Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 963/2017Usnesení NS ze dne 24.08.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.963.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

čl. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3593/17 ze dne 19.12.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 963/2017-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 10 To 172/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 103/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. H. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 2 T 103/2016, byl obviněný V. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

„dne 31. května 2016 v 10:15 hodin řídil po silnici III. třídy č. 22922 v km 0,734 v kat. obce Ř., okr. R., své osobní vozidlo Renault Twingo, r. z. ....., ve směru od obce K. na obec Ř. a při projíždění prudší pravotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost vozidla povaze a stavu mokré vozovky, s vozidlem dostal smyk a přejel do protisměru, kde se čelně střetl s vozidlem Škoda Felicia, r. z. ......., které řídila poškozená L. F., nar. ......, jedoucí v opačném směru z Ř. na K., v důsledku střetu došlo k těžkému poranění řidičky F., která utrpěla zranění spočívající v tříštivé zlomenině pravé čéšky, podstoupila operaci ve FN Motol, kde jí byla zlomenina fixována kovovým materiálem a kde byla hospitalizována do 4. 6. 2016, poškozená byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu 2 měsíců nutností odlehčovat pravou dolní končetinu s nasazenou rigidní ortézou, v únoru 2017 podstoupila další plánovanou operaci a nadále podstupuje rehabilitace, V. H., jako řidič motorového vozidla, porušil důležitou povinnost vyplývající mu ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a to zejména ust. § 11 odst. 1, podle kterého se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, a ust. § 18 odst. 1, podle kterého rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.“

2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena rovněž přiměřená povinnost ve zkušební době podle svých sil zaplatit náhradu škody způsobené jeho trestnou činností. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené L. F. (dále jen „poškozená“) a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky ve výroku rozsudku specifikovanou škodu.

3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 10 To 172/2017, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o náhradě škody poškozené. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit poškozené náhradu bolestného ve výši 53.941 Kč a náhradu škody ve výši 17.310 Kč.

II.

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení jeho zavinění.

5. V podaném mimořádném opravném prostředku uvedl, že bylo na soudu, aby podrobně zkoumal jeho zdravotní stav, neboť se jevilo vysoce pravděpodobným, že dopravní nehoda byla způsobena právě jeho zdravotní indispozicí. Jelikož tak neučinily orgány činné v trestním řízení, sám předložil soudu znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Připomněl závěry znalce, že autonehoda byla velmi pravděpodobně v příčinné souvislosti se závažným poškozením aortální srdeční chlopně s nutností následné kardiochirurgické operace s výměnou chlopně bioprotézou, jakož i skutečnost, že soud prvního stupně tento posudek nepovažoval za znalecký posudek ve smyslu § 106 a § 110a tr. ř. Následně citoval pasáž rozsudku odvolacího soudu, v němž se tento vypořádal s odvolacími námitkami stran zkoumání zdravotního stavu obviněného jakožto příčiny dopravní nehody a s předloženým znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. V návaznosti na to soudu druhého stupně vytknul zásadní pochybení, pokud jednoznačné závěry znalce z oboru zdravotnictví bez dalšího odmítl s poukazem na závěry znalce z oboru silniční dopravy, jakož i zamítnutí doplnění dokazování navrženým výslechem znalce z oboru zdravotnictví či případným vypracováním revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Odvolací soud tak podle obviněného postupoval v příkrém rozporu s kategorickým imperativem § 109 tr. ř., jelikož si učinil vlastní laické posouzení jeho zdravotního stavu, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 161/79. Namítl proto, že soud druhého stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci stran zavinění, přičemž v posuzované věci se jedná o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Opětovným poukazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví zdůraznil, že u něho nemohlo být dáno zavinění, ale ani protiprávnost, načež vyslovil názor, že výsledek dokazování „rozhodně spíše“ svědčí o tom, že dopravní nehodu nezavinil, než že by se dopustil pochybení, takže existují důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. o tom, že spáchal trestný čin.

6. K výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě škody uvedl, že tento dovoláním výslovně nenapadá. Pouze nad rámec toho poukázal na zjevnou terminologickou neshodu mezi výroky soudů nižších stupňů, kdy nalézací soud používá pojem „škody na zdraví“, zatímco soud druhého stupně používá pojem „náhrada bolestného“, což není škoda (tedy újma na jmění), ale imateriální (nehmotná) újma.

7. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu druhého stupně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.

8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) tak, že obviněný v něm opakuje svou změněnou obhajobu z hlavního líčení, že příčinou nehody byla přechodná ztráta jeho vědomí v důsledku jeho srdeční vady, k čemuž poukazuje na závěry znaleckého posudku, který si opatřil a namítá extrémní rozpor tohoto posudku s učiněným skutkovým zjištěním. Poté, co státní zástupce shrnul podstatné okolnosti souzeného jednání, konstatoval, že obviněný závěry znalce z oboru dopravy nepřijímá ani neodmítá, nýbrž je v podstatě ignoruje. Připomněl, že na novou obhajobu obviněného přiléhavě reagoval zejména odvolací soud na str. 6 a 7 napadeného rozsudku, s jehož úvahami se plně ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal. Dodal, že obviněný ani nenaznačuje, v jaké fázi skutkového děje se měla projevit jím tvrzená ztráta vědomí, a jestliže bylo rozhodující příčinou nehody nepřiměřeně rychlé najetí do zatáčky, musel by vztáhnout svou ztrátu vědomí právě k této příčině a takové bezvědomí by muselo skončit bezprostředně na počátku zatáčky, jinak by jelo vozidlo rovně, nicméně obviněný nic takového netvrdí, resp. uvádí, že „zkameněl“ až při průjezdu zatáčkou. Navíc by se podle státního zástupce jednalo o již třetí verzi jeho obhajoby, která by se jevila ještě méně důvěryhodná než verze druhá. Tvrzení o extrémním rozporu tak označil za zcela neopodstatněné s tím, že extrémní rozpor se znaleckým posudkem z oboru dopravy naopak vykazuje tvrzení, že příčinou nehody bylo „zkamenění“ obviněného v zatáčce a nikoliv nepřiměřená rychlost již v průběhu najíždění do ní. Poznamenal, že stejně by se mohl hájit řidič, jenž by se stokilometrovou rychlostí přiblížil k přechodu pro chodce a ve chvilkovém bezvědomí někoho srazil, pokud by ovšem před přechodem intenzivně brzdil a podle svědků se do poslední chvíle snažil ovládat své vozidlo. Z hlediska dovolání tak shledal podstatným, že obviněný se domáhá pouze změny skutkových zjištění a že takové námitky nenaplňují žádný z důvodů dovolání.

9. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

10. Obviněný pak v replice k vyjádření státního zástupce konstatoval, že tento nijak nekonkretizuje tvrzenou „změnu obhajoby“, přičemž z celého trestního spisu má být zřejmé, že obviněný žádná skutková tvrzení neměnil. Za absolutně neodůvodněné označil tvrzení státního zástupce, že by neuvedl „učiněné skutkové zjištění“ s tím, že předmětem dovolání ani nemá být polemika se skutkovými zjištěními, ale výtky vůči pochybením, která jsou dovolacím důvodem, resp. dosahují ústavněprávních rozměrů. Pokud mu státní zástupce přičítá, že „ani nenaznačuje, v jaké fázi … se měla projevit ztráta vědomí, …, musel by dovolatel vztáhnout ztrátu vědomí právě k této příčině“, tak podle obviněného zcela pomíjí, že se jedná o trestní řízení, které je ovládáno zásadou oficiality, resp. zásadou vyšetřovací, kde každá ze stran nemá povinnost a břemeno tvrzení a důkazní, nýbrž je povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit skutkový stav, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Poté konstatoval, že na rozdíl od soudů nižších stupňů a státního zástupce nemá odvahu laicky posuzovat, nakolik a od jakého okamžiku se jeho zdravotní stav podílel na vzniku dopravní nehody, když ostatně v dovolání odvolacímu soudu vytýká, že si v rozporu se zákonem, judikaturou a závěry znalce z oboru zdravotnictví sám učinil „odborné“ závěry o zdravotním stavu obviněného, resp. jeho vlivu na vznik dopravní nehody. Otázku, kdy ke chvilkové ztrátě jeho vědomí došlo, totiž měly orgány činné v trestním řízení položit znalci z oboru zdravotnictví, a nikoliv toto břemeno přenášet na obviněného. Srovnání s řidičem, jenž „se stokilometrovou rychlostí přiblížil k přechodu pro chodce“ shledal zcela nepřiléhavým a neetickým, i kdyby jej použil v civilním řízení advokát protistrany. Následně vyslovil neporozumění tvrzení státního zástupce, že „extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním trpí úvahy dovolatele“ s tím, že cílem daného tvrzení má být toliko snaha o dehonestaci jeho osoby. Uzavřel tak, že státní zástupce s nosnými důvody dovolání prakticky vůbec nepolemizuje. Dále v celé šíři odkázal na komplexní argumentaci dovolání a připomněl, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla porušena jeho základní práva, včetně práva na soudní ochranu. Nadto poznamenal, že nelze uvažovat tak, že je senior s vážnou srdeční vadou odsouzený „jen k podmíněnému trestu“, takže je neúčelné zatěžovat orgány činné v trestním řízení dlouhým zkoumáním skutkového stavu, jak podle něho činí státní zástupce, a to s ohledem na jeho praktickou neochotu zabývat se nosnými důvody dovolání, ale i neuctivou součást názvu souboru, jímž bylo zasláno jeho vyjádření.

11. Ze shora uvedených důvodů obviněný setrval na svém návrhu, aby dovolací soud napadený rozsudek podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.

III.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

13. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 10 To 172/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV.

18. V posuzované věci nicméně všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů (především znaleckého posudku z oboru zdravotnictví) a vadná skutková zjištění (ohledně příčiny dopravní nehody). Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že příčinou dané nehody byla vysoce pravděpodobně jeho zdravotní indispozice). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení dané věci s tím, že nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, ani jeho protiprávnost.

19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

20. V obecné rovině lze konstatovat, že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. K tomu lze dále poznamenat, že o tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

21. Obviněný deklaruje existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry napadeného rozhodnutí, a to konkrétně mezi znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, podle něhož byl vysoce pravděpodobnou příčinou dopravní nehody aktuální zdravotní stav obviněného, a skutkovým zjištěním, že příčinou dopravní nehody bylo jeho zaviněné porušení příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb.

22. S takovou výhradou se však nelze ztotožnit. Především z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž doplnil dokazování o zmíněný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, se podávají jasné a logické úvahy, které vyvracejí obhajobu obviněného, že by příčinou dopravní nehody měla být jeho zdravotní (srdeční) indispozice. Soud druhého stupně na str. 6-7 svého rozsudku podrobně vyložil, proč nelze přijmout zmíněnou obhajobu ani závěry znaleckého posudku o příčině dopravní nehody. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že soud není bezpodmínečně vázán skutkovými závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku, jelikož i tyto podléhají zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., když navíc vyvození právních závěrů (včetně příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem trestného činu) přísluší toliko soudu, nikoliv znalci. V daných souvislostech lze poukázat zejména na konstatování odvolacího soudu, že s ohledem na další v řízení provedené důkazy (mj. výpověď obviněného z přípravného řízení, ale částečně i z hlavního líčení, výpověď poškozené, znalecký posudek z oboru dopravy, jakož i listinné důkazy) lze mít za jednoznačně prokázané, že příčinou vyjetí obviněného do protisměru nebyla skutečnost, že by při průjezdu zatáčkou v důsledku svého zdravotního stavu ztratil možnost směr jízdy ovládat, nýbrž to, že najel do zatáčky rychlostí vyšší, než byla pro průjezd bezpečná, a dostal se do smyku, který již nedokázal bezkolizně zvládnout. Za daného stavu bylo zároveň nadbytečné, aby soud druhého stupně prováděl další navrhované důkazy v podobě výslechu znalce z oboru zdravotnictví či zpracování revizního znaleckého posudku z daného oboru. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem nutno odmítnout tvrzení obviněného o existenci extrémního rozporu mezi znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a skutkovými závěry stran příčiny dopravní nehody, jakož i jeho výhrady vůči způsobu hodnocení daného znaleckého posudku. Nadto lze pouze ve stručnosti poznamenat, že obviněný v rámci své výpovědi učiněné v přípravném řízení žádné zdravotní potíže nezmiňoval (když doslovně uvedl, že „neměl jsem žádné zdravotní potíže … na dotaz uvádím, že jsem během jízdy na sobě necítil žádnou náhlou indispozici … celou dobu před nehodou a v průběhu nehody jsem byl při vědomí a vnímal jsem okolí“, viz č. l. 28-29 spisu), přičemž takovou obhajobu začal uplatňovat až v řízení před soudem. Změnu obhajoby mu ovšem nelze přičítat k tíži, Nejvyšší soud tím toliko reaguje na jeho námitku k vyjádření státního zástupce, podle níž žádná skutková tvrzení v průběhu řízení neměnil, což je však v rozporu s obsahem provedených důkazů.

23. V kontextu shora uvedeného je pak zapotřebí konstatovat, že soudy nižších stupňů (zejména soud odvolací) si byly vědomy důkazní situace, vycházely z dostatečného důkazního základu a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními i přijatými právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.

24. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

25. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto dovozuje vadnost právního posouzení skutku, tak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

26. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 8. 2017

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru