Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1063/2017Usnesení NS ze dne 26.10.2017

HeslaDovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1063.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1063/2017-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. října 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného S. Ú., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 To 129/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 9/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 1 T 9/2017, byl obviněný S. Ú. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 let.

Obviněný se přečinů dopustil tím, že „dne 16. července 2016 řídil v B., v silně podnapilém stavu, motorové vozidlo značky Peugeot, majitele P. Ú., kdy dle záznamu bezpečnostních kamer MěP Břeclav je v čase 05:27 až 05:28 hodin zaznamenán průjezd předmětného motorového vozidla ve směru od ulice S. – 17. l. – Tř. 1. m. a dál směrem na městskou část P., přičemž v přesně nezjištěném čase od 05:30 do 08:15 hodin způsobil v B., na ulici D. L. dopravní nehodu, a to tím způsobem, že pravděpodobně při couvání narazil do betonové skruže, od které se s vozidlem odrazil na oplocení zahrady domu majitelky Z. J., po dopravní nehodě z vozidla vystoupil a nedaleko od vozidla usnul, kde byl kolem 09:00 hodin objeven hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Břeclav, policejní hlídkou bylo u obžalovaného provedeno odborné měření na alkohol v 09:16 hodin s výsledkem 1,90 promile, v 09:21 hodin s výsledkem 1,74 promile a v 09:27 hodin s výsledkem 1,77 promile alkoholu v dechu, byl vyzván k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči, kterému se dobrovolně podrobil v Nemocnici Břeclav, přičemž rozborem vzorku krve bylo zjištěno, že v době prvního odběru dne 16. 7. 2016 v 10:30 hodin měl v krvi 1,54 g/kg alkoholu, v době druhého odběru v 11:00 hodin měl 1,44 g/kg alkoholu v krvi, zpětným propočtem z prvního, časově bližšího, odběru krve provedeného dne 16. 7. 2016 v 10:30 hodin lze ze soudně lékařského hlediska konstatovat, že hladina alkoholu v krvi v době dopravní nehody dne 16. 7. 2016 činila nejméně 2,14 g/kg ethylalkoholu a nejvíce 2,54g/kg ethylalkoholu, při dopravní nehodě vznikla škoda na oplocení zahrady domu ve výši 2.000 Kč, dále vznikla škoda na vozidle značky Peugeot 50.000 Kč, obžalovaný se tudíž nacházel v době řízení vozidla ve stavu, který znemožňoval bezpečné ovládání motorového vozidla a vozidlo řídil dále přesto, že trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov č. j. 3T 22/2015-16 ze dne 23. 2. 2015, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2015, mu byl uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, ve výkonu zákazu činnosti se dne 16. 7. 2016 nacházel, když tento mu končí až dne 26. 10. 2018.“

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 To 129/2017, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se domnívá, že jeho vina uvedenými přečiny nebyla nade vší pochybnost prokázána a výrok o jeho vině je tedy nesprávný. Dovolací důvod spatřuje v těchto pochybeních. Žádný z orgánů činných v trestním řízení, zejména policie, se nezajímal o to, kde jsou klíče od předmětného vozidla. V automobilu nalezeny nebyly, u obviněného také ne. Je však podle obviněného zřejmé, že někdo vozidlo řídit musel. Nemusel to však nutně být on. Mohla to být některá z osob, které byly v bytě, kde se klíče od vozu nacházely. Obviněný uvedl, že tuto argumentaci odmítl odvolací soud jako spekulativní, avšak vůbec neosvětlil, v čem spekulativnost spočívá. Obviněný se domnívá, že s vozidlem mohl jet za ním někdo z těch, kteří byli v bytě, kde byly klíče, až poté, co on odešel z bytu. Podle názoru obviněného není na této úvaze nic spekulativního, naopak nebyl předložen žádný důkaz, který by prokazoval, že vozidlo řídil on. Obviněný navrhoval výslech svědků B., B. a B., kteří byli v rozhodnou dobu v bytě, kde se nacházely klíče od předmětného vozidla. Výslech těchto svědků odvolací soud nepřipustil s vágním odůvodněním, že tito svědci nepatří mezi osoby, které měly vědět, kde jsou klíče od vozidla. Tyto skutečnosti si však soud neověřil, což obviněný považuje za závažnou vadu řízení, která vedla k nespravedlivému odsouzení. Obviněný uzavírá, že oba soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly tak k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako předmětné přečiny, když nebylo nade vší pochybnost prokázáno jejich spáchání a soudy tak měly postupovat v duchu zásady in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ho Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 121 tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi dostatečně podrobně již nalézací soud.

Základní obhajobou obviněného po celé trestní řízení je, že se nedopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu, tedy především, že neřídil předmětné vozidlo, že ho musela řídit jiná osoba. Také v dovolání svou vinu popírá, trestné činnosti se nedopustil, předmětné vozidlo neřídil a mohla ho řídit jiná osoba z těch, se kterými předtím popíjel alkohol. Obviněný má za to, že mu jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána. Domnívá se, že dokazování zůstalo neúplným, když odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy výslechem uvedených svědků. Nadále setrvává na své verzi průběhu skutkového děje, prezentované po celé trestní řízení. Nesouhlasí se způsobem odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem, které považuje za vágní a nedostatečné. Má za to, že v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť se netýkají aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, nemají hmotně právní povahu, týkají se postupu soudů při dokazování, při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu. Jde o námitky skutkové povahy, které se týkají aplikace procesního práva (trestního řádu), což nekoresponduje s tím, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v porušení hmotného práva (trestního zákona). Pokud obviněný vytýkal údajné nedostatky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, je nutné připomenout, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné, což vychází ze zásady, že dovoláním, obdobně jako jinými opravnými prostředky, lze napadat jen výrok určitého rozhodnutí, nikoli však jeho odůvodnění. Proto, když obviněný zčásti uplatnil námitky proti způsobu, jakým odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl a vyložil své argumenty, není možné takovou výhradu považovat za přípustnou.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.

Obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Břeclavi, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích svědků Z. J. (ohledně nalezení spícího podnapilého obviněného v blízkosti nabouraného vozu a místa nehody), A. M. a M. H. (ohledně okolností a zajištění stop na místě činu a stavu obviněného v době, kdy přijeli na místo činu jako členové policejní hlídky), P. Ú. (otce obviněného, ohledně místa, kde se v bytě nacházely klíče od předmětného vozidla, kdy o tomto místě měli povědomí členové rodiny). Dále ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ohledně množství alkoholu v krvi obviněného v době nehody, protokolu o nehodě včetně fotodokumentace a záznamech kamerového systému Městské policie Břeclav, který mapuje pohyb předmětného vozidla dne 16. 7. 2016 od 05:27 hodin přibližně od místa bydliště obviněného po ulicích B. ve směru, kde následně došlo k nehodě vozu. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly obezřetně s vědomím existence toliko nepřímých důkazů. Soudy v tomto směru hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Zcela důvodně pak dospěly k závěru o tom, že to byl právě obviněný, kdo předmětného dne 16. 7. 2016 vozidlo řídil, a to ve stavu, který takovou činnost zcela vylučoval. Je nepochybné, že se spící obviněný nacházel v době nálezu v silně podnapilém stavu u havarovaného vozidla. Přítomnost jiné osoby nebyla zjištěna. Z protokolu o nehodě a fotodokumentace vyplývá, že vozidlo je dvojmístné, přičemž na sedadle spolujezdce se nacházely úlomky skla a další předměty. Ve vozidle tedy v době nehody na místě spolujezdce žádná osoba neseděla. Spínací skříňka vozu nebyla poškozena, k nastartování tedy bylo použito klíče od předmětného vozidla, o jehož uložení v bytě věděl obviněný (a další členové rodiny). V blízkosti havarovaného vozidla (nikoli přímo u obviněného) byl nalezen svazek klíčů, který patřil kamarádovi obviněného. Jak sám obviněný uvedl, klíče tomuto kamarádovi předmětný večer omylem vzal a měl je u sebe. Dále je třeba poukázat na výpověď samotného obviněného v hlavním líčení ze dne 23. 2. 2017 (č. l. 100 tr. spisu), že předmětného dne (16. 7. 2016) popíjel alkohol v bytě se svými známými (B., L. B.), přičemž uvedl, že jeho známí odešli z bytu kolem 04:00 hodiny a on v bytě zůstal sám. V této souvislosti nelze přehlédnout, že předmětné vozidlo bylo v ulicích B. kamerovým systémem zaznamenáno, a to v blízkosti bydliště obviněného, v 05:27. Je tedy vyloučená verze obviněného, že klíče od vozu vzala jedna z osob, které s ním popíjely alkohol, když tyto odešly z bytu dříve než obviněný (obviněný zůstal v bytě sám) a pohyb vozidla od místa bydliště obviněného byl zaznamenán až hodinu a půl po jejich odchodu. Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy důvodně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.

Pokud odvolací soud odmítl provést další důkazy podle návrhů obviněného (výslechem svědkyně B. a svědků B. a B.), přijatelně to zdůvodnil tím, že provedené dokazování je dostatečné a že další důkazy jsou nadbytečné (str. 2 – 3 rozhodnutí odvolacího soudu).

Ohledně namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takový případ se v uvedené věci jedná, kdy požadavek obviněného na doplnění dokazování považoval soud za nadbytečný ve světle již provedených důkazů.

S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle § 265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného S. Ú., tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že tento způsob rozhodnutí o dovolání neznamená, že by se Nejvyšší soud věcí odmítl meritorně zabývat. Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru