Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 997/2007Usnesení NS ze dne 25.09.2007

EcliECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.997.2007.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 997/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2007 dovolání, které podal obviněný R. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 5 To 158/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 170/2003, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 7 T 170/2003, byli obvinění J. L. a R. S. uznáni vinnými, že

dne 8. 7. 2003 kolem 24.00 hod. v O. před kulturním domem „P.“ a restaurací „M. s.“ po předchozí slovní rozepři fyzicky napadli M. S., tím způsobem, že jej obžalovaný R. S. nejprve udeřil dřevěným obuškem do hlavy, a poté, co napadený upadl na zem, jej obžalovaný J. L. opakovaně kopl do hlavy a horní poloviny těla a obžalovaný R. S. jej opět tloukl po těle dřevěným obuškem, přičemž svého jednání zanechali až příjezdem hlídky Policie České republiky, čímž M. S. způsobili pohmoždění krajiny levého jařmového oblouku a levé strany očnice, projevující se bolestivým otokem, krevní podlitinou, tržně zhmožděnou povrchní ranou a prasklinou okraje očnice, kterážto zranění si vyžádala léčbu v délce tří týdnů, přičemž s ohledem na lokalitu a mechanismus tohoto útoku toliko náhodou nedošlo k vážnějšímu poranění, ohrožujícímu život napadeného.

Takto popsané jednání soud prvního stupně u obou obviněných právně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Za tyto trestné činy byl obviněný R. S. podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců. Podle § 58 odst. l a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu, při současném stanovení dohledu, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost dostavovat se na Středisko probační a mediační služby v O., jedenkrát za tři měsíce, k prokázání řádného způsobu života. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks dřevěného obušku. Rovněž bylo rozhodnuto o trestu u obviněného J. L.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání jednak obviněný R. S. a jednak v jeho neprospěch okresní státní zástupce v Ostravě.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 5 To 158/2004, byl z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Ostravě podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v napadeném rozsudku ve věci obviněného R. S. výrok o trestu. Dále za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks dřevěného obušku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného R. S. zamítnuto.

Vůči rozsudku krajského soudu (výrokům o trestu a o zamítnutí odvolání) i rozsudku prvostupňového soudu (výroku o vině) podal obviněný R. S. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

V podání obviněný namítl, že ze skutkových zjištění, jak jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývá zřetelně skutkový závěr o subjektivní stránce jednání a z toho důvodu absentuje zřetelné rozlišení mezi přímou a nepřímou formou úmyslného zavinění. Toto rozlišení má význam za situace, kdy je jeho osobě kladen za vinu toliko pokus trestného činu ublížení na zdraví a nikoli již dokonaný trestný čin. Zmíněné hledisko je rozhodné i pro úvahu o trestu. V návaznosti na to obviněný konstatoval: „Z takto neúplných skutkových zjištění nelze sice učinit kvalifikovaný hmotně právní závěr o nespáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., ale zrovna tak nelze jednoznačně konstatovat, že R. S. takový čin zejména po subjektivní stránce spáchal. Přitom pokud krajský soud na skutková zjištění okresního soudu nejen beze zbytku, ale bez doplnění odkázal, nenapravil tento nedostatek ani podrobnou argumentací k odvolacím námitkám obviněného stran nutné obrany.“

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 7 T 170/2003, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 5 To 158/2004, jakož podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž navrhl, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám obviněného uvedla, že jestliže úmyslným jednáním pachatele byl způsoben následek v podobě ublížení na zdraví, které není ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. těžkou újmou na zdraví, je pro rozlišení právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. nebo jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. rozhodující, jestli úmysl útočníka směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001).

Dále státní zástupkyně konstatovala, že Okresní soud v Ostravě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku dostatečně popsal své úvahy při posuzování právní kvalifikace daného skutku. V úvahu vzal především závěry znalce k možným zraněním životně důležitých orgánů uložených v místech, do kterých obviněný poškozeného bil. Vzal v úvahu i povahu použitého nástroje (dřevěný obušek) a s ohledem na zjištěnou intenzitu napadení hodnotil útok jako způsobilý ke vzniku daleko závažnějšího následku na zdraví poškozeného. Závěr o intenzitě napadení byl nepochybně odvislý od zjištění, že obviněný útočil na poškozeného společně se spoluobviněným J. L. (který se po sražení poškozeného na zem k útokům dovolatele připojil kopáním). Všechny skutečnosti okresní soud vyhodnotil tak, že obviněný v době činu věděl, že svým jednáním může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. S těmito skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. l tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. l tr. zák. se po věcném přezkoumání ztotožnil i odvolací soud, přičemž své závěry v rozsudku rozvedl.

S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto důvodu dovolání je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. S. uplatnil v dovolání námitky, které by mohly jím deklarovaný dovolací důvod naplnit, neboť v podrobnostech vznáší výhrady ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle § 89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek zákon považuje za těžkou újmu na zdraví případy v citovaném ustanovení zakotvené pod písmeny a) až ch). Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Ve stručnosti je zapotřebí připomenout, že k naplnění citovaného trestného činu nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 19/1963). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použitého nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu. Dále je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým způsobem či předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo.

Pokus trestného činu pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž v tomto směru trestní zákon požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.

Aplikujeme-li výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, nelze než dospět k závěru, že výhrady obviněného R. S. ohledně právní kvalifikace jeho jednání nemohou obstát.

Ze skutkových zjištění výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě plyne, že objektivní stránka předmětného jednání spočívala ve fyzickém útoku obou obviněných proti tělesné integritě poškozeného M. S., a to způsobem, že jej obviněný R. S. nejprve udeřil dřevěným obuškem do hlavy, a poté, co napadený upadl na zem, jej obviněný J. L. opakovaně kopl do hlavy a horní poloviny těla a obviněný R. S. jej opět tloukl po těle dřevěným obuškem, přičemž svého jednání zanechali až příjezdem hlídky Policie České republiky. Napadením jmenovanému způsobili výše popsaná poranění, která si vyžádala léčbu v délce tří týdnů, když s ohledem na lokalitu a mechanismus tohoto útoku toliko náhodou nedošlo k vážnějšímu poranění, ohrožujícímu život poškozeného. Pokud jde o posouzení mechanismu vzniku a závažnosti poranění, která poškozený M. S. při napadení utrpěl, tak prvostupňový soud vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž vypracoval MUDr. J. K. Z tohoto důkazu bylo zjištěno, že poranění odpovídala násilí tupé povahy, které je plně vysvětlitelné jako následek úderu obuškem. Předložený dřevěný obušek mohl při zásahu stejnou intenzitou a malé změně místa a směru zásahu způsobit poranění oka a při zásahu vystupňovanou intenzitou i rozsáhlé zlomeniny v krajině očnice nebo některé obličejové kosti, popřípadě byl schopen vyvolat i závažná a rozsáhlá poranění v dutině lební, jakož i ohrozit život poškozeného. K jednání obou obviněných soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné konstatoval: „…vzhledem ke způsobu a intenzitě napadení a po přihlédnutí k místům, kam údery směřovaly, mohlo užitým mechanismem útoku dojít k mnohem závažnějším zraněním, jakož i k přímému ohrožení důležitých orgánů i života poškozeného…“. V návaznosti na to uzavřel: „…obžalovaní byli při svém protiprávním jednání vedeni přinejmenším eventuálním úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák.“ (vše na str. 5 a 6 rozsudku prvostupňového soudu).

Tyto závěry doplnil Krajský soud v Ostravě, který v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že výpovědi svědků spolehlivě vyvracejí obhajobu obviněného R. S., že se toliko bránil před útokem poškozeného. V návaznosti na to zdůraznil: „…svědci shodně potvrzují, že oba obžalovaní pokračovali v jeho napadání i v době, kdy již poškozený ležel na zemi v důsledku jejich předchozího útoku, přičemž svého jednání zanechali až po výzvě zakročující policejní hlídky. Svědkyně K. B., která tento konflikt sledovala již v době, před příchodem dalších dvou svědků, se zároveň konkrétně vyjádřila i k jednání obžalovaného R. S. s tím, že tento bil ležícího poškozeného opakovanými údery nějakou tyčí do hlavy. Současně odvolací soud podtrhl: „Již s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že zde nepřichází v úvahu posouzení jednání tohoto obžalovaného jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák., kdy v tomto směru by obžalovaného nevyviňovala ani jeho obhajoba, pokud sám uvedl, že po skončení předchozího incidentu v restauraci si vzal ze svého vozidla obušek, s nímž se vrátil zpátky, nechal si zavolat poškozeného, který zůstal uvnitř v restauraci, kdy následně došlo mezi nimi k novému konfliktu, během kterého jej udeřil výše zmíněným obuškem“ (str. 4 rozsudku soudu druhého stupně).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Ostravě (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě) v rozporu s trestním zákonem, když obviněného R. S. uznal vinným, a to kromě trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. l tr. zák. (v tomto směru nebyly v dovolání vzneseny žádné výhrady) i pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. l tr. zák., neboť skutková zjištění učiněná ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro aplikovanou právní kvalifikaci skutku. Je zřejmé, že v důsledku popsaného fyzického napadení poškozený utrpěl nejen výše citovaná poranění, která jsou ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona, ale jednáním obviněného jeho osobě reálně hrozilo poranění mnohem závažnější, jak bylo znalcem ve znaleckém posudku popsáno a které by bylo těžkou újmou na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. K jeho způsobení přitom nedošlo jen shodou okolností, a to na vůli obviněného zcela nezávislých. Nebylo sice prokázáno, že obviněný měl úmysl takové závažné poranění poškozenému způsobit, ale s ohledem na způsob, intenzitu napadení a místa na těle, kam jeho údery obuškem směřovaly, věděl, že napadenému může těžkou újmu na zdraví způsobit a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Rovněž je zjevné, že s poukazem na prokázaný způsob, jakým fyzické napadení poškozeného M. S. probíhalo, které navíc po skončení předchozího incidentu inicioval obviněný R. S., kdy byl poškozený i ležící bit na zemi, soudy obou stupňů důvodně vyloučily, že by obviněný jednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. září 2007

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru