Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 986/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaDovolací důvody
Dovolání
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští
Výjimečný trest
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.986.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 986/2020-3573

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podala obviněná M. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 8 To 100/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 6/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 20 T 6/2019, byli obviněná M. K. (dále také jen „obviněná“ či „dovolatelka“) společně se spoluobviněným J. M. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že

v přesně nezjištěné době od 07:46 hodin do 11.50 hodin dne 7. 1. 2018, po předchozí domluvě a ve vzájemné součinnosti, přijeli zapůjčeným osobním vozidlem tovární značky Mercedes Benz E 220 D, černé barvy, registrační značky XY, mezinárodní poznávací značky SK, k mobilnímu obytnému domu, který je umístěn na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, okres Písek, který užívali poškození manželé P. G., nar. XY, a H. G., nar. XY, do mobilního domu oba obžalovaní vstoupili pod záminkou návštěvy spojené jednak s dořešením předchozího pracovního a osobního vztahu mezi poškozeným P. G. a obžalovanou M. K., jednak dojednání obchodní spolupráce na prodeji domácích spotřebičů, v úmyslu získat majetkový prospěch a v eventuálním úmyslu oba poškozené usmrtit, pro případ, že by se od nich finanční prostředky získat nepodařilo, poté, co mezi obžalovanou M. K. a poškozeným P. G. nastala hádka a minimálně poškozený P. G. se postavil na odpor, proti němu obžalovaní opakovaně útočili noži do obličeje, hlavy, krku, týlu, ramene, horní části hrudníku a páteře, čímž mu způsobili 25 řezných a bodnořezných ran, mimo jiné bodnořeznou ránu levé ruky, svědčící o jeho obraně, 5 bodnořezných ran za a pod dolním úponem pravého ušního boltce, 2 bodnořezné rány na krku pravé zevní krkavice, jedna natínající třetinu obvodu a druhá přetínající předchozí v její pravé polovině, 2 bodnořezné rány ve výši ohryzku, 3 bodnořezné rány pravého ramene, 2 bodnořezné rány v oblasti přechodu šíje a zad, dále bodnořezné rány pravého spánku, pravé klíční kosti, v přední podpažní čáře na hrudníku vpravo, v temenotýlní krajině, na šíji, hrudní páteři, horní straně pravého ramene a pravé lopatky, na pravé ruce, a bodnořeznou ránu začínající v temenní krajině ve střední čáře, pokračující do týlní krajiny, pronikající lebkou a protínající tvrdou plenu mozkovou, 2 řezné rány pravé ruky, řezné rány pravého očního koutku, dolního rtu, pravé klíční kosti a zad, natětí horního rtu, průbod levého ramene a nejméně 11 škrábanců způsobených ostrým hrotnatým nástrojem, když útok proti poškozenému byl veden z různých stran, dále mu způsobili povrchní nábody před kývačem hlavy vpravo i vlevo na krku, nad vnitřním koncem pravé klíční kosti a těsně pod hrdelní jamkou vpravo, svědčící pro kontrolované použití síly při výhrůžce či snaze o donucení k určitému konání, když útok byl poškozeným prožíván jako bezprostřední ohrožení života po dobu nejméně dvou minut, kdy, vzhledem k počtu a charakteru ran, poškozený trpěl nejen bolestivostí, ale zejména psychickým strachem o život, bezprostřední příčinou jeho smrti bylo vykrvácení z mnoha bodnořezných ran, z nichž jedna naťala krkavici a jedna pronikla do dutiny lební, když poškozený na místě zemřel, a poškozené H. G. způsobili mimo jiné jednu bodnořeznou a dvě řezné rány levé ruky, svědčící o její obraně, řezné a bodnořezné rány krku, pod hrdelní jamkou, nad středem klíční kosti, levé paže, levé boční strany hrudníku a levého ušního boltce, vícečetné škrábance, když bezprostřední příčinou její smrti bylo vykrvácení z hluboké bodnořezné rány vpravo na krku přetínající pravou a natínající levou společnou krkavici, která na místě zemřela, a poté v mobilním domě odcizili klíče od bytu poškozených G. v prvním nadzemním podlaží domu čp. XY v obci XY, okres Písek, do kterého po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti s obžalovaným J. M. za pomoci odcizených klíčů vnikla obžalovaná M. K., kde ku škodě obou poškozených P. G. a H. G. odcizila příruční trezor s finanční hotovostí nejméně 400 000 Kč, společně pak obžalovaní odjeli na Slovensko, kde odcizenou hotovost směnili za eura, a poté přes Maďarsko do Rumunska, kde byli dne 18. 1. 2018 oba zadrženi.

2. Za toto jednání byla obviněná M. K. podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 28 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněnému J. M. byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 27 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Oběma obviněným pak byl podle § 70 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí – mobilních telefonů, smart hodinek, elektrických paralyzérů, pepřových sprejů, nábojů, samonabíjecí expanzní pistole, teleskopického obušku, GPS navigace a dvou nožů. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány 3 ks jiných nožů. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě nemajetkové újmy poškozeným pozůstalým M. B., J. B., T. B., P. G., P. G. (každému z nich ve výši 750 000 Kč), J. J. (ve výši 400 000 Kč) a V. N. (ve výši 80 000 Kč).

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění a všichni poškození. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 8 To 100/2019, byl z podnětu odvolání poškozených doplněn napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 259 odst. 2 tr. ř. tak, že poškození byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná M. K. prostřednictvím své obhájkyně obsáhlé dovolání, na mnoha místech odkazující na odbornou literaturu a judikaturní rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že se odvolací soud nevypořádal dostatečně s odvoláním představujícím 40 stran propracované alternativní právní argumentace, velmi stručně toliko převzal (nesprávné) závěry soudu nalézacího, nepokusil se překonat odvolací námitky přesvědčivější právní argumentací, čímž vykázal znaky libovůle a porušil právo obviněné na spravedlivý proces. Ačkoli námitky obviněné částečně směřují proti nesprávným skutkovým zjištěním, tato jsou v extrémním nesouladu s právními závěry soudů obou stupňů. V dalším bylo dovolání koncipováno do těchto částí (bez ohledu na poněkud nekoncepční číslování systematiky – pozn. soudu): nedostatky náležitostí výroku i odůvodnění rozsudku, nesprávné právní posouzení trestné součinnosti, nesprávné právní posouzení otázky zavinění, aspekt věrohodnosti jediného přímého důkazu – výpovědi spoluobviněného, vady rozhodnutí o vině obviněné, zpochybnění spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a námitky do uložení výjimečného trestu.

5. Výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo vytčeno, že nectil pravidlo identifikace osob při rozhodnutí o vině ve spolupachatelství, tedy není identifikovatelné konkrétně jednání obviněné, jakým způsobem ona jednala a jakým způsobem přispěla k činu, což podstatně snižuje i možnosti obhajoby. Formulaci použitou v bodě 236. odůvodnění považovala za porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, kdy ani vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být zákonným podkladem pro odsuzující výrok. Odvolací soud dospěl k závěru o stěžejní roli obviněné (viz bod 14. odůvodnění jeho rozsudku), což koliduje s formulací, že „neměla důvod minimálně nepřispět či se přidat k završení návštěvy u poškozených“. Přitom závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, nepotvrdil, že se muselo jednat o vícero útočníků, tedy že musela nutně útočit právě obviněná. K tomuto se odvolací soud nijak nevyjádřil.

6. Nesprávné právní posouzení trestné součinnosti obviněná spatřovala v tom, že nalézací soud si neujasnil (podle rozporných formulací zejména v bodech 267. a 249. odůvodnění jeho rozsudku), zda oba obvinění svým jednáním naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy, nebo jestli jednání každého z nich, coby spolupachatelů, bylo alespoň článkem řetězu, přičemž tyto články směřovaly k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Takové odůvodnění je vnitřně rozporné a nepřesvědčivé. Nadto právní argumentace nalézacího soudu obsažená v bodě 249. je převzata z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 11 Tdo 560/2017 a 7 Tdo 1433/2009, vlastní právní argumentace chybí a pokud nalézací soud výslovně neodkázal na uvedené judikaturní rozhodnutí, zhoršil tím možnosti obhajoby. Krom citací je třeba dodat vlastní právní posouzení, nikoli jen přebírat bez kritického zhodnocení závěry v odlišných věcech. Odvolací soud pouze „neshledal pochybení v neprospěch obviněné“, ani neshledal problematickým plagiování právních závěrů soudem prvního stupně.

7. V případě otázky zavinění dovolatelka citovala odůvodnění nalézacího soudu, podle něhož obvinění „vstupovali do mobilheimu v eventuálním úmyslu zabíjet a když se jim nepodařilo získat finanční prostředky bez invazivního násilí, přikročili k fyzické likvidaci poškozených a tehdy se eventuální úmysl změnil na formu úmyslu přímého“. Takové pojetí subjektivní stránky trestného činu tzv. „in eventum“ nelze akceptovat a nelze dospět k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku. Obviněná pak opět poukázala na údajně rozporné formulace obsažené v bodech 233. a 248. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, podle nichž se činu měla dopustit v úmyslu přímém (chtěla smrt poškozených způsobit), avšak zároveň bylo uvedeno, že „nic nesvědčí pro to, že by nebyla minimálně srozuměna, že následkem jednání obou obviněných může být i smrt poškozených“. Alternativní formu zavinění podle ní nelze akceptovat, je zapotřebí podrobně zkoumat míru zavinění každého jednotlivého pachatele a v odůvodnění odsuzujícího rozhodnutí vymezit jednoznačně údaj nejen o formě zavinění z hlediska základního členění úmyslu a nedbalosti, ale také pokud jde o druh úmyslu a nedbalosti. Ani v této otázce odvolací soud „neshledal pochybení v neprospěch obviněných“, což považuje za nedostatečné odůvodnění.

8. Obviněná opět s odkazem na judikaturu zdůraznila nutnost pečlivého hodnocení usvědčující výpovědi spoluobviněného J. M., jedná-li se o jediný přímý důkaz její viny. Ač nalézací soud pojal tuto výpověď jako klíčovou pro prokázání viny obviněné, nijak kriticky nehodnotil věrohodnost výpovědi a použil tu výpověď, resp. ty části výpovědi, které se hodily do vytvořeného obrazu o vině obviněné a které svědčily v její neprospěch. Přitom věrohodnost spoluobviněného je snížena jednak četností a obsahovou odlišností celkem tří různých protichůdných verzí, jednak jeho trestní minulostí zatíženou mj. odsouzením pro trestný čin loupeže na území Slovenské republiky (spáchaný dne 9. 10. 2006 přepadením pobočky banky).

9. V pasáži o vadách rozhodnutí o vině obviněné byly opakovaně rekapitulovány námitky, k nimž se podle ní odvolací soud nevyjádřil. Poukázala na to, že ve vozidle Mercedes byla na středovém panelu zajištěna její krevní stopa a že podle znaleckých závěrů zranění (v podobě hematomů na zadní straně stehen) zjištěná na jejím těle v době zadržení byla vyhodnocena jako vzniklá jednoznačně až po spáchání činu, zatímco zranění spoluobviněného J. M. (zhojená řezná poranění na dvou prstech levé ruky – pozn. soudu) odpovídají obdobím vzniku době spáchání činu (viz bod 74. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud bylo obviněné kladeno k tíži, že nevypovídala, s orgány činnými v trestním řízení nespolupracovala, neprojevila lítost a neomluvila se, jde o závěr nepřijatelný, porušující zásadu zákazu sebeobviňování.

10. V případě přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku měla obviněná za to, že závěr o vině nemůže být založen na formulaci skutkové věty a na odůvodnění v bodě 247. rozsudku nalézacího soudu, tedy výpovědi spoluobviněného. Ten je nevěrohodný a závěr soudu, že byt poškozených nejeví známky prohledávání, nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud odvolací soud měl výhrady k formulaci právní věty soudem prvního stupně, měl toto pochybení napravit.

11. Obviněná nakonec vytkla i uložení výjimečného trestu odnětí svobody. Podle odborné literatury soud musí odůvodnit povahu a závažnost činu, poměry pachatele a možnost jeho nápravy. V dané věci však byly opomenuty osobní poměry obviněné, míra zavinění, pohnutka, záměr nebo cíl, stejně jako jakou měrou právě jednání obviněné přispělo ke spáchání činu. Nalézací soud opakovaně klade obviněné (která však vinu popírá) za vinu nespolupráci, absenci doznání apod. a pod bodem 267. odůvodnění se dopouští dvojího přičítání, když odůvodnil výjimečný trest smrtí dvou poškozených, která je již znakem kvalifikované skutkové podstaty. Soud nevysvětlil, proč neuložil trest v základní sazbě od 15 do 20 let odnětí svobody, když i podle znalců je resocializace a náprava obviněné ještě možná vzhledem k jejímu věku a k tomu, že mj. dosud nebyla soudně trestána. Přitom tuto otázku je třeba argumentovat s maximální pečlivostí, což nesplnil ani jeden ze soudů nižších stupňů.

12. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud „konstatoval popsané nedostatky v rozhodnutí soudů obou stupňů, obě rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnula dosavadní průběh trestního řízení, výrok odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a obsah podaného dovolání. Situaci tzv. extrémního nesouladu neshledala, proto je třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu. Zpochybnění zjištěného skutkového děje, věrohodnosti a relevance provedených důkazů (především výpovědi spoluobviněného J. M.) je námitkou procesního a skutkového charakteru. Nalézací soud se proměnlivostí výpovědi spoluobviněného zabýval a zjistil tendenci spíše vinu obviněné zmírňovat. S jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podle státní zástupkyně podřadit otázku subjektivní stránky a spolupachatelství.

14. Podle jejího vyjádření i u trestných činů proti životu a zdraví spolupachatelé odpovídají za celý následek bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. R 41/1993). Není chybou, pokud soudy (při absenci výpovědi obviněné) nepopsaly detailně, kterou z ran zasadila přesně obviněná. Postačuje zjištění, že věděla, za jakým cílem do mobilheimu vstupují a navíc z výpovědi spoluobviněného i ze znaleckého dokazování vyplývá, že útočila společně s ním. Je sice pravdou, že znalci nedokázali přesně určit, zda bylo útočeno více osobami, nicméně na poškozené bylo útočeno z několika stran a kromě jedné rány do hlavy poškozeného G. mohla být všechna zranění způsobena ženou. Taktéž z jejich výpovědi vyplynulo, že vzhledem k výšce obviněné a poškozené H. G., mohly být rány na těle poškozené způsobeny obviněnou, neboť útok na tuto poškozenou byl veden osobou menšího vzrůstu. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistka, odvětví mechanoskopie, potom vyplynulo, že útok na poškozené byl veden více noži. J. M. neměl žádný kontakt na poškozené, ani přehled o jejich poměrech, na rozdíl od obviněné, která i zkoumala situaci před činem. Není pochyb, že byla vedena stejným úmyslem – přimět poškozené k vydání hotovosti, a to i za cenu zbavení života. K námitkám dovolatelky k subjektivní stránce státní zástupkyně souhlasila s pojetím nalézacího soudu, že při vstupu do mobilheimu byli obvinění toliko srozuměni s možností smrtelného následku jejich jednání a když následně přikročili po prvotním neúspěchu k fyzické likvidaci, jednali již v úmyslu přímém. Připomněla, že pachatel v obdobném případě může jednat v přímém úmyslu, avšak následek, resp. účinek smrti může být způsoben v úmyslu eventuálním.

15. Trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku se podle výkladu státní zástupkyně citovaného s odkazem na komentářovou literaturu taktéž dopustí pachatel, který se do obydlí dostane nikoli protiprávně, ale následně se zde zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije přitom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. K použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě může dojít kdykoli během vzniklého protiprávního stavu, a to od jeho počátku až do jeho ukončení. Užité násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí za použití zbraně proti napadené osobě může pachateli sloužit jako prostředek k vniknutí do obydlí jiného, případně k tomu, aby si v tomto prostoru zajistil možnost nadále se zde zdržovat, nebo může směřovat k jakémukoli jinému cíli, např. ke spáchání jiného trestného činu či k pouhému rušení práva na soukromí oprávněné osoby. Obvinění v dané věci vnikli do obydlí poškozených pod falešnou záminkou, setrvali zde proti jejich vůli, užili vůči nim násilí a použili zbraně, aby dosáhli svého cíle v podobě zmocnění se finanční hotovosti. „Neoprávněným“ je vniknutím do bytu jiného i tehdy, vstoupí-li pachatel sice se souhlasem oprávněné osoby, avšak tohoto dosáhne lstí založenou na nepravdivém tvrzení o své totožnosti, popř. o důvodech či účelu svého vstupu do bytu (viz rozhodnutí č. 29/2008 Sb. rozh. tr.). Dovolatelkou zpochybněná právní kvalifikace je tedy zcela namístě. Pokud obvinění navíc vnikli do bytu poškozených za použití odcizených klíčů, šlo navíc o „překonání překážky“ ve smyslu § 178 odst. 2 tr. zákoníku.

16. K námitkám dovolatelky stran uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupkyně odkázala na odůvodnění soudů nižších stupňů mimořádnou závažností spáchaného zločinu, neboť obviněná znala poměry poškozených, byla pojata téměř za člena rodiny, dostala od nich bydlení i práci, přesto trestnou činnost iniciovala.

17. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Souhlasila, aby učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

19. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 8 To 100/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

IV. Důvodnost dovolání

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

23. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

24. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatelky zákonnému rozsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně neodpovídají, částečně relevantně uplatněnými námitkami uvedený dovolací důvod materiálně naplněn nebyl. Formálně sice obviněná deklarovala uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však sama uvodila dovolání jako podané z důvodu nesprávného hodnocení důkazů, které dosahuje intenzity tzv. extrémního rozporu, a opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími pouze předestírala vlastní verzi skutkového děje, resp. se spíše pouze snažila zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněné nemohlo být nevěrohodnou výpovědí spoluobviněného M. prokázáno, že právě ona usmrcení poškozeným spoluzpůsobila a že by se dopustila přečinu porušování domovní svobody. Atakovala též komplexnost odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, právní kvalifikaci spolupachatelství, subjektivní stránky i uložení výjimečného trestu odnětí svobody.

25. V tomto ohledu podstatná část námitek obviněné, které uplatnila s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohla obstát. Jednalo se předně o výhrady, jimiž zpochybňovala správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). Pokud samotná obviněná víceméně vědomě opakuje a akcentuje námitky uplatněné v jejím odvolání proti hodnocení důkazů soudem nalézacím, na takovou situaci dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

26. Nejvyšší soud považuje za potřebné úvodem se vyjádřit k samotnému pojetí náležitostí odůvodnění písemných vyhotovení rozhodnutí soudů obou stupňů, jejich rozsahu a náležitostem, když opakovaně obviněná namítla zejména „plytkost“ vypořádání se s jejími odvolacími námitkami soudem odvolacím. I Nejvyšší soud si umí představit obsáhlejší a důkladnější pojetí vypořádání se se skutkovými výhradami i s uplatněnými právními argumenty, než je obsaženo ve velmi úsporné podobě v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 8 To 100/2019. Na druhou stranu je však třeba do značné míry akceptovat, že pokud odvolací soud reagoval na odvolací námitky odkazem na odůvodnění soudu nalézacího (kdy za nadbytečné považoval parafrázovat hodnotící úvahy soudu prvního stupně vztahující se k provedeným důkazům a na jejich základě učiněným skutkovým zjištěním, jež považoval za správné, aiv pasáži o aplikované právní kvalifikaci se ztotožnil s jeho závěry), postupoval v souladu s judikaturní praxí reprezentovanou zejména usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a také usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1417/2015. Z těchto vyplývá, že v odvolacím řízení postačí z důvodů stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu. Odvolací soud se pak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Není tedy povinností soudu druhého stupně, aby zcela detailním způsobem reagoval na každou jednotlivost odvolatelem namítanou [jedná se i o konstantní stanovisko Evropského soudu pro lidská práva, srov. např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999 ve věci Garzía Ruiz proti Španělsku (stížnost č. 30544/96)]. Pokud obviněná tvrdí, že se ve věci činné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jejími argumenty, pak není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, nýbrž proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Pokud pak uvedený postup lze uplatnit v řízení o řádném opravném prostředku, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody.

27. Dovolatelka v této trestní věci podstatnou měrou napadala právě zejména rozsah a některé konkrétní formulace odůvodnění soudů nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně, a na to navazující nedostatečnou reakci soudu odvolacího. I nalézací soud je však v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. vázán povinností „stručně“ vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Již samotným poukazem na rozsah svého odvolání se obviněná nekriticky a přepjatě formalisticky dožaduje stejným způsobem zpracovaného rozhodnutí soudu, což koliduje s výše zmíněnými zákonnými i judikatorně vyžadovanými nároky na odůvodnění soudních rozhodnutí. Samozřejmě pak rozsah zpracování a argumentace opravného prostředku obviněné nezakládá právo na objemově srovnatelnou reakci soudů, které nejsou povinny poskytovat téměř bezbřehá odůvodnění k jakýmkoli dílčím skutkovým či právním námitkám obviněné. K dalším výtkám obviněné k pojetí zejména právní argumentace bude ještě pojednáno níže k jednotlivým tématům dovolání. Obviněná ve svém dovolání v podstatě stejně jako v předchozích stádiích trestního řízení nenabízí vlastní skutkovou verzi (vždy doposud využila svého zákonného práva nevypovídat) a v důsledku toho ani alternativní verzi právní kvalifikace, neboť z nejrůznějších důvodů napadá toliko závěry nižších soudů, aniž by však nabídla vlastní skutkový a právní konstrukt. Svým způsobem tedy pak nelze klást k tíži soudům nižších stupňů, že na její argumentaci náležitě nereagovaly. Nejvyšší soud tedy nemůže považovat za znak „justiční libovůle“, pokud se odvolací soud stran právních úvah neztotožnil s obhajobou a přisvědčil závěrům nalézacího soudu, aniž akceptoval představu obviněné, že bude řetězena a navršována její polemika s rozhodnutím nalézacího soudu. Ostatně týž princip není akceptován ani samotným Nejvyšším soudem ani dlouhodobě ustálenou judikaturou (viz výše), pokud jsou tyto námitky opakovány v řízení dovolacím a bylo na ně již v minulosti dostatečným způsobem reagováno v předchozích stádiích řízení.

28. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení tzv. skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

29. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.

30. Krom toho, že žádnou ze stran nebyl zpochybněn rozsah dokazování potřebný k meritornímu rozhodnutí, a ani Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal rozhodnutí o vině deficitním, je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, a už vůbec ne extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popěrné stanovisko obviněné, které není po celou dobu řízení seznatelné přímo z její výpovědi, nýbrž výlučně a pouze z podání a přednesů realizovaných její obhájkyní, bylo oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvráceno. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 179. – 243. rozsudku soudu prvního stupně, body 11. - 18. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).

31. Soudy nižších stupňů zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněné popsaným skutkem ve spolupachatelství se spoluobviněným J. M. Ten tvoří zejména nezpochybnitelná zjištění z místa činu v podobě jednoznačných skutkových závěrů o tom, jaká zranění, jakým způsobem byla oběma poškozeným způsobena a jaké stopy byly na místě činu zajištěny. V tomto ohledu je stěžejní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, popisující jednotlivá poranění způsobená neztotožněnými noži na tělech poškozených a zahrnující i tzv. povrchní nábody v oblasti krku poškozeného P. G., svědčící pro kontrolované užití síly a typické při postupech při výhrůžce či snaze o donucení poškozeného k určitému konání. Již na tomto místě lze opakovaně zdůraznit, že takové zjištění plně koresponduje s neměnným doznáním obviněného M. o zištném motivu postupu obviněných vůči poškozeným. Je zcela nepochybný rozsah a intenzita útoku, značný počet bodných a bodnořezných ran způsobených zejména P. G. v oblasti hlavy, kdy takový útok nelze kvalifikovat jinak, než jako obzvláště surový a masivní útok, zcela devastující fyzickou integritu, nedávající poškozeným ani minimální naději na přežití či obranu, v důsledku kterého také oba vykrváceli na místě, P. G. pak i po zvlášť trýznivém prožitku bezprostředního ohrožení života po dobu nejméně dvou minut.

32. Nalézací soud velmi pečlivě a rozsáhle ve výše označené pasáži svého odůvodnění hodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Svá skutková zjištění pak založil na výpovědi obviněného J. M. v kombinaci s dalšími zjištěními vyplývajícími z ostatních důkazů (viz též předchozí bod). Přitom samotnou výpověď uvedeného obviněného podrobil důkladnému hodnocení a přehledně a logicky zdůvodnil, které pasáže nelze akceptovat (zejména dodatečně prezentovanou, ničím dalším nepodloženou verzi výpovědi o spoluúčasti dalších dvou pachatelů P. a P. na skutku, údajné jednání obou obviněných s poškozeným P. G. o doplacení mzdy M. K. a odškodnění za její předchozí znásilnění, to, že poškození inkriminovaného dne 7. 1. 2018 měli být pod vlivem alkoholu a sami obviněné poslali do jejich bytu pro pokladnu s finanční hotovostí apod., když tyto pasáže byly spolehlivě vyvráceny svědeckými výpověďmi pozůstalých synů obou poškozených, kteří takové varianty kontaktu poškozených s obviněnými striktně odmítli, toxikologickým rozborem krve poškozených atd.). Naopak v plné korespondenci se svědeckými výpověďmi byla vyjádření spoluobviněného, že pouze dovolatelka znala poškozené z předchozího období soužití na osobní i pracovní úrovni, znala jejich rodinné zázemí, majetkové a výdělkové poměry a právě ona „dala tip“ na to, že budou zdrojem finančního profitu obviněných. Signifikantní je pak předběžný výslovný dotaz obviněné na schopnost či ochotu J. M. v případě nutnosti poškozené usmrtit. Svědeckými výpověďmi v souladu s výpovědí spoluobviněného bylo potvrzeno i to, že obviněná bezprostředně před činem monitorovala pohyb jednotlivých členů početných rodin poškozených, např. nástup syna poškozeného P. G. na protitoxikomanickou léčbu v lednu 2018, pohyb syna poškozené M. B. coby řidiče kamionu, přičemž o těchto skutečnostech J. M. jako osoba zcela cizí a bez vazeb na rodinu poškozených nemohl vědět jinak, než od obviněné. Samozřejmě ani nalezení místa činu a vytipování poškozených v mobilheimu, nalezení klíčů od jejich bytu v obci XY a bezproblémové okamžité odcizení pokladny s penězi nacházející se v tomto bytě, o níž věděli jen rodinní příslušníci a obviněná, nemohlo proběhnout jinak než za její plné a dominantní spoluúčasti, k níž byl J. M. v podstatě přizván. V podrobnostech lze odkázat na bod 189. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Svědecké výpovědi i spoluobviněný shodně zmiňují negativní až nepřátelské naladění obviněné k poškozeným v období těsně před činem. Z hlediska obviněnou rozporované věrohodnosti spoluobviněného nalézacímu soudu neušlo, že poskytl několik verzí výpovědi, která byla skutečně v některých aspektech zásadně změněna, stejně jako jeho trestní minulost zatížená odsouzením pro zločin loupeže spáchaný na území Slovenské republiky. Právě proto velmi pečlivě a v souladu se zákonnými požadavky hodnotil informace pocházející z jeho výpovědi a dokonce dospěl ke správnému závěru, že se snažil svojí výpovědí obviněnou spíše zvýhodnit, když ji jmenovitě jako osobu bodající nikdy neoznačil. Takový závěr však bylo možno učinit při kombinaci poznatků předcházejících činu, odborných závěrů z místa činu samotného a popisu události J. M. i poznatků následujících po usmrcení poškozených.

33. Především tedy to byla obviněná, kdo vůbec logicky přišel s možností získat prostředky od poškozených. Jinak lze jen těžko pochopit konkrétnosti angažmá J. M., který poškozené nikdy neviděl a vůbec neznal, zatímco obviněná s nimi žila (cca měsíc udržovala i partnerský vztah s J. B., synem poškozené) a pracovala a znala i místo pro přechovávání většího obnosu hotovosti, který byl také ve finále z bytu poškozených prokazatelně odcizen (viz výpovědi svědků, poznatky o zámečnické asistenci při otevření pokladny cestou na Slovensko na území Brna a o směně hotovosti na hraničním přechodu XY za eura). Kompletní období před činem je tedy poznamenáno prokazatelnou tendencí iniciovanou obviněnou zmocnit se finančních prostředků poškozených pod smyšlenou záminkou a při srozumění s tím, že jde o postup takříkajíc „za každou cenu“, tedy i za cenu života poškozených, o čemž svědčí zjištěná poranění, důkladné prohledání mobilheimu, i odcizení hotovosti z bytu.

34. Fáze samotného kontaktu obviněných s poškozenými v mobilheimu byla prezentována pouze J. M. a zpětně hodnocena především znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Spoluobviněný v prvotním vyjádření víceméně popsal napadení nožem, jakoby se jej měl dopustit pouze on sám, v pozdější výpovědi při líčení spoluúčasti dalších dvou neztotožněných osob však připustil, že „se to zvrtlo“, „došlo k tomu ubodání“, neumí do detailu posoudit, která osoba bodala, „takže tak nějak všichni“. Nikdy však nerozporoval samotnou přítomnost obviněné na místě činu. Poznatek soudních lékařů sice opravdu nestanovil jednoznačně, zda útočníků muselo nutně být více než jeden, nicméně poškození byli napadáni z různých stran a úhlů a různými zraňujícími předměty - více noži, jak vyplynulo i ze znaleckého posudku z odvětví mechanoskopie. Těla poškozených byla nalezena cca 5m od sebe, přičemž poškozená H. G. utrpěla zranění na krku, která vylučují, že by se po jejich způsobení mohla, byť minimálně, pohybovat z místa, kde jí byla způsobena. Jinak řečeno, zemřela na místě, kde byla fatálně napadena, přičemž toto místo bylo dostatečně daleko od místa skonu poškozeného P. G., tudíž je vyloučeno, aby byla napadena na témže místě týmž útočníkem jako druhý poškozený. Pokud obviněný J. M. demonstroval při rekonstrukci události verzi napadení obou poškozených jím samotným, shodli se oba přítomní znalci z odvětví soudní lékařství, že takto k napadení poškozených dojít nemohlo. Další znalecké poznatky jsou, že zranění lebky poškozeného P. G. mohlo být pro způsob razance bodu pocházet výlučně od útočníka – muže, zatímco veškerá ostatní poranění obou poškozených mohla pocházet i od ženy, přičemž poranění poškozené H. G. způsobila osoba menšího vzrůstu než poškozená (což obviněná splňuje) a že zranění byla způsobena nikoli jediným, nýbrž více noži. Při komplexním zhodnocení těchto závěrů důkazního řízení nemůže být učiněn jiný logický závěr, než že útočníci byli dva (při vyvrácené variantě výpovědi J. M. o přítomnosti dalších dvou mužů), tzn. oba obvinění, přičemž každý z nich se podílel na napadení nejméně jednoho poškozeného.

35. Ke shora uvedenému je třeba zmínit i události dostatečně dokumentované po spáchání činu. Nebyl zjištěn ani náznak toho, že by následný pohyb obviněné společně s J. M. nebyl zcela dobrovolný. Společně zajišťovali asistované otevření pokladny (při kterém se obviněná maskovala vlasy v obličeji), cestovali přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska, zakoupili shodné relativně nákladné mobilní telefony a smart hodinky, vybavili se shodnými předměty aktivní obrany (tazery apod.). Přitom po celou dobu disponovala obviněná možností použít mobilní telefon, nebyla nijak omezena v pohybu. Je tak zřejmé ze všech zjištěných okolností, že se pobytem v zahraničí skrývala, informovala se na internetu o události na zpravodajském webu, avšak nikomu z nejbližších (zejména ne svému příteli M. H.) ani náznakem nesdělila, kde se nachází a z jakých důvodů. Její „mlčení“ i na sociálních sítích mimochodem bylo i signálem pro pozůstalé poškozených, že by měla být s událostí spojována.

36. Stručně shrnuto, role obviněné před spácháním činu i poté a parametry samotného útoku na poškozené uvnitř mobilheimu vedou k přesvědčivému závěru, že se činu dopustila společně se spoluobviněným, a to aktivní účastí i při přímém útoku na poškozené. Tento závěr je pak dokreslován i závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, podle něhož je u obviněné vyšší pravděpodobnost vybavení agresivních vzorců chování a nebylo by v souladu s její osobností, aby její případná role v dané věci byla pasivní. Do popředí jejího motivačního systému vystupuje snaha opatřit si, co jí chybí, a to bez ohledu na prostředky. Lze tedy i uzavřít, že soudy při hodnocení důkazů a věrohodnosti spoluobviněného J. M. nepochybily, pokud pojaly za skutkový základ jeho dílčí vyjádření, které muselo být podrobně a precizně hodnoceno a bylo při formulaci skutkové věty použito věcně správně v rozsahu, v němž bylo souladné s ostatními ve věci provedenými důkazy. Nad to Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že ve vztahu k obviněné samotné správně nalézací soud zaznamenal spíše ochranitelskou snahu svojí výpovědí jí neublížit, takže závěr o její vině není dovozován na základě jediného důkazu v podobě usvědčující výpovědi spoluobviněného, jak konstruuje obhajoba, nýbrž na základě celého komplexu řady dílčích důkazů, které alespoň v základních rysech v kombinaci s výpovědí J. M. umožnily spolehlivě rekonstruovat obraz spáchaného skutku. Nebylo shledáno nejmenšího důvodu, aby i v rozsahu toho, co vypověděl k osobě obviněné, vypovídal nepravdivě, když navíc sám sebe nijak tendenčně nevyviňuje a víceméně připustil dominantní podíl na fyzickém útoku samotném. Lze rovněž zopakovat, že ani soudy nižších stupňů neměly důvod podle představ dovolatelky „kriticky hodnotit věrohodnost výpovědi spoluobviněného“, neboť tato nikdy neprezentovala konkrétní skutkové výhrady, využila svého práva a nevypovídala a není tak ani zřejmé, zda hodlala popírat vůbec svoji přítomnost na místě činu či jinou konkrétní skutečnost uváděnou spoluobviněným apod. Neposkytla tudíž žádnou alternativní verzi průběhu skutkového děje, pouze prostřednictvím svého obhájce paušální kritiku věrohodnosti spoluobviněného obsaženou v písemném odvolání obviněné. Nakonec tento řádný opravný prostředek obsahuje naprosto totožný katalog námitek skutkového i právního charakteru, který je obsahem dovolání (mj. viz rekapitulace odvolání v odůvodnění bodu 8. rozsudku odvolacího soudu).

37. Ve vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám Nejvyšší soud považuje za potřebné reagovat na to, že soud prvního stupně podle obviněné „vzal bez dalšího za věrohodnou tu verzi výpovědi spoluobviněného, která se příhodně hodila do vytvořeného obrazu o její vině, neboť v těch okamžicích, kdy nebylo jiného (ani nepřímého důkazu), soud dotvořil skutkový stav výpověďmi obviněného M., případně svými úvahami, které nevyplývají ze žádných provedených důkazů“. Takový závěr byl výše zcela vyloučen a bylo stručně popsáno, na základě jakých důkazů a jejich kombinace logicky nalézací soud dospěl k závěru o vině dovolatelky. Ta naopak důkazy sama žádný způsobem nehodnotila, nepopsala ani, v čem by měl spočívat onen tvrzený extrémní rozpor a toliko napadala způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně, domáhala se širokého přezkumu odvolacího soudu, aniž by však jako disponent s opravným prostředkem – odvoláním – vytyčila rozsah tohoto přezkumu. Zjevně účelově se snažila vyvinit ze spáchání neoddiskutovatelně mimořádně závažného skutku. V tomto ohledu není akceptovatelné tvrzení, že soud vybral z výpovědi spoluobviněného to, co se mu hodilo. Takové pojetí presumuje tendenční přístup nalézacího soudu ve smyslu snahy obviněné uznat ji vinnou v rozporu s obsahem důkazního řízení. To však Nejvyšší soud v dané věci neshledal, když navíc soudy obecně jsou zcela nezávislými orgány soudní moci bez jakéhokoli zájmu na výsledku trestního řízení, tj. bez zájmu na tom, který ze spoluobviněných a v jakém rozsahu bude uznán vinným. Důkazy posuzují podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a není důvodu, aby se jim některý z důkazů „hodil“ více než ostatní. Vytýkala-li obviněná, že odvolací soud se nevyjádřil k jejím námitkám, opakuje Nejvyšší soud, že není jeho povinností reagovat na každou jednotlivost obsaženou v odvolání a postupovat cestou detailní polemiky s jednotlivými odvolacími námitkami. Pokud je hodnocení důkazů bezvadné a korespondující se zákonnými kritérii, lze se v zásadě omezit na převzetí odůvodnění nalézacího soudu a odkázat na něj. Přitom soud prvního stupně se zabýval velmi podrobně širokým spektrem provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti.

38. Pokud po shora provedeném zhodnocení Nejvyšší soud pojal průběh a výsledky hodnocení provedených důkazů za souladný s principy elementární logiky a vyhovující zákonným kritériím ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., je třeba tento závěr vztáhnout též na spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. I v tomto případě je usvědčující pasáž výpovědi spoluobviněného doplněna protokolem o ohledání místa činu, výpověďmi svědků a poznatky o tom, že obviněná znala místo v bytě pro uložení peněz, odcizená schránka byla mj. za přítomnosti obviněné otevírána zámečnickou službou a prostředky směňovány při přechodu státních hranic. Za takové kombinace důkazů nelze opět nekriticky vyžadovat rozsáhlejší odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Výpověď spoluobviněného není ani v této otázce důkazem osamoceným, nýbrž jediným přímým důkazem, hojně doplněným důkazy ostatními. V rozporu se stanoviskem obviněné je objektivní zjištění (plynoucí opět z ohledání místa činu a vyjádření svědků majících osobní vztah k bytu a znalost zde uložených cenností), že byt nenesl stopy prohledávání (na rozdíl od mobilheimu, v němž téměř veškeré nábytkové úchyty nesly stopy spoluobviněného M.). To svědčí o tom, že obvinění již šli tzv. najisto, přičemž jedinou osobou s potřebnými znalostmi uložení pokladny s penězi byla výlučně obviněná. Ani v této otázce co do skutkových závěrů nalézací soud nepochybil.

39. Pokud obviněná poukazovala na nálezy poranění na těle obviněných, která pocházejí z různých období, nemá takový poukaz relevanci ani nemůže ovlivnit hodnocení důkazů v její prospěch. Že soudy konstatovaly absenci jejího doznání, výpovědi, nemá vliv na skutková zjištění a této problematice bude věnována pozornost níže v pasáži o uloženém trestu.

40. Závěrem lze ke skutkovým zjištěním doplnit, že jsou v adekvátní formulační podobě vyjádřena přímo ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Za situace, kdy se na místě činu zdržovali pouze oba obvinění a dva poškození, kteří jejich návštěvu nepřežili, nelze požadovat precizaci skutkové věty přesným vymezením, který z obviněných, jakým způsobem na kterého poškozeného zaútočil. Bylo však možno alespoň v obecnosti uzavřít maximum možného, že tento aktivní podíl měli oba obvinění (viz výše). Proto skutková věta uvádějící, že mj. oba obvinění „ve vzájemné součinnosti“…s popsanými zištnými motivy… „proti oběma poškozeným útočili noži“ do popsaných partií a způsobili jim poranění, v důsledku kterých na místě víceméně okamžitě zemřeli, splňuje všechna představitelná kritéria ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., tedy zejména uvedení místa, času a způsobu spáchání skutku z pohledu jeho nezaměnitelnosti a naplnění veškerých zákonných znaků projednávaných trestných činů. Za daných okolností tedy závěru o vině obviněné a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze ničeho vytknout.

41. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněné. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zvlášť závažného zločinu i přečinu a usvědčují z jeho spáchání obviněnou. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

42. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Ve shora popsaném rozsahu dovolatelka svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založila na polemice se skutkovými zjištěními soudů, proto se těmito námitkami s uplatněným dovolacím důvodem minula a zároveň tyto námitky nemohou být podřazeny pod jakýkoli jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.

43. Naopak za námitky relevantně uplatněné a bezprostředně související s hmotněprávním posouzením ustáleného skutkového děje je třeba považovat tvrzení nesprávného posouzení trestné součinnosti (spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku), zpochybnění subjektivní stránky trestné činnosti a nenaplnění zákonných znaků přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však neodpovídá tvrzení o absenci zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku, které je ovšem ve škále dovolacích důvodů podřaditelné pouze pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (tedy důvod, že obviněné byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou). Ačkoli je obecně Nejvyšší soud vázán rozsahem a odůvodněním dovolání, včetně okruhu uplatněných dovolacích důvodů (§ 265f odst. 1 a § 265i odst. 3 – 5 tr. ř.), v daném případě považoval za nepřiměřeně přísný formalismus nezabývat se posledně uvedenou právní námitkou dovolatelky pouze z toho důvodu, že ji nepodřadila pod správně označený dovolací důvod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020). Proto této námitce níže bude pozornost věnována (viz body 52. – 53.).

44. Soudy obou stupňů přitom správně posoudily povahu a míru spoluúčasti obou obviněných na spáchání trestné činnosti, pokud uzavřely (jak plyne z použité právní kvalifikace) na jejich spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.

45. Je-li v mezích těchto teoretických východisek posuzován soudy nižších stupňů zjištěný skutek, lze plně přisvědčit jejich závěru, že obvinění jednali jako spolupachatelé. Bylo totiž spolehlivě zjištěno, že oba obvinění se účastnili jisté přípravné fáze, v níž dokonce výrazně dominovala svojí aktivitou právě dovolatelka jako osoba obeznámená s poměry poškozených a s možností na jejich úkor se obohatit, přičemž od počátku spoluobviněného připravovala explicitním vyjádřením na možnost fyzické likvidace poškozených. V inkriminovaný den se oba obvinění dostavili na místo činu společně a i bezprostřední fyzický útok byl spáchán oběma zároveň. Nerozhodný v těchto souvislostech je již i následný společný únik přes území dvou různých států na území třetího – Rumunska a konspirační pobyt zde až do zadržení. Těžko si představit jinou právní kvalifikaci spoluúčasti na trestné činnosti, než výše definované spolupachatelství. Již výše bylo osvětleno, proč nelze s ohledem na důkazní situaci považovat za deficitní znění a formulaci samotné skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Jednání obviněné (na rozdíl od názoru jí samotné) Nejvyšší soud považoval za dostatečně identifikované a vyjádřené jako spáchané v těsné součinnosti se spoluobviněným J. M. Nelze tak shledat porušení pravidel identifikace osob při skutkovém vyjádření spolupachatelství. Nakonec zvolená formulační varianta nepředstavuje žádný exces, nýbrž judikaturně běžně akceptovanou variantu pro případ, kde je spoluúčast vícero pachatelů v určitém čase na určitém místě nepochybná, ač pro absenci zcela detailního přehledu o rozdělení jejích rolí a postupů nelze skutek popsat ještě detailněji a naprosto přesně. Zejména tato situace nastává právě u trestných činů násilného charakteru, kdy absentuje plné doznání obviněných či alespoň některého z nich a výpověď poškozených (např. právě pro jejich úmrtí). Nejvyšší soud má bez pochyb za to (a vyplývá to jednoznačně i z odůvodnění nalézacího soudu), že spolupachatelství obviněných v této věci bylo naplněno v té formě, že každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pokud poukazovala dovolatelka na rozporné pojetí nejméně dvou různých forem spolupachatelství v bodech 249. a 267. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, nutno podotknout, že v prvém případě (bod 249.) se jednalo o obecnou, nikoli aplikovanou, teoretickoprávní pasáž interpretující definici spolupachatelství ve všech jeho formách (shodně viz výše), v posléze uvedeném případě (bod 267.) byla citace odůvodnění dovolatelkou neorganicky vytržena z pasáže věnované výměře trestu, kdy bylo akcentováno nalézacím soudem, že „oba obvinění naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku hned čtyřikrát“. Tím bylo míněno, že k tíži obviněných při úvaze o trestu soud hodnotil hned čtyři současně naplněné zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty. Každopádně nejde o rozpory vykazující relevanci prezentovanou dovolatelkou.

46. Obviněná vyčetla nalézacímu soudu, že právní úvahy stran spolupachatelství opřel pouze o citace z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 11 Tdo 560/2017 a 7 Tdo 1433/2009, aniž tyto citace označil (použit byl dokonce termín „plagiování“ právních závěrů) a aniž formuloval právní závěry vlastní. Předně Nejvyšší soud nepřisvědčil dalším zákonem nepodloženým a nekritickým požadavkům obviněné na náležitosti odůvodnění rozsudku, které jsou dány výlučně v rozsahu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Napadené odůvodnění je plně konformní se zákonnými kritérii i ustálenou soudní praxí. Použité závěry a právní úvahy nalézacího soudu o spolupachatelství jsou běžnou součástí odborné a komentářové literatury a svým způsobem teoretickoprávní notorietou, o čemž nakonec svědčí to, že tyto pasáže byly obhajobou identifikovány. Nelze tedy souhlasit s tím, že by takto pojaté odůvodnění právních úvah (bez výslovných citací původu) bylo zásahem do obhajovacích práv, navíc za situace, kdy je obviněná zastoupena obhájkyní jako osobou práva znalou. Stejně tak Nejvyšší soud nevidí důvodu, proč za situace, kdy lze aplikovat předchozí judikaturní rozhodnutí, by měl nalézací soud vytvářet jakékoli nadstavbové právní úvahy či odůvodnění rozhodnutí zbytečně rozvolňovat obsáhlými citacemi, byť mohou mít vztah k projednávané věci. Není tedy pravdou, že by soud byl povinen ve svém odůvodnění vždy přesně označovat použité citace (byť by takové pojetí odůvodnění vykazovalo vyšší stupeň argumentační přehlednosti) a doplňovat je dalším vlastním právním posouzením, pokud je zřejmé, že daný případ je plně subsumovatelný pod již judikaturně řešenou právní situaci. Přesně o takový případ se v dané věci jednalo. Požadavky dovolatelky v tomto ohledu nemají oporu v zákoně a neztotožňuje se s nimi proto ani Nejvyšší soud. Zcela odmítnout je pak třeba v těchto souvislostech termín „plagiování“, neboť odůvodnění soudních rozhodnutí nepodléhají formálním náležitostem plynoucím z autorských práv a je od nich naopak zákonem a soudy vyšších instancí vyžadováno, aby obsahovala aplikaci právních norem a zobecněné judikatury. Takový jev je vysoce žádoucí, neboť představuje harmonizaci a sjednocení soudní praxe, kterou podporuje i Nejvyšší soud svými rozhodnutími, a nejedná se tedy o plagiátorství ani o vadu odůvodnění meritorního rozhodnutí soudu v trestní věci.

47. Otázce subjektivní stránky trestné činnosti kvalifikované podle § 140 tr. zákoníku z pohledu dovolací námitky neujasnění si nalézacím soudem, která z forem úmyslu měla být naplněna, je možno odkázat na poměrně podrobné odůvodnění obsažené pod body 244. - 248. jeho rozsudku. Pokud dovolatelka kriticky citovala část odůvodnění bodu 247., kterou zřejmě z nepochopení považovala za „eventuální“ pojetí úmyslu, pominula bod 248., v němž se zcela kategoricky uzavírá, že obvinění „chtěli porušení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy smrt obou poškozených, způsobit“. Tato zákonná dikce plně koresponduje se skutkovým zjištěním a povahou a charakterem devastujícího fyzického útoku na oba poškozené a jednoznačně označuje zavinění v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr logicky pramení z předchozí pasáže bodu 247. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který nemůže být pojat kriticky ve smyslu námitek dovolatelky, nýbrž jako věcně správná snaha soudu popsat skutek i z hlediska postupného vývoje událostí optikou zavinění obou obviněných. Nelze vytýkat nesprávnost úvaze, že při vstupu do mobilheimu, tedy v situaci, kdy obvinění byli odhodlání získat prostředky poškozených i za použití život ohrožujícího fyzického útoku na poškozené, byli „srozuměni“ ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku s takovým následkem v podobě usmrcení poškozených. Pakliže skutečně obvinění úspěšní bez použití násilí nebyli, přistoupili k brachiálnímu násilí (nutno opakovaně zdůraznit) značné intenzity a brutality (vzhledem k velmi vysokému počtu bodných ran nožem, jejich lokalitě - oba poškození byli mj. zasaženi do krkavice apod.), takže způsob provedení fyzického útoku nemohl žádného z obviněných nechat na pochybách, že poškozené zbaví života. Pokud jim, jako minimálně průměrně orientovaným jedincům, byla tato skutečnost známa, věděli, že popsaný fatální následek napadením způsobí. Pokud se svého jednání přes uvedené vědomí dopustili, svědčí to o jejich vůli čin spáchat, tudíž je jim zapotřebí přičíst zavinění v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na tomto závěru ničeho nemění ani gramatická formulace např. v dovolatelkou zmíněném bodu 233. odůvodnění nalézacího soudu, že musela být minimálně srozuměna se smrtelným následkem, neboť tato pasáž je věnována nikoli právní kvalifikaci, nýbrž předcházejícícím úvahám o hodnocení důkazů o vině obviněné samotným spácháním skutku, zejména pak v souvislosti se závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a psychologie. Navíc tato formulace koresponduje s vnitřním vztahem obviněné k možnému následku jejího jednání v jeho úvodní fázi, přičemž se průběh skutku vyvinul podstatně dramatičtěji se zásadním dopadem na posouzení úmyslu obviněné. Nejvyšší soud tak uzavřel, že zavinění obviněné bylo vyjádřeno z hlediska právní kvalifikace zcela jasně, nikoli alternativně, bylo řádně a podrobně odůvodněno skutkovými zjištěními i právními úvahami, tudíž nelze shledat nesprávným ani závěr soudu odvolacího, že v rozhodnutí nalézacího soudu nedošlo k pochybení v neprospěch obviněných.

48. K námitce nenaplnění či nejasného vyjádření zákonných znaků přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku se poměrně vyčerpávajícím způsobem vyjádřila státní zástupkyně v návaznosti na interpretační pasáž bodu 250. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, na které lze pro stručnost odkázat. V převážné míře námitky dovolatelky směřovaly do skutkových zjištění (viz výše), částečně však mířily do vyjádření v bodě 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se částečně neztotožnil s právním znakem vniknutí do domu poškozených „násilím“, neboť podle jeho názoru do mobilheimu vnikli obvinění lstí a následně do bytu poškozených za užití odcizených klíčů. Výtka obviněné směřovala do nenapravení této formulační nedokonalosti odvolacím soudem, který odkázal na zanedbatelný vliv podstatně méně závažné trestné činnosti zejména na výrok o trestu. K tomu Nejvyšší soud ve stručnosti dodává:

49. Dané provinění bylo naplněno hned dvojím postupem obviněných. Nejprve vstupem do mobilního domu pod záminkou řešení obchodu s bílou elektronikou či vyřízení smyšlených finančních závazků P. G. (kdy následně došlo k fyzickému útoku – usmrcení poškozených za použití nožů, k prohledání mobilheimu za účelem zejména neoprávněného zmocnění se klíčů od bytu poškozených v obci XY) a posléze vstupem do bytu (kam vnikla obviněná po odemčení bytu těmito klíči za účelem odcizení pokladny s penězi). V obou případech se tedy jednalo o „neoprávněné vniknutí do obydlí jiného“ ve smyslu ustanovení § 178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť neoprávněným je vniknutí bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele, které zasahuje do jeho domovní svobody. Neoprávněným je vniknutí též tehdy, vstoupí-li sice do bytu jiného obviněný se souhlasem osoby bydlící oprávněně v bytě, avšak tohoto souhlasu dosáhne lstí založenou na nepravdivém tvrzení mj. o důvodech či účelu vstupu do bytu (viz rozhodnutí publikované pod č. 29/2008 Sb. rozh.tr.), jak se tomu stalo v případě vstupu do mobilheimu.

50. Dalším relevantním znakem kvalifikované skutkové podstaty § 178 odst. 3 tr. zákoníku je v daném případě spáchání činu „za užití násilí a se zbraní“. Státní zástupkyně správně poukázala, že takového činu se dopustí i pachatel, který se do obydlí jiného dostane nikoli neoprávněně, ale následně se zde zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije při tom násilí se zbraní proti napadené osobě. Trestný čin porušování domovní svobody je spáchán se zbraní ve smyslu § 178 odst. 3 trestního zákoníku zejména tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li jeho požadavky. Není přitom rozhodné, při kterém z uvedených jednání se pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě dopustí, neboť postačí, když k němu dojde kdykoli během vzniklého protiprávního stavu, a to od jeho počátku až do jeho ukončení. Užité násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí za použití zbraně proti napadené osobě může pachateli sloužit jako prostředek k vniknutí do obydlí jiného, případně k tomu, aby si v tomto prostoru zajistil možnost nadále se zde zdržovat, nebo může směřovat k jakémukoli jinému cíli, např. ke spáchání jiného trestného činu či k pouhému rušení práva na soukromí oprávněné osoby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 14/2002-I.). Aplikováno na „fázi mobilheim“ přesně o takovou situaci se jednalo. Obvinění sice vstoupili se souhlasem poškozených (nikoli však oprávněně - viz bod 50.) a v dané fázi bez užití násilí, avšak následně si chtěli (nyní odhlédnuto od závažnějších motivů usmrcení poškozených) získat možnost neoprávněného volného pohybu po mobilheimu a zejména nalezení klíčů od bytu, proto během zdržování se v těchto prostorách na poškozené zaútočili noži, tedy nepochybně při činu užili násilí a spáchali jej se zbraní ve smyslu ustanovení § 178 odst. 3 tr. zákoníku.

51. Je tedy zjevné, že nalézacím soudem ve výrokové části rozsudku – právní větě užité zákonné znaky přečinu podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku v kompletním rozsahu naplněny byly, byť s tímto závěrem poněkud stručně a bez vlastní ingerence do právní kvalifikace projednávaného skutku odvolací soud polemizoval. Navíc, jak správně doplnila státní zástupkyně, obvinění k vniknutí do bytu užili odcizené klíče, přičemž takový postup je nutno považovat za „překonání překážky“ při činu ve smyslu ustanovení § 178 odst. 2 tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace použita vůbec nebyla, ač se tak v případě této fáze jednání obviněných stát mělo. Takové pochybení však v rámci odvolacího řízení napraveno býti nemohlo pro překážku zákazu reformace in peius plynoucí z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., tedy zákazu změny rozhodnutí v neprospěch obviněného (přičemž takovou změnou nepochybně je doplnění další, dosud chybějící, byť mírnější právní kvalifikace), nebylo-li vedeno odvolací řízení též z podnětu státního zástupce.

52. K namítané absenci zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku, tj. nikoli v základní trestní sazbě, nýbrž v rozsahu nad dvacet až do třiceti let (ale ani ne na doživotí, které je rovněž zahrnuto podle § 54 odst. 1 tr. zákoníku do kategorie výjimečného trestu), Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. Ačkoli se dovolatelka opět dovolávala obsáhlého pojednání reagujícího na její obšírné pojetí problematiky ukládání adekvátní trestněprávní sankce, lze odkázat na plně dostačující a poměrně velmi podrobné odůvodnění nalézacího soudu pod body 251. – 278. týkající se trestu odnětí svobody, jakož i na body 20. – 23. rozsudku odvolacího soudu, který se s rozhodnutím nalézacího soudu plně ztotožnil. Kromě základní, splněné podmínky, že uložení výjimečného trestu za zvlášť závažný zločin musí trestní zákon dovolovat (§ 54 odst. 1 a § 140 odst. 3 tr. zákoníku), lze podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Již touto zákonnou citací Nejvyšší soud upozorňuje na taxativní výčet kritérií pro uložení tohoto druhu výjimečného trestu (kdy úmyslně stranou je ponechána nalézacím soudem nepoužitá ještě přísnější možnost za shodně kvalifikovanou trestnou činnost uložit též trest odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst. 3 tr. zákoníku). Tato kritéria jsou dána alternativně, tedy musela by být splněna obě nebo alespoň jedno z nich. Zejména z bodu 268. odůvodnění nalézacího soudu je zřejmé, že v případě dovolatelky (na rozdíl od spoluobviněného) byla uložena mírnější forma výjimečného trestu s ohledem na velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu, nikoli pro obzvláště ztíženou možnost nápravy obviněné, která pro její dosavadní trestní bezúhonnost a znalecké hodnocení její osoby stran možné resocializace shledána nebyla. S takovým závěrem, plně odůvodněným, se i Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Závažnost činu je určována v daném případě právě zejména iniciací a organizací obviněnou, způsobem provedení, kdy bylo třeba zohlednit původní vazby a vztah mezi obviněnou a poškozenými, jejichž důvěry flagrantně zneužila a pojala je navzdory jejich předchozí dobrotivosti jako pouhé objekty zájmu na uspokojení nízkých materiálních potřeb, kvůli kterým po angažování spoluobviněného obětovala dva lidské životy. Usmrcení proběhlo velmi drastickým způsobem mnoha ranami noži do hlav, krku a horní poloviny těl poškozených. Správně nalézací soud poukázal na to, že zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku byly naplněny celkem 4x – na dvou osobách [písm. a)], zvlášť surovým i trýznivým způsobem [písm. i)] a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch [písm. j)]. Samozřejmě v kontextu tohoto posouzení zaznívají parametry tvořící již samotné zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty, avšak právě jejich četnost a kombinace spolu s tím, vůči komu a z jakých pohnutek se obviněná činu dopustila, svědčí o nepochybně velmi vysoké závažnosti této násilné trestné činnosti. Těžko si lze představit demonstrativnější situaci pro užití § 54 odst. 2 tr. zákoníku, než je projednávaná trestní věc. Základní sazba trestu odnětí svobody od patnácti do dvaceti let se v těchto souvislostech jeví zcela nedostatečnou.

53. Na těchto závěrech nemohou ničeho změnit osobní poměry obviněné, které nevykazují žádné neobvyklé parametry a ani dovolatelka sama neuvádí, které z nich a jaký by měly mít dopad na úvahy o trestu. Pokud se dovolávala zohlednění pohnutek, záměru, cíle a míry zavinění, jde v podstatě o argumentaci proti ní samotné, neboť všechny tyto aspekty byly nalézacím soudem hodnoceny, logicky však s přihlédnutím k již výše uvedenému v neprospěch obviněné. Není rovněž pravdou, že by soudy pojaly jako okolnost přitěžující využití práva nevypovídat a tudíž nespolupracovat s orgány činnými v trestním řízení (když tyto se v katalogu přitěžujících okolností podle § 42 tr. zákoníku ani nenacházejí). Nalézací soud mj. výslovně v bodě 257. respektuje právo obviněné na způsob vedení obhajoby. Na druhou stranu, byla-li uznána vinnou, se však nemůže podivovat nad tím, že jí nebylo možno přiznat okolnosti polehčující např. podle § 41 písm. k), l), a n) tr. zákoníku (tedy oznámení trestné činnosti, napomáhání jejímu objasnění a upřímná lítost) a že tedy se tímto dobrovolně zbavila i možnosti příznivějšího hodnocení kritérií pro volbu adekvátního trestu, mj. i zvážení jeho uložení mimo kategorii trestu výjimečného. Dovolatelka se v těchto souvislostech opět domáhala na hodnocení úvah o trestu neadekvátně široké argumentace, která však byla soudy nižších stupňů podána v dostatečné šíři, přesvědčivosti a pečlivosti ve smyslu rozhodnutí publikovaného pod č. 46/2011 Sb. rozh. tr. Proto Nejvyšší soud ani tomuto okruhu právních námitek nepřisvědčil.

54. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že dovolání obviněné bylo podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Proto dovolání jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Vypracoval

Mgr. Pavel Göth

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru