Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1068/2020Usnesení NS ze dne 04.11.2020

HeslaDovolací důvody
Krádež
Návod
Poškození cizí věci
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1068.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 205 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku

§ 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1068/2020-525

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2020 o dovolání obviněného R. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 13 To 29/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 141/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6. 12. 2019, č. j. 1 T 141/2018-444, byl obviněný R. B. shledán vinným návodem podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jednak k pokusu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a jednak k přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl shledán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 150 T 29/2018, byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 rok a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to (zjednodušeně řečeno) elektronické řídící jednotky k překonání imobilizéru a USB kabelu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti a podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené J. K. na náhradu škody.

2. Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že v době od 18:00 hod. dne 28. 5. 2018 do 00:15 hod. dne 29. 5. 2018 cestoval osobním vozidlem zn. Škoda Octavia, r. z. XY, majitelky I. B. společně se spoluobviněným V. F. z XY do XY, kde spoluobviněného V. F. požádal, aby pro něho odcizil jiné vozidlo Škoda Octavia s odůvodněním, že potřebuje náhradní díly na svoje vozidlo a za tím účelem mu předal multifunkční nástroj a zbroušený klíč s očkem, po zaparkování v XY společně začali procházet mezi domy na ulici XY a na parkovišti hledali vozidlo vhodné k odcizení, když se spoluobviněný rozhodl k odcizení vozidla Škoda Octavia, r. z. XY, šedé barvy, majitelky J. K., zaparkovaného před domem č. XY na ul. XY v XY, tak za pomoci zbroušeného plochého klíče a multifunkčního nástroje dveře otevřel, vnikl do vozidla, kde se za použití téhož nástroje pokusil vozidlo nastartovat zasunutím do spínací skříňky vozidla za účelem jeho následného odcizení, což se mu nepodařilo, a posléze byl na místě samém zadržen hlídkou Městské policie Litomyšl, obviněný z místa odešel a posléze byl zadržen v zaparkovaném vozidle zn. Škoda Octavia, r. z. XY, přičemž na vozidle zn. Škoda Octavia, r. z. XY, majitelky J. K., jehož hodnota činila 135 000 Kč, způsobil spoluobviněný poškozením zámku vozidla a spínací skříňky škodu ve výši nejméně 8 000 Kč.

3. Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 9. 6. 2020, č. j. 13 To 29/2020-484, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že ve věci bylo Nejvyšším soudem již jednou rozhodnuto, přičemž předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena pro extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a také proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V novém rozhodnutí soudu prvního stupně však obviněný spatřuje taktéž rozpor mezi provedenými důkazy a z toho učiněnými skutkovými zjištěními, neboť z výpovědi spoluobviněného V. F. nijak nevyplynulo, že by jej obviněný o odcizení vozidla požádal, resp. spoluobviněný nebyl schopen žádost blíže popsat. Jeho návod vůči spoluobviněnému nijak neplyne ani z výpovědi svědka V. K., jenž pouze viděl dva muže pohybovat se v noci okolo zaparkovaných vozidel a poté jednoho odejít do tmy. Nebyly tak zjištěny žádné rozhodné skutečnosti pro posouzení, zda by bylo možné blíže nespecifikované naznačení považovat za návod ke spáchání trestného činu. K objasnění možného návodu nebylo vedeno dokazování, neboť v době výpovědi spoluobviněného nebyl viněn z návodu k trestnému činu. Dále bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i zásada in dubio pro reo, jelikož soud prvního stupně vycházel především z výpovědi spoluobviněného V. F. učiněné v přípravném řízení (jak je zřejmé zejména z odkazu na tvrzení spoluobviněného, podle kterého měl po odcizení vozidla jet k obviněnému), která však nikdy nebyla v hlavním líčení přečtena v souladu s § 207 odst. 2 tr. ř., tedy nebyla provedena jako důkaz, jenž by mohl být podkladem pro výrok o vině. Výpověď spoluobviněného byla navíc jediným usvědčujícím důkazem, za situace, kdy spoluobviněný byl v době podání své výpovědi taktéž v postavení obviněného a měl proto zájem na výsledku trestního řízení. Soudy však jeho výpověď shledaly zcela věrohodnou bez podrobnějšího zdůvodnění, což nekoresponduje s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle něhož je třeba v situaci tvrzení proti tvrzení klást na soud zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. K porušení práva na spravedlivý proces došlo také neprovedením důkazů navržených obhajobou včetně opakovaného výslechu spoluobviněného, všechny tyto návrhy byly bez řádného odůvodnění zamítnuty. Dalšími důkazy by bylo prokázáno, že vozidlo matky obviněného žádné náhradní díly nepotřebovalo. Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces obviněný namítl i nepřiměřenost uloženého trestu, neboť při ukládání trestu nebyly zohledněny další tresty, které doposud nevykonal, přičemž tyto tresty byly ve výměře přibližně 2 roky a 10 měsíců, a to za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a přečin nebezpečného vyhrožování. Za uvedenou a nyní projednávanou trestnou činnost má tedy vykonat trest o výměře přibližně 4 roky a 7 měsíců, což je s ohledem na povahu trestné činnosti a účel trestu zcela neadekvátní. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019. sp. zn. II. ÚS 4022/18. Nebyly akceptovány a odůvodněny ani návrhy na doplnění dokazování stran věcí, které byly předmětem trestu propadnutí věci.

5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a Okresnímu soudu ve Svitavách přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že obviněný opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil před soudy obou stupňů, přičemž obsah dovolání je shodný s textem odvolání. Soudy se při novém rozhodování ve věci držely právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem, tedy že jednání obviněného mohlo naplňovat znaky návodu k trestným činům krádeže a poškození cizí věci, a neměly tak žádný důvod pochybovat o úplnosti svého dokazování. Spoluobviněný V. F. vypovídal již v hlavním líčení před vynesením prvního rozsudku okresního soudu, přičemž k tomuto hlavnímu líčení se nedostavil obviněný ani jeho obhájkyně, ačkoliv o něm byli řádně vyrozuměni, resp. obviněný k němu předvolán. Návrh na opětovný výslech spoluobviněného lze tak považovat za obstrukční a za důkazní situace potvrzené Nejvyšším soudem také za nadbytečný. Navíc soud prvního stupně tohoto svědka oslovil, avšak ten s předstihem sdělil, že využije svého práva a odepře výpověď pro nebezpečí trestního stíhání, jeho předvoláním by docházelo pouze k průtahům v trestním řízení. Zamítnutí zmíněného důkazního návrhu bylo také adekvátně odůvodněno. Vypovídací potencí by rovněž nedisponoval důkaz zaměřený na otázku, zda by ojeté vozidlo matky obviněného vyžadovalo ke svému provozu náhradní díly, neboť u starších automobilů lze s mimořádně malou přesností odhadovat, zda a jaký díl budou ke svému provozu potřebovat, tuto skutečnost by nemohl posoudit ani znalec. K části dovolání, v níž obviněný namítal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce uvedl, že zde pouze předkládal alternativní skutková zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah soudu prvního či druhého stupně, resp. i Nejvyššího soudu, jsou zcela svévolné a nesmyslné. V souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu lze v daném ohledu korigovat pouze nejextrémnější excesy. Celkový obsah uvedených námitek obviněného tak směřuje spíše k porušení zásady in dubio pro reo, která je však zásadou procesní, nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009), pokud její nerespektování nenabylo závažnosti porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Pokud obviněný namítl nepřiměřenost uloženého trestu, za odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, vyložil jej nesprávně. Ústavní soud zde sice označil kumulaci výkonů trestů za problematickou praxi, avšak výslovně uvedl, že řešením může být výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti podle § 86 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv, že by tímto řešením mohlo být zohlednění dříve uložených trestů při ukládání dalšího trestu v dalším řízení. Problematické kumulaci má zabránit soud, který rozhoduje o výkonu již uloženého podmíněného trestu z řízení o věci předchozí, nikoliv soud, který ve věci pozdější nově rozhoduje o uložení dalšího trestu. Obviněný pak správně uvedl, že od 1. 10. 2020 se obdobné ustanovení vrací formou § 39 odst. 4 tr. zákoníku, avšak v době rozhodování soudů o trestu obviněného toto ustanovení neplatilo. Navíc má zabránit uložení trestu, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele. Otázka přiměřenosti trestu však žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, k jejímu posouzení by mohlo dojít, pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, což obviněný nenamítl, ani se jeho argumentace tomuto neblížila.

7. Státní zástupce navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož využil a sdělil, že pokud jde o jeho neakceptované důkazní návrhy, nebyly zamítnuty pro nemožnost přispět k objasnění věci či že by neměly žádnou vypovídací hodnotu, ale pro nadbytečnost, která však nebyla dána. Obecný poukaz na nadbytečnost tak nebyl v daném případě adekvátním odůvodněním. Rovněž zopakoval, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i tím, že rozhodnutí o jeho vině vycházelo především z důkazu, jenž nebyl v řízení před soudem proveden.

9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. zde s ohledem na procesní situaci podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], uplatněný obviněným, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.

11. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

12. V podaném mimořádném opravném prostředku, pokud jej směřoval proti výroku o vině, ovšem obviněný sice ve svém důsledku zpochybnil i právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, nicméně primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy především směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.

13. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

14. Obviněný svými námitkami mířil zejména do skupiny třetí, tedy namítal rozpor mezi provedenými důkazy a z toho učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž podle jeho argumentace z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, že by spoluobviněného V. F. jakkoli naváděl ke krádeži vozidla, resp. náhradních dílů z něj. S tímto tvrzením obviněného se však nelze ztotožnit.

15. Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud již ve věci rozhodoval dříve, a to usnesením ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1092/2019, jímž zrušil rovněž dříve vydaná rozhodnutí nižších soudů, a to rozsudek Okresního sodu ve Svitavách ze dne 9. 11. 2018, č. j. 1 T 141/2018-240, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 5. 2019, č. j. 13 To 139/2019-340. Shledal totiž existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z toho učiněnými skutkovými zjištěními, nicméně pouze ve vztahu ke skutkovému zjištění, podle kterého měl obviněný na místě činu hlídat a zajišťovat návazné činnosti, což z provedeného dokazování nijak nevyplynulo. Následně proto, s ohledem na zmíněný rozpor, nemohl obstát ani navazující hmotněprávní závěr soudů obou stupňů (vyslovený ve zmíněných dřívějších rozhodnutích) o spolupachatelství, tedy závěr o naplnění znaků skutkových podstat pokusu trestného činu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku společným jednáním a se společným úmyslem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku obviněným a spoluobviněným V. F. Nejvyšší soud doplnil, že i kdyby bylo skutečně dalším dokazováním prokázáno, že obviněný na místě činu hlídal, nemohlo by se jednat o spolupachatelství, ale nejvýše o účastenství. Rovněž zmínil možnost kvalifikace jednání daného charakteru jako návodu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což je právní posouzení, které soudy obou stupňů po vrácení věci k novému řízení také dovodily.

16. Svá skutková zjištění, podkládající zmíněný hmotněprávní závěr, opřely především o výpověď spoluobviněného V. F., učiněnou v rámci hlavního líčení dne 9. 11. 2018, kterého se obviněný ani jeho obhájkyně neúčastnili, ačkoliv jim to bylo řádně umožněno (viz protokol na č. l. 236 a násl. trestního spisu). V této výpovědi uvedl, že obviněný se mu zmínil, že by potřeboval náhradní díly pro své rozbité auto a naznačil mu, aby nějaké ukradl. Proto jeli na místo činu, kde se díval na vozidla a poté do jednoho z nich za pomoci zabroušeného klíče, který mu předal obviněný, vnikl. Lze doplnit, že ve své podstatě shodně (byť podrobněji) vypovídal spoluobviněný již dne 29. 5. 2018 v přípravném řízení (č. l. 36 a násl. trestního spisu), tudíž nebylo důvodu tuto výpověď číst ve smyslu § 207 odst. 2 tr. ř. (což také soud prvního stupně neučinil), a také ji ani nebylo namístě uvádět v odůvodnění rozsudku, popřípadě ji dále v řízení zohlednit. Pro rozhodnutí o obžalobě podané na obviněného je nicméně podstatné, že ze zmíněné výpovědi spoluobviněného učiněné v hlavním líčení dostatečně vyplývají rozhodné momenty pro následně dovozené kvalifikace. Výjimkou je informace, na kterou poukázal obviněný v dovolání a podle níž měl spoluobviněný V. F. dojet s ukradeným vozidlem k vozidlu, kde čekal obviněný. Tato informace totiž plynula pouze z výpovědi učiněné V. F. v přípravném řízení, neprovedené v souladu s trestním řádem, nicméně se jedná o marginální část skutkových zjištění, týkající se navíc možného postupu po spáchání jak návodu, tak i hlavního trestného činu hlavním pachatelem. I bez zmíněného zjištění je proto nesporně nutné učinit závěr, že z výpovědi V. F. v hlavním líčení (společně s dalšími důkazy, které s touto jeho výpovědí korespondovaly, viz dále), vyplynulo, že se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

17. Rovněž pak byla nižšími soudy zohledněna výpověď svědka V. K., jenž pozoroval jednání obviněného a spoluobviněného V. F. z okna, a který sdělil, že spatřil dva muže, kteří se pohybovali kolem vozidel a prohlíželi je, potom jeden z nich začal do vybraného vozidla vnikat a druhý odešel do tmy. Dále Nejvyšší soud doplňuje, že po příjezdu Městské policie Litomyšl a Policie České republiky byl spoluobviněný V. F. zadržen při vloupání v odcizovaném vozidle a obviněný nedaleko ve vozidle, kterým spolu s V. F. na místo přijeli. Tomuto ostatně odpovídala i trasa, po které vyhledal služební pes pachovou stopu obviněného.

18. Lze doplnit, že ve věci tak nenastal tzv. stav tvrzení proti tvrzení (navíc ani ten by dovození viny obviněného nevylučoval), a současně že zmíněné důkazy byly řádně provedeny v hlavním líčení a bylo proto možné je užít jako podklad pro skutková zjištění.

19. Stran dostatečnosti skutkových závěrů potom bylo zcela bezpředmětné, zda bylo třeba k automobilu obviněného (resp. jeho matky) pořídit nějaké náhradní díly či nikoliv, nebo zda takto trestným činem pořízené věci mohly být určeny pro jiné vozidlo nebo na prodej (V. F. ve své výpovědi pouze uvedl, že mu obviněný sdělil, že má rozbité auto). Rozhodné bylo, že obviněný inicioval ve V. F. rozhodnutí, resp. jeho další postup v tom smyslu, jak bylo uvedeno ve výroku o vině, nikoliv na co případně získané díly chtěl konkrétně použít. Související důkazní návrh obviněného na posuzování stavu jeho vozidla (jeho matky) byl tedy důvodně zamítnut jako nadbytečný, neboť nedisponuje žádnou vypovídací potencí. Současně došlo i k odůvodnění tohoto zamítnutí, a to jednak ústně v rámci hlavního líčení dne 6. 12. 2019 (viz protokol z hlavního líčení na č. l 441), přičemž toto odůvodnění zahrnul soud prvního stupně i do písemného odůvodnění svého rozsudku (viz bod 13.). K porušení práva na spravedlivý proces opomenutím či neprovedením předmětného důkazu nemohlo v žádném případě dojít.

20. Stejně tak k porušení práva obviněného na spravedlivý proces nemohlo dojít ani neprovedením opakovaného výslechu spoluobviněného V. F., který obviněný navrhoval, neboť s ním se soud prvního stupně taktéž řádně vypořádal, tedy návrh na jeho provedení zamítnul, k čemuž došlo v rámci hlavního líčení dne 6. 12. 2019 (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 441), a to procesním usnesením, stejně tak bylo potřebné odůvodnění zahrnuto i v rámci písemného odůvodnění rozsudku (viz bod 13. a 14.). Lze současně plně souhlasit s názorem, že výslech spoluobviněného byl nadbytečný, neboť se tak stalo již v prvním hlavním líčení, kde se vyjádřil ke všem okolnostem projednávané věci. Nelze ani přehlédnout, že po hlavním líčení dne 6. 12. 2019, v němž obhajoba navrhovala jeho výslech, spoluobviněný V. F. sdělil, že v případě předvolání využije svého práva a odmítne vypovídat (viz č. l. 449 trestního spisu).

21. Vzhledem k tomu, že obviněný namítl také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že taková námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

22. Nejvyšší soud proto uzavírá, že veškeré řádně provedené důkazy byly dostatečně pečlivě hodnoceny a není zde v konečném důsledku mezi těmito důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry žádný, natož extrémní rozpor.

23. V obecném smyslu je namístě také doplnit, že na existenci extrémního nesouladu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

24. S jistou mírou tolerance, neboť podstatou námitek obviněného bylo zejména zpochybnění procesu zjišťování průběhu skutkového děje, lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit jeho tvrzení o nedostatečnosti dovozených skutkových závěrů ve vztahu k užitému právní posouzení.

25. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že návodcem je ten, kdo v jiném úmyslně vzbudí rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu. Trestný čin musí být v návodu konkretizován alespoň jeho hlavními rysy. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, proto mohou být jakékoli (např. rozkaz, přemlouvání, poučení či jiná forma vyvolání rozhodnutí). Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům (čin musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech). Nezáleží přitom na tom, zda působení návodce bylo více nebo méně intenzivní; rozhodné je toliko, že čin by nebyl spáchán a trestný výsledek by nebyl nastal, kdyby návodce nepůsobil na vůli přímého pachatele a že je tedy v tomto smyslu mezi výsledkem a činností návodce souvislost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 347 a 348).

26. Nebylo proto třeba, aby obviněný na spoluobviněného V. F. výrazněji či konkrétněji naléhal, že má ukrást auto pro získání přesně specifikovaných náhradních dílů (ač již tvrzení jejich potřeby bylo pravdivé či nikoli), nepochybně postačovalo, pokud mu to obviněný naznačil, s čímž spoluobviněný, zjevně s ohledem na kamarádský vztah k obviněnému, souhlasil a učinil tak, popřípadě se o to alespoň pokusil. K tomu je namístě i doplnit, že obviněný zjevně mínil svoji výzvu zcela vážně, a proto se také následně účastnil v noční hodinu na parkovišti výběru vhodného vozidla (neboť patrně neexistuje jiný logický důvod, proč by obviněný spolu s V. F. obcházeli v noci zaparkovaná auta, když svůj automobil měli zaparkován jinde a byli na cestě na odlišné místo) a disponoval nástroji ke krádežím aut, které spoluobviněnému předal. Nelze také přehlédnout, že spoluobviněný je osobou opakovaně trestanou pro majetkové delikty a současně kamarádem obviněného, tudíž byl i vhodnou osobou k přijetí zmíněné výzvy či žádosti, a rovněž že obviněný nedaleko místa činu vyčkával. Nejvyšší soud proto plně akceptuje závěr, že rozhodnutí spáchat trestné činy krádeže a poškození cizí věci vzbudil ve V. F. právě obviněný. Své jednání přitom obviněný zjevně realizoval cíleně s vědomím, že jeho následkem má být, v konečném důsledku, odcizení automobilu za současného způsobení škody na něm, byť do následného páchání deliktu se již nijak nezapojoval a po vytipování vhodného vozidla odešel, aniž by jakkoli odstraňoval nebezpečí, které chráněným zájmům vzniklo.

27. Právní posouzení zjištěného skutkového děje jako návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jednak k pokusu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a jednak k přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil obviněný vůči spoluobviněnému jako pachateli hlavního trestného činu, tak bylo učiněno správně, proto nemohlo dojít k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. K námitce ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze úspěšně uplatnit pouze s odkazem dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Samotná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem a zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se zde nejedná, neboť obviněnému byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím, účinným k době, kdy byla rozhodnutí učiněna, a soudy své závěry i v tomto směru důkladně odůvodnily (viz bod 18. a 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 18. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Navíc tresty uložené obviněnému v žádném případě nelze s ohledem na jeho opakovanou recidivu považovat za nepřiměřené. Zcela ve stručnosti Nejvyšší soud doplňuje, že co se týká důkazního návrhu k prokázání vlastnictví věcí, na které dopadal trest propadnutí věci, dostatečně se k němu vyjádřil v rámci bodu 19. odůvodnění svého usnesení odvolací soud.

29. K nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019. sp. zn. II. ÚS 4022/18, lze ve shodě s vyjádřením státního zástupce, který se mu věnoval velmi podrobně, v krátkosti uvést, že se týkal nikoli shodné problematiky a není možné jej na věc obviněného plně aplikovat (nebylo rozhodováno o tom, zda obviněný vykoná dříve uložený trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu).

30. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného v části neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v § 265b tr. ř., v části ji nebylo možné akceptovat. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 11. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru