Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 990/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaKřivé obvinění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.990.2017.3
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 345 odst. 2,3 písm. c), d), e) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 190/18 ze dne 13.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 990/2017-II.-50

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 130/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání obviněného J. S. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 2 T 130/2014, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„dne 9. 9. 2013 v P., z Vazební věznice P.–P. zaslal písemnost na Generální inspekci bezpečnostních sborů, 11. oddělení – pracoviště Praha, Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, která byla doručena dne 17. 9. 2013, označenou jako: „Písemná stížnost (trestní oznámení) oznamovatele J. S., t. č. Vazební věznice P.–P. na policistu P. H., vrchní inspektor OHK 8. oddělení, ul. Krakovská 1362/14, Praha, pro přijímání úplatků, zneužití pravomoci veřejného činitele a další“, které oznamovatel chtěl sdělit osobně pracovníkům Generální inspekce bezpečnostních sborů, že policista P. H. úzce spolupracuje s příslušníky Vězeňské služby, a že se obává o svůj život,

a dne 10. 10. 2013 v 10:00 hod. v P. ve Vazební věznici P.–P., pracovníkům Generální inspekce bezpečnostních sborů 11. oddělení – pracoviště Praha, Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, L. N. a M. L., osobně sdělil, že:

1. dne 11. 5. 2013, kdy byl zadržen policisty Krajského ředitelství hl. m. Prahy, odbor hospodářské kriminality, byl mezi policisty přítomen i policista P. H., který po zadržení v objektu dálničního oddělení Policie ČR P. požadoval po S., něco malého na kávičku“, kdy toto uvedený policista upřesnil tak, že pokud dostane určitý obnos, tak bude následná domovní prohlídka v místě bydliště jeho rodičů probíhat v klidu, přičemž obž. S. dále uvedl, že po příjezdu na adresu O.–K., ul. S., kde se konala domovní prohlídka, předal v kuchyni policistovi H. finanční hotovost ve výši 1000,- EUR a to ve dvou bankovkách o nominální hodnotě 500,- EUR, kdy hotovost měl mít schovanou za hrnečky v kuchyni, kde se oba zúčastnění nacházeli sami bez přítomnosti dalších osob, přičemž H. měl po obviněném požadovat další finanční obnos ve výši 1000,- EUR výměnou za příslib propuštění z vazební věznice již po dvou měsících,

2. v dosud nezjištěné době ho H. dvakrát navštívil ve Vazební věznici P.–P., kdy mu sdělil, že když dostane zbývajících 1000,- EUR, tak může ovlivnit termín jeho propuštění z vazby,

- dále dne 13. 10. 2013 z Vazební věznice P.–P. zaslal písemnost na Generální inspekci bezpečnostních sborů, 11. oddělení – pracoviště Praha, Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49, která byla doručena 16. 10. 2013, ve které uvedl, že:

3. dne 11. 5. 2013 byl v kanceláři na služebně Policie ČR P.-B. po svém zadržení policistou P. H. ponižujícím způsobem natáčen na jeho mobilní telefon,

4. v blíže nezjištěné době v měsících červen a červenec 2013, ve Vazební věznici P.– P., policista P. H. dvakrát nabádal obv. J. S., aby s ním spolupracoval pod pohrůžkou, že jinak ho nechá ve věznici šikanovat nebo bude uplatňovat, aby zde měl co nejhorší podmínky,

přičemž tyto skutečnosti uváděl úmyslně nepravdivě a dne 22. 11. 2013 bylo ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů, 11. oddělení pracoviště Praha, Praha 6 – Veleslavín, ul. Na Dračkách 405/49 po prošetření věci, vedené pod č. j. GI-K-1356/2013, konstatováno, že na základě shromážděných materiálů a jejich vyhodnocení nebylo prokázáno, že by se policista P. H. dopustil úmyslného jednání, které by naplňovalo zákonné znaky skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, stejně tak nebylo zjištěno ani takové jednání, které by mohlo naplňovat znaky kázeňského přestupku.“

2. Za popsaný zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku a za sbíhající se zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014), byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody mu byl dále uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (výčet věcí je uveden v rozsudku soudu prvního stupně pod čísly 1. – 14.) a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 1518,- USD a částky 20,- EUR. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. H. částku ve výši 120.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy.

3. O odvolání, jež proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, rozhodl Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) nejprve usnesením ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, jímž tento rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že za použití § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro shora popsaný skutek zastavil. Nejvyšší soud však rozhodnutím ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 733/2016, toto usnesení na základě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze proto o odvolání obviněného znovu rozhodl. Rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, a při nezměněném výroku o vině, výroku o uloženém souhrnném trestu odnětí svobody v trvání 9 let, výroku o uloženém trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a trestu propadnutí náhradní hodnoty a výroku o náhradě škody poškozenému P. H. nově rozhodl tak, že podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu (odnětí svobody) do věznice s dozorem.

II.

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), g), h), k) a l) tr. ř.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shledal v tom, že u soudu prvního stupně o věci rozhodoval senát 2 T s předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Kohoutkovou, ačkoliv správně měla být podle Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001 – Org., kterou se vydává vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále též „Instrukce“) věc přidělena senátu 41 T. Rozvrh práce platný v době, kdy věc po znovu podané obžalobě napadla soudu prvního stupně, podle něj vytvářel nelogickou situaci, že v případě opětovného vrácení věci k došetření státnímu zástupci, by následně věc mohla připadnout zase jinému senátu a postupně by tak v jeho věci mohli rozhodovat stále noví soudci. Citovaná Instrukce je závaznou právní normou, a proto se od ní nelze odchylovat či ji nějakým způsobem obcházet. Daný rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 6 byl však vytvořen v rozporu s touto Instrukcí, konkrétně s § 161a odst. 2 písm. c). Dále obviněný namítl i chybné obsazení senátu odvolacího soudu (Městského soudu v Praze). O věci totiž nejprve rozhodl usnesením ze dne 22. ledna 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, senát ve složení s předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Pytlounem, kdežto posléze, v případě rozsudku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, rozhodl senát s předsedou senátu JUDr. Vladimírem Cvetlerem. V obou případech mu tak bylo odepřeno jeho právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvedl, že jeho věc byla u soudu prvního stupně projednána a rozhodnuta senátem ve složení s předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Kohoutkovou a přísedícími Helenou Hájkovou a Viktorií Bartoníčkovou, ačkoliv u nich byly ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. dány pochybnosti, že pro jejich poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemohou nestranně rozhodovat. Ani jedna ze členek senátu neučinila žádné opatření, či podnět k opatření, které by vedlo k vyjasnění situace ohledně nesprávného přidělení věci jejich senátu. Neučinily tak ani poté, co tuto skutečnost opakovaně v průběhu řízení namítal. Vyjádřil přitom nesouhlas s rozhodnutími jak soudu prvního stupně, tak soudu stížnostního, kterými bylo rozhodnuto o jeho opakovaných námitkách podjatosti tohoto senátu. Podjatost senátu spatřoval dále v tom, že dva znalecké posudky k posouzení jeho duševního stavu a duševního stavu poškozeného považoval za důkazy zákonné, hodnověrné, spolehlivé a objektivní, a to i přesto, že Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph. D., Dsc. není znalcem psychiatrem, nýbrž psychologem, a vyjadřoval se rovněž výlučně k otázkám psychiatrickým. Ani jeden ze soudů neobjasnil jeho námitky týkající se kopírování, resp. přenášení významných částí textů z obou znaleckých posudků navzájem. Dále namítl, že soud prvního stupně nepřipustil některé jeho otázky na znalce, ač k tomu nebyl důvod. Proto senát nebyl nestranný a o jeho věci tak rozhodoval vyloučený orgán. Nutno dodat, že k odůvodnění obou uvedených dovolacích důvodů obviněný odkazoval také na své námitky uplatněné již před soudy nižších stupňů, aniž by je v textu dovolání výslovně rozvedl.

7. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že jednání, kterého se měl dopustit tak, jak je popsáno ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu, byť i s odkazem na výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje zákonné znaky zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku. V popisu skutku totiž není uvedeno zaměstnání, resp. zaměstnavatel poškozeného v rozhodné době. Soudy obou stupňů neprovedly k této otázce žádný důkaz. Nebylo tak prokázáno, kdo byl v rozhodné době zaměstnavatelem poškozeného, a proto nemohlo být ani spolehlivě určeno, v jakém zaměstnání, u kterého zaměstnavatele, měl mít v úmyslu poškozeného vážně poškodit. Dále obviněný namítl, že ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu nejsou uvedeny žádné údaje o rodině poškozeného ani o povaze jeho rodinných vztahů a tyto nejsou uvedeny ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zmínka o rodině a přítelkyni poškozeného v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pouze neprokázaným tvrzením poškozeného. Výrok napadeného rozhodnutí považoval za chybný rovněž z toho důvodu, že zde není blíže specifikováno, jakou jinou vážnou újmu měl mít v úmyslu poškozenému způsobit a toto opět není uvedeno ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Stejně tak není ani uvedeno, pro jaký trestný čin, či pro jaké trestné činy, měl mít v úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání. Vyjádřil se také k dopisům, které měl zaslat Generální inspekci bezpečnostních sborů a které jsou zahrnuty v popisu skutku. V první řadě uvedl, že samotný obsah těchto dopisů nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu křivého obvinění. Poté namítl pozměnění textu jednoho z dopisů (dopis ze dne 9. 9. 2013) v obžalobě. Byť se jedná jen o určitou změnu ve slovních formulacích, jde podle něj o změnu závažnou a podstatnou, učiněnou státním zastupitelstvím vědomě a k jeho tíži. Tento text z obžaloby je přitom identický s textem v rozsudku, který dovoláním napadá. Závěrem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zařadil i námitky týkající se výroku o trestu. Poznamenal, že napadeným rozsudkem zřejmě sice byl ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, ale nedošlo i ke zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014. Toto rozhodnutí přitom nelze podřadit pod další rozhodnutí na výrok o trestu ze zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze obsahově navazující, a mělo proto být výslovně zrušeno. Doplnil ještě, že uložený souhrnný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a není v souladu s požadavky vymezenými v ustanovení § 39 tr. zákoníku.

8. Své námitky vůči uloženému trestu obviněný podřadil i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že byť mu byl uložen trest souhrnný, nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby mu byl uložen tak přísný trest, tedy trest odnětí svobody v trvání 9 let. To z toho důvodu, že za trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v trvání nejvýše 8 let. Opakoval pak, že jemu uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a není v souladu s ustanovením § 39 tr. zákoníku.

9. Napadené rozhodnutí shledal vadným též proto, že některý jeho výrok chybí nebo je neúplný [§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.]. Podle jeho názoru měl rozsudek odvolacího soudu obsahovat konkrétní výroky o jeho vině, uloženém trestu a také o náhradě škody. Jestliže tak odvolací soud neučinil, postupoval v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. Odvolací soud podle jeho mínění pochybil rovněž tím, že ačkoli v rozhodné části jím podanému odvolání nevyhověl, přesto nerozhodl o jeho zamítnutí v této zbývající části. Ve výroku rozsudku soudu druhého stupně tak chybí výrok o zamítnutí části odvolání, případně je v této části výrok daného rozhodnutí neúplný. V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem obviněný znovu zmínil i námitku, že napadeným rozsudkem nebylo (v rámci výroku podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku) zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014.

10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný předeslal, že odvolací soud ve skutečnosti zamítl jeho odvolání, a to přesto, že zde byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), g), k) tr. ř. Odůvodňoval to jednak tím, co již ve svém dovolání uvedl, a dále tím, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho významnými odvolacími námitkami. Opětovně tak namítl neobjasnění okolností podání znaleckých posudků k jeho duševnímu stavu a k duševnímu stavu poškozeného, a to po stránce věcné i po stránce obsahové a formální. Zpochybňoval přitom tu skutečnost, že oba znalecké posudky vypracovali prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc., a MUDr. Gabriela Léblová. Znalec prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc., podle jeho tvrzení vůbec nepřihlédl při vypracování znaleckého posudku k osobě poškozeného, k rozporům ve výpovědích poškozeného a dokonce nepravdivě, ač musel vědět o opaku, uvedl, že v těchto výpovědích nebyly zjištěny rozpory, a soudu podal informaci, že výpověď poškozeného je věrohodná. S takovýmto postupem znalce vyslovil obviněný svůj nesouhlas. Pokud jde o rozpory ve výpovědích poškozeného, odkázal na ty části své obhajoby v řízení, kde poukázal na výpověď poškozeného učiněnou před GIBS dne 24. 10. 2013 ve spojení s výpovědí učiněnou v hlavním líčení v této trestní věci a výpovědí v trestní věci Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 2/2014. I přes tyto rozpory považovaly oba soudy výpověď poškozeného za věrohodnou. Tvrdil také, že mu odvolací soud neumožnil vypovídat, v čemž shledal porušení svých procesních práv, zvláště práva na spravedlivý proces. Soudům obou stupňů vytkl, že provedené důkazy nehodnotily podle zásady in dubio pro reo. V opačném případě by byl zproštěn obžaloby. Odvolací soud se nezabýval jeho námitkami ohledně postupu soudu prvního stupně, který o průběhu tří hlavních líčení nepořídil zvukové záznamy, ač to obviněný výslovně požadoval. Předsedkyně senátu totiž rozhodla o jejich nepořízení v rozporu s § 55b odst. 1 tr. ř., když zde nebyly žádné důležité důvody. Poukázal i na to, že poté, co byla celá věc prošetřena ze strany GIBS, byla odložena a nebyl vůči němu učiněn žádný podnět k možnému zahájení trestního stíhání pro trestný čin křivého obvinění, jenž by byl adresován Policii ČR či státnímu zástupci. Stejně tak neučinilo žádný podnět ani Městské státní zastupitelství v Praze, které bylo o celé věci informováno ze strany GIBS. Nakonec uvedl, že důvodnost dovolání spatřuje i v námitkách, které uplatnil v řízení před soudy v rámci své obhajoby a na něž plně odkazuje.

11. Ze všech popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby dovolací soud ve smyslu § 265k tr. ř. zrušil také vadné řízení napadenému rozsudku předcházející a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též „státní zástupce“). K námitkám spadajícím pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zmínil usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 923/15, ve kterém se Ústavní soud zabýval stejnou námitkou obviněného, jakou uplatnil i nyní v dovolání. Týkala se konkrétně přidělení jeho trestní věci k rozhodnutí senátu č. 2 poté, co byla na Obvodní soud pro Prahu 6 znovu podána obžaloba, byť o vrácení věci k došetření státnímu zástupci rozhodoval senát č. 41. Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl a vyslovil názor, že závazným pro přidělování věcí do jednotlivých senátů je schválený rozvrh práce a nikoliv Instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001 – Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Státní zástupce k tomu dále uvedl, že podle rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6 na dané období byly jednotlivé trestní věci přidělovány tzv. kolovacím systémem ISAS podle pořadí nápadu. Předmětný rozvrh práce neobsahoval žádné ustanovení pro přidělování věcí vyřízených a obživlých z důvodů uvedených zejména v § 161a zmíněné Instrukce, přičemž tato Instrukce ani nemůže nahradit mechanismus přidělování věcí u příslušného soudu, jak se mylně domníval obviněný. Správně proto byla daná obživlá věc přidělena senátu č. 2 a nikoli tomu, který v ní dříve rozhodoval (tj. senátu č. 41). Za nedůvodné považoval státní zástupce taktéž námitky, jimiž obviněný brojil proti náležitému obsazení senátu odvolacího soudu. Protože z příslušného rozvrhu práce Městského soudu v Praze vyplývá, že do senátu č. 67 bylo přiděleno 5 soudců (včetně JUDr. Jaroslava Pytlouna a JUDr. Vladimíra Cvetlera), přičemž všichni byli předsedy senátu, nemohlo dojít k namítanému porušení náležitého obsazení senátu tohoto soudu. Z výše uvedených důvodů nemohlo dojít ani k porušení práva obviněného na zákonného soudce a na spravedlivý proces.

13. K námitkám obviněného spadajícím pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tyto nejsou způsobilé daný dovolací důvod naplnit. Svůj názor podepřel rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001. K námitkám, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., především poznamenal, že jsou založeny na takových argumentech, jež tomuto dovolacímu důvodu vůbec neodpovídají, což platí také pro námitky proti výměře uloženého trestu. Pro úplnost, konkrétně k námitce obviněného, jíž zpochybnil správnost použité právní kvalifikace skutku jako zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku s tím, že soudy nekonkretizovaly trestný čin, pro který měl v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného, státní zástupce poznamenal, že trestní odpovědnost za citovaný trestný čin není podmíněna zjištěním, že pachatel měl v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozené osoby pro určitou právní kvalifikaci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1017/2014). Přitom popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku jednoznačně svědčí o tom, že obviněný úmyslně obvinil poškozeného z jednání, které by za jiných okolností bylo trestným činem. K námitkám vztaženým k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se státní zástupce vyjádřil tak, že pro uložení souhrnného trestu byla v tomto případě podle pravidel zakotvených v § 43 odst. 1 a 2 tr. zákoníku rozhodná trestní sazba uvedená v § 234 odst. 4 tr. zákoníku (trest odnětí svobody od pěti do deseti let). Nedůvodným je proto názor obviněného, že jemu uložený trest odnětí svobody v trvání 9 let byl vyměřen mimo zákonnou trestní sazbu, když za zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody pouze v trvání do 8 let. Státní zástupce dodal, že námitky, jimiž obviněný brojil proti údajně nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, citovanému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídají, přičemž odkázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.

14. Námitky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výroky o vině, trestu a náhradě škody a že odvolací soud opomněl rozhodnout o jeho odvolání, podřazené obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce považoval za nedůvodné. K tomu připomněl usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, které ve zkratce říká, že podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, když je odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí tak nepřichází v úvahu. Proto odvolací soud v této věci postupoval správně, když nerozhodl o částečném zamítnutí odvolání a když neuváděl znovu ani celý výrok o vině, trestu a náhradě škody, pokud je neshledal vadnými. Naposledy se státní zástupce vyjádřil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to tak, že za dané procesní situace, kdy nedošlo k zamítnutí odvolání obviněného, nepřichází v úvahu jeho naplnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 5 Tdo 368/2008). Ostatně, námitky, jimiž obviněný zpochybnil některé procesní postupy soudu prvního stupně při vedení hlavního líčení a dokazování, tento dovolací důvod nenaplňují.

15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

17. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. je podal prostřednictvím svého obhájce. Dovolání zásadně (s výjimkou níže uvedenou) splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

18. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání několikrát odkázal na svá podání a námitky uplatněné již v předcházejících fázích řízení, Nejvyšší soud považoval za potřebné uvést následující. Dovolací soud může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f tr. ř. tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů Nejvyšší soud k odkazům obviněného na námitky uplatněné v řízení před soudy nižších stupňů nepřihlížel.

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

20. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možno uplatnit jen tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž dále musí být splněny následující podmínky. Tato okolnost nebyla tomu, kdo dovolání podává, známa již v původním řízení nebo mu známa byla a byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Těžiště dokazování totiž leží v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud tak zásadně musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudy nižších stupňů a nepřísluší mu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem.

23. Judikatura Ústavního soudu přesto připustila, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán i v případech tzv. extrémního nesouladu, neboť v opačném případě by bylo porušeno ústavním pořádkem zaručené právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). O extrémní nesoulad jde tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a na ně navazujícími závěry právními (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). K takovému pochybení dojde, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

24. Dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a druhá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

26. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

27. Vhodné je ještě připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Přitom obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

28. Nejvyšší soud se v posuzované věci zabýval nejprve námitkami obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný svoji argumentaci vztahuje ke druhé alternativě zmíněného dovolacího důvodu, jež se týká náležitého obsazení soudu. V obecné rovině lze konstatovat, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3152).

29. V dané věci rozhodoval senát č. 2 Obvodního soudu pro Prahu 6 (nikoli samosoudce), který se skládal z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Kohoutkové a přísedících Heleny Hájkové a Viktorie Bartoníčkové. Za tohoto stavu nelze konstatovat, že by rozhodoval soud, který nebyl ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. náležitě obsazen. Obviněný ale především namítá, že přidělením jeho věci právě uvedenému senátu byl odňat svému zákonnému soudci v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Nutno však zdůraznit, že touto výhradou (jinak podřaditelnou pod uvedený důvod dovolání) se zabýval již Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 923/15, kterým ústavní stížnost obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Mimo jiné se v tomto usnesení uvádí, že: „Pro obecné soudy představuje rozvrh práce "zákon", základní kámen jejich rozhodovací činnosti. Jde o lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce… Rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 6 platný v době opětovného nápadu trestní věci stěžovatele (obžaloba byla podána dne 28. 11. 2014) neobsahoval žádné speciální ustanovení pro přidělování věcí znovu napadlých po vrácení státnímu zástupci k došetření. V souladu s kritérii upravenými v rozvrhu práce byla tedy věc, tzv. kolovacím systémem, přidělena do senátu 2 T. Nebylo přitom zjištěno, že by došlo k nezákonné manipulaci se spisem, tzn. k přidělení věci mimo pořadí. Pokud na podkladě daných skutečností dospěly obecné soudy k závěrům, že předsedkyně senátu 2 T JUDr. Kateřina Kohoutková a přísedící tohoto senátu jsou zákonnými soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, nelze jim z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Byť instrukce č. j. 505/2001-Org. v ustanovení § 161a odst. 2 písm. a) stanoví, že věc, kterou státní zástupce znovu předložil soudu s obžalobou poté, co mu byla vrácena k došetření, se nově nezapisuje, a tímto ustanovením také argumentuje stěžovatel, je ze shora naznačených kautel zřejmé, že závazným pro přidělování věcí do jednotlivých senátů je schválený rozvrh práce.“ Nejvyšší soud, který je rozhodnutím Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 3 Ústavy vázán (ostatně, dospěl k týmž závěrům), proto považoval uvedenou námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.

30. Ani druhé námitce vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu (směřující proti obsazení senátu odvolacího soudu) nebylo lze přisvědčit. Právo na zákonného soudce má zaručit, aby jednající soud nebyl obsazen libovolně či účelově ad hoc. Nejvyšší soud takové pochybení neshledal. Obviněný namítal, že nejprve v jeho věci rozhodoval senát Městského soudu v Praze č. 67 s předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Pytlounem (usnesením ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 67 To 23/2016) a následně (shora citovaným rozsudkem) v této věci rozhodl stejně označený senát, avšak jeho předsedou byl JUDr. Vladimír Cvetler. Nejvyšší soud z rozvrhu práce Městského soudu v Praze platného v rozhodné době zjistil, že senát č. 67 se skládal z 5 soudců (současně v postavení předsedů senátu), z nichž JUDr. Naděžda Zachystalová je specializovaná na věci podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, a JUDr. Jaroslav Pytloun měl po 1. 4. 2016 dokončit pouze věci, které mu byly přiděleny před tímto datem a dosud nebyly pravomocně rozhodnuty. Za situace, kdy posuzovaná věc nově napadla u Městského soudu v Praze dne 23. 8. 2016, je zřejmé, že k projednání a rozhodnutí této věci přicházeli v úvahu (zbývající) tři soudci a současně předsedové senátu, z nichž jedním byl právě JUDr. Vladimír Cvetler. Jelikož tedy složení senátu co do jeho členů odpovídalo příslušnému rozvrhu práce Městského soudu v Praze, nebyl obviněný odňat svému zákonnému soudci, a to bez ohledu na to, kdo vystupoval jako předseda senátu, protože za této situace byli všichni tři členové rozhodujícího senátu zákonnými soudci, resp. soudci rozhodujícími na základě rozvrhu práce.

31. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud doplňuje, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodu podle § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl.

32. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u níž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Na podjatost soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. lze tedy usuzovat z důvodu jeho poměru k projednávané věci nebo osobám.

V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. provádění a hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Pro poměr k osobám ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. je vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském.

33. V dovolání obviněný shledává senát soudu prvního stupně vyloučeným z různých důvodů shrnutých již výše. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že o totožných námitkách podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., které obviněný vznesl hned několikrát a které směřovaly samostatně jak proti předsedkyni senátu, tak také proti všem členkám senátu, bylo rozhodnuto již v průběhu řízení před soudem prvního stupně podle § 31 odst. 1 tr. ř. Pokaždé bylo rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu včetně obou přísedících nebyly z vykonávání úkonů v dané trestní věci vyloučeny. Obviněný proti těmto rozhodnutím využil opravného prostředku, který mu zákon poskytuje, tedy podal proti nim stížnosti. O nich rozhodoval Městský soud v Praze, který je v každém jednotlivém případě zamítl jako nedůvodné podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Po přezkoumání námitek uplatněných nyní v dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tyto jsou zjevně neopodstatněné, neboť ani u jedné ze členek senátu se nejedná o případ vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. Předsedkyně senátu i obě přísedící nebyly ve vztahu k obviněnému či jeho obhájci v příbuzenském ani žádném jiném vztahu, který by zakládal pochybnosti o jejich nestrannosti. Takové pochybnosti pak nemůže založit ani pouhá skutečnost, že senát soudu prvního stupně nepřipustil některé dotazy obviněného na znalce a při svém rozhodování vycházel ze znaleckých posudků, které podle názoru obviněného nebyly objektivní a správné, neboť v takovém případě jde jen o odlišný názor na provádění a hodnocení důkazů, který sám o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení členů uvedeného senátu z vykonávání úkonů trestního řízení. Stejně tak není důvodná ani námitka, že senát neučinil žádná opatření, když obviněný napadl náležité obsazení senátu, resp. situaci, kdy poté, co byla obžaloba znovu podána Obvodnímu soudu pro Prahu 6, nebyla přidělena opět senátu č. 41, nýbrž senátu č. 2. Za prvé nejde o důvod, který by ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. měl svědčit o podjatosti členek senátu a za druhé jádro tohoto tvrzení postrádá věcné opodstatnění [k tomu viz argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.].

34. Další námitky obviněného směřovaly vůči výroku o trestu. Pokud jimi vytýkal jeho nepřiměřenou přísnost a rozpornost s ustanovením § 39 tr. zákoníku, musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. V tomto směru postačí odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

35. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze však naproti tomu pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně podřadit námitku obviněného, že souhrnný trest, který mu byl uložen, byl vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. K tomu je zapotřebí uvést, že podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem k § 43 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží při souběhu trestných činů souhrnný trest podle toho ustanovení trestního zákoníku, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Souhrnný trest přitom nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V dané věci byl obviněnému ukládán souhrnný trest, a to za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014. Mezi těmito trestnými činy byl mimo jiné zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 5 do 10 let. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014, bylo mimo jiné odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku zamítnuto. Pokud tedy Obvodní soud pro Prahu 6 v nyní posuzované věci ukládal obviněnému souhrnný trest, správně tak učinil podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku, neboť v případě zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku šlo o nejpřísněji trestný čin, přičemž trest vyměřil v rámci uvedené zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně aplikoval příslušná ustanovení řádně a výměra souhrnného trestu, který obviněnému uložil, je v souladu se zákonem. Z tohoto důvodu shledal, že formálně relevantní námitky obviněného týkající se výroku o trestu jsou zjevně neopodstatněné.

36. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud doplňuje, že zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že odvolací soud nepochybil, jestliže za situace, kdy napadený rozsudek částečně zrušil (ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody) a ve věci znovu v rozsahu zrušení rozhodl, o částečném zamítnutí odvolání již samostatným výrokem nerozhodoval (ostatně v tomto směru ani rozhodnout nemohl). Stejně tak nepochybil, jestliže za popsaného stavu, kdy napadený rozsudek soudu prvního stupně shledal ve výroku o vině, trestu (vyjma výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody) a náhradě škody správným a zákonným, a proto jej v těchto výrocích nezrušil, znovu tyto výroky v plném rozsahu nepojal do výrokové části svého rozhodnutí.

37. Druhá námitka obviněného k tomuto dovolacímu důvodu byla založena na tom, že v souvislosti s uložením souhrnného trestu nebylo při zrušení o výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících zrušeno i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014. Podle § 43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Dalšími rozhodnutími obsahově navazujícími na zrušený výrok o trestu mohou být např. rozhodnutí o započítání vazby, o odkladu nebo přerušení výkonu některých druhů trestů apod. V daných souvislostech lze pak konstatovat, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 2 T 130/2014, skutečně trpí jistým nedostatkem spočívajícím v tom, že ve zrušující části výroku o souhrnném trestu je výslovně uvedeno zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 56 T 2/2014, a dále zrušení všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, nikoli též příslušné části usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 4 To 52/2014. Zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přitom nelze chápat jako „obsahově navazující“ na zrušený výrok o trestu z uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Odvolací soud tento nedostatek svým rozhodnutím neodstranil. Nicméně je třeba zdůraznit, že se jedná o nedostatek pouze formální povahy, a to nejen proto, že Vrchní soud v Praze do výroku o trestu rozsudku Městského soudu žádným způsobem nezasáhl (tento rozsudek „pouze“ potvrdil), ale zejména proto, že nemá vliv na vykonatelnost rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, jimiž byl souhrnný trest uložen. Nejedná se tudíž o pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího soudu.

38. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že část dovolacích námitek obviněného [včetně těch, které uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká též neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Rovněž z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

39. Obviněný tedy v tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

40. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

41. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí, především z rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočující z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními. Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je namístě dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.

42. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

43. K otázce úplnosti důkazního řízení, resp. nevyhovění důkazním návrhům obviněného je možné v obecnosti poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

44. V dané věci je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně, který ve věci provedl obsáhlé dokazování, vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptované důkazní návrhy obviněného za nadbytečné a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak shledal i tento závěr nalézacího soudu správným. V daném směru tak nelze shledat vady, které by znamenaly porušení pravidel spravedlivého procesu.

45. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových zjištění vyjádřených především ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, potvrzených soudem odvolacím, a vyvozuje-li rovněž z toho vadnost jejich hmotně právních závěrů, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

46. Nad rámec uvedeného lze k některým procesním námitkám obviněného ve stručnosti uvést následující. Stran jeho výhrad vůči odborné kvalifikaci znalců, zvláště znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph. D., DSc., lze konstatovat, že byť je tento znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jeho specializací je klinická psychologie a sexuologie dospělých i dětí a mládeže. Není ovšem pravdou, že odpovídal výlučně na otázky psychiatrické. Na další otázky, které byly znalci k vypracování položeny, byl prof. Weiss jako znalec psycholog příslušný odpovědět, přičemž právě jejich řešení mělo pro rozhodnutí v posuzované věci podstatný význam. Znalecké posudky tedy ani z tohoto hlediska nebyly vadné a mohly být jako důkaz využity. Přitom o odborné erudici jmenovaného znalce v dané oblasti nelze mít jakékoli pochybnosti. Dlužno pak dodat, že otázku duševního stavu obviněného (z psychiatrického hlediska) posuzovala a zodpověděla příslušná znalkyně MUDr. Gabriela Léblová. K dalším námitkám vztahujícím se ke znaleckým posudkům či znalcům samotným lze uvést, že jsou bezpředmětné. Pokud znalecké posudky obsahovaly nějaké chyby, nejednalo se o takové nedostatky, které by měly v konečném důsledku vliv na jejich věcnou správnost. Stejně tak nedostatek v podobě nepodepsaného a neorazítkovaného znaleckého posudku MUDr. Léblovou byl osvětlen a odstraněn předložením originálu znaleckého posudku řádně podepsaného a orazítkovaného.

47. Pokud dále obviněný poukazuje na to, že ze strany GIBS či Městského státního zastupitelství v Praze nebyl po prošetření věci vůči němu učiněn žádný podnět, Nejvyšší soud konstatuje, že tato skutečnost nebyla žádnou překážkou pro trestní stíhání obviněného pro shora popsaný skutek, a především, že jde o námitku, jež se, obdobně jako námitky uvedené v předcházejícím bodě, obsahově zcela míjí se zákonnými důvody dovolání. Stejné je to i s námitkou o nepořízených zvukových záznamech o třech hlavních líčeních.

48. Nutno ovšem připustit, že část námitek uplatněných ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu odpovídá. Jedná se konkrétně o námitky, že v popisu skutku ani v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou uvedeny žádné údaje o rodině a rodinných vztazích poškozeného ani žádné údaje o tom, jakou jinou vážnou újmu měl mít v úmyslu poškozenému způsobit.

49. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

50. Obviněný byl v posuzované věci uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku. Tento zločin spáchá ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a takový čin spáchá

- v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu [písm. c)]

- v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin [písm. d)], nebo

- na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona [písm. e)].

51. V kontextu uvedeného pak musí Nejvyšší soud konstatovat (a v tomto smyslu částečně přisvědčit obviněnému), že tzv. skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně, potvrzená odvolacím soudem, neobsahuje popis významných skutečností podmiňujících existenci všech znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jež shledal soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, naplněnými. V tzv. skutkové větě nejsou uvedeny skutkové okolnosti, z nichž by dostatečně zřetelně vyplýval úmysl obviněného narušit rodinné vztahy poškozeného či úmysl způsobit mu jinou vážnou újmu. K tomu lze poznamenat, že k samotnému narušení rodinných vztahů ani ke způsobení jiné vážné újmy nemusí vůbec dojít, nýbrž postačuje, že obviněný s takovým úmyslem jednal. Jak nicméně bylo výše uvedeno, v popisu skutku není náležitě vyjádřeno, že by obviněný s takovým úmyslem jednal a taktéž ani to, jakou jinou vážnou újmu měl v úmyslu poškozenému způsobit.

52. Námitky obviněného vůči právní kvalifikaci jeho jednání podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku (když tvrdí, že v rozhodnutí odvolacího soudu nejsou uvedeny žádné údaje, pro jaký trestný čin či trestné činy měl mít v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného) a podle § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v části, podle níž jednal v úmyslu poškozeného vážně poškodit v zaměstnání, ovšem nutno označit za skutkové. Svojí podstatou totiž nerespektují skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Z popisu skutku je zcela zjevné, že obviněný, ať už v rámci svých písemných či ústních projevů, úmyslně nepravdivě, se záměrem přivodit poškozenému trestní stíhání, vyjádřil takové skutkové okolnosti, jež naplňují znaky trestných činů podle § 329 tr. zákoníku a § 331 tr. zákoníku (když navíc ve stížnosti na poškozeného explicitně uvedl „přijímání úplatku, zneužití pravomoci veřejného činitele“). Pouze pro úplnost možno poznamenat, že pachatel trestného činu podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku nemusí uvést konkrétní právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje, nýbrž postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které znaky některého trestného činu naplňují. K námitkám vůči právnímu posouzení jeho jednání též podle § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v alternativě, že jednal v úmyslu poškozeného vážně poškodit v zaměstnání, lze pak dodat, že v popisu skutku jsou dostatečně vyjádřeny okolnosti podmiňující závěr, že obviněný byl při svém jednání naplňujícím znaky základní skutkové podstaty podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku veden úmyslem poškozeného vážně poškodit v jeho zaměstnání, jakož i okolnosti, z nichž je zaměstnání poškozeného zcela zřejmé (příslušník Policie České republiky). Nadto lze dodat, že pro aplikaci ustanovení § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v alternativě, že pachatel jednal v úmyslu poškozeného vážně poškodit v zaměstnání, není nezbytné zjištění přesného služebního (popř. pracovního) zařazení poškozeného.

53. Pokud jde o poslední dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je třeba konstatovat, že v posuzované věci nemohl být ani formálně naplněn. Rozsudkem odvolacího soudu totiž nedošlo k odmítnutí ani zamítnutí odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jak tento dovolací důvod nezbytně předpokládá.

54. Nejvyšší soud shrnuje, že část dovolacích námitek neodpovídala nejen uplatněným, nýbrž ani jiným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 tr. ř., část sice byla pod některé z uplatněných důvodů podřaditelná, avšak šlo o námitky zjevně neopodstatněné, a pouze v minimálním rozsahu bylo možno přiznat námitkám obviněného důvodnost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud vážil, zda je namístě jeho kasační zásah nebo zda přichází v úvahu jiný způsob rozhodnutí o podaném dovolání.

55. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. totiž Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

56. Jedinou opodstatněnou námitkou obviněného byla absence dvou ze tří alternativních znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku („v úmyslu narušit rodinné vztahy jiného“ a „v úmyslu způsobit mu jinou vážnou újmu“), což ovšem na naplněnost kvalifikované skutkové podstaty podle citovaného ustanovení nemělo vliv (byl totiž dán znak „v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání“). V souvislosti s tím je pak třeba konstatovat, že za této situace by nemohlo dojít ke změně ani v otázce trestu. Obviněnému by byl stále, s přihlédnutím k § 43 odst. 2 tr. zákoníku (viz bod 2. a 31. tohoto usnesení), ukládán trest souhrnný, přičemž nelze předpokládat, že by došlo ke změně ve volbě druhů trestů, a pokud jde o trest odnětí svobody, ten by byl ukládán podle trestní sazby stanovené v ustanovení § 234 odst. 4 tr. zákoníku. Konkrétní výměra tohoto trestu by se při uvážení všech rozhodných okolností v mezích § 39 a násl. tr. zákoníku nemohla vzhledem k charakteru shledaného pochybení nijak významně lišit od výměry trestu již uloženého. Lze tedy shrnout, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.

57. Uvedený právní názor Nejvyššího soudu pak není po právní stránce zásadního významu, neboť šlo pouze o výsledek zjištění, že některé alternativní znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nebyly vyjádřeny v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku.

58. Se zřetelem k těmto stručně vyloženým skutečnostem (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 9. 2017

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru