Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 968/2007Usnesení NS ze dne 19.12.2007

HeslaVyhoštění
KategorieA
Publikováno43/2008 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.968.2007.1
Dotčené předpisy

§ 57 odst. 3 písm. c) tr. zák.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 968/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 o dovolání, které podala obviněná A. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 71/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 11/2003, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 71/2005, zrušuje ve výroku, jímž byl obviněné A. B. podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění ve výměře deseti let.

Současně sezrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 42 T 11/2003, byla obviněná A. B. uznána vinou trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „v období od 12. 9. 2002 do 17. 9. 2002 umožnila sepsání za spol. I. – C., s.r.o., pro pojišťovnu K. a.s., pojistnou smlouvu pro pojištění podnikatelských rizik s datem uzavření 10. 7. 2002, týkající se restaurace v P., kterou sama podepsala a kterou za pojišťovnu podepsal a částečně vyplnil Ing. J. B., který též vyplnil datum uzavření 10. 7. 2002, dne 25. 9. 2002 pak prostřednictvím zaměstnankyně – provozní – D. Z., nahlásila a uplatnila u pojišťovny škodu na provozovně ve výši 1,900.000,- Kč, která vznikla v důsledku povodní v srpnu 2002, k registraci a zavedení pojistné smlouvy do PC systému pojišťovny však nedošlo, a proto ani nedošlo k vyplacení pojistného plnění“.

Za to byla obviněná A. B. odsouzena podle § 250a odst. 4 tr. zák. a § 53 odst. 1, odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 950.000,- Kč. Pro případ, že by nebyl tento peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.

Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. K., P. V. a Ing. J. B. a o zproštění obviněného M. P. obžaloby.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná A. B., obviněný P. K. a obviněný P. V., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 71/2005. K odvolání všech jmenovaných obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně těchto obviněných zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou A. B. odsoudil podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu vyhoštění ve výměře deseti let a dále znovu rozhodl o trestu obviněných P. K. a P. V.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 71/2005, (proti výroku o trestu) podala obviněná A. B. dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku stručně zrekapitulovala své námitky uplatněné v podaném odvolání proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze. Mimo jiné uvedla, že podle jejího mínění nebylo prokázáno, že se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu a že obžaloba byla založena z velké a podstatné části na důkazech, které byly získány nezákonně a jejichž užití jako důkazního materiálu bylo zcela nepřípustné. Přitom zhodnotila, že byla obžalována na základě řady nepřímých důkazů a že právě důkazy nezákonně získané převážily pomyslné rameno vah. Připomněla také, že hlavním důvodem jejího odvolání v části výroku o trestu byl fakt, že při sebevětší snaze není schopna peněžitý trest uložený nalézacím soudem vykonat, neboť nedisponuje tak vysokou finanční sumou a není v jejích silách takové peníze ani vydělat. Následně rozvedla, že do Č. r. přijela po tragickém úmrtí svého bratra, kdy po něm převzala podnikání, avšak za nějakou dobu se podnikatelských aktivit musela v zájmu svého zdraví vzdát (prodělala infarkt myokardu) a stala se pouhou zaměstnankyní pizzerie provozované obchodní společností I.-C., s.r.o. se mzdou 6.800,- Kč měsíčně. Nyní žije ve S., kam se v lednu 2004 uchýlila z důvodu příznivějších klimatických podmínek pro svoji léčbu, pobírá toliko invalidní důchod a přitom se stále sama stará o syna. Dodala, že soud prvního stupně nezkoumal její majetkové poměry a že případný náhradní trest odnětí svobody by pro ni, vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, znamenal trest absolutní.

V další části dovolání poznamenala, že již samotné vyhlášení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo velkým překvapením, neboť všem bylo jasné, že taková situace (uložení trestu vyhoštění) s ohledem na znění trestního zákona nemůže nastat. Zdůraznila, že v Č. r. má povolen trvalý pobyt, a to až do 6. 10. 2017, což doložila potvrzením Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, Oddělení cizinecké policie Teplice (OCP – Teplice). V této souvislosti též poukázala na písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, kde je na str. 9 (odstavec druhý a šestý) uvedeno, že Vrchní soud zjistil, že (obviněná) není k Č. r. vázána rodinnými vztahy. Vyjádřila přesvědčení, že Vrchní soud v Praze vůbec nezkoumal její rodinné poměry a v této souvislosti konstatovala, že povolení dlouhodobého trvalého pobytu v Č. r. získal také její syn P. I., dcera T. I. a zejména pak její bratři S. B. a I. B.

Následně prohlásila, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je nezákonné, neboť trest vyhoštění nelze uložit osobě, která má na území Č. r. povolen trvalý pobyt, a že se tento soud nezabýval tím, zda je možné podle českých zákonů v její trestní věci trest vyhoštění aplikovat. Podle ní si jmenovaný soud vůbec nezjistil, kde má trvalý pobyt a z jeho strany tak došlo k pochybení, které může zcela změnit její život.

Dále podotkla, že nevyjádřila přání, že by chtěla trvalý pobyt v Č. r. ukončit a že v současné době pobývá ve S. jen ze zdravotních důvodů. Celá její nejbližší rodina, dcera, syn i bratři, žijí trvale v Č. r., kde mají vytvořeny velmi silné vazby a kde chtějí nadále zůstat. Zmínila, že syn zde vystudoval střední školu a věk sociálního začleňování do společnosti prožil právě v Č. r., že dcera v této zemi vystudovala vysokou školu, je majitelku obchodní společnosti se sídlem v P. a rovněž má v Č. r. vážnou známost a bude chtít právě tady založit rodinu. Také jeden z bratrů v Č. r. podniká, má zde nemovitost a navíc jeho vážný zdravotní stav mu neumožňuje podstoupit dalekou cestu do S. Poté shrnula, že jsou rodina a že se vzájemně potřebují a že potřebnost členů rodiny byla násilně zpřetrhána vinou chyby soudu. Přitom vyjádřila obavy ze ztráty kontaktu s jejími dětmi, které mají svůj domov v Č. r., nikoli na B. poloostrově.

Uzavřela, že v Č. r. žije od roku 1997, kdy ji sem přivedly tragické události v rodině. Od této doby si zde vytvořila silné vazby, stejně jako její nejbližší a nalezla tu nový domov. Po návratu do S. by byla zcela odtržena od tohoto domova a svých blízkých a vše, co v Č. r. budovala osm let, by jí bylo vyhoštěním odepřeno. Byť stále tvrdí, že je nevinna, že se stala obětí spolčení pojišťovny s osobou s kriminální minulostí a obětí nezákonného získávání důkazů, uvědomuje si podle svých slov, že zřejmě nebude viny zproštěna a trest uložen bude. S ohledem na již jednou uložený peněžitý trest proto s rodinou posoudila svou finanční situaci a oslovila své blízké s žádostí o finanční pomoc, takže v tuto dobu je schopna dostát za pomoci příbuzných peněžitému trestu ve výši ekvivalentu 10.000,- euro.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 71/2005, v části výroku o trestu, a to v celém rozsahu, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a uložil jí peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč. Závěrem vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dovolání přiložila listiny k doložení shora rozvedených skutečností.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval obsah rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, dovolací námitky obviněné a listinné důkazy přiložené k dovolání, se v obecné rovině vyslovil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Poznamenal, že v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák. jsou taxativně uvedeny okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, ať již na dobu jednoho roku až deseti let, tak na dobu neurčitou. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o uložení trestu vyhoštění a soud k nim musí přihlížet z úřední povinnosti. Protože jde o skutečnosti důležité pro rozhodnutí, platí pro jejich zjišťování zásada oficiality obsažená v § 2 odst. 4 tr. ř., zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř. i zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 2 odst. 6 tr. ř. Dále státní zástupce uvedl, že z obsahu podkladových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, je zřejmé, že Vrchní soud v Praze takto nepostupoval a nedostál tak své povinnosti dokazovat v nezbytném rozsahu podle § 89 odst. 1 písm. d) tr. ř. podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele trestné činnosti, aby zjistil, zda tu případně nejsou okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění. Konstatoval přitom, že soud musí především přihlížet k tzv. negativním podmínkám uložení trestu vyhoštění uvedeným v § 57 odst. 3 tr. zák. Státní zástupce posléze shledal, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se v této souvislosti bez bližšího podává pouze to, že „…obžalovaná A. B. není občanem ČR, není ani osobou, které by bylo přiznáno postavení uprchlíka, funkci jednatelky společnosti I.-c., spol. s r.o. již nevykonává a k území ČR není vázána ani osobními vztahy“, což je závěr, který je podle státního zástupce v příkrém rozporu s obsahem potvrzení, která obviněná přiložila k dovolání a jimiž prokazuje, že má za účelem sloučení rodiny na území ČR trvalý pobyt od 12. 9. 2001 do 6. 10. 2017, jakož i výše popsané skutečnosti ohledně svých dětí a bratrů.

Státní zástupce pak uzavřel, že z těchto skutečností je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst 1 písm. h) tr. ř. byl v případě obviněné A. B. uložením trestu vyhoštění ve výměře deseti let naplněn, jelikož soud nezjistil, a proto také nevyhodnotil tzv. negativní podmínky uložení tohoto druhu trestu stanovené v § 57 odst. 3 tr. zák.

Nad rámec uvedeného státní zástupce dodal, že v posuzované věci, byť to dovolatelka neuvádí, bylo uložení trestu vyhoštění vyloučeno absolutně, nejen ze shora rozvedených věcných důvodů. Obviněné byl soudem prvního stupně uložen samostatný peněžitý trest ve výměře 950.000,- Kč. Odvolací soud toliko z podnětu odvolání obviněné výrok o uložení tohoto trestu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněné uložil samostatný trest vyhoštění ve výměře deseti let. Z pohledu zásady zákazu reformace in peius však podle státního zástupce povaha a charakter peněžitého trestu a trestu vyhoštění vylučují komparaci těchto trestů, jelikož v konkrétní trestní věci nelze stanovit, který z těchto druhů trestů je pro pachatele mírnějším, zda je to s přihlédnutím k jeho osobním poměrům trest peněžitý, či zda je to ze stejného úhlu pohledu trest vyhoštění. Současně však podotkl, že s ohledem na povahu a společenskou nebezpečnost trestné činnosti, jíž byla obviněná pravomocně uznána vinnou, jakož i s přihlédnutím k jejím osobním poměrům, přicházelo v jejím případě do úvahy uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na přiměřenou dobu za současného uložení přiměřeného peněžitého trestu, popř. i trestu zákazu činnosti.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 71/2005 ze dne 9. 11. 2005, a to ve výroku o trestu, jímž byl obviněné A. B. podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění ve výměře deseti let, podle § 265k odst. 2 alinea 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je třeba učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 71/2005, je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněné uložen trest.

Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

V obecné rovině je na místě konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit právě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tedy pokud by soud uložil obviněnému za určitý trestný čin takový druh trestu, který v daném případě podle zákona uložit nelze. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Z těchto hledisek lze dovolací argumentaci obviněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265d odst. 1 písm. h) tr. ř. označit za právně relevantní. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ve výroku, jímž byl obviněné A. B. podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění ve výměře deseti let, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 57 odst. 1 tr. zák. může soud uložit pachateli, který není občanem Č. r. nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle odst. 2 shora citovaného zákonného ustanovení s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem Č. r. a nemá v ní ani postavení uprchlíka (azylanta), v páchání další trestné činnosti na území Č. r., pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Trest vyhoštění lze uložit samostatně za kterýkoli trestný čin, i když trestní zákon ve zvláštní části v příslušné sankci trest vyhoštění neobsahuje.

Trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu zaručené v čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Proto v § 57 odst. 3 tr. zák. zákon stanoví taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Stran jejich zjišťování v trestním řízení, stejně jako ve vztahu k ostatním skutečnostem důležitým pro rozhodnutí, platí zásada oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), zásada vyhledávací a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž jsou předmětem dokazování v rámci podstatných okolností k posouzení osobních poměrů pachatele [§ 89 odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností [srov. přiměřeně Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 492 s.].

Podle ustanovení § 57 odst. 3. tr. zák. účinného ke dni 9. 11. 2005, kdy Vrchní soud v Praze v předmětné trestní věci rozhodl mimo jiné o odvolání obviněné A. B., soud trest vyhoštění neuloží, jestliže:

a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,

b) pachateli byl poskytnut azyl,

c) pachatel má na území Č. r. povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo

d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Z uvedeného je zřejmé, že mezi tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění náleží mimo jiné okolnosti, že pachatel má na území Č. r. povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území Č. r., které by byly, přestože pachatel není občanem republiky ani azylantem – trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Znění tohoto ustanovení nasvědčuje, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně a musí existovat zároveň [srov. přiměřeně Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 495 s.].

Odvolací soud opřel své rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění ve vztahu k obviněné A. B. o následující úvahy: „Ze shora označených listinných důkazů týkajících se A. B., její výpovědi, propouštěcí zprávy po její hospitalizaci ve V. nemocnici v únoru 2003 a výpisu z obchodního rejstříku, tedy důkazů provedených před soudem prvního stupně, Vrchní soud v Praze zjistil, že v současné době již není k Č. r. vázána zaměstnáním ani rodinnými vztahy, v současné době je práce neschopna a vzhledem k závažným zdravotním potížím nelze předpokládat pracovní zařazení ani v budoucnu.“ Dále odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že: „Obžalovaná A. B. není občanem Č. r., není ani osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, funkci jednatelky společnosti I.-C., s.r.o. již nevykonává a k území republiky není vázána ani osobními vztahy.“

K uvedeným úvahám a závěrům odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Nelze dovodit, že by se soud druhého stupně při prověřování možnosti a přípustnosti uložení trestu vyhoštění podle § 57 tr. zák. obviněné A. B. dostatečně podrobně zkoumáním všech zákonných předpokladů /a konkrétně existencí tzv. negativních podmínek podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák./ pro uložení trestu vyhoštění obviněné zabýval. Provedl sice určité dokazování a na tomto základě učinil určité skutkové závěry stran existence zákonných předpokladů pro uložení trestu vyhoštění, resp. neexistence tzv. negativních podmínek pro uložení tohoto trestu, tyto závěry však v kontextu výše rozvedených teoretických východisek a s ohledem na listinné důkazy předložené obviněnou Nejvyššímu soudu spolu s dovoláním nelze považovat za úplné, přesvědčivé a dostatečné právě z hlediska citovaného ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák.

Je totiž třeba přisvědčit námitkám obviněné, že odvolacím soudem nebyly náležitě zjištěny a vyhodnoceny její rodinné vztahy a osobní vazby, jakož i otázka sociálního zázemí a povolení k dlouhodobému pobytu na území Č. r., tedy okolnosti relevantní pro rozhodnutí soudu o uložení trestu vyhoštění podle § 57 tr. zák.

Důvodnost výhrad obviněné dokládá především obsah listin, které tato přiložila ke svému dovolání a jimiž Nejvyšší soud provedl důkaz ve smyslu ustanovení § 243 tr. ř. Konkrétně pak lze zmínit zejména potvrzení Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, OCP - Teplice ze dne 30. 11. 2005, č. j. SCPP-03783/UL-IX-CI-2005, že obviněná A. B. má na území Č. r. povolen trvalý pobyt od 12. 9. 2001 do 6. 10. 2017 za účelem sloučení rodiny s cizincem, potvrzení Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, OCP - Teplice ze dne 30. 11. 2005, č. j. SCPP-03782/UL-IX-CI-2005, o tom, že dcera obviněné T. I. má na území Č. r. povolen trvalý pobyt od 1. 7. 1998 do 1. 7. 2013 za účelem sloučení rodiny s cizincem, potvrzení Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, OCP - Teplice ze dne 30. 11. 2005, č. j. SCPP-03784/UL-IX-CI-2005, že syn obviněné P. I. má na území Č. r. povolen trvalý pobyt od 1. 7. 1998 do 8. 3. 2014 za účelem sloučení rodiny s cizincem a potvrzení Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, OCP - Teplice ze dne 30. 11. 2005, č. j. SCPP-03781/UL-IX-CI-2005, že bratr obviněné S. B. má na území Č. r. povolen trvalý pobyt od 28. 4. 2004 do 11. 6. 2014 za účelem sloučení rodiny s cizincem (na č. l. 977 až 980 spisu).

V daných souvislostech je nutno dále poznamenat, že podle zjištění soudu druhé instance obviněná je v současné době práce neschopna a vzhledem k závažným zdravotním potížím nelze předpokládat pracovní zázemí ani v budoucnu. Toto zjištění, byť zásadně platí, že tzv. negativní podmínky vymezené ustanovením § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. musí být naplněny kumulativně, však nelze transformovat do spolehlivého závěru, že uložení trestu vyhoštění obviněné nebylo vyloučeno.

Zařazením podmínky existence pracovního zázemí na území Č. r. do tzv. negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění byl sledován záměr, aby příslušníci cizích států, kteří nejsou v Č. r. v pracovněprávním vztahu, popř. zde nepodnikají, a nemají vlastní legální zdroj příjmů, a kteří zde byli uznáni vinnými trestným činem, nezískávali zdroj svých příjmů a životních potřeb protiprávní, zvláště trestnou činností či jinak ke škodě Č. r. a jejích občanů a dalších osob, jež se zde zdržují. Uvedenou podmínku proto nelze vykládat zužujícím způsobem tak, že se váže výlučně na formalizovaný pracovně právní vztah, resp. je založena na existenci pracovního poměru. Naopak, se zřetelem k uvedeným skutečnostem ji lze mít za splněnou i u obviněných, jež z objektivních důvodů (např. zdravotních, věku apod.) nemohou vykonávat práci, avšak mají jiný legální zdroj příjmů (třeba nepřímo vycházející z pracovního poměru – ve formě důchodu) a z tohoto hlediska de facto obsahově uvedené podmínce vyhovují. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák.

To pak platí i v posuzovaném případě. Obviněná sice podle zjištění odvolacího soudu z důvodu špatného zdravotního stavu nepracuje, jak však z provedených důkazů plyne, má jiný řádný zdroj příjmů. Za tohoto stavu není na místě dovozovat, že by v jejím případě nepřicházelo pro nesplnění podmínky pracovního zázemí v úvahu dobrodiní ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. vylučující možnost uložení trestu vyhoštění. Nehledě na to lze dodat, že obviněná je správkyní obchodního podílu po svém bratrovi R. E. ve společnosti I.-C. spol. s r.o., což lze označit za jistou formu pracovního zázemí.

Vzhledem k těmto skutečnostem nelze učinit spolehlivý závěr, že obviněné byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud [v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 71/2005, ve výroku, jímž byl obviněné A. B. podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění ve výměře deseti let, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tedy vrací do stádia řízení před soudem druhého stupně, jehož úkolem bude znovu rozhodnout o trestu obviněné A. B.

Přitom musí mít na zřeteli, aby případný nově ukládaný trest nebyl z pohledu druhu a výměry v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius zakotvenou v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že podle ustálené judikatury obecných soudů to, zda je trest přísnější či nikoli musí být vždy poměřováno jeho přímým dopadem na pachatele a možnostmi, které mu výkon toho kterého druhu trestu skýtá. Jediným kritériem pro výklad pojmu \"přísnější trest\" v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. tak nutně nemůže být jen systematika zařazení určitého druhu trestu v § 27 tr. zák. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 4 Tz 125/2003).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. prosince 2007

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru