Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1009/2009Usnesení NS ze dne 10.09.2009

HeslaPokračování v trestném činu
Účastenství
Organizátorství
KategorieA
Publikováno52/2010 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1009.2009.1
Dotčené předpisy

§ 10 odst. 1 písm. a) tr. zák.

§ 10 odst. 1 tr. zák.

§ 89 odst. 3 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1009/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 9. 2009 o dovoláních, která podali obviněný J. B. a obviněný L. K. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 2/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a L. K. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 9 T 2/2008, byli uznáni vinnými obvinění J. B. a L. K. organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (body A/1, 2 rozsudku) a obviněný J. B. také organizátorstvím trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod A/3 rozsudku) a odsouzeni obviněný J. B. podle § 250b odst. 4 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na šest roků a obviněný L. K. podle § 250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na pět roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Části obžaloby byli obvinění J. B. a L. K. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněných P. M., O. T. a A. Z.

Bod A/3 rozsudku je takto označen v té části výroku, v níž jsou uvedeny tzv. právní věta a zákonné označení trestného činu. Příslušná skutková část výroku takto není označena, avšak z obsahové souvislosti je zřejmé, že bodem A/3 je míněn skutek, jehož popis je uveden v části A jako číselně neoznačený odstavec, který následuje po bodech 1, 2 a začíná slovy „obžalovaný J. B. sám”.

Odvolání obviněných J. B. a L. K., podaná proti všem výrokům odsuzující části rozsudku, které se jich týkaly, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 12 To 9/2009, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obvinění J. B. a L. K. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Každý z nich napadl výrok o zamítnutí svého odvolání v celém rozsahu, a to s odkazem na důvody dovolaní uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Obviněný J. B. v mezích deklarovaných dovolacích důvodů v obsáhle zpracovaných úvahách namítl, že skutkový stav popsaný ve výroku o vině ani ve spojení se skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění rozsudku neodpovídá zákonným znakům organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Uvedl, že s výrokem o jeho vině organizátorstvím nekoresponduje výrok o vině obviněných A. Z. a O. T. jako pachatelů a výrok o vině P. M. jako pomocníka. Vyjádřil názor, že byla porušena zásada, podle které účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako pokračování, a zásada, že pokračování je vyloučeno v poměru mezi útoky spáchanými ve formě pachatelství či spolupachatelství a útoky spáchanými ve formě účastenství. Zpochybnil také správnost určení výše způsobené škody. Nabídl možnost posouzení věci jako trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák.

Obviněný L. K. v mezích deklarovaných dovolacích důvodů rovněž namítl, že zjištěný skutkový stav nebylo možné posoudit jako organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Také tento obviněný poukázal na to, že účastenství na trestných činech spáchaných různými pachateli nelze posoudit jako pokračování a že je vyloučeno posuzovat jako pokračování, jestliže některá dílčí jednání jsou spáchána ve formě pachatelství a některá ve formě účastenství. Další námitky zaměřil do oblasti subjektivní stránky činu, namítl nedostatek úmyslu a připustil, že se z jeho strany mohlo jednat maximálně o nedbalost.

Obvinění J. B. a L. K. se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, aby ohledně nich zrušil i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí jejich věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Podle skutkové části výroku o vině se obvinění J. B. a L. K. dopustili organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a obviněný J. B. ještě organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v podstatě tím, že jako bývalí jednatelé a společníci Č. o. a f. s. s., s. r. o., H. K. (dále jen Č., s. r. o.), převedli na obviněnou A. Z. většinový obchodní podíl této společnosti, přičemž na ni byl z jejich iniciativy převeden též stoprocentní obchodní podíl obchodní společnosti R., s. r. o., a obviněnou A. Z., jejího druha obviněného O. T. a Z. Ž. úkolovali k odběrům a sjednávání úvěrových a leasingových smluv s konkrétně uvedenými společnostmi s tím, že tyto smlouvy byly uzavírány na základě nepravdivých podkladů jako ročních účetních uzávěrek, daňových přiznání a dalších padělaných podkladů společností žádajících o úvěr a leasing. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině došlo v důsledku organizátorství obviněných J. B. a L. K. k tomu, že obviněná A. Z. jako jednatelka obchodní společnosti R., s. r. o., za pomoci P. M., který ji vozil a doručoval jí podklady pro uzavírání smluv, dne 13. 12. 2005 uzavřela s obchodní společností G. M. M., a. s., úvěrovou smlouvu, na jejímž podkladě odebrala osobní automobil zn. Peugeot 407 Diesel 2.0 HDI v hodnotě 864.364,- Kč, za který zaplatila pouze zálohu ve výši 86.436,- Kč, dále již splátky nehradila a dne 1. 2. 2006 na základě kupní smlouvy převedla vozidlo na obchodní společnost B.-A., s. r. o., v níž byl obviněný J. B. jednatelem a společníkem, a tím způsobila obchodní společnosti G. M. M., a. s., škodu ve výši nejméně 777.928,- Kč (bod A/1 rozsudku), a dále k tomu, že obviněná A. Z. jako jednatelka obchodní společnosti Č., s. r. o., dne 9. 1. 2006 za pomoci P. M., který ji vozil a doručoval jí podklady pro uzavírání smluv, uzavřela s obchodní společností G. M. M., a. s., úvěrovou smlouvu, na jejímž základě odebrala osobní automobil zn. Toyota Prius 1.5 VVT-i v hodnotě 930.000,- Kč, za který zaplatila pouze zálohu ve výši 93.000,- Kč a jednu splátku ve výši 27.206,- Kč, dále již splátky nehradila a dne 8. 3. 2006 převedla vozidlo na obchodní společnost A., spol. s r. o., kde byli obviněný L. K. jedním z jednatelů a obviněný J. B. jedním ze společníků, a tím způsobila obchodní společnosti G. M. M., a. s., škodu ve výši nejméně 809.794,- Kč (bod A/2 rozsudku). Podle dalších zjištění uvedených ve výroku o vině obviněný J. B. sám úkoloval v průběhu roku 2005 obviněného O. T. k tomu, aby dne 6. 9. 2005 uzavřel s obchodní společností Č. L., a. s., na základě padělané plné moci udělené M. M. za obchodní společnost E. E., s. r. o., leasingovou smlouvu a následně odebral traktor zn. Deutz Fahr Agrotron 150.7 v hodnotě 2.985.413,- Kč s tím, že zaplatil jen akontaci a první splátku ve výši 666.103,- Kč, a způsobil obchodní společnosti Č. L., a. s., škodu ve výši 2.319.310,- Kč (bod A/3 rozsudku). Součástí výroku v bodě A/3 je také zjištění, že leasing byl dne 22. 3. 2006 převeden na obchodní společnost B.-A., s. r. o., jejímž jednatelem je obviněný J. B. a která plní závazky vyplývající z leasingové smlouvy vůči obchodní společnosti Č. L., a. s., avšak tato okolnost byla posouzena jako náhrada škody způsobené trestným činem.

Podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).

Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy považovaly za naplněné obě alternativy jednání organizátora („zosnoval a řídil“).

Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá typicky zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v opatřeních zajišťujících utajení zamýšleného trestného činu a osob podílejících se na jeho spáchání, v zajištění odbytu výtěžku ze zamýšleného trestného činu apod. Řízení trestného činu je činnost, která spadá do stadia spáchání trestného činu, a podstatou této činnosti jsou typicky úkony spočívající zejména v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny, apod. Z toho je zřejmé, že činnost organizátora podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je mnohem šířeji založena než činnost návodce podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a činnost pomocníka podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Hlavní výhrady obou obviněných proti závěru soudů, že posuzované jednání bylo organizátorstvím podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., se odvíjely od námitky, že zákonným znakům organizátorství podle citovaného ustanovení neodpovídá zjištění, podle něhož obvinění „úkolovali“ osoby, které byly pachateli trestných činů. Je možné konstatovat, že uvedený pojem sám o sobě není příliš výstižný co do způsobilosti vyjádřit to, co soudy ohledně účasti obviněných na spáchání trestných činů skutečně zjistily. Z jazykového hlediska uvedený pojem vyjadřuje v podstatě to, že obvinění pachatelům trestného činu ukládali, zadávali či vytyčovali úkoly. V širším smyslu lze uvedený pojem vykládat i tak, že šlo o ukládání, zadávání či vytyčování úkolů s jistou mírou jejich závaznosti a kontroly jejich plnění, a to s ohledem na konkrétní vztah, který tu byl mezi obviněnými na straně jedné a pachateli trestných činů na straně druhé.

Již ze samotného výroku o vině obviněných J. B. a L. K. jsou ovšem zřejmé i další okolnosti, které byly významné z hlediska naplnění znaků organizátorství a které překračovaly rámec zjištění, že obvinění „úkolovali“ jiné osoby jako pachatele trestných činů.

Obsahem výroku o vině je především zjištění, že obvinění převedli, resp. dali podnět k převedení obchodních podílů v obchodních společnostech Č., s. r. o., a R., s. r. o., na obviněné A. Z. a O. T. a v případě obviněné A. Z. i k tomu, aby se v těchto obchodních společnostech stala jednatelkou. V odůvodnění rozsudku je jasně vysvětleno a blíže rozvedeno zjištění, že obvinění vybrali obviněné A. Z. a O. T. jako osoby vhodné k tomu, aby plnili úlohu tzv. bílých koní, tj. nastrčených osob, které navenek formálně činí podvodné úkony obchodních společností a zastírají tím odpovědnost skutečných iniciátorů. Z odůvodnění rozsudku rovněž vyplývá zjištění, že obvinění J. B. a L. K. si k roli tzv. bílých koní vybrali obviněnou A. Z. a jejího partnera obviněného O. T. z toho důvodu, že mohli využít jejich špatné sociální situace a zavázat si je tím, že za ně obviněný L. K. platil ubytování v hotelu, v němž jinak ve formě tzv. brigády pracovali obviněná A. Z. při úklidu a dalších výpomocích a obviněný O. T. jako údržbář. Z těchto zjištění je zřejmé, že pro vstup obviněných A. Z. a O. T. do obchodních společností Č., s. r. o, a R., s. r. o., jinak nebyl žádný důvod, zejména ne důvod ekonomicky vysvětlitelný. Již vzhledem k sociálnímu postavení obviněných A. Z. a O. T. a k tomu, že obchodní společnosti Č., s. r. o., a R., s. r. o., ve skutečnosti nevyvíjely žádnou činnost a byly insolventní, byla úmyslem obviněných J. B. a L. K. evidentně zahrnuta také okolnost, že závazky, které formálně přijmou obvinění A. Z. a O. T. za uvedené obchodní společnosti, nebudou plněny. V žádném případě proto nelze uvažovat jen o nedbalostním zavinění obviněných.

Dále je obsahem výroku o vině zjištění, že uzavřeli obviněná A. Z. úvěrové smlouvy (body A/1, 2) a obviněný O. T. leasingovou smlouvu (bod A/3) na podkladě padělaných dokladů a jiných nepravdivých podkladů, přičemž v odůvodnění rozsudku je jasně vysvětleno zjištění, že těmito doklady a podklady je vybavili obvinění J. B. a L. K. (body A/1, 2), resp. jen obviněný J. B. (bod A/3). Kromě toho je v odůvodnění rozsudku vysvětleno zjištění, o které konkrétní padělané doklady šlo a v čem konkrétně spočívala nepravdivost jiných podkladů.

Ve výroku o vině je obsaženo rovněž zjištění, že motorová vozidla, která u dodavatelů odebrali obviněná A. Z. na podkladě úvěrových smluv a obviněný O. T. na podkladě leasingové smlouvy, krátce poté převedli na jiné obchodní společnosti, v nichž byli obvinění J. B. a L. K. jednateli, resp. obviněný J. B. též společníkem. V odůvodnění rozsudku jsou podrobněji rozvedena zjištění, která vysvětlují, že tento postup umožnil obviněným J. B. a L. K. získat motorová vozidla do své faktické dispozice a že bezplatné získání motorových vozidel také bylo motivem celého jejich jednání. Z odůvodnění rozsudku jsou patrna také zjištění, z nichž vyplývá, že obvinění A. Z. a O. T. postupovali při všech transakcích bez jakékoli vlastní iniciativy výlučně jen podle pokynů obviněných J. B. a L. K. a že činili pouze takové úkony, ke kterým od obviněných J. B. a L. K. dostali výslovný pokyn a příslušné listiny, finanční prostředky apod.

Vezme-li se tedy v úvahu obsah výroku o vině spolu s tím, jak jsou skutková zjištění uvedená ve výroku doplněna, rozvedena a blíže konkretizována v odůvodnění rozsudku, je evidentní, že ze strany obviněných J. B. a L. K. šlo o jednání, které se neomezovalo jen na holé „úkolování” pachatelů trestných činů a které z hlediska povahy, závažnosti, rozsahu a celkového významu pro spáchání trestných činů bylo jednáním, jímž obvinění „zosnovali a řídili“ spáchání trestných činů, tak jak to předpokládá ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. o organizátorství. Na adresu formulační stránky výroku o vině lze sice vytknout určitou nevýstižnost či neúplnost, ale to se týká jen popisu skutku, nikoli toho, že by skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení skutku jako organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. vůbec nebyla učiněna. Uvedený způsob popisu skutku se tudíž nedotýká meritorní správnosti výroku o vině obviněných J. B. a L. K. Na druhé straně je výrok nadbytečně zatížen některými nefunkčními částmi, např. údajem, že obvinění úkolovali Z. Ž., ačkoli nebyli uznáni vinnými účastenstvím na nějakém jeho trestném činu. Ani to ale nemá vliv na meritorní správnost právního posouzení skutku.

Pro posouzení správnosti výroku o vině obviněných J. B. a L. K. je rozhodující to, jak je skutkový stav zjištěn v bodech A/1, 2, 3 výroku rozsudku a v příslušných částech odůvodnění rozsudku. Pro otázku viny obviněných J. B. a L. K. nemá žádný význam to, jak jsou v rozsudku konstruovány výroky o vině obviněných A. Z. (body C/1, 2) a O. T. (bod D), zejména nemá žádný význam to, že obsahem těchto bodů nejsou skutkové okolnosti vyjadřující organizátorství obviněných J. B. a L. K. Pokud ke spáchání trestných činů obviněným A. Z. a O. T. pomáhal obviněný P. M., který byl pomocí k jejich trestným činům uznán vinným v bodech B/1, 2, 3 rozsudku, je bez významu to, že účast obviněného P. M. nebyla nijak zahrnuta do rámce jednání obviněných J. B. a L. K. jako organizátorů trestných činů A. Z. a O. T. Jde o situaci, kdy ve vztahu k trestným činům obviněných A. Z. a O. T. tu jsou dvě samostatné a na sobě nezávislé formy účastenství, a to jednak organizátorství obviněných J. B. a L. K., jednak pomoc obviněného P. M. Tato situace nic nemění na správnosti výroku o vině obviněných J. B. a L. K.

Výrok o vině obviněných J. B. a L. K. není nijak v rozporu se zásadou, že jako pokračování nelze posoudit účastenství na trestných činech různých pachatelů. Oba obvinění společně byli podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. uznáni vinnými organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., který jako pachatelka (§ 9 odst. 1 tr. zák.) spáchala dvěma útoky obviněná A. Z.. Ze strany obviněné A. Z. šlo o pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.). Účastenství ve vztahu k pokračujícímu trestnému činu téhož pachatele je možné a není ničím vyloučeno. Obviněný J. B. pak byl podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. uznán vinným ještě samostatným organizátorstvím trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který jako pachatel spáchal jedním útokem obviněný O. T. Evidentně tedy nejde o takovou situaci, že by organizátorství obviněných J. B. a L. K. bylo konstruováno jako nějaké jediné pokračující účastenství na trestných činech různých pachatelů.

Nijak dotčena nebyla ani zásada, že pokračování nepřichází v úvahu v poměru mezi útoky, z nichž některé byly spáchány ve formě pachatelství (spolupachatelství) a jiné byly spáchány ve formě účastenství. Obvinění J. B. a L. K. byli uznáni vinnými v celém rozsahu jen útoky spáchanými ve formě účastenství (organizátorství), takže otázka pokračování v uvedené podobě v dané věci vůbec nevyvstává.

Výši škody, kterou způsobili obviněná A. Z. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a obviněný O. T. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., soudy určily správně. Vycházely z ceny motorových vozidel, na které v důsledku podvodného jednání obviněných poskytly poškozené obchodní společnosti úvěr (G. M. M., a. s.), resp. leasing (Č. L., a. s.), a od výše poskytnutého úvěru a od výše leasingu odečetly částky, které obvinění zaplatili ve formě záloh, akontací či prvních splátek. Tomuto způsobu stanovení výše škody nelze nic vytknout, zejména ne to, že by soudy za škodu považovaly celou cenu motorových vozidel.

Je vyloučeno posuzovat skutkový stav, který zjistily soudy, jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí podle § 251 odst. 1 tr. zák. ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. Důvodem pro toto právní posouzení nemůže být okolnost, že obvinění J. B. a L. K. převedli motorová vozidla, získaná trestnými činy obviněných A. Z. a O. T., na obchodní společnosti, v nichž byli obvinění J. B. a L. K. jednateli. Posoudit toto jednání obviněných J. B. a L. K. jako trestný čin podílnictví by bylo možné jedině za předpokladu, že by neměli žádnou účast na trestných činech obviněných A. Z. a O. T.. Protože však obvinění J. B. a L. K. byli organizátory a tedy účastníky trestných činů obviněných A. Z. a O. T., nemá úvaha o trestném činu podílnictví místa.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných J. B. a L. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Jinak pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že nepřihlížel k těm částem dovolání, v nichž obvinění uplatnili námitky stojící mimo deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Takovými námitkami jsou především námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, z nichž svá skutková zjištění vyvodily. Jestliže dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Pod dovolací důvod není možné zahrnout s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění učinily na podkladě důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, která v napadeném usnesení akceptoval Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech. Krajský soud v Hradci Králové tyto důkazy zhodnotil logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, v jehož rámci přehledně, srozumitelně a ověřitelně vysvětlil své hodnotící úvahy. Při tom se nedopustil žádné deformace důkazů a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze nelze vytýkat, že schválil postup Krajského soudu v Hradci Králové při hodnocení důkazů a přijal jeho skutková zjištění. Za této situace nesouhlas obviněných s těmito skutkovými zjištěními není dovolacím důvodem.

Dovolacím důvodem nejsou námitky týkající se přiměřenosti uložených trestů. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod žádný z obviněných neuplatnil. Jestliže byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze výrok o uložení trestu napadat námitkami směřujícími proti jeho přiměřenosti, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je hmotně právním dovolacím důvodem. Při splnění dalších podmínek jsou pod něj podřaditelné jen námitky týkající se aplikace hmotného práva. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou námitky týkající se postupu řízení a dodržení trestního řádu, neboť v tomto směru jde o aplikaci p r o c e s n í h o práva.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný jen ve spojení s jiným dovolacím důvodem. Jestliže skutkové námitky, námitky proti přiměřenosti uložených trestů a námitky procesní povahy nezakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., logicky z toho plyne, že nezakládají ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto se Nejvyšší soud těmito námitkami dále nezabýval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. září 2009

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru