Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 979/2020Usnesení NS ze dne 24.09.2020

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.979.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 979/2020-440

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. Z., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 To 517/2019-375, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 195/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2019, č. j. 8 T 195/2017-349, byl obviněný M. Z. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 16. 10. 2016 v době okolo 04:06 hod. u křižovatky ulic XY a XY, v odbočovacím pruhu z ulice XY směrem na XY, během zákroku policistů u dopravní nehody, kam přijel od XY jako řidič motorového vozidla RENAULT LAGUNA, RZ: XY, černé barvy, majitel GIP ALFA a. s., ve kterém se nacházela další neztotožněná osoba, obviněný zastavil v tomto odbočovacím pruhu na červené znamení na semaforu, načež začal se spolujezdcem něco pokřikovat směrem na přítomné policisty řešící dopravní nehodu – E. G., nar. XY, a J. S., nar. XY, a na policisty řídící dopravu v místě nehody – J. L., nar. XY, a poškozeného L. Š., nar. XY, kdy nato policisté L. Š. a J. L., se vzhledem k situaci rozhodli zjistit totožnost osob v uvedeném vozidle RENAULT LAGUNA, přistoupili proto k levému boku vozidla, poškozený L. Š. k přední části vozidla a jmenovaný J. L. k „B sloupku“ levého boku vozidla, přičemž poškozený L. Š. hlasitě vyzýval řidiče, aby vypnul motor a zajistil vozidlo proti pohybu, kdy obžalovaný jako řidič uvedeného vozidla neuposlechl, zařadil zpátečku, couvnul přibližně o jeden metr zpět, zatímco poškozený Š. se mu pokusil zabránit v odjetí vstupem před vozidlo, čehož obžalovaný nedbal a prudce vyjel směrem dopředu do místa kde stál poškozený L. Š., načež poškozený L. Š. musel před uvedeným vozidlem uskočit ze směru jízdy vozidla směrem k jmenovanému J. L., aby jej obžalovaný uvedeným vozidlem nesrazil, přičemž obžalovaný poškozeného L. Š. uvedeným vozidlem jen těsně minul a o poškozeného zavadil pravděpodobně zpětným zrcátkem vozidla, načež oba policisté použili služební zbraň k zadržení nebezpečného pachatele, což se však nepodařilo a tento s uvedeným vozidlem ujel a ztratil se policistům z dohledu.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 To 517/2019-375, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Naděždy Kratochvílové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Obviněný se domnívá, že v předmětné věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nesouhlasí, že provedeným dokazováním byl ztotožněn jako řidič. Uvedený rozpor vznikl již na počátku trestního řízení a nebyl odstraněn. Ze skutkové věty není výsledný obraz jednání řidiče jasný a zřejmý. Svědek Š. ani svědek L. netvrdili, že by se policista Š. přemístil před čelo vozu. Z logiky věci i jejich výpovědí vyplývá, že přímo před vůz na vozovku nevkročil. Rovněž pokračování skutkové věty o tom, že obviněný prudce vjel dopředu do místa, kde stál poškozený, postrádá jasnost a logiku. Řidič byl motivován vyhnout se kontrole policí a jediná úniková cesta vedla logicky vpravo do vedlejšího jízdního pruhu. Není možné si dost dobře představit, že by policista poté, kdy byl tečně zasažen zpětným zrcátkem, mohl ještě včas zaujmout pozici s tasenou služební zbraní. Nesouhlasí dále, že svědek L. popsal situaci shodně se svědkem Š., neboť nezmínil zacouvání Renaultu. Policisté mohli podlehnout tendenci vysvětlit střelbu najížděním vozu do policisty, ač objektivně k tomu nedošlo.

6. První rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, za stejné důkazní situace však byl v dalším řízení uznán vinným. Je proto toho názoru, že soud prvního stupně nedostál pokynům odvolacího soudu. Nadto jeho námitky, že vozidlo neřídil a pachatel z místa ujel, nebyly vyvráceny. Mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Poukázal dále na nepřiměřenou délku trestního řízení. Popírá, že by se dopustil jakékoli trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Jediný důkaz, na jehož základě soud dospěl k závěru o jeho vině, je svědecká výpověď J. L. Ta je však nevěrohodná, protože celou situaci viděl z boku od B sloupku vozidla a s pachatelem se nedostal ani do očního kontaktu. Přesto ho však označil v průběhu rekognice. V jejím průběhu však mohlo dojít k ovlivnění, jelikož figuranti byli příslušníci Policie ČR.

7. Obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a je zde dán natolik extrémní rozpor s provedenými důkazy, že by k takto opatřeným zjištěním (nepodložené spekulace) nemělo být přihlíženo. V řízení došlo k porušení jeho práv, které mu zaručuje § 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na spravedlivý proces. Soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a porušily § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rozsudky jsou neurčité, nekonkrétní a jeho obvinění zůstává v naprosté obecné rovině. Celé trestní řízení bylo vedeno pouze jednostranně a v jeho neprospěch. Poukázal dále na princip presumpce nevinny. Od počátku trestního řízení orgány činné v trestním řízení pracují pouze s indiciemi či podezřeními, z nichž konstruují zcela nepodložené závěry. Je patrné, že skutek nespáchal.

8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2019, č. j. 8 T 195/2017-349, a věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí obou soudů sám ve věci rozhodl rozsudkem a zprostil ho obžaloby v plném rozsahu.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět vznesl argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom svědci Š. i L. ve shodě vypověděli o tom, že policista Š. na krátké zacouvání automobilu, kterým si řidič zjevně tvořil prostor k ujíždění před kontrolou, instinktivně reagoval tak, že vkročil před předek auta v naději, že tím řidiče odradí od dokončení manévru ujetí. Vzdor tomuto nikoliv nereálnému předpokladu se však vůz řízený obviněným rozjel vpřed, čímž policistu donutil uskočit v přirozené reakci stranou, aby se vyhnul reálnému nebezpečí nárazu automobilu do jeho těla. To vše bylo dílem jen několik málo vteřin trvajícího děje. Jestliže z provedených důkazů po doplňujícím výslechu obou policistů soud takto upřesnil svá skutková zjištění, popis skutku a odůvodňující argumentaci, je evidentní, že obviněný naplnil svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

10. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání (pozn. myšleno zřejmě dokazování) a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, na jehož rozhodnutí státní zástupkyně bez dalšího odkázala. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Ve skutečnosti však uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

11. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

19. Obviněný založil dovolání primárně na námitkách proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř.

20. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

21. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).

22. Nutno podotknout, že popisovaným extrémním rozporem napadené rozhodnutí zatíženo není. Skutkový stav soudy zjištěný má (i přes námitky dovolatele) dostatečné ukotvení v jím provedených důkazech a jejich zhodnocení, které splňuje podmínky stanovené v § 2 odst. 6 tr. ř. V uvedeném směru jsou nepřípadné námitky dovolatele, o jednostrannosti jejich hodnocení soudy či o existenci výrazných pochybností stran skutkových zjištění a v důsledku toho i o porušení presumpce nevinny a z ní pramenícího pravidla in dubio pro reo. Soud prvního stupně důkazy zhodnotil komplexně a dostatečně vyložil, proč dospěl k závěru o vině dovolatele. S jeho závěry se v tomto směru ztotožnil soud odvolací a ani dovolací soud nenachází žádných důvodů k tomu, aby zpochybnil základní skutkové zjištění, tedy to, že se obviněný dopustil protiprávního jednání, které odůvodňuje vyvození jeho trestní odpovědnosti.

23. Je taktéž vhodné zmínit, že námitky obviněného jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, se kterou se vypořádal zejména soud druhého stupně v odvolacím řízení. Toliko pro úplnost tedy Nejvyšší soud uvádí následující. Konkrétně ve vztahu k námitkám, kterými se obviněný snaží rozporovat, že by vůbec byl správně ztotožněn jako řidič je možno odkázat zejména na body 17. – 24. rozsudku odvolacího soudu. V této části jeho rozhodnutí je důkladně rozvedeno, proč má soud uvedenou obhajobu za vyvrácenou. Mimo jiné uvádí, že „[A]ni ve světle doplnění dokazování ani ve světle odvolacích námitek neshledává žádný důvod, aby se od toho odchýlil. Totožnost obžalovaného vyplývá z několika na sobě nezávislých důkazů. Především z výsledků rekognice, při níž obžalovaného jako řidiče označil svědek L. (s jistotou) a svědek G. (s pravděpodobností). Pozitivní ztotožnění dvěma svědky pak je v souladu s dalšími důkazy, jež významně nasvědčují tomu, že to byl obžalovaný, kdo dané vozidlo řídil: jednak otisk jeho DNA na řadicí páce automobilu sejmutý v rámci ohledání vozu po jeho odstavení pachatelem, jednak skutečnost, že nesporně právě a jen jemu vůz svěřil jeho tehdejší nominální provozovatel, jak to vyplynulo z výpovědi svědka D.“, přičemž navazuje rozsáhlou analýzou námitek týkajících se ve věci provedených rekognic. Nejvyšší soud přitom nemá soudu druhého stupně čeho vytknout, neboť jak již bylo uvedeno výše, jeho úvahy navazující na provedené důkazy nebyly jakkoliv vnitřně rozporné či jinak nelogické. Na základě výše uvedeného je pak třeba uzavřít, že je stejně tak vyvrácena námitka obviněného, že soudy vycházely pouze z výpovědi svědka L. Dovolací soud taktéž nerozumí, proč měly soudy dovodit nevěrohodnost tohoto svědka stran ztotožnění obviněného jako řidiče, pouze proto, že obviněného měl vidět ze strany B sloupku automobilu, když z takové polohy je možné do kabiny automobilu bez problému vidět i na řidiče (viz fotografie vozidla č. l. 102 – 104).

24. Ohledně druhé linie argumentace obviněného, podle které se řidič (obviněný) inkriminovaného vozidla pouze vyhýbal policejní kontrole a poškozeného Š. vůbec neohrozil (resp. jeho rozporování logičnosti průběhu zjištěného skutkového děje), případně, že popis této části činu je v tzv. skutkové větě nedostatečný, je na místě opět odkázat na rozsudek odvolacího soudu. Ten v bodě 25. jeho rozsudku uvádí, že ke zrušení prvého odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu došlo právě z důvodu, v této časti skutku nejasné dikce výroku i odůvodnění. Nicméně dodává, že „[p]o doplnění dokazování v hlavním líčení a po doplnění popisu skutku a odůvodňující argumentace ve druhém rozsudku nalézacího soudu však odvolací soud konstatuje, že z hlediska jeho přezkumné činnosti není dán důvod, který by zrušení napadeného výroku o vině opodstatňoval. Svědci Š. i L. ve shodě vypověděli o tom, že policista Š. na krátké zacouvání automobilu, kterým si řidič zjevně tvořil prostor k ujíždění před kontrolou, instinktivně reagoval tak, že vkročil před předek auta, v naději, že tím řidiče odradí od dokončení manévru ujetí. Vzdor tomuto nikoli nereálnému předpokladu se však vůz řízený obžalovaným rozjel vpřed, čímž policistu donutil uskočit v přirozené reakci stranou, aby se vyhnul reálnému nebezpečí nárazu automobilu do jeho těla – to vše bylo dílem jen několik málo vteřin trvajícího děje.“. Na tomto hodnocení není možné shledat žádných pochybení, když na rozdíl od tvrzení obviněného, z výpovědí obou výše zmíněných policistů skutečně vyplynulo, že poškozený stál ve chvíli, kdy se obviněný rozjel s vozidlem vpřed, právě před ním (dále viz např. body 5. a 9. rozsudku nalézacího soudu). Nářky dovolatele o tom, že po tečném zasažení zrcátkem automobilu nemohl poškozený stihnout vytáhnout služební zbraň či že se oba policisté jaksi spikli proti obviněnému, aby mohli odůvodnit svoji střelbu na jeho vůz, jsou zcela bezpředmětné. Stejně tak nelze vyčítat soudům, že nedovodily nevěrohodnost svědka L. proto, že zapomněl zmínit zacouvání automobilu předtím, než se s ním obviněný rozjel vpřed. Ostatně tyto výroky obviněného ani nelze považovat za argumentaci, neboť nesou zcela spekulativní povahu a dovolatel k nim neposkytuje žádný podklad.

25. Ve výše naznačeném směru, je zároveň vhodné odkázat na samotné vyjádření skutku obsažené v rozsudku soudu prvního stupně, kde v kontrastu s tvrzením obviněného, je zcela jasně obsažena část týkající se jeho najíždění na poškozeného, když obviněný „…zařadil zpátečku, couvnul přibližně o jeden metr zpět, zatímco poškozený Š. se mu pokusil zabránit v odjetí vstupem před vozidlo, čehož obžalovaný nedbal a prudce vyjel směrem dopředu do místa kde stál poškozený L. Š., načež poškozený L. Š. musel před uvedeným vozidlem uskočit… …aby jej obžalovaný uvedeným vozidlem nesrazil, přičemž obžalovaný poškozeného… …jen těsně minul a o poškozeného zavadil pravděpodobně zpětným zrcátkem vozidla.“. Tedy ani námitce obviněného stran dovolávání se nedostatečného skutkového popisu nelze přisvědčit.

26. Jak již Nejvyšší soud zmínil, soud druhého stupně se taktéž poměrně zevrubně vypořádal s argumentací obviněného týkající se v případu prováděných rekognic in natura (č. l. 32 – 46). Obviněný takto pouze nesouhlasí s tím, že by rekognice měly vůbec nějakou důkazní hodnotu a označuje je za neúčinné a nezákonné. Figuranty totiž byli příslušníci Policie ČR pracující ve stejné budově jako znovupoznávající osoby. Znovupoznávající osoby tedy mohly ztotožnit obviněného na základě vylučovací metody. Odvolací soud zmíněnou obhajobu obviněného odmítl nejdříve proto, že byl při těchto rekognicích přítomen obhájce dovolatele, a tudíž byly její podmínky pod kontrolou obhajoby a „…námitku k údajné známosti poznávajících osob s figuranty mohla vznést již při rekognici a žádat její ověření…“. Zejména však soud druhého stupně zmínil, že předmětná námitka obviněného nemá v ničem podkladu, naopak je ve zřejmém „…rozporu s různými výsledky tří poznávajících osob, které řidiče na místě viděly: ztotožnění s odlišným stupněm jistoty u svědků L. a G., omyl ve ztotožnění u svědka Š..“ (viz bod 22. rozsudku odvolacího soudu). Uvedené pak podle soudu druhého stupně svědčí o nemožnosti fabrikace ztotožnění při rekognici. Nejvyšší soud musí tomuto hodnocení přisvědčit. Řešená argumentace obviněného je zcela lichá, mj. i proto, že obsahově ve své podstatě namítá (spekuluje) pouze sníženou důkazní hodnotu provedených rekognic (i přes jeho obecné odkazy na jejich nezákonnost), neboť neposkytuje žádnou hlubší argumentaci stran porušení příslušných zákonných ustanovení.

27. Ve vztahu k odkazům obviněného na nepřiměřenou délku trestního řízení dovolací soud toliko pro úplnost uvádí, že v první řádě tato skutečnost taktéž není sama o sobě dovolacím důvodem. Zároveň v předmětné věci byla délka trestního řízení plně reflektována odvolacím soudem, v bodě 29. a 32. jeho rozsudku, kdy byla zahrnuta do úvah stran výměry trestu. Obviněnému tak byl vyměřen trest odnětí svobody o osmnáct měsíců kratší o dva roky kratším podmíněným odkladem na zkušební dobu, oproti původnímu rozsudku z nalézacího řízení, takový postup ostatně vyplývá i z § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Navíc obviněný pouze konstatuje, že v jeho případě došlo k nepřiměřené délce trestního řízení bez dalšího rozvinutí jakékoliv argumentace, přičemž Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn námitky obviněného jakkoliv dotvářet či domýšlet.

28. Závěrem dovolací soud shrnuje, že obviněný ve svých námitkách vybočujících z jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i všech ostatních důvodů dovolání), neuplatnil nic, co by vybočilo z běžných námitek odvolacích a co by mohlo posunout jeho argumentaci do roviny ústavněprávní. Odkazy na porušení jeho práva na spravedlivý proces případně to, že soudy svévolně a extrémně rozporně hodnotily důkazy, jsou zcela nepodložené. Nejvyšší soud proto o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru