Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1055/2020Usnesení NS ze dne 14.10.2020

HeslaDovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1055.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1055/2020-310

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 10. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 95/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 107/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 72 T 107/2019, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč, který byl uložen v 50 denních sazbách, přičemž denní sazba činí 200 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost uhradit peněžitý trest ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, přičemž výhoda splátek odpadá v případě, že obviněný nezaplatí dílčí splátku včas a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíc. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených (RBP, zdravotní pojišťovna, se sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava – Slezská Ostrava a A. Š.) na náhradu škody.

2. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podali odvolání obviněný J. M. a poškozená A. Š. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 95/2020, z podnětu odvolání poškozené A. Š. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k této poškozené oba výroky o náhradě škody z rozsudku okresního soudu a s přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. nově rozhodl o nárocích poškozené A. Š. na náhradu škody. Jinak ponechal rozsudek beze změn. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného J. M.

3. Obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 25. 11. 2018 v době od 15:50 hodin do 16:10 hodin v Ostravě-Michálkovicích, na ulici XY č. XY, na chodbě rodinného domu, jakožto bývalý přítel poškozené, se pod záminkou vydání své obuvi v prostorách společné chodby dožadoval vstupu do bytové jednotky poškozené, kdy poté, co mu řekla, že si nepřeje, aby do bytu vstoupil, tak do pootevřených dveří strčil rukama a tyto otevřel, v důsledku čehož poškozenou dveřmi odstrčil, tato se udeřila do zadní části hlavy o zárubně dveří, které se nacházely za ní, načež bez svolení poškozené vstoupil do bytu, kde ji uchopil za její levou ruku v oblasti zápěstí a ruku jí zkroutil směrem nahoru, poté si odemkl dveře do sklepa, vstoupil do něj, tento prohledal a následně z bytu odešel, aniž by něco odnesl, čímž poškozené A. Š. způsobil zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání v místě za levým uchem, oděrkách na kůži v oblasti levého předloktí a podvrtnutí kloubů levého zápěstí, kteréžto zranění je považováno ze soudně-lékařského hlediska za středně těžké s průměrnou dobou léčení v délce 2 - 3 týdnů, a dále jí způsobil škodu poškozením vstupních dveří ve výši 3 500 Kč.

II

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že v průběhu trestního řízení došlo k porušení jeho základních práv, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, zabývající se otázkou omezení dovolacích důvodů a přezkumným rámcem v dovolacím řízení. Podle obviněného je provedené dokazování a skutkové závěry soudu v přímém rozporu s obsahem jednotlivých svědeckých výpovědí a dalšími provedenými důkazy. Uvedl, že ačkoliv uplatněný dovolací důvod se týká výhradně právního hodnocení, tak bylo Nejvyšším soudem opakovaně dovozeno, že pokud závěry soudu získané z provedeného dokazování jsou v přímém rozporu s obsahem těchto důkazů, pak lze uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud navíc výše uvedený nesoulad je povahy extrémní, tak by mělo dojít k nápravě jedině a pouze prostřednictvím mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání. Podle obviněného byla soudy rovněž uplatněna nesprávná právní kvalifikace, když podle něj nebylo rozhodně prokázáno, a to zejména nade vši pochybnost, že bylo spácháno jednání v podobě úmyslného ublížení na zdraví a porušování domovní svobody. Obviněný zdůraznil, že soudní rozhodnutí musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když je povinností soudu v případě pochybností rozhodovat v souladu se základní zásadou trestního práva v pochybnostech ve prospěch obviněného. Z provedeného dokazování, respektive z odůvodnění napadeného rozhodnutí, však podle něj vyplývá, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací zcela ignoroval jak základní zásadu výše uvedenou, tak skutečně zjištěný skutkový stav. Podle obviněného soudy zcela rezignovaly na markantní rozpory v jednotlivých výpovědích, když zde sice určitá základní linie existuje, avšak vlivem jednotlivých svědeckých výpovědí není schopna nezávislá osoba určit chronologický řád. Obviněný má za to, že o svědecké výpovědi nelze říci, že část je pravdivá a část je nepravdivá či jednoduše pro rozhodnutí nevhodná. Nelze zcela účelově vyzdvihnout pasáže usvědčující a pominout pasáže zprošťující či minimálně zcela rozporné s jinou svědeckou výpovědí. Obviněný poukázal na odst. 8 rozhodnutí odvolacího soudu, kde sám soud uvedl, že je možné připustit, že výpovědi svědkyň A. Š. a S. K. nejsou zcela shodné. Podle obviněného měla být aplikována zásada trestního práva v pochybnostech ve prospěch obviněného. Soudy podle něj použily toliko pasáže výpovědí svědčící v jeho neprospěch a pasáže nesouladné vypustily. Podle obviněného je tvrzení odvolacího soudu v odst. 7., že skutková zjištění jsou správná, úplná a mají oporu v provedených důkazech, nepravdivé. Obviněný dále ve svém dovolání poukázal na výpovědi jednotlivých svědků a citoval pasáže, které považuje za nejproblematičtější. Citoval z výpovědi poškozené A. Š. z hlavního líčení, že „někdy po třetí hodině, kdy seděli v obýváku a bavili se, nejdřív někdo klepal, poté bouchal na dveře tak, že je rozrazil. Dveře se tímto otevřely. Poškozená šla otevřít, kdy mezi dveřmi obžalovanému řekla, že má návštěvu, ať přijde později. Dveře přivřela, ale obžalovaný do nich bouchl tak, až je rozrazil, chytil ji za levou ruku a tu jí zkroutil. Chtěl se dostat ke dveřím do sklepa, ale předsíň je malá, má 1x1 metr, a čtvery dveře. Poté se poškozená uhodila o futra do kuchyně, kdy upadla na zem, a volala o pomoc. Postavila se a poté přišla její dcera, která řekla obžalovanému, který mezitím vešel do sklepa, ať odejde. Dcera se nesnažila obžalovaného nijak odtáhnout, dva by se do sklepa nevešli, je velmi malý“. Z této části výpovědi lze podle obviněného dospět k následující časové ose. Nejprve obžalovaný dveře rozrazil a tyto byly otevřené. Proč tedy šla poškozená dveře otevřít opětovně, když již byly rozražené, jak sama uvádí, je skutečně záhadou. Následně měla jít poškozená dveře přivřít, avšak obžalovaný tyto dveře rozrazil již podruhé. Poté došlo ke zkroucení ruky a přesunutí obžalovaného do sklepa. Teprve poté vchází dcera poškozené S. K.. Lze tedy podle obviněného usoudit, že S. K. prakticky z incidentu nemohla nic vidět, neboť všechny události se již odehrály. Poškozená uvádí, že obžalovaný byl pod vlivem alkoholu. Obviněný dále citoval z výpovědi dcery poškozené, že byla na návštěvě u poškozené se svým přítelem, když zaklepal obžalovaný na dveře. Poškozená mu šla otevřít. Slyšeli, že se o něčem baví. Poškozená obžalovaného žádala, aby přišel jindy, což musela několikrát opakovat, z toho důvodu předpokládala, že nastane konflikt a šla se podívat ke dveřím. Viděla, jak se dveře rozletěly směrem dovnitř, a poškozená upadla na stěnu, resp. futra, které byly za ní. Dovnitř se vřítil obžalovaný, který si přišel do sklepa pro věci. Přítel přišel na místo, když slyšel, že poškozená volala o pomoc. Poškozená zavrávorala dozadu, máchala rukama, bouchla se, na zem však nespadla, zachytila se o futra. Svědkyně si již nevybavila, zda došlo k nějakému jinému fyzickému konfliktu mezi poškozenou a obžalovaným. Svědkyně dále uvedla, že se poškozená praštila o futra, která vedou do kuchyně. Dodala, že v malém prostoru jsou čtvery dveře. Když přišla na místo konfliktu, tak obžalovaný se snažil vniknout do sklepa, měl na sobě montérky, poškozená mu říkala „nechoď tam“, ale obžalovaný se stále do toho sklepa tlačil. Svědkyně tedy obžalovaného držela za montérky, držela jej za ně i poškozená a také přítel svědkyně L. P. Policie po svém příjezdu hovořila s obžalovaným a poškozenou. Co se týče poranění poškozené, svědkyně se domnívala, že měla krev na ruce, stěžovala si na bolest ruky. Svědkyně dále vypověděla, že opakované kopání do dveří neslyšela. Byla slyšet rána, nikoliv však opakovaná, nedokázala však uvést, co to bylo. Dveře do sklepa jsou uzamykatelné, obžalovaný je zřejmě odemkl, když se snažil dostat dovnitř.

5. Z výše uvedené výpovědi dcery poškozené lze podle obviněného dospět k následující časové ose. Nejprve obžalovaný klepal na dveře. O hlasitém bušení svědkyně S. K. netvrdí kupodivu ničeho. Připouští jednu ránu, která nebyla podle obviněného vysvětlena a ani se jí soudy obou stupňů nezabývaly. Obviněný je názoru, že osvětlení tohoto detailu má pro předmětný případ zásadní význam. Následně svědkyně slyší konverzaci mezi obžalovaným a poškozenou. S přihlédnutím k výpovědi samotné poškozené upozornil, že podle verze poškozené již v tomto okamžiku byly dvakrát rozražené dveře a došlo již i k fyzickému ataku poškozené. Ačkoliv poškozená výslovně tvrdí, že dcera přichází prakticky až po incidentu, tak svědkyně S. K. dodává, že přichází v době rozražení dveří a vidí celý incident včetně fyzického napadení. Podle obviněného svědkyně S. K. neviděla jakýkoliv fyzický kontakt a došlo k totálnímu rozkolu v popisu událostí. Nelze tak podle něj absolutně souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že zde existuje jakási jasná kostra událostí. Dcera poškozené potvrzuje přítomnost alkoholu u obžalovaného. Příchod přítele P. svědkyně vkládá někdy v průběhu incidentu, tudíž tento svědek mohl vidět podstatnou část. Proč však tuto událost svědek P. popírá a tvrdí, že prakticky přišel až po incidentu, je podle obviněného záhadou. Pomyslnou korunu výše uvedenému nasazuje podle obviněného svědecká výpověď svědka P. v rámci hlavního líčení, z které odcitoval „že si neuvědomuje, co se dělo v předsíni, jelikož ladil televizi v obývacím pokoji. Do předsíně vešel, až když poškozená začala křičet, ozývaly se tam nějaké zvuky. Když vešel, tak obžalovaný byl již vevnitř a poškozená vykřikovala „pomoc, pomoc“. Obžalovaný byl v předsíňce a šel dveřmi do sklepa. Nedokázal uvést, zda se poškozená držela za ruku. V době, kdy přišel na místo, neprobíhal žádný fyzický kontakt mezi obžalovaným a poškozenou. Obžalovaného se snažil dostat ven ze sklepa, držel jej za kšandy, obžalovaný měl na sobě montérky s kšandami. Svědek dodal, že obžalovaného držel sám, nikdo jiný jej za kšandy nedržel. Neuvědomoval si, zda byla poškozená viditelně zraněná, byla v šoku, posléze si stěžovala, že ji bolí ruka. V době, kdy přišel do předsíně, všichni tři stáli před ním, na zemi nikdo neležel. Poškozená svědkovi ten incident žádným způsobem nepopisovala, neříkala ani, že by jí obžalovaný kroutil rukou. Svědek slyšel z předsíně hlasité zvuky, nedokázal je však identifikovat, nepřikládal jim váhu, věnoval se něčemu jinému. Až když poškozená křičela pomoc, tak šel do předsíně. Nevybavil si, že by slyšel nějaké bušení na dveře, ani že by cítil z některého z účastníků incidentu alkohol“. Podle obviněného tak svědek P. zcela negoval přítomnost alkoholu. Incident pro něj prakticky nebyl nikterak závažný. Svědek žádné bušení či vyražení dveří neslyšel, byť byl od incidentu v jednotkách metrů. Svědek rovněž neviděl jakýkoliv fyzický kontakt, ačkoliv poškozená a její dcera popisují neustále vzájemné dotyky a tahání za oděv obžalovaného.

6. Obviněný na základě tohoto svého hodnocení uvedených výpovědí uzavírá, že na základě naprosto odlišných výpovědí došlo k jeho odsouzení s tvrzením, že zde existuje pevně ustálený skutkový stav. Pravdivé není podle obviněného ani tvrzení odvolacího soudu v bodě 8. že výpovědi svědkyň A. Š. a S. K. korespondují s lékařskými zprávami, za situace, kdy podvrtnutí krční páteře bylo ze skutkové věty pro pochybnosti vypuštěno. Obviněný má za to, že zde existuje extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním, což je důvod pro zrušení napadených rozhodnutí ve smyslu zvoleného dovolacího důvodu. Nelze akceptovat závěry odsuzujících rozsudku za situace, kdy minimálně odvolací soud sám připouští pochybnosti ohledně souladu dvou hlavních svědků, na kterých stojí celá obžaloba. Ani jeden ze soudů se tak podle obviněného nevypořádal s jeho obhajobou, kdy je dán možný motiv v podobě významné dlužné částky, kterou mu poškozená A. Š. odmítá vrátit. Žádný ze soudů podle obviněného nereflektuje svědeckou výpověď zasahujícího policisty Š., který výslovně uvádí, že podle jeho názoru poškozená A. Š. přivolávala k incidentům policii účelově. Obviněný také podotkl, že na dotaz zasahujícího policisty v době incidentu, zda poškozená žádá odvoz na pohotovost, poškozená odvoz na pohotovost odmítla se slovy, že ji nic není. Zhruba po půl hodině po odchodu PČR si to poškozená rozmyslela a pohotovost navštívila. Obviněný dodal, že v jeho případu je tolik nejasností a pochybností a nelze podle něj uzavřít, že zde existuje ucelený řetězec přímých či nepřímých důkazů.

7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 95/2020-270, ze dne 27. 5. 2020, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 72 T 107/2019-241, ze dne 21. 1. 2020, zrušil a podle § 265l odst. 1) tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v patřičném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Uvedla, že je možné připustit, že výpověď svědkyň A. Š. a S. K. nejsou zcela shodné, avšak část týkající se násilného vniknutí obviněného do bytu poškozené a jednání obviněného, při kterém došlo ke zranění na hlavě a ruce poškozené A. Š., popsaly shodně. Navíc podle státní zástupkyně výpovědi A. Š. a S. K. korespondují s lékařskými zprávami o utrpěných poraněních poškozené A. Š., ale především se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství a s výpovědi znalkyně MUDr. Bc. L. Ihnát Rudinské Ph.D., LL.M. Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se podle státní zástupkyně náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry považuje za logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti však podle státní zástupkyně uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Výhrady uplatněné obviněným tak podle státní zástupkyně není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

9. Vyjádření státního zástupce k dovolání bylo obhájci obviněného k případné replice doručeno dne 5. 10. 2020. Do dne rozhodnutí o dovolání ale Nejvyšší soud žádnou repliku neobdržel.

III

10. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

13. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání v podstatě na stejných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání. Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi přesvědčivým způsobem již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když své dovolání postavil na námitce tzv. extrémního nesouladu, přičemž v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu. Je nutno zdůraznit, že praxe Nejvyššího soudu je již dlouhodobě v souladu s obviněným uvedeným i dalšími obdobnými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor) a Nejvyššímu soudu je obviněným uvedené rozhodnutí známo.

16. Námitky obviněného ale neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je zcela založil na popření skutkového zjištění uvedeného ve výroku o vině. V dovolání výhradně zpochybňuje rozhodné provedené důkazy, způsob jakým soudy důkazy hodnotily a následně pak skutkové závěry, ke kterým soudy na podkladě provedeného dokazování dospěly. Obviněný zejména vytrhuje provedené důkazy z kontextu dalších důkazů, ze svého pohledu důkazy sám hodnotí a vyvozuje z nich odlišné skutkové závěry, než ke kterým dospěly oba soudy ve věci činné. Má za to, že mu jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána, soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily základní zásady trestního řízení zejména zásadu „in dubio pro reo“.

17. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování když nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť se netýkají aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, nemají hmotně právní povahu, týkají se postupu soudů při dokazování, při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu. Jde o námitky skutkové povahy, které se týkají aplikace procesního práva (trestního řádu), což nekoresponduje s tím, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v porušení hmotného práva (trestního zákona).

18. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a odůvodnit výjimečný zásah do skutkových zjištění i v řízení o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

19. Z provedeného dokazování je ale zřejmé, že si soudy vytvořily důkazní základnu nezbytnou a dostatečnou k rozhodnutí o vině obviněného. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Postup soudů obou stupňů odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Soudy měly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a hodnotily je plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích poškozené a dalších svědků, které soudy hodnotily zvláště obezřetně s ohledem na existenci určitých rozporů způsobených tím, jak každý odlišně mohl nastalou situaci ze svého pohledu vidět, uložit do paměti a dále reprodukovat.

20. Pokud obviněný poukazuje na některé rozdíly ve výpovědích svědků, zejména výpovědi poškozené a svědkyně S. K., jedná se o rozdíly nepodstatné (např. zda obviněný byl či nebyl pod vlivem alkoholu). Podstatné pro rozhodnutí o vině je, že se obě svědkyně shodně vyjádřily k tomu, že obviněný do bytu poškozené vnikl násilím bez jejího svolení a v důsledku jeho násilného jednání vůči poškozené došlo k jejímu zranění, které není založeno jen na tvrzení poškozené nebo svědkyně S. K., ale bylo také objektivizováno lékařskými zprávami a znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství (viz bod 8. rozsudku okresního soudu). To ostatně konstatoval již okresní soud v bodě 11. odůvodnění rozsudku, kde také správně uvedl, že obhajoba obviněného byla provedenými důkazy vyvrácena. Přes určité vzájemné rozdíly tedy výpovědi poškozené a svědků nestojí osamoceně, ale jsou v podstatné části jednání obviněného podporovány nejen vzájemně mezi sebou, ale také dalšími ve věci provedenými důkazy. Bez významu je proto námitka obviněného, který si vytváří vlastní časové osy průběhu celé události a na základě toho tvrdí, že svědkyně S. K. nemohla z incidentu prakticky nic vidět, stejně jako námitka, že poškozená přivolávala policii účelově. Takovéto námitky nemohou zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů, které důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale zejména také i ve vzájemné souvislosti.

21. Z provedených důkazů bylo možno bez důvodných pochybností vytvořit celkový obraz o nastalé situaci mezi poškozenou a obviněným. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny.

22. Primárně procesní a skutkovou povahu dovolacích námitek obviněného potvrzuje i namítané porušení zásady „in dubio pro reo“. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“ Obviněným namítané uplatnění zásady „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, v tomto případě ani nepřichází v úvahu, protože o jeho vině pochybnosti neexistují. V trestním řádu ani není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch), neboť soud pochybnosti nemá. Ve věci obviněného se nejedná o případ, kdy je stejně možná a pravděpodobná verze obžaloby, jako i verze obviněného, a kdy dalšími důkazy nelze reálně objasnit, která z nich je věrohodnější. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit a nepřisvědčil argumentaci obviněného, z které v podstatě vyplývá požadavek nutnosti absolutní shody svědeckých výpovědí, a to bez ohledu na význam mezi nimi existujících rozporů. Rozdíly mezi výpověďmi jednotlivých svědků, na které obviněný v dovolání poukazuje a sám je ze svého pohledu hodnotí, přitom přeceňuje.

23. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

24. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy je zásah do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

25. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiným důvodům podle § 265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani obviněným namítaný extrémní rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

26. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru