Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1035/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaDovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1035.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1035/2020-647

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 9. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 7 To 157/2019-350, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 58/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 6 T 58/2018-312, byl obviněný Z. B. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a byl mu podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 6. 2017, č. j. 20 T 48/2017-150, včetně dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok navazujících. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené D. B. částku 50 000 Kč (pozn. nemajetková újma).

2. Obviněný se uvedeného trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v období přinejmenším od srpna 2016 do 9. 2. 2017 v Mostě, v bytech uvedených ve výroku o vině rozsudku, které obýval společně s D. B., toho času v rizikovém těhotenství, tuto při společném soužití slovně urážel, vulgárně jí obviňoval z nevěry, fyzicky jí napadal především údery otevřenou dlaní a tisknutím předloktí v důsledku čehož měla modřiny, dále jí bránil v opuštění jejich společného obydlí a omezoval její styk s okolním světem i tím, že jí odebíral mobilní telefon, kontroloval její komunikaci s ostatními lidmi a v takové komunikaci jí bránil, kdy jí s jinými lidmi i bránil se stýkat v jeho nepřítomnosti a bránil jí bez jeho doprovodu vycházet z bytu, přičemž své jednání stupňoval, chodil kolem jejího těhotenského břicha se zaťatou pěstí, přinejmenším ve dvou případech jí uzamkl v bytě, ačkoliv věděl, že jí tím v případě zdravotních komplikací ztížil přivolání lékařské pomoci, od ledna 2017 jí pod malichernými záminkami i přes její těhotenství vícekrát týdně napadal údery nízké intenzity rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, kdy jeho jednání vyvrcholilo dne 9. 2. 2017, kdy se D. B., v doprovodu její matky S. B., snažil zabránit v opuštění společné domácnosti vyhrožováním sebevraždou jednak běháním po bytě s nožem, jednak chytáním D. a S. B. za nohy a bráním jejích bot, a způsobil po dobu jejich společného soužití D. B. rozvinutí syndromu týrané osoby.

3. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal odvolání obviněný, a v jeho neprospěch proti výroku o náhradě škody státní zástupce. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 4. 2019, č, j. 7 To 157/2019-350, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto. K odvolání státního zástupce byl podle § 259 odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu doplněn o výrok, jímž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo obviněnému nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně majetkovou škodu ve výši 1 451,59 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla se zbytkem uplatněného nároku tato pojišťovna odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že se soudy neřídily ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 38 odst. 1, 2 a 39 odst. 1 tr. ř. Uvedl, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se dopustil jednání naplňujícího skutkovou podstatu zločinu jímž byl uznán vinným a k soudům popsané situaci nedošlo.

5. Soudům vytkl, že se primárně opíraly o výpověď poškozené D. B., v její výpovědi je ale řada vnitřních rozporů, resp. nesrovnalostí, s kterými se soudy uspokojivě nevypořádaly, považuje ji za nevěrohodnou a s ohledem na jeho, od počátku řízení neměnnou, verzi skutkového děje jsou tak ve věci pravděpodobné dvě verze skutku. Zopakoval svoji obhajobu, že poškozená je, či v době skutku byla, pravidelnou uživatelkou marihuany a nepravidelně i extáze. V souvislosti s tím u ní často pozoroval stavy psychické zmatenosti a úzkosti, vymýšlela si a sdělovala mu skutečnosti mimo realitu, což by mohlo ovlivnit relevantnost její výpovědi. K tomu a dalším okolnostem případu, že měly být slyšeny osoby, které by mohly uvést skutečnosti k jejich soužití, které neprobíhalo v intencích tvrzených poškozenou a nedosáhlo intenzity uvedené v rozsudku, přičemž také poškozená vyvolávala hádky, konflikty mezi nimi. K tomu, že navrhoval výslechy z řad svých rodinných příslušníků i přítele poškozené žijícího v Brně, čemuž ale soudy bez dostatečného odůvodnění nevyhověly.

6. Podstatně širší a hlubší šetření, že mělo být provedeno i ohledně okolností jejich soužití, k tomu měli být ustanovení svědci, provedeno šetření mezi jejich společnými známými, mělo být provedeno podrobné šetření v místech jejich společného soužití a také provedeno dokazování e-mailovou a facebookovou komunikací mezi ním a poškozenou, a to zejména k tomu, zda a v jakých konkrétnostech se s jeho jednáním svěřovala svým známým. Je proto toho názoru, že právní kvalifikace jeho jednání nemá oporu v provedeném dokazování a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry soudů, které nepostupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu, když v rámci hodnocení důkazů dospěly k nesprávným závěrům a jeho vina nebyla v řízení spolehlivě prokázána.

7. Ohledně uloženého trestu obviněný soudům vytkl, že nedostatečně vyhodnotily všechny rozhodné okolnosti, když jeho trestná činnost jednoznačně souvisí s jeho od dětství problematickým psychickým stavem, který se již v minulosti pokoušel řešit dobrovolným nastoupením léčení a pokouší se o to i nyní, ale zmařil by to delší pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody, kde nebude mít možnost aktivní psychologicko-terapeutické léčby. Soudy, že také nepřihlédly dostatečně jako k polehčující okolnosti k tomu, že konflikty s poškozenou byly podstatnou měrou zapříčiněny tíživými okolnostmi spočívajícími v problémech v zaměstnání a hledáním bydlení pro rodinu, že těžko zvládal těhotenství poškozené a vazby s její rodinou. Tyto situace, že u něj vyvolávaly stav silného rozrušení, který nebyl bez odborné pomoci schopen zvládnout a vyvarovat se daného jednání. Nyní již má stabilní zaměstnání a je rozhodnut plnohodnotně dostát roli otce novorozeného syna, kterého pravidelně a plnohodnotně finančně podporuje nad rámec povinnosti. K těmto skutečnostem měly soudy s vyšší měrou přihlédnout ve smyslu polehčujících okolností a uložit mu trest odnětí svobody v nižší výměře, nespojený s jeho výkonem.

8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu přikázal k dalšímu řízení. Také navrhl, aby byl podle § 265h odst. 3 tr. ř. přerušen výkon trestu odnětí svobodu, který nyní vykonává.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že ve věci nejde o svévolně hodnocené nebo opomenuté důkazy, jak namítá obviněný a nedošlo ani k namítanému extrémnímu rozporu, když z rozhodnutí soudů vyplývá vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudy, které postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Opomenuta nebyla ani obhajoba obviněného, soudy odůvodnily, proč jí neuvěřily a věnovaly pozornost také věrohodnosti výpovědi poškozené, která je v souladu s dalšími důkazy. Pokud způsob hodnocení důkazů neodpovídá představám obviněného, nelze to označit za extrémní rozpor. Rovněž obviněným namítaná nepřiměřenost uloženého trestu neodpovídá žádnému z uplatněných, ani jinému důvodu dovolání a nelze ji proto v dovolání namítat.

10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

11. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 g) a h) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

12. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

14. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

15. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

16. Nejvyšší soud především konstatuje, že obviněný Z. B. založil své dovolání v podstatě na stejných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání. Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky přitom byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi vyčerpávajícím způsobem již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť je zcela založil na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy a v konečném důsledku na popření skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Jeho námitky tak mají čistě procesní povahu neodpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku nezakládá na skutkových závěrech učiněných již okresním soudem, ale ne jejich popírání s tím, že se nedopustil soudy zjištěného jednání a nebylo to provedenými důkazy ani prokázáno.

17. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho nutný zásah do skutkových zjištění soudů. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

18. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž pokud obviněný existenci extrémního rozporu výslovně nenamítl, výslovně jej spatřuje v tom, že „popsaný skutek a další okolnosti skutkové povahy nebyly odvolacím soudem správně právně posouzeny“, tedy takový rozpor je mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Tím ale pouze formálně zpochybňuje právní posouzení skutku tak, aby to vyhovovalo požadavkům uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je zcela zřejmé nejen z toho, že nic konkrétního ohledně nesprávného právního posouzení skutku zjištěného již okresním soudem nenamítá, ale naopak tento skutek považuje za neprokázaný a jeho spáchání popírá.

19. Podstata všech konkrétních dovolacích námitek obviněného spočívá výhradně v jiném hodnocení provedených důkazů a v požadavku provádění důkazů dalších, tedy v námitkách, jimiž se domáhá změny skutkových zjištění vyvozených soudy zejména z výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost byla ale potvrzena závěry znaleckého posudku a která je také v souladu s dalšími důkazy. K tomu se ke shodným námitkám obviněného podrobně vyjádřil již odvolací soud v bodech 10. a 12. odůvodnění napadeného rozsudku. Nejedná se ani o případ tzv. opomenutých důkazů, když v bodě 13. rozsudku krajský soud také náležitě odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provádění dalších důkazů. Nejvyšší soud konstatuje, že se plně ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, potvrzených soudem odvolacím a také s jejich hodnotícími úvahami uvedenými v odůvodnění jejich rozhodnutí. Skutkové zjištění soudů považuje Nejvyšší soud za správné, když odpovídá provedeným důkazům. Protože by bylo zcela nadbytečné znovu opakovat tytéž argumenty soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za zcela postačující odkázat obviněného s jeho dovolacími skutkovými námitkami, s nimiž se již v předchozím řízení soudy zabývaly a správně vypořádaly, na odůvodnění rozsudků obou soudů.

20. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

21. Ani námitky obviněného proti uloženému trestu neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento obviněným sice uplatněný důvod dovolání je ale dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný, ale uložený trest napadá pouze z důvodu jeho nepřiměřenosti s tím, že soudy nebyly v jeho výměře jako polehčující zohledněny všechny okolnosti případu (konkrétně viz výše námitky v dovolání). Samotná nepřiměřenost uloženého trestu, resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Také ohledně výroku o trestu obviněný jen opakuje tytéž námitky, které uplatnil již v odvolání s tím, že nebyly jím namítané okolnosti odvolacím soudem dostatečně zohledněny. Nejvyšší soud se ale ztotožnil s argumentací uvedenou v bodě 19. dovoláním napadeného rozsudku krajského soudu, na kterou odkazuje. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, tedy u dolní hranice trestní sazby ustanovení kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku (dvě léta až osm let), navíc souhrnný, nelze vzhledem k okolnostem a způsobu jednání obviněného považovat za nepřiměřeně přísný. Již vůbec ne za extrémní a vymykající se zásadám spravedlivého trestání pachatelů trestných činů, což by jako jediné mohlo odůvodnit výjimečný zásah do trestu v řízení o dovolání.

22. Nejvyšší soud tedy zjistil, že námitky obviněného neodpovídají uplatněným důvodům dovolání. Proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru