Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 970/2020Usnesení NS ze dne 24.09.2020

HeslaHodnocení důkazů
Podvod
Subsidiarita trestní represe
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.970.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 970/2020-1216

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání obviněného V. N., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 6 To 101/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 63/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný V. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 1 T 63/2014, uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku soud obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let a současně podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. O nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 a 2 tr. ř.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem podal obviněný i státní zástupce [v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu] odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 6 To 101/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svých obhájců proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterých uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V rámci svých dovolání obviněný zejména namítl, že nebylo prokázáno, že by všechny poškozené společnosti byly uvedeny v omyl, že by veškeré zboží poškozených společností bylo skutečně dodáno a že by se na celém jednání jakkoliv podílel, když nejméně zčásti skutek spáchat vůbec nemohl, neboť v době odeslání několika objednávek a převzetí části zboží byl hospitalizován v nemocnici. Dále uvedl, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť předmětný skutek se stal v rámci soukromoprávního vztahu. Na podporu své argumentace obšírně odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která podle jeho mínění jím zvolenou argumentaci podporuje. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 6 To 101/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 1 T 63/2014, a aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného v plném rozsahu zprostí obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.

4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po stručném shrnutí průběhu dosavadního trestního řízení a obsahu dovolání obviněného uvedla, že jedinou osobou, která měla přístupové údaje k internetovému obchodu a emailu společnosti a mohla tak objednat zboží popsané ve výroku o vině, byl pouze obviněný. Dále poukázala na to, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudů obou stupňů jsou však podle státní zástupkyně náležitě podpořeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to v případě jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.

Důvodnost dovolání

9. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami [v řízení před soudem prvního stupně poukazoval na to, že se předmětného jednání nedopustil; firmu převedl na svědka Č., včetně přístupových hesel; sám přístup k elektronickému obchodu ani jiným činnostem společnosti neměl; v odvolání uvedl, že nebylo prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustil; zpochybňuje věrohodnost svědka Č. a jeho výpověď; nedisponoval přístupovými hesly; firmu převedl na svědka Č.], se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [soud prvního stupně např. výslechem svědků k tomu, zda svědek Č. mohl vystupovat jako podnikatel; k otázce, kdo přebíral zboží i po předání firmy tomuto svědkovi (např. sv. F., B., P.); na základě koho pokynu a kdy (obviněného a po předání firmy) byla odpojena doména internetového obchodu (sv. P.); odvolací soud pak v bodě 8]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy uplatněné námitky relevantně naplňují uplatněné dovolací důvody].

10. S ohledem na skutečnost, že obviněný mj. uplatnil i námitku týkající se existence tzv. extrémního rozporu, kterou lze při splnění shora uvedených kritérií podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz výklad níže), považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Je možno konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněné dovolací důvody, ovšem jím namítané vady pod tyto dovolací důvody podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaných dovolacích důvodů, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

12. Ve vztahu k přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu a posuzování pravé podstaty dovolacích námitek se vyjádřil také Ústavní soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13. I přes shora uvedené skutečnosti, které by postačovaly s ohledem na znění § 265i odst. 2 tr. ř. k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje dovolací soud nad rámec své přezkumné činnosti uvést následující. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu předpokládá obviněným zpochybněné úmyslné směřování obviněného ke způsobení následku. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane s tím byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákoník k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že za trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku bývají soudní praxí běžně považovány případy, ve kterých dochází k vylákání zboží od výrobců či dodavatelů s tím, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury, ale místo zaplacení obvinění odebrané zboží rozprodají a získané peníze použijí pro svoji potřebu, přičemž je zřejmé, že od počátku neměli v úmyslu za zboží zaplatit.

14. V projednávané věci obviněný zpochybnil zejména naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, resp. absenci svého úmyslu spáchat tento trestný čin, kterou dovozoval především z chybějících objednávek poškozené společnosti ABC Data s. r. o. Nejvyšší soud k takto formulované námitce obviněného uvádí, že pouhé nepředložení objednávek společností ABC Data s. r. o. nemůže být samo o sobě důvodem vedoucím k závěru o absenci úmyslu obviněného. Objednávky mohou být učiněny různou formou, a to jak písemnou, elektronickou či ústní, kdy zejména při existenci vystavených faktur na dodané objednané zboží, dodacích listů, jakož i dalších skutkových zjištěních (svědci potvrdili převzetí zboží, a to ať již svědci z řad obviněným oslovení k přebírání zboží, tak i svědci, kteří zboží dopravovali) vztahujících se k úmyslu obviněného v podrobnostech rozvedených níže, se požadavek tohoto obviněného na doložení objednávek poškozenou společností ABC Data s. r. o. k prokázání jeho úmyslu, jeví jako irelevantní.

15. Pokud obviněný ve vztahu k objednávkám dále zdůrazňuje, že poškozené společnosti ve svém trestním oznámení uvedly, že jejich jednání se společností A. I. Tech, s. r. o. prostřednictvím emailu či telefonické komunikace, byla činěna se svědkem Č., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tomu tak bylo právě proto, že se obviněný za osobu svědka Č. vydával a jeho jménem, coby osoby v postavení jednatele společnosti A. I. Tech, s. r. o., jednal. Pro úplnost Nejvyšší soud rovněž podotýká, že skutková zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný jakožto bývalý statutární orgán a jediný společník obchodní společnosti A. I. Tech, s. r. o., záměrně převedl tuto společnost na drogově závislou osobu bez domova - svědka Č., a při vědomí toho, že se svědek Č. chodem společnosti nikterak nezabýval, objednal v době od srpna do října roku 2012 od poškozených plnění v celkové výši 2 449 801 Kč, objednané zboží neuhradil, poukazují na existenci podvodného úmyslu obviněného. O účelovém výběru svědka Č. vedeném záměrem protiprávního jednání obviněného v rámci společnosti A. I. Tech, s. r. o. svědčí rovněž skutečnost, že obviněný za finanční úplatu svědka Č. a s jeho pomocí, neboť v předmětné době již nepůsobil jako statutární orgán či společník společnosti A. I. Tech, s. r. o., vybíral z této společnosti značné finanční prostředky ve výši téměř milionu korun.

16. Obviněný v několika částech svého dovolání rovněž zdůraznil, že v termínu od 7. do 12. 9. 2012 byl hospitalizován v nemocničním zařízení, kde se podrobil chirurgickému zákroku, a proto objednávky učiněné u poškozených v daném termínu nemohl realizovat. Nejvyšší soud k uvedenému uvádí, že v souladu s tvrzením znalce Ing. Janky, mohly být objednávky činěny prakticky odkudkoliv, pokud daná osoba disponovala potřebnými oprávněními k přístupu do objednávkového systému či emailu společnosti A. I. Tech, s. r. o., tak jak tomu bylo u obviněného, a tedy mohl tak činit i z nemocničního lůžka. Tím spíše za situace, kdy byly některé z objednávek činěny prostřednictvím telefonní komunikace. Obviněný navíc uvádí, že datum objednávek lze stanovit na předmětný termín pobytu obviněného v nemocnici zejména proto, že datum objednávky a faktury je obvykle totožné a o dva až tři dny předcházející dodání samotného zboží. Obviněný neuvedl, jaké skutečnosti tuto jeho teorii podporují, přesto v další části svého dovolání uvedl, že běžnou praxí např. mezi společností A. I. Tech, s. r. o. a poškozenou společností ABC Data s. r. o. bylo nejprve dodání zboží a až následně fakturace (čímž sám svoji předchozí obhajobu zpochybňuje).

17. Nejvyšší soud rovněž nesouhlasí s tvrzením obviněného, který se domnívá, že přezdívka svědka Č. v emailu XY, “zcela vylučuje” jeho vinu, neboť tuto svědkovu přezdívku mohli znát pouze jeho přátelé. Obviněný svědka Č. i jeho kamaráda svědka J. znal osobně a byl s nimi mnohokrát v kontaktu, což značně zvyšuje předpoklad, že v jejich vzájemné komunikaci byla předmětná přezdívka užívána, tím spíše za situace, kdy se jedná o přezdívku nikterak neobvyklou, vycházející z příjmení svědka Č.

18. Co se týče námitky absence dodání zboží obviněnému, pak z výpovědí celé řady svědků vyplývá mechanismus, jakým k dodání a převzetí zboží docházelo, ať už prostřednictvím převzetí zboží svědkem F., který pro obviněného pracoval, či jím pověřeným svědkem B., popř. převzetí přímo obviněným či uložením zásilky k vyzvednutí na depu přepravce. Je tedy zřejmé, že převzetí zásilek, pokud nebylo učiněné osobně obviněným, bylo učiněno jinými osobami z jeho pověření, popř. pověření jím pověřenými osobami. Svědek F. ani svědek B. nevypověděli, že by byli k přebírání zboží instruování svědkem Č., zcela naopak svědek Č. se na chodu společnosti A. I. Tech, s. r. o. nikterak nepodílel, zboží nepřebíral a ve skladu společnosti A. I. Tech, s. r. o. se vyskytl pouze dvakrát a velmi krátce, za přítomnosti obviněného či jiné osoby [svědek P. uvedl, že byl neustále v kontaktu s obviněným, příp. svědkem F., svědkům P. a D. jméno Č. nic neříkalo (uvedení svědci sloužili jako přepravci zboží)].

19. Ohledně poměrně obsáhlých námitek obviněného vztahujících se k objemu následného prodeje předmětným trestným činem získaného zboží či nezjištěné dispozice s tímto zbožím Nejvyšší soud k uvedené námitce považuje za vhodné uvést, že z hlediska trestněprávní kvalifikace musí k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností), obohacením pachatele nebo jiné osoby, škodou na cizím majetku a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí a škodou na cizím majetku. O obohacení se pak v konkrétním případě nemusí jednat, jak se obviněný mylně domnívá, pouze za situace prodeje předmětného podvodně vylákaného zboží obviněným, ale k obohacení dojde ve chvíli, kdy obviněný dostal předmětné zboží do sféry své dispozice bez ohledu na jeho další prodej či pokus o zpeněžení. Pokud není ve skutkové části výroku o vině výslovně uvedeno, jak obviněný chtěl se získaným zbožím dále naložit, není tím správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku dotčena. Zjištění soudů, že obviněný vylákal od poškozených zboží v hodnotě téměř dva a půl milionu za současného předstírání, že objednané zboží uhradí, v sobě zahrnuje i to, že poškozeným nechtěl poskytnout protiplnění v podobě úhrady objednaného zboží. Jednání obviněného tedy bezprostředně směřovalo k tomu, aby podvodným způsobem získal do své dispozice zboží ve výše uvedené hodnotě, a otázka, zda si chtěl toto zboží ponechat pro svoji osobní potřebu, dále prodat nebo je použít ve prospěch např. jiné obchodní společnosti, již nemůže anulovat shora uvedená skutková zjištění se závěrem o výši jím způsobené škody.

20. K námitce obviněného vztahující se k absenci dodacích listů, a tedy neprokázání dodání zboží v hodnotě 196 871 Kč poškozenou ABC data s. r. o. je třeba konstatovat, že se i v tomto případě jedná o námitku skutkovou, a tedy pod uplatněné dovolací důvody nepodřaditelnou. Nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že i pokud by nebylo prokázáno předání zboží v uvedené hodnotě obviněnému, jak sám správně podotkl, jednalo by se o pokus předmětné trestné činnosti, přičemž tato skutečnost by na danou právní kvalifikaci neměla vliv.

21. V neposlední řadě k námitce obviněného stran nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe ze strany soudů nižších stupňů, zejména z důvodu spoluzavinění poškozených zapříčiněné nedostatečnou obezřetností poškozených při sjednávaní předmětných obchodních transakcí, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118). Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. S ohledem na konstatované skutečnosti je Nejvyšší soud přesvědčen, že v případě podvodných jednání (naplňujících veškeré zákonné znaky uvedené v § 209 tr. zákoníku) není přenesení byť jen části odpovědnosti na poškozeného správné ani žádoucí. Opět stojí za to připomenout, že zněním skutkové podstaty předmětného trestného činu zákonodárce úplně vyloučil možné úvahy o „sumě vědomostí, na jejímž základě by měl (o)klamaný možnost svůj omyl jednoduše eliminovat“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 795/2016).

22. K námitce obviněného, podle které se v případech nezaplacených faktur jednalo pouze o obchodněprávní vztahy, Nejvyšší soud uvádí, že pokud jeden z účastníků obchodněprávního vztahu odebírá zboží a služby s tím, že je již od počátku minimálně srozuměn s tím, že za poskytnuté zboží a služby neposkytne odpovídající finanční plnění, pak se již nejedná o obchodněprávní vztah, ale na straně odběratele nastupuje uplatnění trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle ustanovení § 209 tr. zákoníku.

23. Závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutí popsaly nejen výpovědi svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů, či znaleckého posudku, kdy se také přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Obviněný tak v rámci svého rozsáhlého dovolání pouze zpochybňuje jednotlivé důkazy a skutková zjištění soudů nižších stupňů bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. Ani obsáhlá citace z rozhodnutí Ústavního soudu nemohou zpochybnit shora uvedený závěr Nejvyššího soudu, neboť tato citace je pouze zaměřena na ty pasáže, které považuje obhajoba za potřebné v rozhodnutí nižších soudů zpochybnit, aniž by však vycházela z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., které ukládá orgánu činnému v trestním řízení (soudu, nikoli obhajobě – která se zaměří pouze na jí vyhovující pasáže) hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale „i v jejich souhrnu“. V návaznosti na takto obhajobou hodnocené důkazy a předkládání vlastní verze je nutno nahlížet i na obhajobou zmíněné porušení např. čl. 36 odst. 1 Listiny. K uvedenému, vzhledem k tomu, že obhajobou nebylo zmíněno, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí soudů nižších stupňů, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpěla, které však Nejvyšší soud neshledal.

24. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a jak již bylo shora konstatováno, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného ohledně doplnění dokazování, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2020

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru