Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tz 50/2017Rozsudek NS ze dne 21.02.2018

HeslaOchranná opatření
Ochranné léčení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:6.TZ.50.2017.1
Dotčené předpisy

§ 99 odst. 6 tr. zákoníku

§ 353 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tz 50/2017-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. února 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Aleše Holíka a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. H. , proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 99 odst. 6 tr. zákoníku v neprospěch obviněného V. H.

Napadené usnesení se zrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 271 odst. 1 tr. ř. za použití ustanovení § 99 odst. 6 tr. zákoníku se obviněný V. H., propouští z ochranného sexuologického léčení v ústavní formě, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 7 To 612/2000.

Odůvodnění:

1. Usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, které nabylo právní moci dne 7. 2. 2013, bylo obviněnému V. H. podle § 353 odst. 1, 2 tr. ř. za použití § 99 odst. 6 tr. zákoníku prodlouženo ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 7 To 612/2000 [jako ochranné sexuologické léčení v ústavní formě podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák.], ve znění usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 1 Nt 816/2009 a sp. zn. 1 Nt 1071/2010, o dva roky.

2. Proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, podal ve prospěch obviněného ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, ve které mj. poukázal na to, že podle § 99 odst. 6 tr. zákoníku, v tehdy platném znění, platilo, že „ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení. O propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud“. Dále poukázal na tehdy platné znění § 353 odst. 1 tr. ř., aby následně konstatoval, že Okresní soud v Rokycanech při svém rozhodování dne 7. 2. 2013, ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 107/99, se uvedenými ustanoveními důsledně neřídil při rozhodování o prodloužení ochranného léčení ve formě ambulantní, v důsledku čehož bylo o prodloužení ochranného sexuologického léčení v ambulantní formě u obviněného V. H. rozhodnuto až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. H. v ustanovení § 99 odst. 6 tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, a v řízení mu předcházejícím v ustanovení § 353 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, a zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 271 odst. 1 tr. ř., za použití § 99 odst. 6 věty prvé tr. zákoníku a § 353 odst. 2 tr. ř., rozhodl o propuštění obviněného V. H. z ochranného léčení uloženého mu pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346.

3. Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal rovněž ministr spravedlnosti na to, že v návaznosti na usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, s ohledem na došlé zprávy, bylo dne 10. 10. 2013 Okresním soudem v Rokycanech vydáno usnesení pod sp. zn. 1 T 107/99, kterým bylo obviněnému podle § 351a odst. 1 tr. ř., za použití § 99 odst. 5 tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě přeměněno v ústavní formu, a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 11. 2013. Výkon této léčby byl obviněnému nařízen a obviněný byl do Psychiatrické nemocnice v D. dodán dne 24. 3. 2014, odkud byl na základě příkazu předsedkyně senátu Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. 9. 2014, č. j. 1 Nt 1065/2014-9, při zjištění, že o prodloužení léčby bylo rozhodnuto po zákonem stanovené lhůtě, propuštěn. Podle názoru ministra spravedlnosti nebyla předsedkyně senátu k takovému kroku oprávněna, neboť v té době obviněný vykonával ústavní léčbu na základě pravomocného rozhodnutí soudu, a pokud jej chtěla propustit, nemělo se tak stát pouhým příkazem k propuštění, ale v řádné procesní formě po projednání věci, neboť v té době již protiprávní stav nastolený usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, netrval a naopak existovalo zde pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech ze dne 10. 10. 2013, vydané pod sp. zn. 1 T 107/99, a proto považuje za potřebné, aby se Nejvyšší soud i k této otázce vyjádřil, neboť v této oblasti neexistuje jednotná praxe soudů.

4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona uvedl, že je zřejmé, že rozhodnutím Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, došlo k porušení zákona v ustanovení § 99 odst. 6 tr. zákoníku a v řízení jemu předcházejícím, neboť okresní soud své rozhodnutí o prodloužení ochranného léčení učinil zjevně po uplynutí stanovené lhůty dvou let. Pokud jde o druhou část stížnosti pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti zaměřil na to, aby Nejvyšším soudem bylo reagováno na jeho dotazy, či zaujetí stanoviska k problematice ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona nastíněné ohledně toho 1) jakým způsobem by mělo být postupováno v případě, kdy obviněný nadále vykonává ochranné léčení v ústavní formě, o jehož prodloužení nebylo ve lhůtě dvou let rozhodnuto (st. zástupce se domnívá, že je namístě postupovat analogicky podle § 73b odst. 6 tr. ř. a opatřením obviněného z výkonu ochranného opatření propustit, pro absenci zákonného podkladu pro takový výkon), 2) v případě prodloužení ochranného léčení v ústavní formě po uplynutí doby dvou let, kdy léčba je vykonávána (pak podle st. zástupce je nutno vydat nové rozhodnutí, kterým je situace napravena, nestačí postupovat pouze formou příkazu), státní zástupce konstatoval, že k zodpovězení naznačených dotazů není Nejvyšší soud zavázán, neboť se týkají kroků, které byly učiněny po vydání rozhodnutí, které je napadeno stížností pro porušení zákona. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona až na její bod 3), kdy podle jeho mínění, v případě zrušení stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí a rozhodnutí na něj obsahově navazujících, nebude dán žádný podklad pro výkon ochranného léčení (obviněný není ve výkonu léčby), a tudíž ani podklad pro rozhodnutí Nejvyšším soudem podle § 271 odst. 1 tr. ř. Na závěrech svého písemného vyjádření setrval také u veřejného zasedání před Nejvyšším soudem.

5. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen. V souvislosti s předmětnou stížností pro porušení zákona a argumentací v ní ministrem spravedlnosti uvedenou, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit zejména následující skutečnosti.

6. Obviněný V. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (bod 1. rozsudku), dále trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (bod 2. rozsudku), pokračujícím trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (bod 3. rozsudku), trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a pokračujícím trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (bod 4. rozsudku) a byl odsouzen podle § 241 odst. 1, § 42 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále mu bylo podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě [rovněž mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci – loveckého nože, v koženém pouzdře hnědé barvy]. Zmíněný rozsudek nabyl právní moci dne 25. 1. 2001, neboť uvedeného dne bylo usnesením Krajského soudu v Plzni pod č. j. 7 To 612/2000-368, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Dne 3. 5. 2007 vykonal obviněný trest odnětí svobody z výše uvedeného rozsudku (po započtení vazby od 3. 5. 1999 do 26. 1. 2001) a byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 1994, sp. zn. 2 T 40/93, který vykonal 16. 9. 2008 a téhož dne byl předán do Psychiatrické léčebny D. k výkonu ochranné ústavní léčby sexuologické (viz č. l. 397, 398).

7. Dne 29. 7. 2009 byl Okresnímu soudu Plzeň-jih doručen návrh MUDr. V. Faita (PL D.) na přeměnu ochranné léčby ústavní na léčbu ambulantní (viz č. l. 1 spisu OS Plzeň-jih, sp. zn. 1 Nt 816/2009). Usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, č. j. 1 Nt 816/2009-50 (též č. l. 399 spisu OS Rokycany 1 T 107/99), bylo obviněnému podle § 351a odst. 1 tr. ř. a § 99 odst. 5 tr. zákoníku ochranné sexuologické léčení v ústavní formě, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 7 To 612/2000, přeměněno na ochranné sexuologické léčení ambulantní. Z léčebny byl obviněný propuštěn 1. 10. 2010.

8. Usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, č. j. 1 Nt 1071/2010- 6 [též č. l. 400 spisu OS Rokycany 1 T 107/99, právní moc byla vyznačena dne 24. 9. 2010], bylo obviněnému podle § 353 odst. 1, 2 tr. ř. a § 99 odst. 6 tr. zákoníku ochranné sexuologické léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. 7 To 612/2000, a které bylo obviněnému usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 1 Nt 816/2009 přeměněno na ochranné sexuologické léčení ambulantní, prodlouženo o dva roky. Zdravotnickému zařízení - MUDr. M. Malé, R., byl nařízen výkon ochranného léčení sexuologického v ambulantní formě, které bylo nařízeno obviněnému (viz č. l. 405). Ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní začal obviněný vykonávat 4. 10. 2010 (viz č. l. 401).

9. Dne 30. 5. 2012 došla Okresnímu soudu v Rokycanech zpráva od MUDr. M. Malé, ve které tato sděluje, že obviněný dodržuje léčebný režim ochranné léčby, dochází na pravidelné kontroly, užívá pravidelně léky, nedopouští se závadového jednání (viz č. l. 408). Soudce příslušného soudu v reakci na toto sdělení vydal pokyn „založ na lhůtu ½ roku, další dotaz na léčení“. Ve zprávě došlé Okresnímu soudu v Rokycanech dne 22. 11. 2012, oproti zprávě došlé dne 30. 5. 2012, se dále uvádí, že „obviněný je klidný, podrobivý, jeho stav po celou dobu léčení je uspokojivý“ a současně se uvádí „Dosavadní dlouhodobá léčba splnila účel ochranného léčby, a proto doporučujeme, aby léčba byla ukončena“. Na základě tohoto sdělení bylo okresním soudem nařízeno veřejné zasedání na 10. 1. 2013. Dne 20. 12. 2012 sdělila MUDr. M. Malá, že zprávou ze dne 21. 11. 2012 navrhla ukončení léčby (č. l. 414). Veřejné zasedání proběhlo dne 10. 1. 2013, kdy byl proveden výslech obviněného, přečteny důkazy a k návrhu státního zástupce k doplnění dokazování, bylo veřejné zasedání odročeno na 7. 2. 2013 (č. l. 420).

10. Dne 7. 2. 2013 vydal Okresní soud v Rokycanech po provedeném veřejném zasedání pod č. j. 1 T 107/99-429, usnesení, kterým podle § 353 odst. 1, 2 tr. ř. za použití § 99 odst. 6 věta první tr. zákoníku ochranné sexuologické léčení, které bylo obviněnému uloženo rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 7 To 612/2000, „ve znění usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 1 Nt 816/2009 a sp. zn. 1 Nt 1071/2010, která nabyla právní moci dne 24. 9. 2010“, prodloužil o dva roky. Dle záznamu vyznačeného ve spise nabylo rozhodnutí právní moci dne 7. 2. 2013.

11. V dané trestní věci je třeba za zásadní považovat následující skutečnosti. Předně jde o usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, č. j. 1 Nt 1071/2010- 6, kterým bylo obviněnému prodlouženo ochranné sexuologické léčení ambulantní o dva roky. Vzhledem k tomu, že obviněnému bylo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě uloženo rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 7 To 612/2000, a které bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 1 Nt 816/2009, přeměněno z ústavní formy na ambulantní, tedy před nabytím účinnosti zák. č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence, kterým bylo novelizováno znění § 72 odst. 5 tr. zák., v tom smyslu, že „ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena….“ [předchozí úprava uváděla, že „ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel“, nestanovila lhůtu dvou let], je nutno konstatovat, že pokud Okresní soud Plzeň-jih rozhodl o prodloužení ochranného sexuologického ambulantního léčení dne 23. 9. 2010, učinil tak v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1534/11 (též I. ÚS 1533/13).

12. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že za existence znění § 99 odst. 6 tr. zákoníku v průběhu roku 2011-2012 které mj. uvádělo „ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvé léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení. O propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud“ (při existenci usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, č. j. 1 Nt 1071/2010-6, kterým ochranné ambulantní sexuologické léčení obviněnému prodlouženo o dva roky), bylo povinností soudu, v jehož obvodu bylo ochranné léčení vykonáváno (viz § 353 tr. ř.), ve lhůtě nejdéle dvou let rozhodnout o jejím prodloužení.

13. Ze spisového materiálu dále vyplynulo, že ambulantní ochranné sexuologické léčení obviněného bylo zahájeno dne 4. 10. 2010 (viz zpráva MUDr. M. Malé na č. l. 401) a veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnout o „ukončení ochranného léčení“ (viz č. l. 414), bylo nařízeno dne 6. 12. 2012 (tedy po lhůtě dvou let) až na 10. 1. 2013, aby následně bylo odročeno na 7. 2. 2013, kdy bylo rozhodnuto usnesením, které je napadeno stížností pro porušení zákona, které vydal Okresní soud v Rokycanech pod č. j. 1 T 107/99-429, a kterým ochranné sexuologické léčení prodloužil o dva roky. Je tedy nepochybné, že Okresním soudem v Rokycanech, v jehož obvodu obviněný v předmětné době vykonával ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě, nebylo o jeho prodloužení [v uvedené době nebyl činěn v případě rozhodování o prodloužení léčby, rozdíl mezi formou ambulantní a ústavní (z hlediska doby trvání)] v zákonné dvouleté lhůtě rozhodnuto. Bylo-li tímto usnesením rozhodnuto až po lhůtě dvou let stanovené zákonem o dalším prodloužení ochranného sexuologického léčení obviněného, bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, a to v neprospěch obviněného, v rozporu s ustanovením § 99 odst. 6 tr. zákoníku, neboť z uvedeného ustanovení vyplývalo, že „ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle, však dvě léta, nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení“. Současně je nutno konstatovat, že také v řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo, nepostupoval soud prvního stupně soustředěně ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., což spočívalo v tom, že si ve lhůtě stanovené zákonem jednak neujasnil dobu, ve které musí o prodloužení ochranného léčení rozhodnout a dále v tom, že pro vydání rozhodnutí ve stanovené lhůtě si neopatřil nezbytné podklady.

14. Dále ze spisu Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 1 T 107/99 vyplývá, že dne 21. 8. 2013, byl okresnímu soudu doručen návrh MUDr. M. Malé na změnu ambulantní léčby obviněného na léčbu ústavní, a to vzhledem k tomu, že „od ledna obviněný na kontroly nedochází a porušil režim ochranné sexuologické léčby v ambulantní formě“. Po provedeném dokazování ve veřejném zasedání rozhodl Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 10. 10. 2013, č. j. 1 T 107/99-452, tak, že podle § 351a odst. 1 tr. ř. za požití § 99 odst. 5 tr. zákoníku ochranné sexuologické léčení, které bylo obviněnému uloženo rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, který nabyl právní moci dne 25. 1. 2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 7 To 612/2000, ve znění usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 1 Nt 816/2009 a sp. zn. 1 Nt 1071/2010, které nabylo právní moci dne 24. 9. 2010, a usnesení Okresního soudu v Rokycanech, č. j. 1 T 107/99-429 ze dne 7. 2. 2013, které nabylo právní moci téhož dne, přeměnil na ústavní léčení. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 11. 2013. Do Psychiatrické nemocnice v D. byl obviněný dodán dne 24. 3. 2014 (viz zpráva č. l. 462, 463). Dne 25. 9. 2014 vydala předsedkyně senátu Okresního soudu Plzeň-jih příkaz k propuštění obviněného V. H. z Psychiatrické nemocnice v D. (viz spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 1 Nt 1065/2014).

15. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen (viz § 268 odst. 2 tr. ř.), vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadeným usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 1 T 107/99, byl porušen zákon, v již zmíněném ustanovení § 99 odst. 6 tr. zákoníku a v řízení předcházejícím (viz bod 12), a to v neprospěch obviněného. Při zjištění, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (ochranná léčba byla obviněnému prodloužena po uplynutí zákonné lhůty), musel Nejvyšší soud zrušit také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující (§ 269 odst. 2 tr. ř.), pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu [za obsahově navazující je nutno považovat i rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech ze dne 10. 10. 2013, č. j. 1 T 107/99-452, které sice bylo vydáno na návrh zdravotnického zařízení, ale při rozhodování o změně ochranného sexuologického léčení ve formě ambulantní na ústavní, bylo vycházeno z nezákonně vydaného usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 2. 2013, č. j. 1 T 107/99-429, kterým bylo ochranné sexuologické léčení obviněného prodlouženo o dva roky], protože o jeho prodloužení bylo rozhodováno v době, kdy zákonná lhůta pro prodloužení již uplynula.

16. K návrhu ministra spravedlnosti na postup podle § 271 odst. 1 tr. ř., tedy aby Nejvyšší soud rozhodl o propuštění obviněného z ochranného léčení, které mu bylo uloženo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99 -346, je potřebné uvést následující. Tím, že Nejvyšší soud zrušil nejen stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí, ale také další rozhodnutí na něj obsahově navazující, byl navozen stav, kdy zde existuje rozhodnutí, kterým bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě [rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 7 To 612/2000]. Jak již vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, bylo obviněnému nejprve usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, č. j. 1 Nt 816/2009-50, ochranné sexuologické léčení ve formě ústavní přeměněno na ochranné sexuologické léčení ambulantní, aby téhož dne bylo týmž soudem pod č. j. 1 Nt 1071/2010-6, prodlouženo o dva roky [rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 9. 2010]. O dalším prodloužení ochranného sexuologického léčení však nebylo Okresním soudem v Rokycanech rozhodnuto ve lhůtě tehdy platného znění trestního zákoníku [§ 99 odst. 6 tr. zákoníku jednoznačně stanovil, že „ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle dvě léta;.]“, proto bylo usnesení zmíněného soudu [ze dne 7. 2. 2013, č. j. 1 T 107/99-429] ke stížnosti pro porušení zákona zrušeno. Při základním zjištění, že ohledně ochranného léčení nebylo rozhodnuto v zákonné lhůtě, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je nutno rozhodnout o propuštění obviněného z ochranného sexuologického léčení v ústavní formě, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 11. 2000, č. j. 1 T 107/99-346, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 7 To 612/2000 [následně usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, č. j. 1 Nt 816/2009-50 přeměněné na léčbu ambulantní a usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 9. 2010, č. j. 1 Nt 1071/2010- 6, kterým bylo prodlouženo o dva roky], neboť za situace, kdy po marném uplynutí dvouleté lhůty, ve které bylo možno rozhodnout o prodloužení léčby, zanikl trestněprávní podklad pro další ochranné léčení, tedy o propuštění obviněného z ochranného léčení bylo rozhodnuto nikoli z důvodu, že by byl naplněn účel ochranného léčení. Pro důvodnost takového postupu Nejvyšším soudem svědčí nejen znění § 99 odst. 6 tr. zákoníku, které stanoví, že o propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud, ale také zjištění, že o ev. propuštění z ochranného léčení rozhodne soud také v případě, že sice lhůta dvou let pro prodloužení sice uplyne, ale je nutno posoudit, zda pachatel měl vinu na tom, že soud v uvedené době nemohl rozhodnout. V neposlední řadě je Nejvyšší soud toho názoru, že také z hlediska právní jistoty nejen pro obviněného, bylo nutno v předmětné trestní věci rozhodnout o propuštění obviněného z ochranného léčení, neboť ze sdělení MUDr. M. Malé vyplynulo, že obviněný její ordinaci navštívil ještě v květnu 2017 [přestože dne 25. 9. 2014 vydala předsedkyně senátu Okresního soudu Plzeň-jih příkaz k propuštění obviněného V. H. z Psychiatrické nemocnice v D. (viz spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 1 Nt 1065/2014].

17. Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud zodpověděl otázku, zda „měl být obviněný za situace, kdy se ochrannému léčení podroboval na podkladě usnesení ze dne 10. 10. 2013, jímž Okresní soud v Rokycanech již v souladu se zákonem rozhodl o přeměně formy ochranného léčení z ambulantního na ústavní, tedy v době, kdy již protiprávní stav netrval, z ochranné léčby pouze na základě příkazu Okresního soudu Plzeň-jih propuštěn“ a dále se vyjádřil k nejednotnému postupu soudů, k jejich polemice o propadném charakterů lhůty uvedené v ustanovení § 99 odst. 6 tr. zákoníku a tomu, že její překročení nepokládají za průtah v řízení atd., považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že stížnost pro porušení zákona byla podána proti konkrétnímu rozhodnutí a o této stížnosti pro porušení zákona ve vztahu ke specifikovanému rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem také rozhodnuto, přičemž Nejvyšší soud své závěry k důvodům svého rozhodnutí rozvedl v odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud se v části stížnosti pro porušení zákona, v níž ministr spravedlnosti požaduje po Nejvyšším soudu, aby se tento obecně vyjádřil a zaujal stanovisko ke shora zmíněným otázkám, ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který mj. uvedl, že Nejvyšší soud k zodpovězení otázek vznesených ministrem spravedlnosti není trestním řádem zavázán. Pokud jde o rozdílný přístup soudů a sjednocení rozhodovací praxe soudů, čehož se ministr spravedlnosti nepřímo dožaduje, pak je nutno uvést, že takový postup je vymezen kolegiu Nejvyššího soudu - § 14 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb., Zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů, ze kterého vyplývá, že „Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu“ a § 21 odst. 1 (téhož zákona).

Poučení: : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. února 2018

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru