Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1038/2009Usnesení NS ze dne 21.10.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1038.2009.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1038/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. října 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 4 To 20/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 14/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 50 T 14/2008, byl obviněný R. V. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 10. 2008, č. j. 2 T 129/2008 – 278, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2008, č. j. 4 To 417/2008 – 309, podle § 219 odst. 1 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného R. V. z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 10. 2008, č. j. 2 T 129/2008 – 278, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2008, č. j. 4 To 417/2008 – 309, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu ohledně tohoto obviněného obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody.

Obviněný spáchal trestný čin tím, že ve V. dne 1. 6. 2008, v době od 18:00 hodin do 20:00 hodin, v rodinném domě na ulici M., v koupelně, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl dvěma noži zn. Germania o délce čepele 17,5 cm a 12,5 cm B. T., a to po předchozí verbální pohrůžce „já tě zabiju“, přičemž poškozenému se podařilo nůž o délce čepele 12,5 cm vyrazit obviněnému při aktivní obraně z ruky, načež obviněný poškozenému na chodbě před koupelnou, kam se při tahanici o druhý nůž oba dostali, zasadil dva údery nožem o délce čepele 17,5 cm do oblasti břicha, čímž mu způsobil dvě bodnořezné rány dlouhé 1,3 cm zasahující minimálně 5 cm do svalové hmoty, přičemž bez poskytnutí lékařské pomoci mohlo dojít k úmrtí poškozeného během krátké doby po vzniku zranění v důsledku vnitřního krvácení.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem výrokům, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 4 To 20/2009, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že nebyl odsouzen podle příslušných ustanovení trestního zákona. Má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v souvislosti s tímto mu byl uložen nepřiměřený trest. V úvodu obviněný uvedl, že vzhledem ke svému plnému doznání je nadbytečné vyjadřovat se ke zjištěnému skutkovému stavu a dále, že si je vědom, že hodnocení důkazů je výlučnou pravomocí soudu prvního stupně. Namítal však, že se nemůže ztotožnit se závěry soudů, pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání podle § 219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť jeho jednání údajně není možno podle těchto ustanovení právně kvalifikovat. Má za to, že na základě provedeného dokazování, nelze dospět k závěru, že své jednání spáchal v úmyslu jiného usmrtit. Zdůraznil, že neměl v úmyslu poškozeného zabít, kdy vzhledem k převeze hmotnostní i výškové, skutečnosti, že poškozený nebyl oblečený a způsobenému zranění není na místě závěr o naplnění uvedené skutkové podstaty. V případě úmyslu usmrtit by mu obviněný vzhledem k předchozím skutečnostem zcela jistě způsobil těžší následky či dokonce smrt. Dále obviněný uvedl, že při útoku na poškozeného použil pouze jeden nůž, a to aby poškozeného zastrašil. Slova vyřčená v afektu jsou podle něj vyjádření nadsazená, kterým nemůže být přikládána žádná relevance a již vůbec ne právní. Současně odmítl i konstatování soudů, že bránil poškozenému v odchodu do nemocnice, kdy do nemocnice ho dovedla svědkyně H. Obviněný dodal, že za nimi poté do nemocnice došel, aby se informoval o zdravotním stavu poškozeného. Ze znaleckého posudku dále podle obviněného u poškozeného nehrozilo, že by zemřel řádově v hodinách, nicméně bez lékařské pomoci by k jeho smrti mohlo dojít řádově do několika dnů a že u poškozeného není předpoklad vzniku závažných následků. Obviněný zopakoval, že závěry soudů obou stupňů o přímém úmyslu nemají oporu v provedeném dokazování. Bylo by podle něj spíše na místě uvažovat o zavinění ve formě úmyslu nepřímého. Obviněný je však přesvědčen, že úmysl usmrtit jinou osobu v jakékoli formě úmyslu nebyl prokázán. Nebylo údajně prokázáno, že jeho jednání směřovalo k usmrcení člověka. Nebylo prokázáno, že by byl obviněný srozuměn s usmrcením poškozeného. Připustil, že pokud jednal zaviněně tak ve formě nedbalostní způsobit poškozenému ublížení na zdraví. Zdůraznil, že jeho nedbalostní jednání mělo za následek poruchu zdraví. Zopakoval, že nebyl rozhodně prokázán úmysl a není tedy trestně odpovědný uvedeným trestným činem. Jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví. Nad rámec dovolání uvedl, že soud prvního stupně pochybil, pokud nevyslechl svědkyni H. a pouze přečetl její výpověď.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí a ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřila.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že v podstatě shodné námitky obviněný uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a byly součástí celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jimi náležitě zabývaly. Z obsahu dovolání vyplývá, že jeho námitky nejsou zčásti způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný svými námitkami, že při útoku na poškozeného použil pouze jeden nůž, a to jen aby poškozeného zastrašil, že ani slovům vyřčeným v afektu nelze přikládat žádný význam, jakož i námitkami, že nebránil poškozenému v odchodu do nemocnice, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Obviněný v dovolání opakovaně popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje a zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a z podstatné části neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že obviněný těmito námitkami nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.

Jako právně relevantní shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, že jeho jednání bylo možno posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., neboť mu nebyl údajně prokázán úmysl usmrtit poškozeného. Nejvyšší soud se touto námitkou (shodnou námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání a byla podstatou celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jí zabývaly a vypořádaly se s ní) zabýval, ačkoliv obviněný tyto své námitky dokládá výhradami proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily z provedeného dokazování a brojí tak proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy (úmysl mu údajně nebyl prokázán, pokud by tento úmysl měl, jistě by se mu podařilo vzhledem ke své výškové a hmotnostní převaze poškozeného usmrtit). Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém, přičemž je třeba vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl pachatel veden, co útoku předcházelo, jak byl útok veden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné a podobně. Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto při posuzování formy zavinění postupovaly v souladu s výše uvedenými kriterii. Závěry soudů o úmyslném zavinění obviněného vyplývají ze způsobu, jakým obviněný na poškozeného zaútočil (nenadálým vstupem do koupelny, bez předchozího varování, na nic netušícího poškozeného). O úmyslu usmrtit svědčí dále to, že ke svému útoku užil zbraň, a to dvou nožů, jimiž se cíleně vyzbrojil v kuchyni. Svůj útok na poškozeného doprovodil verbálními výhrůžkami „já tě zabiju“. V neposlední řadě soudy posuzovaly také způsob bodnutí, přičemž je zřejmé, že obviněný i přes aktivní obranu poškozeného tohoto opakovaně bodl do oblasti břicha, kde jsou uloženy životně důležité orgány a jen náhodou přitom nedošlo k jejich zasažení a díky lékařské pomoci nedošlo k smrti poškozeného. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je rovněž zřejmý motiv (pohnutka), jakým byl obviněný veden. Nelze přitom přisvědčit ani námitce obviněného, že v případě úmyslu zabít poškozeného, by mu vzhledem k své převaze jistě způsobil těžší následky nebo i smrt. Je totiž zřejmé, že v důsledku intenzivní obrany poškozeného tento nejen vyrazil obviněnému jeden nůž z ruky, ale poté jej povalil na zem, kde jej držel a až po domluvě od něj i od svědkyně L. H. se následně zklidnil. Úvahy a právní závěry soudů o existenci zavinění ve formě úmyslu přímého na straně obviněného, jsou přitom v souladu zejména se závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, jak jsou také citovány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Soudy obou stupňů tak ze způsobu útoku, jeho intenzity, použitého nástroje a z místa kam byl útok veden, správně dovodily úmysl (úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.) obviněného usmrtit poškozeného a správně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jak se domáhá obviněný. Námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.

Obviněný dále uplatnil námitku proti výroku o trestu, s tím, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Taková námitka však uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. nenaplňuje.

Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud na základě těchto důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky zčásti uplatněný dovolací důvod nenaplnily a právně relevantní námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Proto bylo dovolání obviněného R. V. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2009

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru