/2016Usnesení NS ze dne 30.03.2016

HeslaDovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.108.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1850/16 ze dne 22.09.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 108/2016-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. března 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného A. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 7 To 413/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 48/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 52 T 48/2015, byl obviněný A. B. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks pistole (specifikované ve výroku o trestu).

Obviněný se přečinů dopustil tím, že dne 1. 6. 2014 okolo 19:00 hodin v P. ,UP. , na parkovišti před OD Kaufland, nepřiměřenou jízdou ohrozil několik chodců přecházejících mimo přechod pro chodce, na což poškozený J. B. zareagoval tím, že v rozčílení rukou udeřil do kapoty jeho vozidla, pročež vůz zastavil, vystoupil a vyvolal s J. B. slovní a fyzickou potyčku, v rámci které se snažil jej napadnout kopy a údery pěstí, následně fyzická potyčka vyvrcholila tím, že vytáhl z pouzdra na opasku krátkou střelnou zbraň – pistoli zn. Glock 19, kterou namířil směrem k Z. Č. a její nezletilé dceři „kopretině“*) a následně, aniž cokoli dalšího řekl či udělal, zbraň stáhl, nasedl do vozidla a ujel.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 7 To 413/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť soud II. stupně zamítl jeho odvolání a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Na úvod popsal svoji verzi průběhu skutkového děje. Uvedl, že skutečně jel uvedeného dne na nákup do OD Kaufland a po parkovišti se pohyboval pomalou rychlostí kolem 20 km/hod. Mimo přechody se pohybovala skupina lidí, kdy jeden z nich mu úderem do vozidla promáčkl karoserii. Obviněný zastavil, neboť nevěděl co se děje a vystoupil z vozu, poškozený J. B. se k němu začal přibližovat a slovně ho napadat, následovalo strkání, kdy ho chtěl poškozený uhodit. Svědkyně Z. Č. je vzájemně odstrčila, on využil situace a vrátil se k vozidlu, což také podle výpovědi svědkyně K. H. poškozeného rozčílilo a ještě s větší agresivitou na něj zaútočil. Obviněný popisoval, že ve chvíli, kdy ho poškozený pronásledoval a přibližoval se k němu, vzhledem k podstatně rozdílné fyzické dispozici, a poté co poškozený podle něj jednal pod nějakým psychickým tlakem (alkohol, drogy), tak v obavě o svůj život vytáhl repliku pistole Glock 19 a namířil s ní mimo skupinu lidí do země. Obviněný zdůraznil, že nikoho neohrožoval a na nikoho nemířil. S ohledem na to, že šlo o repliku, ani takto jednat nemohl. Poškozený, který byl tak 1 – 2 m od něj se při pohledu na repliku zastavil a přestal v útoku na něj. Obviněný uvedl, že poté repliku ihned vrátil do pouzdra a odjel domů. Zdůraznil, že se skutečně obával o svůj život. Dodal, že se nikdy nesetkal s takovým projevem agresivity a netolerance. Uvedl také, že je bezúhonným občanem, bez záznamu v rejstříku trestů, nespáchal přestupek a naopak poškozený je osobou několikrát soudně trestanou. V další části dovolání namítal, že se nikdo nezabýval jeho stížností (vznesenou ústně do protokolu) proti zahájení trestního stíhání ze dne 7. 10. 2014, jeho výslech jako obviněného byl velice nestandardní a neměl možnost se účastnit výslechů poškozeného a svědků. Orgány činné v trestním řízení, že mu v rozporu s § 2 odst. 13 tr. zákoníku (obviněný měl zřejmě na mysli § 2 odst. 13 tr. ř.) neumožnily využití všech práv, která mu dává náš právní řád. V rámci řízení před soudem se podle něj nikdo nezabýval skutkovou podstatou věci a nebyl zřejmý ani zájem na zjištění pravdy. Jeho výpověď ani části výpovědí svědků nebyly podle něj brány v úvahu, soudy se nezabývaly rozpory mezi výpověďmi svědků a dalšími důkazy, přičemž je zřejmé, že se celá událost nemohla udát tak, jak je popsáno ve skutkové větě. Soudy se podle obviněného opírají pouze o výpověď poškozeného a osob jemu blízkých, jeho přítelkyně Z. Č. Nalézací ani odvolací soud nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nezabývaly se osobností poškozeného, ani případnou možností nutné obrany, neboť svým jednáním odvracel přímo hrozící útok na své zdraví a život ze strany poškozeného. Obviněný má také za to, že z výpovědí svědků vyplývá, že na nikoho zbraní nemířil a před poškozeným J. B. pouze ustupoval. Soudy podle obviněného porušily základní zásadu trestního řízení in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu II. i I. stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný ve svém dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z odvolání. Má za to, že jeho jednání bylo prokázáno řadou svědeckých výpovědí i ze samotného jeho dílčího doznání. Obviněný podle státní zástupkyně uplatnil pouze námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

V replice na vyjádření státní zástupkyně obviněný setrval na důvodech svého dovolání, zopakoval, že soudy podle něj nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily zásadu in dubio pro reo.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 218 a 227 tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Obviněný obecně sice v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž ale pouze odcitoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu. Jeho konkrétní námitky mu však neodpovídají, když jsou založeny na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotně právní posouzení soudy zjištěného skutku, ale zejména procesní postup soudů při hodnocení důkazů. Obviněný v dovolání především opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje (nejel nepřiměřeně, nikoho svou jízdou neohrozil, byl to poškozený, kdo celý konflikt vyvolat a choval se agresivně, atd.), kterou měly také soudy shledat jako správnou. Zabývá se výpověďmi svědků a poškozeného (poukazem na trestní minulost poškozeného a svou bezúhonnost se snaží znevěrohodnit výpověď poškozeného), z částí jejich výpovědí, vytržených z celkového kontextu, vyvozuje své závěry, odlišné od závěrů, ke kterým došly soudy na základě provedeného dokazování. Podstatou jeho námitek je především jeho tvrzení, že jednal v nutné obraně, když se pouze bránil útoku poškozeného. Ačkoli obviněný obecně namítl, že bylo jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno, neshledal Nejvyšší soud tuto námitku o nutné obraně jako hmotně právní. Obviněný ji totiž zcela evidentně založil pouze na tvrzení, že se daného jednání nedopustil, tak jak je popsáno ve skutkové větě, jakož na výhradách proti způsobu hodnocení důkazů soudy, tedy na námitkách procesních a skutkových, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídajících. Založil ji na své verzi průběhu skutkového děje, tedy na jiných skutkových zjištěních, než která vzaly soudy za prokázaná. Jeho obhajoba byla ale provedenými důkazy zcela vyvrácena.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké obvodní a městský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také městský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní (existenci takového rozporu ostatně ani obviněný výslovně nenamítal).

Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci podrobné dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje popsaného ve výroku o vině, mají svůj podklad nejen ve výpovědích svědkyně Z. Č. a poškozeného J. B. , ale také ve výpovědi svědkyně K. H. , na kterou obviněný v dovolání poukazuje ve svůj prospěch. Výpovědi poškozeného a svědků soudy pečlivě hodnotily, přičemž v popisu podrobností průběhu děje nepominuly ani určité odlišnosti v jejich výpovědích dané tím, že každý z nich vnímal předmětnou situaci individuálně a ze svého úhlu pohledu, přičemž však soudy přesvědčivě odůvodnily, kterou výpověď a z jakých důvodů shledaly věrohodnou. Stejně pečlivě se zabývaly rovněž výpovědí obviněného. Z výpovědí svědkyň i samotného obviněného bylo prokázáno, že poškozený se svědkyní Z. Č. a její nezletilou dcerou skutečně přecházeli vozovku na parkovišti u OD Kaufland mimo přechod pro chodce, přičemž tak činili z důvodu dopravní situace, kdy za silného provozu automobilů i chodců v daném místě byl přechod pro chodce zablokován stojící dodávkou. Rovněž tak bylo z výpovědí svědkyň a poškozeného prokázáno, že s ohledem na dopravní situaci, která vyžadovala mimořádnou opatrnost, projížděl obviněný daným místem rychlostí nepřiměřenou pro danou komplikovanou dopravní situaci na parkovišti u velkého obchodního domu. Na nebezpečnou jízdu obviněného v těsné blízkosti poškozeného a svědkyně, poškozený reagoval úderem rukou do kapoty automobilu obviněného. Podle svědeckých výpovědí i výpovědi poškozeného na to obviněný reagoval prudkým zastavením svého vozidla, ze kterého vystoupil, začal křičet na poškozeného, přistupoval směrem k němu a snažil se jej napadnout. Vznikl tak oboustranný konflikt mezi poškozeným a obviněným, doprovázený slovními a fyzickými ataky. Z provedeného dokazování také jednoznačně vyplývá, že se do řešení konfliktu zapojila také svědkyně Z. Č. , snažící se poškozeného a obviněného od sebe oddělit. Po jejím zásahu se podle svědeckých výpovědí začal obviněný stahovat, svědkyně Z. Č. však na něj naléhala snažíc se mu vysvětlit nesmyslnost takového řešení sporu, když na to obviněný reagoval tím, že vyndal zbraň, kterou namířil směrem ke svědkyni Z. Č. a její dceři. Na tomto místě nutno zdůraznit, že se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval obhajobou obviněného, spočívající v tom, že vytáhl zbraň v obavě před hrozícím útokem ze strany poškozeného, přičemž ji shledal výpověďmi poškozeného a svědkyně Z. Č. za vyvrácenou, neboť obviněný tasil zbraň po zásahu svědkyně Z. Č. do konfliktu, přičemž nebylo prokázáno, že by mu v danou chvíli hrozil jakýkoli útok ze strany poškozeného, kterému by se musel bránit. Ze žádných důkazů totiž nevyplývá, že by ho poškozený začal pronásledovat, jak tvrdí obviněný, a také svědkyně K. H. potvrdila, že na počátku konfliktu byl aktivnější obviněný a poté, že taky zbraní mířil na poškozeného, což takto zjevně ze své pozice vnímala. Poškozený totiž v té době stál za svědkyní Z. Č. a její dcerou. Soudy poukázaly také na poměrně rychlý sled událostí, které každý prožíval zcela individuálně, kdy však tasení zbraně ze strany obviněného bylo pociťováno ze strany všech svědků, poškozeného a v podstatě i ze strany okolních přihlížejících (z nichž jeden zavolal policii) jako ohrožující. Pokud však obviněný i nadále trvá na tom, že jednal v nutné obraně, staví tuto skutečnost pouze na své verzi obhajoby, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Staví tak svou námitku na jiném skutkovém základě, než který vzal za prokázaný nalézací soud. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že se jednalo toliko o maketu zbraně nikoli o zbraň skutečnou, když také touto otázkou se nalézací soud pečlivě zabýval a ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil své závěry, že se jednalo o skutečnou zbraň. Ostatně samotné tvrzení obviněného o vyhození makety zbraně v rozrušení za jízdy z auta, a její výměna za funkční zbraň rovněž za jízdy, s kterou byl po krátké chvíli zadržen ve vozidle policií, sama o sobě věrohodnosti obviněného nepřispívá. Nejvyšší soud v tomto směru zcela odkazuje na přesvědčivé rozhodnutí nalézacího soudu. Soudy tedy nezjistily žádnou skutečnost, která by zpochybňovala věrohodnost výpovědí poškozeného a svědkyň. Nejvyšší soud nemá důvod na závěrech soudů cokoli měnit. Soudy se také evidentně zabývaly zjištěnými rozpory v jednotlivých výpovědích, rozpory v souladu s procesními předpisy v řízení před soudem odstranily a svůj postup také dostatečně ve svých rozhodnutích odůvodnily. V podrobnostech proto zcela postačí na tato odůvodnění odkázat. Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy uvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Ze souhrnu všech řádně provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Pokud jde o námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“

Jestliže se soudy po provedeném dokazování přiklonily k verzím uvedených svědků a poškozeného, které považovaly za věrohodné a odpovídající skutečnosti, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.

Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že se nikdo nezabýval jeho stížností (vznesenou ústně do protokolu dne 7. 10. 2014) proti zahájení trestního stíhání. Na č. l. 5 tr. spisu se nachází usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení o zahájení jeho trestního stíhání jako nedůvodná. Pokud obviněný namítá, že neměl v přípravném řízení možnost účastnit se výpovědí svědků a poškozeného, čímž mu údajně orgány činné v trestním řízení neumožnily využití všech jeho práv, Nejvyšší soud podotýká, že uvedené svědkyně i poškozený byli vyslýcháni v hlavním líčení, kterého se účastnil i obviněný. Měl tak možnost se k jejich výpovědím vyjádřit a klást svědkům otázky, čímž bylo umožněno plné uplatnění jeho práv.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jeho uplatnění v první alternativě, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, tak jak ho uplatnil obviněný, nepřipadalo v úvahu, neboť odvolací soud při projednávání odvolání obviněného aplikoval ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a po věcném přezkoumání odvolání, ho podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Ve věci tak připadalo v úvahu uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný ho však v této alternativě neuplatnil, přičemž s ohledem na shora uvedené je navíc zřejmé, že ani v této alternativě nebyl námitkami obviněného naplněn.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle § 265b tr. ř. a nebyl ve věci shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného A. B. , tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci Ústavního soudu k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, jak jej prezentoval v nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud „věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.“, jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu podrobného odůvodnění na str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014), které bylo m. j. předmětem řízení o ústavní stížnosti v uvedené jiné trestní věci a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, stejně jako i v této věci obviněného A. B. , že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2016

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru