Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1069/2020Usnesení NS ze dne 20.10.2020

HeslaNutná obrana
Pokus trestného činu
Úmysl nepřímý
Vražda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1069.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 21 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 29 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 15 odst. 1 písm. b) předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1069/2020-526

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 10. 2020 o dovolání obviněné R. T., roz. XY, nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 8 To 36/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 75/2019 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. T. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2020, č. j. 2 T 75/2019-460, byla obviněná R. T. uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci – kuchyňského nože. Dále jí bylo uloženo nahradit škodu 222 477 Kč Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky.

Pokusu uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že dne 12. 6. 2019 kolem 18:00 hodin v domě v XY v obci XY po předchozím slovním a fyzickém střetu s poškozeným J. T., při němž byla jmenovaným udeřena malou silou rukou do obličeje, ho úmyslně a velkou silou bodla v její blízkosti odloženým kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 19,5 cm do břicha v okolí pupku, čímž mu způsobila bodné poranění vpravo od pupku pronikající do dutiny břišní v hloubce nejméně 15 cm, a sice zranění tlustého střeva a žaludku vyžadující okamžitý operační zákrok a hospitalizaci do 15. 7. 2019, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci, na níž se obviněná nijak nepodílela, neboť místo činu po útoku opustila.

K odvolání obviněné (kterým napadla rozsudek v celém rozsahu) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 8 To 36/2020-486, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněné za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná dovolání, kterým je napadla v celém rozsahu a které opřela o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle obviněné nešlo o trestný čin, neboť jednala za podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Nesouhlasila se závěrem soudů, že neodvracela žádný hrozící nebo trvající útok. Zde mohly soudy vycházet pouze z její výpovědi. Pominuly přitom její sdělení, že ve chvíli, kdy ležela na zemi, ji poškozený napadal verbálně, měla tudíž důvodnou obavu z pokračování fyzického útoku. Pokud soudy poukázaly na záznam hovoru poškozeného na tísňovou linku s tím, že se o žádném předchozím napadení obviněné nezmínil, nebo že obviněná nutnou obranu nezmiňovala při komunikaci se svědkem P. H. a po svém zadržení, nese jejich hodnocení znaky libovůle. Obviněná zdůraznila, že se poškozený nacházel v její těsné blízkosti a měl značnou fyzickou převahu. Ve společném obydlí nebyl přítomen nikdo další. S odkazem na judikaturu zdůraznila, že použití zbraně proti útočníkovi, který není ozbrojen, samo o sobě nutnou obranu nevylučuje, neboť nutná obrana musí být způsobilá útok odvrátit.

Odvolací soud se podle obviněné dopustil závažné procesní vady zakládající neústavnost rozhodnutí tím, že nově rozhodl o výroku o trestu za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, aniž by ve veřejném zasedání prováděl jakékoli důkazy.

Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně podle obviněné neodpovídá provedenému dokazování, je mezi nimi extrémní rozpor. Soud prvního stupně bagatelizoval násilné jednání poškozeného a zcela tak opomenul výpověď obviněné, která byla mimo poškozeného jedinou přímou účastnicí události, přičemž poškozený odmítl vypovídat. Hodnocení tohoto postoje poškozeného ze strany soudu prvního stupně představuje deformaci důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Totéž se týká hodnocení jejího jednání bezprostředně po události.

Nedostatečně soudy vyhodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. Petrem Navrátilem ohledně opilosti obviněné. Soudy zcela rezignovaly na zjištění jejího duševního stavu v době útoku a možnosti stavu silného rozrušení naplňujícího znak omluvitelného hnutí mysli trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Existenci takového silného rozrušení může konstatovat pouze znalec psychiatr, nalézací soud však tuto otázku hodnotil sám. Závěr o spáchání skutku ve zlobném afektu umocněném předchozím požitím alkoholu učinil bez adekvátního znaleckého podkladu. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že poškozený byl agresorem a opakovaně obviněnou fyzicky i verbálně napadal. Svědčí o tom i vyjádření jeho dcer, že v minulosti napadal starší z nich a jejich matku.

Prokázán nade vší pochybnost nebyl úmysl obviněné poškozeného usmrtit. Závěr o nepřímém úmyslu je nesprávný a soudy jej učinily pouze s ohledem na charakter použitého nástroje a místo na těle, které bylo cílem útoku, bez náležitého odborného zjištění duševního stavu obviněné v době útoku. Pro nepřímý úmysl je třeba prokázat také to, že pachatel alespoň věděl o možnosti způsobení následku.

Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl o zproštění obžaloby nebo věc vrátil soudu prvního nebo druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním. Soudu prvního stupně by mohlo být vytknuto snad jen poněkud spekulativní vyhodnocení odepření výpovědi poškozeného J. T., všechny další úvahy a závěry soudů jsou však již zcela logické, přesvědčivé a pečlivě odůvodněné. Soudy žádné důkazy neopomenuly ani nedeformovaly a posuzovaly je ve vzájemných souvislostech. Skutková zjištění soudů jsou správná, stejně jako právní posouzení. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, nelze uvažovat o beztrestnosti obviněné podle § 29 tr. zákoníku.

Rovněž výhradu obviněné, že její jednání mělo být kvalifikováno podle § 146a tr. zákoníku, označila státní zástupkyně za zjevně neopodstatněnou. Zásadní význam zde má zjištění, že útoku na poškozeného předcházelo jednání, které nijak nevybočovalo z rámce obvyklých oboustranných fyzických potyček mezi oběma manžely, tedy jednak nebylo zjištěno jednání, které by mohlo u obviněné vyvolat úlek, strach, zmatek nebo jinou podobnou pohnutku, jednak bylo jednání obviněné zjevně vyvoláno jejími osobními dispozicemi k explozivnímu jednání ve stavu prosté opilosti, a nikoli emocemi, které by do určité míry její jednání ospravedlňovaly. Státní zástupkyně se ztotožnila s odůvodněním rozsudku, kde se soud prvního stupně k těmto otázkám vyjadřoval, byť ve vztahu ke znakům trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku. Poukázala mimo jiné na rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr. K subjektivní stránce činu odkázala na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

Obviněná v dovolání mimo jiné vyjádřila nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil) a předestřela vlastní skutkovou verzi. V této části jde o námitky nepodřaditelné pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř. Je třeba připomenout, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). O takovou situaci se však zde nejedná. Žádný případ extrémního rozporu skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil, s provedeným dokazováním Nejvyšší soud nezjistil. Odůvodnění skutkových závěrů soudem prvního stupně je logické a přesvědčivé a skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech.

Rovněž námitka obviněné, že jednala v nutné obraně podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, je založena na její skutkové verzi, takže dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ji lze podřadit pouze s určitou dávkou tolerance. Obviněná uvedla, že zatímco ležela na zemi, útočil na ni poškozený verbálně. Zde se však její verze události rozchází se závěry soudů, které vůbec neuvěřily jejímu tvrzení, že ji poškozený srazil úderem pěstí do žeber k zemi, neboť tomu neodpovídají žádné stopy na jejím těle (na rozdíl od úderu do obličeje). Podle závěrů soudů útok poškozeného v daném okamžiku již nepokračoval. Především ale obviněná s ohledem na svou předchozí zkušenost s jednáním obviněného neměla důvod se domnívat, že by se jeho útok jakkoli vymykal z řady předchozích potyček a že by bylo vážně ohroženo její zdraví či dokonce život. Soudy důvodně dospěly k závěru, že se z její strany o obranu vůbec nejednalo, ale poškozeného de facto napadla ve zlobném afektu. Jestliže dříve podobné jednání ze strany poškozeného akceptovala či dokonce sama jednala vůči němu podobným způsobem, podílela se tím na vytvoření určitého rámce toho, co bylo v rámci jejich vztahu považováno za normální. V tomto kontextu, pokud by se i náhle rozhodla, že další útoky na svou osobu již akceptovat nebude, respektive nebude pokračovat ve vzájemných potyčkách v zažitém rámci, její jednání bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku ve smyslu § 29 odst. 2 tr. ř., a to i přesto, že poškozený měl fyzickou převahu a za jiných okolností (např. přepadení cizím člověkem v určité situaci) by taková obrana mohla být přiměřená a nutná k odvrácení útoku. V podrobnostech lze odkázat na logické závěry soudů ohledně vyloučení možnosti posoudit jednání obviněné jako nutnou obranu.

Také námitku ohledně zavinění lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak i tato námitka je zjevně neopodstatněná. Soudy učinily správný a odůvodněný závěr o nepřímém úmyslu obviněné usmrtit poškozeného. Z použité zbraně, místa na těle poškozeného, na něž obviněná útočila, a z bodného kanálu (tedy síly a směru bodnutí) nelze než dovodit jak vědomost obviněné, že útokem může způsobit poškozenému smrt, tak i její srozumění s takovým následkem. K dokreslení může sloužit také chování obviněné po činu, kdy poškozenému neposkytla žádnou pomoc a odešla. Právní závěr o zavinění nelze nahradit znaleckým zkoumáním (jak požadovala obviněná).

Další námitkou je požadavek aplikace § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Zde obviněná především zcela opomíjí závěr soudů, že její úmysl směřoval k usmrcení poškozeného. S její výhradou spáchání skutku v omluvitelném hnutí mysli se dostatečně vypořádal již soud prvního stupně v odst. 48 odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k možné kvalifikaci skutku jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku. Silné rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (např. strach o život či z jiné vážné újmy na zdraví), jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně vyloučil na základě předchozích zkušeností obviněné se vzájemným napadáním. Také možnost jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného nepřicházela v úvahu právě vzhledem k charakteru jeho útoku v rámci běžných potyček, které mezi ním a obviněnou probíhaly.

Uplatněným dovolacím důvodům nelze podřadit námitku „závažné procesní vady“, která měla spočívat v tom, že odvolací soud při rozhodování o trestu aplikoval § 58 odst. 5 tr. zákoníku, aniž by provedl dokazování ve veřejném zasedání. Kromě toho, že tato námitka směřuje v neprospěch obviněné, učinil odvolací soud rozhodnutí na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, tudíž vlastní dokazování provádět nemusel.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná uplatnila v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněné R. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 10. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru