Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 914/2014Usnesení NS ze dne 30.09.2014

HeslaSubjektivní stránka
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.914.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 404 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 914/2014-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. září 2014 o dovolání obviněného V. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 7 To 341/2013-142, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 1/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 7 To 341/2013-142, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. M. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 8. 2013, č. j. 14 T 1/2013-121. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Dovolání obviněný podal prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolacím důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv napadené rozhodnutí soudu prvého stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel soudům vytýká, že konkrétně nevymezily v popisu skutku hnutí ve smyslu § 403 tr. zákoníku, se kterým měl obviněný sympatizovat. Toto vymezení konkrétního hnutí absentuje i v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Oba soudy v odůvodnění sice odkazují na nacionálně socialistické hnutí existující v Německu v letech 1933 – 1945, resp. na něho navazující neonacistické hnutí, které však jako takové neexistuje. Obviněný uvádí, že termín neonacistické hnutí je obecným termínem používaným k označení a rozlišení ideové náplně nějakého již zcela konkrétního hnutí (např. neonacistického hnutí Hammerskins) nebo k označení více hnutí či organizací s podobným ideovým směřováním (např. ze zprávy MEDIAFAXU se podává, že policisté ÚOOZ zadrželi tři osoby podezřelé z propagace neonacistických hnutí, viz rovněž z návrhu vlády ČR na rozpuštění Dělnické strany se uvádí, že „Dělnická strana je napojena na neonacistická hnutí v ČR“). Obviněný zdůraznil, že v tomto směru se vyjadřuje i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 302/2005, že "u propagace fašistických nebo nacistických myšlenek a názorů je třeba prokazovat existenci hnutí, neboť skutková podstata trestného činu podle § 260 tr. zák. postihuje jen toho, kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Zákon zde dokonce ve vztahu ke konkrétnímu hnutí vyžaduje nejen vlastní „směřování“ nebo „hlásání“, ale „prokazatelné“ směřování nebo hlásání, čímž vyjadřuje i nezbytnou míru konkretizace takového hnutí. Existenci takového konkrétního hnutí, identifikovaného alespoň v hrubých rysech v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, je nutno v trestním řízení prokazovat prostřednictvím důkazů dokumentujících existenci nebo konkrétní činnost hnutí." Podle názoru obviněného je z uvedeného zřejmé, že obecné proklamace o existenci neonacistického hnutí nemohou být důkazem prokazujícím, že se úmyslně dopustil projevu sympatií k nějakému konkrétnímu hnutí ve smyslu § 404 tr. zákoníku. Avšak v průběhu dokazování nebyl proveden žádný konkrétní důkaz k tomu, k jakému konkrétnímu hnutí s jakou konkrétní náplní nebo činností měl projevovat sympatie. Obviněný se domnívá, že neonacismus není hnutím podle trestního zákoníku a neodpovídá ani výkladu uvedenému ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu. Dále obviněný namítá, že v dané věci absentuje subjektivní stránka trestného činu, neboť není jasné, s jakým hnutím měl v úmyslu sympatizovat. Soudům vytýká, že v tomto ohledu neprovedly žádné dokazování a odmítly jeho obhajobu, že chtěl jen svým jednáním vyprovokovat a naštvat okolí, nikoliv sympatizovat s jakýmkoliv hnutím. Veřejné projevování sympatie k hnutí uvedenému v § 403 tr. zákoníku vyžaduje, aby tento trestný čin byl spáchán nejméně před třemi osobami, neboť v § 117 tr. zákoníku se jednoznačně uvádí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Z provedeného dokazování však vyplývá, že obviněný se měl skutku dopustit v době, kdy na místě byli přítomni pouze zasahující policisté a obžalovaný. V závěru dovolání se s odkazem na ústavní pořádek a mezinárodní smlouvy odvolává na svobodu myšlení a svobodu slova. Zdůraznil, že i Evropský soud pro lidská právě v řadě svých rozhodnutí mnohokrát judikoval, že svoboda projevu zakotvená v čl. 10 Úmluvy představuje jeden z hlavních základů demokratické společnosti, jednu z prvořadých podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce. Podle obviněného s výhradou čl. 10 odst. 2 Úmluvy platí nejen pro informace nebo myšlenky přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují nebo znepokojují, neboť pluralita, tolerance a duch otevřenosti jsou podstatou demokratické společnosti (srov. např. rozhodnutí ve věci Castells proti Španělsku, 1992 nebo Vogt proti Německu, 1995). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze podle obviněného dovodit, že svoboda projevu je svým obsahem, významem a stupněm právní ochrany v zásadě na stejné úrovni jako rovnoprávnost občanů bez ohledu na jejich národnost, rasu, třídní či náboženskou příslušnost. V konkrétním případě proto bude nutné pečlivě posoudit míru, jakou konkrétní projev zasahuje do garantovaného práva na rovnoprávnost bez ohledu na rasu, národnost, náboženskou příslušnost, sociální postavení či původ. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 7 To 341/2013, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce k dovolání obviněného uvedl, že byť v závěru skutkové věty není uvedeno, že spáchal trestný čin za současné přítomnosti tří osob odlišných od obviněného [viz § 117 písm. b) tr. zákoníku], není pochyb, že ve svém protiprávním jednání pokračoval i v přítomnosti příslušníků Policie ČR, kteří byli na místo přivoláni kvůli předchozímu nepřístojnému vystupování obviněného před větším počtem osob. To, že obviněný inklinuje k takovým projevům na veřejnosti je patrno i z jeho předchozích trestních stíhání. Právě tato trestní stíhání dotvrzují, že u obviněného byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu, neboť jako speciální recidivista byl velmi dobře obeznámen s tím, že se dopouští chování, které je sankcionováno normami trestního práva, tedy nepochybně jednal v přímém úmyslu. Je-li obviněným namítáno, že není naplněn zákonný znak „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť proti skupině osob“ definovaný v § 403 odst. 1 tr. zákoníku, na který ustanovení § 404 tr. zákoníku odkazuje, pak v tomto ohledu státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, v obdobné trestní věci, v níž Nejvyšší soud mj. uvedl, a to s odkazem na své předchozí rozhodnutí ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 651/2002, že „nacistické (fašistické) hnutí lze nepochybně zahrnout mezi definiční znaky "hnutí" presumovaného v objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 tr. zák. Pro předmětné hnutí jsou přitom charakteristické některé specifické symboly (typicky vlajka hitlerovského Německa s hákovým křížem /svastikou/ nebo pozdrav šikmo vztyčenou pravicí s otevřenou dlaní a napnutými prsty, tzv. hajlování), které se staly symbolem nacistického režimu se všemi jeho zavrženíhodnými aspekty, široké veřejnosti jsou obecně známé a nacismus je s nimi dodnes spojován, stejně jako v řadě zemí později rozšířené a stále existující jeho různé odnože (tzn. neonacismus). Za veřejný projev sympatie k takovému hnutí ve smyslu ustanovení § 261 tr. zák. je proto třeba považovat mimo jiné i to, jestliže se někdo v přítomnostech dalších osob (rozdílných od spolupachatelů) nechá vyfotografovat s výše uvedenými symboly, potažmo s pravicí evidentně naznačující nacistický pozdrav, zná-li současně charakter a význam těchto symbolů“. Státní zástupce je přesvědčen, že tato rozhodnutí dopadají i na trestní věc obviněného, neboť i v jeho případě (stejně jako v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu) lze dospět k závěru, že jako osoba s průměrným vzděláním si musel být přinejmenším vědom toho, že nedemokratická hnutí, jež směřují k potlačování práv a svobod člověka, hlásající národnostní či rasovou zášť, v posuzovaném případě inspirovaná německým nacismem, nejsou hnutí "mrtvá" a existují i v současné době. Jak rovněž vyplývá z těchto judikátů, k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 261 tr. zák. přitom není nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických či neofašistických organizací, k níž by se měl pachatel konkrétně hlásit nebo jí veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný projev sympatií, týkají-li se takového hnutí, které na fašismus (nacismus) zjevně navazuje v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí. Pokud obviněný zmiňuje problematiku ochrany svobody myšlení, slova a projevu, nezůstala tato otázka v obdobných trestních věcech stranou pozornosti Ústavního soudu. Státní zástupce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2011/10, v němž Ústavní soud vyjádřil stanovisko, že se ztotožňuje s principy bránící se demokracie, jejichž právní aplikace je opodstatněná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a komunistickou totalitou nejen v našem státě, nýbrž i v celoevropském kontextu. Podle Ústavního soudu „… přes nepochybnost garance základních práv (včetně svobody projevu a práva shromažďovacího) pro každého je právem i povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe sama i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, kteří popírají a zpochybňují (a už tím byť i jen plíživě likvidují) základní demokratické hodnoty… Jakkoli je v každé demokratické společnosti stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí "otevřeného" sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo na vlastní politický postoj, nelze toto právo menšiny spojovat s každým libovolným postojem, postrádajícím pozitivní sociální podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci… Demokracie, která by bezvýhradně odmítla používat proti svým protivníkům státní moc, otevírala by bránu nejen anarchii, ale i totalitě. Sama by se tak zpronevěřila svým základním úkolům, k nimž v neposlední řadě patří i ochrana hodnotového řádu manifestovaného v historickém vývoji právě zabezpečováním základních lidských práv a svobod. Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického právního státu (nesvázaného s žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc v mezích a způsobem stanovených zákonem nelze pak zaměňovat s rezignací čelit projevům zla a nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů mohou jevit jako tvrdé“. Vzhledem ke shora uvedené argumentaci státní zástupce považuje námitky obviněného za nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání uplatnil námitku nedostatečného naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 404 tr. zákoníku vzhledem k absenci konkretizace hnutí, s nímž měl sympatizovat. Další pochybnosti obviněný vznesl k otázce subjektivní stránky trestného činu a k tomu, zda jeho jednání naplnilo znaky, že trestný čin byl spáchán „veřejně“. Uvedené námitky Nejvyšší soud shledal právně relevantními, a proto se jimi i věcně zabýval. Dospěl přitom k následujícím závěrům:

Obviněný se přečinu projevu sympatie k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 20. 12. 2012 v době od 20.00 hodin do 21.05 hod. v P. , J. Ž. , v suterénním salónku restaurace P., opakovaně před hosty restaurace zdvihl svou nataženou pravou ruku, přičemž vykřikoval heslo „Sieg Heil“, v uvedeném jednání poté pokračoval před hlídkou Policie ČR na chodníku před jmenovanou restaurací, přičemž vykřikoval hesla „Sieg Heil“ a „Heil Hitler“.

Výkladové stanovisko k pojmu „hnutí“ ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku nalezneme, jak v komentáři k uvedenému ustanovení trestního zákoníku, tak v existující soudní judikatuře. Za hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Jde tedy o v určité míře organizovanou a strukturovanou skupinu osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné postoje a orientaci zaměřenou na dosažení některého v § 403 odst. 1 tr. zákoníku uvedeného cíle. To však neznamená, že by musela být v trestním řízení prokazována konkrétní organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či další jeho detailní charakteristiky, neboť takový přístup by šel nad rámec znaků skutkové podstaty, ale postačí konkretizace takového hnutí v hrubých rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásání vymezené záště (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 3499). Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je tedy nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 302/2005, publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.). Konkrétně v odůvodnění tohoto stanoviska se uvádí, že „Výraznější zmínky si zasluhují fašistická a nacistická hnutí, a to nejen z hlediska negativní historické zkušenosti s nimi, ale i při zvážení aktuální existence většího množství neofašistických a neonacistických hnutí v České republice, v Evropě i jinde ve světě (např. v USA, Kanadě atd.), která do značné míry navazují na původní nacistická nebo fašistická hnutí jak po stránce ideologické, tak i pokud jde o konkrétní projevy (např. používání shodných nebo podobných symbolů, pozdravů apod.)“. K námitce obviněného je třeba uvést, že existenci hnutí – a prokázání jeho existence v trestním řízení Nejvyšší soud zmiňuje ve zcela jiném kontextu, než jak zamýšlí obviněný – a to se záměrem odlišit existující neonacistická nebo neofašistická hnutí od již zaniklých a neexistujících hnutí, jaká jsou z historického hlediska konkrétní nacistická nebo fašistická hnutí v dnes již historické, neexistující podobě. Z toho důvodu je proto třeba rozlišovat historický přístup, v rámci kterého jsou tyto myšlenky a názory hodnoceny, od podpory nebo propagace neofašistických, popř. neonacistických hnutí, kterých u nás i ve světě existuje větší množství. Jak se dále v tomto stanovisku konstatuje, „konkretizace takového hnutí nemusí být charakterizována detailně, ale musí být konkretizováno natolik, aby bylo jasné, že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob.“

To neznamená, že by v trestním řízení měla být konkrétní organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či další jeho detailní charakteristiky, neboť takový přístup by šel nad rámec znaků skutkové podstaty, ale postačí konkretizace takového hnutí v hrubých rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásání národnostní rasové, náboženské či třídní zášti. Existujícím hnutí v tomto smyslu může být i takové hnutí, které navazuje v modifikované podobě na již neexistující hnutí (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.), pokud využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Pro předmětné hnutí jsou přitom charakteristické některé specifické symboly (typicky vlajka hitlerovského Německa a hákovým křížem (svastikou) nebo pozdrav šikmo vtyčenou pravicí s otevřenou dlaní a napnutými prsty, tzv. hajlování), které se staly symbolem nacistického režimu se všemi jeho zavrženíhodnými aspekty, široké veřejnosti jsou obecně známé a nacismus je s nimi dodnes spojován, stejně jako v řadě zemí později rozšířené a stále existující jeho různé odnože (tzn. neonacismus) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu, pokud obviněný opakovaně před hosty restaurace zdvihl svou nataženou pravou ruku, přičemž vykřikoval heslo „Sig Heil“ přičemž v uvedeném jednání pokračoval i před hlídkou Policie ČR a vykřikoval hesla „Sieg Heil“ a „Heil Hitler“, naplnil všechny znaky přečinu projevu sympatií k hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 404 tr. zákoníku není nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických či neofašistických organizací, k níž by se měl pachatel konkrétně hlásit nebo jí veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný projev sympatií, týkají-li se takového hnutí, které na fašismus (nacismus) zjevně navazuje v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.). V tomto směru nelze přisvědčit obviněnému, že neonacistická hnutí jsou hnutí „mrtvá“ nebo neexistující, neboť existují i v současné době a jsou pro ně charakteristické projevy, které slouží k šíření jejich ideologie. Účelem trestně právní úpravy je chránit společnost před takovými projevy, které probouzejí a vzbuzují v ostatních rasovou a náboženskou nesnášenlivost. Objektem trestného činu podle § 403 tr. zákoníku je chránit jakýkoliv národ, rasu či jinou skupinu osob a jejich příslušníky před útoky, které jsou vedeny s cílem vzbudit k nim nenávist nebo omezit jejich práva a svobody. Tolerance a respekt k rovné důstojnosti všech lidských bytostí představují základy demokratické pluralitní společnosti. Princip rovnosti v právech proto musí být uplatňován bezpodmínečně a bezvýjimečně v zájmu i těch, kteří dosud diskriminováni nejsou. Z tohoto důvodu je třeba odmítnout úvahy obviněného, že měl v úmyslu přítomné hosty restaurace pouze naštvat (k tomu mohl zvolit jistě jiný způsob projevu – rasově nemotivovaného). Pro nikoliv prvotrestaného pachatele za tento trestný čin mu bylo známo, že se dopouští trestného činu, za který byl již vícekrát odsouzen (v rejstříku trestu má záznam ohledně tří odsouzení za tento trestný čin). Po subjektivní stránce lze proto konstatovat zavinění úmyslné, neboť obviněný věděl, že svým jednáním vyjadřuje sympatie k hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Hlasité projevy sympatií k neonacistickému hnutí v podobě výkřiků hesel „Sieg Heil“ a „Heil Hitler“ doprovázeným zdvižením a natažením pravé ruky obviněný učinil před hosty restaurace Polo, kde skupina těchto osob čítala kolem 30 lidí, kteří se snažili jeho projevy ignorovat. Uvedená okolnost je zřejmá z výpovědi svědků V. S. a O. K. , kteří byli projevům obviněného přítomni. Není pochyb, že obviněný naplnil i zákonný znak veřejného projevování sympatií k hnutí uvedenému v § 403 tr. zákoníku, čímž spáchal tento trestný čin veřejně, tedy před více než třemi osobami současně přítomnými [§ 117 písm. b) tr. zákoníku].

V reakci obviněného na jeho omezení v souvislosti s uplatněním jeho práva na svobodu myšlení, svobodu slova a svobodu projevu musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu. Hnutí, která směřují k potlačení lidských práv nebo k hlásání vymezené záště, ať již jsou jakkoli pojmenovaná a zdůvodňována jakýmikoli ideály či cíli, jsou hnutí, která demokratický stát, jeho bezpečnost a bezpečnost jeho občanů ohrožují; jejich zákonný zákaz je proto nezbytným opatřením k omezení svobody projevu a svobody sdružovací ve smyslu čl. 17 odst. 4 a čl. 20 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Toto omezení nechrání pouze lidská práva a svobody, nýbrž i demokratické základy státu (srov. nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 9. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 5/92). V řadě svých rozhodnutí ve vztahu k otázce ochrany svobody myšlení a slova neopomněl Ústavní soud zdůraznit, že také přes nepochybnost garance základních práv (včetně svobody projevu a práva shromažďovacího) pro každého je právem i povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe sama i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, kteří popírají a zpochybňují (a už tím byť i jen plíživě likvidují) základní demokratické hodnoty… Jakkoli je v každé demokratické společnosti stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí "otevřeného" sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo na vlastní politický postoj, nelze toto právo menšiny spojovat s každým libovolným postojem, postrádajícím pozitivní sociální podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci… Demokracie, která by bezvýhradně odmítla používat proti svým protivníkům státní moc, otevírala by bránu nejen anarchii, ale i totalitě. Sama by se tak zpronevěřila svým základním úkolům, k nimž v neposlední řadě patří i ochrana hodnotového řádu manifestovaného v historickém vývoji právě zabezpečováním základních lidských práv a svobod. Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického právního státu (nesvázaného s žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc v mezích a způsobem stanovených zákonem nelze pak zaměňovat s rezignací čelit projevům zla a nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů mohou jevit jako tvrdé“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10). K otázce hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 3. 1996 ve věci Goodwin proti Spojenému království konstatoval, že tolerance a respekt k rovné důstojnosti všech lidských bytostí představují základy demokratické pluralitní společnosti. Je proto nezbytné sankcionovat všechny formy projevů, jež rozšiřují, podněcují, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci. Každé takové omezení musí zároveň odpovídat naléhavé společenské potřebě, být přiměřené sledovanému účelu a zakládat se na dostatečných a relevantních důvodech. Evropský soud pro lidská práva se ve svém rozhodnutí ze dne 16. 11. 2004 ve věci Norwood proti Velké Británií vyjádřil, že práva na svobodu projevu podle článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních (dále jen EÚLP“) svobod se nelze dovolávat v rozporu s článkem 17 EÚLP týkajícího se zákazu zneužití práv, a to zejména v případech, kdy jde o popírání holocaustu, propagace nacismu, rasismu či jiné podobné nenávistné ideologie. Zneužívání práva na svobodu projevu je v rozporu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních.

Argumentace shora uvedená vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl dovolání obviněného vyhovět. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitkám obviněného nelze přiznat opodstatnění. Také z toho důvodu, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly, lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2014

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru