Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tz 63/2017Rozhodnutí NS ze dne 04.10.2017

HeslaRehabilitace
Řízení o stížnosti pro porušení zákona
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.63.2017.1
Dotčené předpisy

§ 14 odst. 1 předpisu č. 119/1990.Sb.


přidejte vlastní popisek

6 Tz 63/2017-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. října 2017 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného P. F., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. l tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91,

bylporušenzákon

v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a to v neprospěch obviněného P. F.

Napadené usnesení s e zrušuje.

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91.

Městskému soudu v Brně sepřikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona

1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 8. 1953, sp. zn. T 43/53, který nabyl právní moci dnem 2. 10. 1953, byl zemřelý P. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950, trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že

dne 1. 6. 1953 ve stanovené lhůtě nenastoupil vojenské cvičení, jak k tomu byl podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu OVV Bratislava povinen, a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání /Svědek Jehovův/.

2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 265 odst. 1 tr. zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku a podle § 43 tr. zákona byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zákona na dobu pěti let.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 2. 10. 1953, sp. zn. To 116/53, jímž jej zamítl.

4. Z uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný propuštěn předčasně na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955, kdy mu byl podle čl. II/2 tohoto rozhodnutí prominut zbytek trestu odnětí svobody.

5. Na podkladě žádosti obviněného o soudní rehabilitaci rozhodl Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 8. 1953, sp. zn. T 43/53, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 téhož zákona zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

6. Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle článku V. s odkazem na část II, a článku III tohoto rozhodnutí zastavil podle § 223 odst. 1 tr. řádu a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu trestní stíhání obviněného pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zákona.

7. V obsahové návaznosti na toto rozhodnutí označený soud rozhodl v hlavním líčení rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91, tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 8. 1953, sp. zn. T 43/53, se z důvodu uvedeného v § 227 tr. řádu obviněnému trest neukládá.

II.

Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

8. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně specifikovaného v bodě 5. odůvodnění tohoto rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.

9. Ve svém mimořádném opravném prostředku, s odkazem na ustanovení § 265 odst. 1 tr. zákona, § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, § 1, § 14 odst. 1 písm. a) a § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a konečně § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zaujal názor, že se Nižší vojenský soud v Brně citovanými ustanoveními příslušných právních úprav neřídil. Podle jeho názoru bylo v dané věci při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v posuzovaném případě, kdy byl obviněný odsouzen v podstatě pro své náboženské přesvědčení. Navíc připomenul, že rozhodnutím bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že tento uplatnil právo na svobodu svědomí zaručeného tehdejší Ústavou 9. května 1948.

10. S ohledem na uvedené má ministr spravedlnosti za to, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91, byl v neprospěch obviněného zemř. P. F. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k § 265 odst. 1 tr. zákona č. 86/50 Sb., podle § 269 odst. 2 tr. řádu usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91, zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a zejména též usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, č. j. 2 Rtv 141/91, a dále postupoval pode § 271 odst. 1 tr. řádu a podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 8. 1953, sp. zn. T 43/53, ve spojení s rozsudkem býv. Vojenského soudu v Trenčíně ze dne 2. 10. 1953, sp. zn. To 116/53, a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu, podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

11. Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona písemně prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera, který upozornil na právní názor, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách. K návrhu ministra spravedlnosti uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu je nejednotná, neboť některé senáty napadená rozhodnutí a všechna rozhodnutí obsahově navazující zruší a proběhne tak celé rehabilitační řízení, některé zruší napadené rozhodnutí, všechna rozhodnutí obsahově navazující a navíc i původní rozsudek, takže rehabilitační soud rozhoduje jen o původní obžalobě a některé zruší napadené rozhodnutí, všechna rozhodnutí obsahově navazující a navíc i původní rozsudek a rovnou zprostí obviněného obžaloby nebo zastaví trestní stíhání pro nepřípustnost.

12. Při veřejném zasedání přítomná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila shodné stanovisko s argumentací obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona a navrhla, aby Nejvyšší soud zcela vyhověl jejímu petitu, obhájce obviněného se s jejím obsahovým zaměřením také ztotožnil, zaujal však názor, že by Nejvyšší soud měl věc po vyslovení porušení zákona a zrušení napadeného rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně přikázat příslušnému soudu k provedení dalšího řízení a v tomto směru navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl.

III.

Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

13. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného.

14. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že se svoboda svědomí zaručuje.

15. Základní požadavky na zjištění trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil § 1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (tj. zák. č. 67/1952 Sb.), podle něhož bylo účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů pak bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

16. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.

17. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

18. Ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 89/1950 Sb., trestního zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu nenastoupení služby v branné moci se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

19. Podle § 1 zákona o soudní rehabilitaci účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly (odst. 1) a činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání (odst. 2).

20. Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné. Podle § 14 odst. 3 téhož zákona zruší-li soud původní rozhodnutí podle odstavce 1, zruší zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

21. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 8. 1953, sp. zn. T 43/53 se podává, že 27. 5. 1953 byl obviněný na lékařské prohlídce, po níž mu byl vydán povolávací rozkaz k nastoupení vojenského cvičení dne 1. 6. 1953. Dne 30. 5. 1953 však přišel OVV Bratislava dopis obviněného, v němž bylo uvedeno, že se nemůže zúčastnit vojenského cvičení z náboženských důvodů. Obviněný cvičení nenastoupil a odjel na dovolenou do K. P. Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku k obhajobě obviněného, jenž se podle jeho odůvodnění plně doznal a ve shodě s výsledky vyšetřování uvedl, že se nemůže zúčastnit vojenského cvičení z náboženských důvodů, uvedl, že tato obhajoba jej nemůže zbavit viny. Poukázal na to, že „naše ústava sice zaručuje všem občanům svobodu náboženského vyznání, ale toto vyznání nemůže býti důvodem pro odmítnutí plnit občanské povinnosti. Tím, že se obviněný odvolává na své náboženské přesvědčení a z toho důvodu neplní povinnosti související s výkonem resp. s nastoupením vojenského cvičení, jeho jednání naplňuje po všech stránkách skutkovou podstatu zažalovaného trestného činu.“

22. Předmětné rozhodnutí, stejně tak jako stížností pro porušení zákona napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, jež se s právními závěry vztaženými ke správně zjištěnému stavu věci ztotožnilo, je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti respektující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z ustálených a popsaných skutkových zjištění, z nichž vycházel i tehdejší Nižší vojenský soud v Brně a na které po dílčím doplnění dokazování navázal i Vojenský obvodový soud v Brně) konstantně setrvával na stanovisku, že nemůže nastoupit vojenské cvičení, protože mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení plynoucí z jeho příslušnosti ke Svědkům Jehovovým. Obviněný tímto jednáním vyjadřoval a uplatňoval své základní právo občana na svobodu svědomí zaručeného mu ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy České republiky z roku 1948.

23. Z uvedeného zjevně vyplývá, že jak bývalý Nižší vojenský soud v Brně v původním odsuzujícím rozsudku, tak i Vojenský obvodový soud v Brně v usnesení napadeném stížností pro porušení zákona, nesprávně dospěly k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb.

24. Nejvyšší soud předně odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (jakož další nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013), a konstatuje, že pokud se obviněný fakticky odmítl podrobit základní vojenské službě a oblékat armádní stejnokroj z důvodu svého náboženského přesvědčení (jako Svědek Jehovův), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května z roku 1948. Přestože tato Ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“ Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v § 34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že odmítl nastoupit vojenské cvičení, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zákona.

25. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná i obdobné závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, který se k této otázce vyjádřil mimo jiné tak, že „svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je podle Ústavního soudu rozhodnutí diktované svědomím „vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o "vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí" [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.“

26. Nad rámec uvedeného se připomíná, že svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze zkrátit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

27. Pokud obviněný odmítl nastoupit vojenské cvičení z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.

28. Vyslovené závěry Ústavního soudu jsou v plném rozsahu aplikovatelné i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý nižší vojenský soud v Brně obviněného v podstatě odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý nižší vojenský soud v Brně pochybil, pokud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, zda posuzovaný skutek je vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, pokud obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva. Ze skutkových okolností (které ani obviněný v řízení před bývalým Nižším vojenským soudem v Brně nepopřel a o jejichž správnosti Nejvyšší soud nemá pochybnosti) je zjevné, že obviněný setrval na svém neměnném stanovisku spočívající v odmítání konání základní vojenské služby pro jeho příslušnost ke Svědkům Jehovovým.

29. Na takto pojatém výkladu a zhodnocení jinak správně zjištěných skutkových okolností setrval i Vojenský obvodový soud v Brně, ač ten měl, jako soud rozhodující o rehabilitaci obviněného přistoupit k posouzení věci způsobem výše vyloženým.

30. Protože Vojenský obvodový soud v Brně svým usnesením ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91, konstatovanou zjevnou nezákonnost nenapravil, když na podkladě žádosti obviněného zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 8. 1953, sp. zn. T 43/53 toliko ve výroku o trestu, ač mu zákonná úprava obsažená v zákoně č. 119/1990 Sb. umožňovala, aby při správném posouzení věci rozhodl o zrušení uvedeného rozsudku v celém rozsahu, zatížil své rozhodnutí vadou, která odůvodňuje přijetí závěru, že svým rozhodnutím porušil zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného P. F.

31. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 141/91, byl porušen zákon v ustanoveních zákona § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 tr. zákona, v neprospěch obviněného zemřelého P. F.

32. Z hlediska dalšího způsobu rozhodnutí po zrušení stížností napadeného usnesení a rozhodnutí na něj obsahově navazujících Nejvyšší soud uvádí, že mu nepřísluší, aby v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení z podnětu návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Po zrušení tohoto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby.

33. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve věci je třeba rozhodnout stejným způsobem, jak učinil např. v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 Tz 42/2016. V označeném rozhodnutí k otázce nemožnosti rozhodnout zprošťujícím výrokem za situace, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána výlučně proti rozhodnutí soudu vydanému v rehabilitačním řízení, uvedl následující skutečnosti: „Odkaz ministra spravedlnosti na to, že v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zprošťujícím výrokem v minulosti rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001, je nepřiléhavý. Citovaným rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, která byla podána proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. T 287/58, jímž byl jiný obviněný uznán vinným a odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Nejvyšší soud poté, co vyslovil porušení zákona a zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě i další obsahově navazující rozhodnutí, v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. K tomu, aby Nejvyšší soud mohl přikročit ke zproštění, byl dán podklad tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána v původní trestní věci proti odsuzujícímu rozsudku, a nikoli – jak se stalo v projednávané věci obviněného J. B. – proti pozdějšímu rozhodnutí učiněnému v rehabilitačním řízení. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle § 271 odst. 1 Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a které bylo z tohoto podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného J. B., nebyl původní rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout o zproštění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016).“

34. Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci Nejvyšší soud přikázal podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně, který provede další řízení na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného P. F. podána pro trestný čin podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, o této obžalobě meritorně rozhodne. Při svém rozhodování bude označený soud vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. října 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru