Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tz 78/2017Rozsudek NS ze dne 04.10.2017

HeslaPřečin
Svoboda vyznání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.78.2017.1
Dotčené předpisy
§ 9 odst. 1 písm. a) předpisu č. 150/1969Sb.|§ 32 odst. 1 předpisu č. 100/1960Sb.|§ 7 předpisu č. 218/1949Sb.

přidejte vlastní popisek

6 Tz 78/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Vladimíra Veselého a JUDr. Josefa Mazáka projednal ve veřejném zasedání dne 4. 10. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 8. 1978, sp. zn. 9 T 93/78, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 8. 1978, sp. zn. 9 T 93/78,

byl porušen zákon

v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech, v neprospěch obviněného M. M.

Tento rozsudek Okresního soudu v Příbrami se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný

M. M.,

se zprošťuje

podle § 226 písm. b) tr. ř. návrhu na potrestání pro přečin proti socialistickému soužití podle § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech, jehož se měl dopustit tím,

že od srpna 1977 do srpna 1978 zejména v Příbrami propagoval myšlenky a tiskoviny zakázané náboženské sekty „Svědci Jehovovi“ s cílem získat pro tento náboženský směr další osoby, přičemž se zúčastňoval ilegálního shromažďování členů této sekty, a mařil tak státní dozor ve vztahu k náboženským společnostem v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1, 2 zákona č. 218/1949 Sb., ač pro trestný čin podle § 178 tr. zák. byl již odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 1975, sp. zn. 9 T 220/75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 1976, sp. zn. 3 To 43/76, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který byl vykonán dne 31. 7. 1977,

neboť označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění:

1) Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 8. 1978, sp. zn. 9 T 93/78, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem proti socialistickému soužití podle § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech, za který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Jako uvedený přečin byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Příbrami spočíval v tom, že obviněný od srpna 1977 do srpna 1978 zejména v P. propagoval myšlenky a tiskoviny zakázané náboženské sekty „Svědci Jehovovi“ s cílem získat pro tento náboženský směr další osoby, přičemž se zúčastňoval ilegálního shromažďování členů této sekty, a mařil tak státní dozor ve vztahu k náboženským společnostem v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1, 2 zákona č. 218/1949 Sb., ač pro trestný čin podle § 178 tr. zák. byl již odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 1975, sp. zn. 9 T 220/75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 1976, sp. zn. 3 To 43/76, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který byl vykonán dne 31. 7. 1977. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 9. 1978.

2) Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného dne 11. 9. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Uvedl, že citovaným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech. Přečinu proti socialistickému soužití podle § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech, v tehdy účinném znění, se dopustil ten, kdo nepřístojným chováním, zejména výhrůžkami, urážlivými výroky nebo skutky, pomlouváním, rvačkou, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním narušil socialistické soužití občanů nebo se dotkl jejich důstojnosti a cti, přestože byl v posledním roce pro některý čin obdobné povahy postižen anebo v posledních třech letech pro některý z trestných činů obdobné povahy odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za takový trestný čin propuštěn. Z prostého porovnání zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu a popisu skutku v rozsudečném výroku je zřejmé, že jednáním obviněného tato skutková podstata naplněna nebyla. Žádné nepřístojné chování (a demonstrativní výčet takových chování byl součástí skutkové podstaty) tam totiž ani v náznaku popsáno není. Přitom předchozí odsouzení obviněného ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 T 220/75 se týkalo jednání z věcného hlediska v podstatě stejného, jež ovšem bylo právně kvalifikováno jako trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. zák., a v důsledku této právní kvalifikace se na toto odsouzení vztahovala rehabilitace „ze zákona“ podle § 2 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pročež bylo v té věci odsuzující rozhodnutí zrušeno a trestní stíhání zastaveno.

3) Méně závažné případy maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi přicházelo v úvahu posuzovat jako přestupek podle zákona č. 60/1961 Sb. Pokud tedy ve věci nebyly shledány důvody k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. zák., přicházelo v úvahu toliko postoupení věci příslušnému správnímu orgánu k řízení o přestupku. Skutková podstata přečinu proti socialistickému soužití podle § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech, v tehdy účinném znění, ale ani žádného jiného přečinu či trestného činu předmětným skutkem zjevně naplněna nebyla.

4) Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech, v tehdy účinném znění,, aby zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání.

5) Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

6) Přečinu proti socialistickému soužití podle § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech, v tehdy účinném znění, se dopustil ten, kdo nepřístojným chováním, zejména výhrůžkami, urážlivými výroky nebo skutky, pomlouváním, rvačkou, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním narušil socialistické soužití občanů nebo se dotkl jejich důstojnosti a cti, přestože byl v posledním roce pro některý čin obdobné povahy postižen anebo v posledních třech letech pro některý z trestných činů obdobné povahy odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za takový trestný čin propuštěn. Podle § 1 odst. 1 téhož zákona platilo, že přečinem je zaviněný, pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (tj. v zákoně o přečinech) a jenž nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti trestného činu. Podle § 1 odst. 2 téhož zákona čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není přečinem, i když jinak vykazuje jeho znaky.

7) Okresní soud v Příbrami v napadeném rozsudku (který neobsahuje odůvodnění) dospěl ke skutkovým zjištěním výše uvedeným zcela ve shodě s návrhem na potrestání, nevyvodil z nich však odpovídající právní závěry. Jednání uvedené ve výroku napadeného rozsudku totiž zjevně nenaplňuje znaky přečinu proti socialistickému soužití podle § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech, v tehdy účinném znění, ale ani žádného jiného přečinu ani trestného činu. Nebyl naplněn zejména základní znak uvedeného přečinu, a to nepřístojné chování pachatele. Ze znění zákona vyplývá, že jde o základní, nezastupitelný znak skutkové podstaty tohoto přečinu. Vedle toho je uvedené ustanovení doplněno demonstrativním výčtem některých typů takového „nepřístojného chování“. Zásadním nedostatkem napadeného rozhodnutí je i to, že v právní větě není vůbec uvedeno, že se obviněný dopustil nepřístojného chování, takže v právní větě vlastně okresní soud připustil, že skutková podstata daného přečinu naplněna nebyla. Pouze v právní větě uvedl, že obviněný narušil socialistické soužití občanů „jiným jednáním“. To je rovněž v rozporu se zněním zákona, který v úvahu přicházející druhy onoho „nepřístojného chování“ upřesnil pouze demonstrativním výčtem, který doplnil obecnou alternativou „jiného hrubého jednání“, čímž byl rozsah skutkové podstaty ohraničen. Jestliže tedy soud (a správně) nespatřoval v posuzovaném jednání obviněného ani žádnou z alternativ demonstrativního výčtu (výhrůžky, urážlivé výroky nebo skutky, pomlouvání, rvačku, schválnosti), ale ani doplňkovou obecnější alternativu „jiného hrubého jednání“, nemohl obviněného uznat vinným uvedeným přečinem. Soudem uvedené „jiné jednání“, tj. jednání nikoli hrubé, zjevně neodpovídá příslušnému znaku dané skutkové podstaty a je zcela obecné a nic neříkající. Ve svém důsledku by to znamenalo, že by obviněný mohl být uznán vinným proto, že se dopustil prostě „nějakého jednání“. A napadený rozsudek nemůže obstát dále proto, že z jeho tzv. skutkové věty nevyplývá ani to, jak mělo být jednáním obviněného narušeno „socialistické soužití občanů“, pokud vůbec tomuto pojmu lze přiznat jakoukoli relevanci.

8) Byť tedy nepřístojné chování napadený rozsudek obviněnému ani za vinu neklade (a tedy již z toho vyplývá, že skutková podstata uvedeného přečinu pro absenci jeho základního znaku naplněna nebyla), je na místě pro úplnost uvést, že za nepřístojné chování ve smyslu citovaného ustanovení bylo možno pokládat jen takové jednání, které svou povahou bylo srovnatelné s jednáním demonstrativně v tomto ustanovení uvedeným, pro něž bylo příznačné násilí, vulgárnost či svévole v jednání pachatele vůči jiným občanům. Takový charakter však zjištěné jednání obviněného zjevně nemělo. Jeho podstatou bylo pouze propagování náboženských myšlenek a tiskovin s cílem získat další osoby pro náboženskou společnost Svědkové Jehovovi (podle výroku napadeného rozsudku „zakázanou náboženskou sektu“) a účast na „ilegálním shromažďování členů této sekty“, tedy jednání, které znaky přečinu proti socialistickému soužití nenaplňovalo.

9) Dalším důvodem, proč napadený rozsudek nemohl obstát, je fakt, že ačkoli se v jeho výroku uvádí, že obviněný popsaným jednáním mařil státní dozor ve vztahu k náboženským společnostem v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1, 2 zák. č. 218/1949 Sb., neodpovídá toto tvrzení znění uvedených zákonných ustanovení. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění účinném do 22. 1. 1990, „duchovenskou (kazatelskou apod.) činnost v církvích a náboženských společnostech mohou vyvíjeti jen osoby, které mají k tomu státní souhlas, a které vykonají slib. Znění slibu stanoví vláda nařízením“. Podle § 7 odst. 2 tohoto zákona každé ustanovení (volba, jmenování) těchto osob vyžaduje předchozího souhlasu státu. Z napadeného rozsudku nelze zjistit, kterým konkrétním jednáním měl obviněný tato zákonná ustanovení porušit a v jaké konkrétní části. Je tomu tak bezesporu proto, že ve skutečnosti zákon č. 150/1969 Sb., o přečinech, v § 9 odst. 1 písm. a) ani v žádném jiném ze svých ustanovení nevymezoval znaky přečinu jednáním proti zákonu č. 218/1949 Sb.

10) A konečně tím nejzásadnějším důvodem zrušení napadeného rozsudku je jeho rozpor s i tehdy ústavně přiznaným právem občana na svobodu vyznání. Tehdy platná a účinná Ústava Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) stanovila v článku 32 odst. 1: Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. Okresní soud v Příbrami odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou.

11) Právům, která v citovaných ustanoveních Ústava formálně deklarovala, ostatně nebyly poskytnuty žádné reálné záruky a sama Ústava naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanovení čl. 32 odst. 2, kde stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Omezení práva na svobodu vyznání sice je i v demokratické společnosti možné, avšak jen v nezbytně nutné míře v zájmu ochrany jiných základních lidských práv, respektive pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (viz čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podobně i čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Mimo tyto přípustné korektivy je ukládání „občanských povinností“ omezujících ústavní právo na svobodu vyznání nepřípustné a protiústavní. V době, kdy došlo k posuzovanému jednání, přitom bylo zmíněné ústavní právo nepřípustně omezeno již samotným obsahem a aplikací zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který i přes svůj název byl používán především jako nástroj k výkonu státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi a potlačování náboženských svobod.

12) Za tohoto stavu výrok o vině obviněného přečinem proti socialistickému soužití podle § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech odporoval nejen ustanovení § 32 odst. 1 tehdejší Ústavy, ale i ustanovení čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Tím, že skutek posoudil jako přečin, porušil Okresní soud v Příbrami zákon v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/1969 Sb, o přečinech v neprospěch obviněného.

13) Pro úplnost je třeba uvést, že podobná jednání bývala před 1. 1. 1990 zpravidla posuzována jako trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb. v tehdy účinném znění). Tento trestný čin, na rozdíl od přečinu proti socialistickému soužití podle § 9 zákona o přečinech, podléhal tzv. rehabilitaci ze zákona podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Na přečin proti socialistickému soužití podle § 9 zákona o přečinech se zákon č. 119/1990 Sb. nevztahoval, a to ani v ustanovení § 4 o tzv. návrhové rehabilitaci (možnost zrušení rozhodnutí pro vyjmenované zločiny, trestné činy, přečiny a přestupky v přezkumném řízení). Bylo by jistě nelogické a v rozporu se záměrem zákonodárce, aby odsouzení obviněného pro jednání svou podstatou stejné či obdobné, jako bylo jednání podřaditelné pod zákonné ustanovení § 178 tr. zákona č. 140/1961 Sb., bylo ponecháno v platnosti jen proto, že toto odsouzení bylo nejen protiústavní ve stejné míře jako byla obdobná odsouzení (mimo jiné i předchozí odsouzení obviněného M. M.) pro trestný čin podle § 178 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (viz ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci), ale navíc bylo ještě založeno na zcela nesprávné aplikaci příslušného tehdy platného zákonného ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o přečinech.

14) Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením rozsudku ztratila podklad, a podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání, neboť v něm označený skutek není trestným činem.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 10. 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Josef Mazák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru