Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tz 33/2017Rozsudek NS ze dne 19.07.2017

HeslaVyhýbání se výkonu služby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.33.2017.1
Dotčené předpisy

§ 270 odst. 1 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

6 Tz 33/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. července 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. G., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55, bylporušenzákon v ustanoveních § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného J. G.

Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55 sezrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. G., zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 6. 9. 1955 u svého útvaru ve VVP Lešť odmítl po nástupu vojenského cvičení obléci vojenský stejnokroj, převzít zbraň a konati vojenské cvičení, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení /Svědek Jehovův/, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen trestního zákona z roku 1950), neboť skutek není trestným činem.

Odůvodnění:

1) Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP - 47 ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák.) a byl podle § 270 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců „NEPO“, dále podle § 43 tr. zák. ke ztrátě čestných práv občanských, přičemž dočasná ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zák. byla stanovena na tři roky, a podle § 68 odst. 1 písm. a) tr. ř. k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem.

2) Podle zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně spáchal obviněný uvedený trestný čin tím, že dne 6. 9. 1955 u svého útvaru ve VVP Lešť odmítl po nástupu vojenského cvičení obléci vojenský stejnokroj, převzít zbraň a konati vojenské cvičení, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení /Svědek Jehovův/. Rozsudek se stal pravomocným dne 4. 10. 1955.

3) Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného u Nejvyššího soudu dne 5. 6. 2017 stížnost pro porušení zákona, ve které vytkl shora uvedenému rozsudku nesprávnost výroku o vině. Poukázal na to, že byl obviněný odsouzen za to, že uplatnil právo na svobodu svědomí, které i v té době bylo garantováno § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), přičemž dále došlo k porušení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. trestního řádu, podle kterého bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Dále poukázal na tu skutečnost, že obviněný v předmětné trestní věci sice podal návrh na soudní rehabilitaci, ale ten byl usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1990, pod sp. zn. 2 Rtv 203/90, podle § 4 písm. c) s použitím § 9 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítnut, neboť nešlo o věc, na kterou se vztahoval v době rozhodování soudu zákon o soudní rehabilitaci. Ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP - 47 ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby zprostil, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.

4) Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller se plně ztotožnil se závěry ministra spravedlnosti. Poukázal na to, že pro obviněného bylo těžké domoci se spravedlnosti, kdy sice podal návrh na soudní rehabilitaci, který byl sice v té době v souladu se zákonem zamítnut, ale přesto podle mínění obhájce mohl být obviněný následně, po přijaté změně rehabilitačního zákona upozorněn na tuto změnu, která by se ho již týkala. Závěrem svého vyjádření se ztotožnil s návrhem ministra spravedlnosti, načež dodal, že jsou dostatečné podklady k tomu, aby Nejvyšší soud mohl postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostit.

5) Intervenující státní zástupce odkázal na své písemné vyjádření s tím, že se ztotožnil s obsahem přednesené stížnosti pro porušení zákona a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud této vyhověl, vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon, napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí obsahově navazující zrušil a sám rozhodl podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

6) Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

7) S ohledem na omezené množství listin, které měl Nejvyšší soud k dispozici (pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP - 47 ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55), mohl tento z rozsudku, který byl napaden stížností pro porušení zákona konstatovat, že obviněný dne 6. 9. 1955 u svého útvaru ve VVP Lešť odmítl po nástupu vojenského cvičení obléci vojenský stejnokroj, převzít zbraň a konati vojenské cvičení, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení /Svědek Jehovův/. Z předmětného rozsudku rovněž vyplynulo, že „obviněný se ke svému jednání doznal a prohlásil, že si je vědom trestnosti svého činu. Setrval na stanovisku, že nebude důsledně plniti povinnosti související s výkonem vojenské služby a svůj postoj vysvětloval svým náboženským přesvědčením, protože je „Svědek Jehovův“. Dále měl Nejvyšší soud k dispozici spis Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 2 Rtv 203/90, ze kterého zjistil, že obviněný podal dne 19. 6. 1990 žádost o rehabilitaci, avšak tento jeho návrh byl usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 19. 12. 1990, pod sp. zn. 2 Rtv 203/90, podle § 4 písm. c) s použitím § 9 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítnut, neboť nešlo o věc, na kterou se vztahoval v době rozhodování soudu zákon o soudní rehabilitaci.

8) Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.

9) Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval stížností pro porušení zákona napadený rozsudek vinu obviněného J. G., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.

10) Nejvyšší soud poté, co shledal, že skutkový stav věci byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn a může tedy sám rozhodnout, vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona, ke kterému napadeným rozsudkem došlo v neprospěch obviněného v ustanovení § 270 odst. l písm. b) tr. zák., podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle § 271 odst. l tr. ř. sám s ohledem na závěry plynoucí z výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, který byl kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť uvedený skutek není trestným činem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2017

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru