Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1076/2020Usnesení NS ze dne 04.11.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1076.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1076/2020-5419

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2020 o dovoláních, která podali obvinění J. C., nar. XY, trvale bytem XY, a R. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 6 To 66/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. C. a R. P. odmítají.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2018, č. j. 2 T 11/2015-4643, který se týkal celkem šesti obviněných, byl obviněný J. C. uznán vinným (pod bodem II. výroku o vině) pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1, § 348 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a obviněný R. P. pomocí k těmto dvěma pokusům zločinů podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dále byl obviněný J. C. (pod bodem III. výroku o vině) uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku). Obviněnému J. C. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci (5,46 g omamné látky kokain). Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 40 T 5/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující. Obviněný R. P. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestné činnosti popsané pod bodem II. výroku rozsudku dopustili v podstatě tím, že:

obvinění J. C. a R. P. společně s obviněnými R. E., K. K. a J. K. po předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh (domlouvání probíhalo nejméně od poloviny září 2012) se dne 15. 10. 2012 kolem 13:32 hodin v pobočce ČSOB, a. s., v XY, pokusili o podvodný výběr 8 000 000 Kč z bankovních účtů majitele P. H. za využití padělaného občanského průkazu vystaveného na jeho jméno, avšak výběr nebyl uskutečněn z důvodu nesrovnalosti podpisu žadatele o výběr s podpisovým vzorem P. H. a předloženého občanského průkazu s jeho vzorem,

přičemž konkrétně obviněný R. P. obstaral kopii podpisového vzoru i kopii občanského průkazu majitele účtů P. H., zjistil stav na předmětných bankovních účtech, na základě těchto podkladů došlo k vyhotovení zmíněného padělaného občanského průkazu; R. P. měl obdržet předem domluvenou odměnu ve výši 3 000 000 Kč a dále částku 1 000 000 Kč měl inkasovat pro další dosud neustanovenou osobu zajišťující kopii podpisového vzoru a občanského průkazu majitele účtu,

obviněný J. C. u dosud neustanovených osob zajistil (na základě uvedených R. P. předaných podkladů) padělaný občanský průkaz na jméno P. H. opatřený průkazovou fotografií obviněného R. E., instruoval obviněného K. K. ve věci dopravení obviněného R. E. dne 10. 10. 2012 a dne 15. 10. 2012 z XY do XY za účelem vystupování obviněného R. E. v bance jako majitele bankovních účtů, instruoval ho ohledně způsobu provedení podvodného výběru finanční hotovosti ve výši 8 000 000 Kč, s obviněným K. K. dne 14. 10. 2012 domlouval čas a místo setkání obviněných před výběrem v bance plánovaným dne 15. 10. 2012 a po uskutečnění výběru téhož dne.

3. Trestné činnosti popsané pod bodem III výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se dopustil obviněný J. C. společně s obviněným J. K. za přispění obviněné I. A. S. v podstatě tím, že od počátku roku 2012 do 8. 7. 2012 po předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh se snažili získat finanční profit z podvodného nabízení a poskytování bankovních záruk banky G. P. B. L., konkrétně společnosti I. I., s tímto úmyslem byli na několika osobních schůzkách s J. K. (finanční ředitel a místopředseda představenstva I. I.), kde neoprávněně vystupovali jako zástupci uvedené banky oprávnění zajišťovat a sjednávat bankovní záruky za účelem finančního zajištění závazků klientů. Obviněný J. C. po společnosti I. I., zastoupené J. K., požadoval úhradu nejméně 1 000 000 Kč za obstarání bankovní záruky k zajištění úhrady smluvní ceny ve výši 19 500 000 EUR, J. K. (po předání několika listin včetně zmíněné bankovní záruky opatřené padělanými podpisy) podvodně ujišťoval o platnosti a použitelnosti předané bankovní záruky a za tímto účelem kontaktoval obviněnou I. A. S. s požadavkem zřídit podle skutečných internetových stránek uvedené banky internetové stránky s českou doménou. Na základě popsaného jednání J. K. uhradil obviněnému J. C. nejméně částku 100 000 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání čtyři obvinění, mezi nimi i obvinění J. C. a R. P., jejichž odvolání byla podána proti výrokům o vině i trestu. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, č. j. 6 To 66/2018-5014, mj. z podnětu odvolání obviněného J. C. tak, že rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil ohledně obviněného J. C. ve výroku o vině v bodě III a ve výroku o trestu. Nově rozhodl tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ohledně obviněného J. C. (a rovněž ohledně obviněného J. K.) z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 9 To 84/2015, výrok o vině o pokračujícím trestném činu v bodě 1) a 2), výrok o trestu, jakož i další výroky mající v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Znovu uznal obviněného J. C. (a obviněného J. K.) vinným pokusem pokračujícího zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž z rozsudku ve výše uvedené věci Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2014 byly do výroku o vině převzaty dva dílčí útoky pokusu pokračujícího zločinu podvodu. Také v případech těchto dvou dílčích útoků šlo o podvodné nabízení bankovních záruk zmíněné banky s úmyslem vylákat finanční prostředky [v dílčím útoku pod bodem b) figuroval pouze obviněný J. C.]. Jako třetí dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu bylo zařazeno (bez podstatné změny skutkových zjištění) jednání uvedené pod bodem III výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v této věci (tj. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2018, sp. zn. 2 T 11/2015). Uvedenými třemi útoky způsobil obviněný J. C. celkovou škodu ve výši 300 000 Kč a pokusil se způsobit škodu 3 000 000 Kč.

5. Obviněný J. C. byl za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu, za trestné činy pod bodem II výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a za trestné činy pod body 3), 4), 5), jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 40 T 5/2016, odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci (5,46 g omamné látky kokain). Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 40 T 5/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 10 To 26/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující. Nově bylo rozhodnuto rovněž výrokem o povinnosti k náhradě škody.

6. O odvolání obviněného R. P. rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

7. Obvinění J. C. a R. P. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Obviněný J. C. namítl, že oba soudy porušily základní zásady trestního řízení vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., právo na spravedlivý proces i princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Kromě toho nebyl splněn požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Poukázal na údajný tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je podle dovolatele nepřezkoumatelný a došlo rovněž k porušení zásady totožnosti skutku. Odvolací soud konstatoval, že se měl obviněný dopustit pokračujícího trestného činu, popis skutku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, však není v souladu s podanou obžalobou, přičemž takový postup je nepřípustným zásahem do jeho obhajovacích práv.

9. Pokud jde o jednání popsané v bodě II rozsudku soudu prvního stupně, rozhodnutí soudu o jeho vině je podle dovolatele založeno na jediném přímém důkazu, a to svědecké výpovědi R. N. Nebylo však žádným důkazem prokázáno, že by dovolatel instruoval obviněného K. K. ve věci dopravení obviněného R. E. z XY do XY, ani že by instruoval R. E. ohledně způsobu provedení podvodného výběru finanční hotovosti. Naopak analýzou telekomunikačního provozu bylo vyvráceno, že by se dovolatel a ostatní obvinění v předmětné dny pohybovali v blízkosti bankovní pobočky XY. Dále nebylo prokázáno, jak a od koho měl dovolatel zajistit padělaný občanský průkaz, ani že by jej sám uměl padělat.

10. Ve vztahu k jednání pod bodem III rozsudku nalézacího soudu [body II a) – c) napadeného rozsudku odvolacího soudu] dovolatel uvedl, že s ohledem na provedené dokazování nelze vyloučit, že spolu s obviněným J. K. měli majetkový podíl na G. P. B. L. I. do banky mohli svědci P. F. a M. V. zatajit ze zištných důvodů. Pokud jde o oprávnění dovolatele a obviněného J. K. jednat jménem této banky, je otázkou, jak se dostali k razítku této banky. Nelze vyloučit, že mezi nimi a výše uvedenými svědky došlo k dohodě o zastupování a že za tímto účelem jim bylo razítko dobrovolně poskytnuto. Rovněž nelze vyloučit, že o skutečnosti, že jsou oprávněni zastupovat předmětnou banku, byli subjektivně přesvědčeni v důsledku jejich majetkového podílu. Jednalo se tak o negativní právní omyl, což je podle § 41 písm. h) tr. zákoníku polehčující okolnost.

11. Obviněný J. C. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k jeho osobě napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i „další rozhodnutí obsahově předcházející citovanému rozhodnutí“.

12. Obviněný R. P. uvedl, že jedním z klíčových důkazů, na základě něhož bylo rozhodnuto o jeho vině, byla výpověď svědka R. N. Tento svědek však ještě před konáním veřejného zasedání o odvolání doručil odvolacímu soudu čestné prohlášení, v němž sdělil, že obviněného R. P. nepravdivě označil za pachatele trestného činu. Odvolací soud však tuto skutečnost nereflektoval. Naopak setrval u předchozí výpovědi svědka R. N. a čestné prohlášení označil za ryze účelový krok. Odvolací soud však měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit s pokynem k doplnění dokazování o nový výslech tohoto svědka. Nebyly tak provedeny všechny důkazy potřebné pro zjištění skutečného stavu věci, což mělo za následek tzv. extrémní rozpor mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními. Obviněný dodal, že svědek R. N. měl veškeré informace pouze z doslechu od obviněného J. K., zpětně si domyslel informace, jichž nikdy nebyl autentickým svědkem. Pokud soud uzavřel, že se nepodařilo zjistit, kdo přesně opatřil pro dovolatele potřebné dokumenty v systému ČSOB, a. s., takové závěry nerespektují zásadu in dubio pro reo. Sama skutečnost, že byl s některými obviněnými v telefonickém či osobním kontaktu, jej ještě sama o sobě nemůže usvědčovat z trestné činnosti.

13. Jemu uložený trest odnětí svobody označil dovolatel za nepřiměřeně přísný. Připomněl, že k dokonání trestného činu nedošlo a jeho jednání bylo kvalifikováno jako pomoc. V jeho případě tak byly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a trest měl být vyměřen pod spodní hranicí trestní sazby. Odkázal na zprávu úředníka Probační a mediační služby, kde bylo uvedeno, že v jeho případě není nutné působit na něj přímým výkonem trestu odnětí svobody.

14. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, a dále aby buď přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat (zejména dokazování doplnit o výslech svědka R. N.) a rozhodnout, popřípadě aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k oběma dovoláním konstatoval, že v nich použitá argumentace neodpovídá ani v jednom případě deklarovanému dovolacímu důvodu. S poukazem na stěžejní důkazní aspekty věci a na konkrétní pasáže rozhodnutí soudů obou stupňů odůvodnil, že není namístě závěr o tvrzeném extrémním rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními, respektive použitou právní kvalifikací. Ve vztahu k námitce obviněného R. P. připomněl, že nepřiměřenosti trestu ani neaplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku se nelze dovolávat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů. Nebyl dán ani důvod pro výjimečný zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu ani na základě ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. už proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva.

18. Obvinění J. C. a R. P. ve svých dovoláních nesouhlasili se skutkovými zjištěními soudů a namítli jejich chybný procesní postup. Takové výhrady však deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. To se týká rovněž namítaného porušení zásady in dubio pro reo nebo typicky procesní zásady uvedené v § 2 odst. 5 tr. ř. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy dovozovali nikoli z hmotněprávní argumentace, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

19. Oba dovolatelé rovněž namítli existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž se domáhali toho, aby se dovolací soud zabýval i jejich skutkovými výhradami a znovu přehodnotil skutkový stav věci. Nejvyšší soud však z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy. O takovou situaci se zde však nejedná. Mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem důkazů není žádný, natož extrémní rozpor. Není účelem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu rozebíral, hodnotil a porovnával provedené důkazy a vytvářel vlastní skutková zjištění. Proto odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a jen připomíná základní skutečnosti.

20. Skutková zjištění soudů mají ve vztahu k jednání pod bodem II výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (týkající se obou dovolatelů) odpovídající obsahový podklad nejen ve výpovědi svědka R. N., jak oba dovolatelé tvrdili, nýbrž i v dalších provedených důkazech, s nimiž je výše uvedená svědecká výpověď v souladu a obsah ostatních důkazů dokresluje, a dohromady tak tvoří ucelený obraz o skutkovém stavu. Jde o odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, výsledky rekognice, výpověď svědka J. Z. a další. Pokud jde o jednání pod bodem III výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně [v rámci rozsudku odvolacího soudu jde o dílčí skutek pod bodem II písm. c) výroku o vině], které se týká pouze dovolatele J. C., skutková zjištění stojí především na výpovědích svědků M. V. a P. F., ale i na odposleších a záznamech telekomunikačního provozu a na výsledcích znaleckého zkoumání pravosti podpisů obou výše zmíněných svědků.

21. Ke skutkovým námitkám obviněného J. C. týkajícím se jednání pod bodem II výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je možné uvést, že není pravdou, že by některé skutečnosti uvedené v tzv. skutkové větě nevyplývaly ani z výpovědi svědka R. N. a nebyly tak podloženy žádnými důkazy. Konkrétně skutečnost, že dovolatel instruoval obviněné K. K. a R. E. ohledně dopravy z XY do XY a způsobu provedení výběru finanční hotovosti, vyplývá právě z výpovědi svědka R. N. (viz odstavce 190 a 192 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Není rozhodné, zda se dovolatel pohyboval na místě činu. Kromě toho není pravdou, že se podle analýzy telekomunikačního provozu na místě činu vůbec nepohyboval. Podle informací z lokalizačních buněk se v blízkosti pobočky ČSOB, a. s., v XY v XY vyskytoval právě v inkriminované dny (viz odstavec 193 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jeho tvrzení, že nebylo prokázáno, jak a od koho měl zajistit padělaný občanský průkaz, ani že by jej sám uměl padělat, je nepodstatné, neboť mu nebylo kladeno za vinu, že by občanský průkaz vystavený na jméno P. H. opatřený průkazovou fotografií R. E. sám padělal, ale že padělaný občanský průkaz opatřil. Fakt, že nebylo zjištěno, od koho padělaný občanský průkaz zajistil, jej nemůže vyvinit ze spáchání předmětné trestné činnosti, jak zdůraznily i soudy nižších stupňů.

22. Odmítnout je nutno i námitky obviněného J. C. týkající se jednání pod bodem III výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně [tj. dílčí skutek pod bodem II písm. c) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně], že jim bylo razítko dobrovolně poskytnuto a že měli důvod se domnívat, že jsou oprávnění zastupovat G. P. B. L. v právních vztazích (především ve věcech poskytování bankovních záruk). Dovolatel při této argumentaci pominul prakticky všechny provedené důkazy (především výpovědi svědků P. F. a M. V., svědka J. Z., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a výsledky znaleckého zkoumání podpisů výše uvedených svědků) a vyšel ze zcela odlišného skutkového stavu. Výsledky dokazování vypovídají nejen o tom, že obvinění neměli žádnou majetkovou účast ve zmiňované bance a že mezi nimi (ani společností C&K I., v níž byli jednateli) a G. P. B. L. nebyla uzavřena žádná dohoda o zastupování, ale rovněž o skutečnosti, že veškeré podpisy svědků M. V. a P. F. na obchodních listinách byly zfalšovány. Pokud by obvinění byli přesvědčeni o oprávněnosti zastupovat G. P. B. L. a poskytovat jejím jménem bankovní záruky, nepoužívali by listiny se zfalšovanými podpisy. Nelze pominout ani skutečnost, že obvinění J. C. i J. K. byli fakticky za totožné jednání už odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014, přičemž toto jednání tvoří další dva dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu. V podrobnostech lze odkázat na odst. 24 odůvodnění napadeného rozsudku, který se uvedenými námitkami již zabýval.

23. K námitce obviněného J. C., že popis skutku tak, jak je obsažen ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, porušuje zásadu totožnosti skutku, což mělo mít negativní vliv na jeho obhajovací práva, je možné uvést, že tuto námitku blíže nerozvedl a ani neuvedl, v čem konkrétně má ono porušení totožnosti skutku spočívat. Vzhledem k vágnosti této námitky Nejvyšší soud pouze v obecné rovině připomíná, že od vlastního skutku je nutno odlišovat jeho popis jako obligatorní náležitost příslušného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Popis skutku musí obsahovat slovní vyjádření těch skutkových okolností, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného činu. Soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem v obžalobě. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku musí zjištěný skutek popsat tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci. Se zřetelem k výše uvedenému nelze souhlasit s obviněným, že by ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II písm. c) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nebyla ve vztahu k obžalobě zachována totožnost skutku (tím spíše, že popis skutku v rozsudku odvolacího soudu se ve srovnání se zněním skutku obsaženým v obžalobě prakticky nezměnil). Byť dovolatel výslovně nenamítl nesprávný postup při uložení společného trestu odvolacím soudem, Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že pokud Vrchní soud v Praze rozhodl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku rovněž o dílčích skutcích uvedených pod bodem II písm. a) a b) a přejal je do svého výroku o vině (shledal zde naplnění všech znaků pokračování v trestném činu, jak je definuje ustanovení § 116 tr. zákoníku) a za pokračující trestný čin uložil společný trest, nevybočil nijak z mezí zákonné úpravy ukládání společného trestu. Konečně lze dodat, že dovolacímu soudu není zřejmé, jak měla být takovým postupem dotčena obhajovací práva obviněného, který to v dovolání ani nijak konkrétně nenaznačil.

24. Co se týče první dovolací námitky obviněného R. P., jde fakticky o nesouhlas s hodnocením důkazů (čestného prohlášení svědka R. N. i jeho předchozí svědecké výpovědi) a s procesním postupem odvolacího soudu. Taková výhrada však není podřaditelná pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Vrchní soud v Praze v odstavcích 17, 18 a 20 odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil, proč považoval dodatečné čestné prohlášení svědka R. N. za účelové i z jakého důvodu zamítl návrh na provedení důkazu opětovným výslechem tohoto svědka. V odstavci 23 odůvodnění rozsudku vyložil, které další důkazy podporují pravdivost výpovědi svědka a vylučují, že by si jím tvrzené skutečnosti vymyslel. Dovolatel R. P. byl z předmětné trestné činnosti usvědčen nejen výpovědí svědka R. N., ale i provedenou rekognicí, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a dalšími důkazy. Podobně jako v případě dovolatele J. C. je irelevantní, že se dosud nepodařilo zjistit všechny okolnosti činu, zde konkrétně od koho získal obviněný potřebné dokumenty ze systému ČSOB, a. s., byť soud prvního stupně vyložil podezření ohledně některých osob pracujících v této bance (k tomu blíže odstavec 197 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že se tuto osobu nepodařilo určit s jistotou, nemá žádný vliv na trestní odpovědnost dovolatele.

25. Shrnuto, skutková zjištění soudů, která byla podkladem výroku o vině obviněných, logicky vyplývají z provedených důkazů. Nalézací soud se pečlivě zabýval hodnocením důkazů a dospěl k odůvodněným skutkovým závěrům. Odvolací soud se s jeho závěry v zásadě ztotožnil a argumentaci doplnil. Žádný ze soudů se nedopustil při hodnocení důkazů a ve skutkových závěrech jakékoli libovůle. Oba soudy svá rozhodnutí precizně odůvodnily. Obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno.

26. Ani námitce obviněného R. P. vztahující se k výši jemu uloženého trestu odnětí svobody nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. V judikatuře Nejvyššího soudu už byla vyřešena otázka, že námitka nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, jejíž součástí je v některých případech i snaha obviněného domoci se snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku (tam, kde jde o fakultativní snížení trestu), není podřaditelná pod žádný dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř. (viz zejména rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. nebo například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020).

27. Zároveň je nutno připomenout, že Ústavní soud i Nejvyšší soud opakovaně připustily nutnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu však v daném případě nedošlo. Obviněný svůj požadavek postavil v podstatě jen na skutečnosti, že byl uznán vinným pouze účastenstvím ve formě pomoci k pokusu trestného činu a v obecné rovině zkonstatoval splnění všech tří zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož aplikace se domáhal, aniž by to podpořil nějakou konkrétní argumentací, kromě odkazu na jednu zprávu úředníka probační a mediační služby. V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti případu ani poměry obviněného, aby to odůvodňovalo snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Zákonodárce na pokus trestného činu ani na účastenství nestanoví nějakou sníženou trestní sazbu, neboť si je nepochybně vědom toho, že v řadě konkrétních případů může být účastenství závažnější než trestný čin „hlavního“ pachatele, a že samotný fakt, že trestný čin nebyl dokonán, nemusí nijak významně ovlivnit jeho společenskou škodlivost.

28. Za důvod mimořádného snížení trestu nelze považovat ani skutečnost, že se partnerce obviněného – jak uvedl v podnětu k odkladu výkonu trestu – přibližně jeden rok po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu narodilo dítě a oba potřebují příjem obviněného pro svou výživu. Rodičovství pachatele nemůže být důvodem k vyhnutí se trestněprávním následkům spáchání trestného činu. Ani povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte nemůže být bezbřehá a nevylučuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči. Podrobně se těmito otázkami zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, a mimo jiné konstatoval, že pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. A je zřejmé – dodává Nejvyšší soud – že samotná povinnost dítě vyživovat a vychovávat není takovou specifickou okolností, nýbrž pravidlem.

29. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných J. C. a R. P. odmítl jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

30. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 21. 10. 2019 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných řádně předložena až dne 29. 9. 2020. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 11. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru