Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 90/2005Usnesení NS ze dne 15.02.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.90.2005.1
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 729/10


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 90/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2005 o dovolání, které podal obviněný L. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8 To 94/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 6/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 2 T 6/2004, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od 17.30 hodin do 18.30 hodin dne 19. 12. 2003 v prostoru prodejny potravin „U M.“ v Ú. n. O., ul. T., Ú. n. O., fyzicky napadl, v úmyslu usmrtit, kuchyňským nožem s délkou čepele 18,5 cm svoji manželku E. M., a to celkem devíti bodnořeznými ranami do oblasti hrudníku, břicha a levé horní končetiny, když poškozená při tomto zraňujícím útoku utrpěla poranění pravé plíce, pravé srdeční síně, pravé srdeční komory a pravého laloku jater, masivní krvácení do pravé pohrudniční dutiny, krvácení do levé pohrudniční dutiny, když k smrti poškozené došlo až za několik minut od počátku útoku.“ Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit V. z. p. ČR, O. p. Ú. n. O. škodu ve výši 2.923,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. M., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8 To 94/2004, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové tak nabyl právní moci dne 22. 9. 2004 /§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze (a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové) podal obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že kvalifikaci skutku podle odst. 2 písm. b) ust. § 219 tr. zák. považuje za nesprávnou, neboť nemá základ v předchozím skutkovém zjištění. Dále konstatoval, že podle závěru soudu poškozená ve chvíli předcházející bezprostředně jejímu napadení prožívala silný stres a mezi prvním útokem a následným útokem uplynula doba minimálně několika minut, během níž poškozená prožívala jednak fyzickou bolest v důsledku utrpěných zranění a jednak silné psychické trauma vyvolávající u ní pocit existenciální osamělosti, bezmocnosti a ztráty smyslu života a konvertující postupně do rezignace. Podle nalézacího soudu z psychologického a psychopatologického hlediska lze prožívání poškozené v době útoku hodnotit jako zcela mimořádně intenzivní psychickou trýzeň, tedy jako mučivé útrapy. V návaznosti na to dovolatel dovodil, že z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud vycházel z důkazu v podobě znaleckého posudku znalců MUDr. T. CSc. a PhDr. V. P., připustil však, že i znalci museli při zpracování znaleckého posudku vycházet z určitých alternativních možností a hypotetických závěrů. Dále uvedl, že nalézací soud připustil, že se v daném případě nejednalo o klasický surový nebo trýznivý způsob usmrcení avšak přiklonil se k této právní kvalifikaci s odůvodněním, že (dovolatel) měl popsaným jednáním řešit svůj osobní problém zcela neadekvátním způsobem. Takový názor označil dovolatel za nesprávný s tím, že podle jeho názoru musí být zvlášť surový způsob spáchání trestného činu provázen extrémně vysokou a výraznou mírou brutality vymykající se z rámce běžného páchání většiny trestných činů tohoto druhu zcela přesvědčivě prokázán. Za důležitou okolnost označil rovněž subjektivní prožívání útoku poškozenou. Soudu přitom vytkl, že nevzal v úvahu jeho obhajobu, podle níž poškozená sama svým jednáním vlastně konflikt vyvolala. Vyjádřil nesouhlas s názorem soudu, že předmětným jednáním řešil své osobní problémy. Zdůraznil, že reakce poškozené na jeho doznání o odlišné sexuální orientaci postrádala jakékoliv psychické útrapy a měla prokazatelně charakter útočného jednání v podobě demonstrativního bodání nožem do jeho svetru a degradujících výroků. Za logický označil závěr znalců z oboru psychiatrie a psychologie, podle nichž jeho jednání v podobě agresivity se manifestovalo formou prudkého afektu hněvu v silně frustrující zátěžové konfliktní situaci vyvolané nepochybně útočným a neočekávaným chováním poškozené. V souvislosti s tím připomněl další zjištění znalců, že jeho osobnostní struktura nebyla schopna tomuto jednání jakkoliv čelit. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že za těchto okolností musely být jeho ovládací schopnosti v posuzovaném případě tak podstatně omezeny, že se mohlo jednat až o jejich převážnou či částečnou absenci.

V další části dovolání obviněný znovu zdůraznil nesouhlas se závěrem soudu, podle něhož předmětným jednáním řešil svoji osobní situaci, neboť takový názor by odporoval úvaze znalců o afektivním jednání a tento stav vznikl z naprosto neočekávané, nikdy předtím se nevyskytnuvší situace. Nelze tedy, podle jeho názoru, dovodit zvlášť surový nebo trýznivý způsob jeho jednání, jelikož takový způsob předpokládá určitou psychickou stabilitu a cílené jednání, které však není možné v případě afektu popsaného znalci. V souvislosti s tím kategoricky popřel, že by poškozená při dalším sledu událostí, který byl otázkou velmi krátkého okamžiku, prožívala nějaké mučivé útrapy a trýzeň. Uvedl, že událost, při níž došlo k usmrcení poškozené, popsal při prověrce výpovědi spíše hypoteticky, neboť fakticky si upamatoval pouze počáteční konflikt s poškozenou. Připomněl, že žádné jiné konkrétní důkazy nebyly provedeny ani provedeny být nemohly. Zavádějící pro úvahu o trýznivém způsobu spáchání skutku bylo podle něho i zjištění krevních stop v místě prodejny s tím, že tyto byly způsobeny přemisťováním těla poškozené při poskytování první pomoci. Pokud se znalci vyjadřují o určitém sledu událostí, museli tak podle jeho slov učinit pouze na základě domněnky, bez konkrétního důkazu. K tomu poznamenal, že faktický průběh incidentu a dobu jeho trvání nezná ani on sám. Právní kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem označil ze shora uvedených důvodů za nesprávnou, přičemž dodal, že ta měla vliv nejen na uložení trestu ale i na bagatelizaci polehčujících okolností. V souvislosti s tím vyjádřil přesvědčení, že za stejně závažné nebo závažnější skutky jsou ukládány tresty nižší. Konstatoval pak, že soudem prezentovaný způsob použití právní kvalifikace v tom smyslu, že se přiklonil k právní kvalifikaci, jíž se domáhala obžaloba, musí svědčit o tom, že podmínky pro její použití nebyly zjišťovány formou objektivních důkazů v průběhu přípravného řízení trestního ale byly pouze dovozeny na základě úvahy znalců.

V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně o dovolání ve smyslu tohoto podání sám rozhodl dle § 265m odst. 1 tr. ř.“

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že v posuzovaném případě byla naplněna i kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť obviněný si musel být vědom toho, do jaké části těla útočí a při své inteligenci zjištěné znalci si současně musel být vědom toho, že právě v těchto místech jsou uloženy životně důležité orgány a poškozením těchto orgánů dochází ke smrti. Útok proti poškozené se vyznačoval větším množstvím bodných ran, vesměs vedených velkou intenzitou, trval delší dobu – byl proveden ve dvou fázích s delší časovou prodlevou, která mohla činit řádově i několik minut, během nichž se poškozená po prvních dvou bodnutích do břicha pohybovala v prostorách prodejny. S ohledem na tento způsob provedení činu je třeba mít za to, že obviněný vedl útok proti poškozené zvlášť surovým způsobem ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona. S ohledem na to, že poškozená byla v podstatě po celou dobu útoku plně při vědomí, musela prožívat nejen fyzickou bolest vyvolanou poraněním břicha, ale především silné psychické trauma a toto prožívání v době pokračujícího útoku proti ní je třeba hodnotit jako zcela mimořádnou intenzivní psychickou trýzeň, tedy jako mučivé útrapy. Je proto možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace státní zástupkyně označila dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje též proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný L. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný L. M. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje zejména výhrady vůči skutkovým závěrům soudu prvního i druhého stupně, resp. hodnotícím úvahám rozvedeným v rozhodnutích obou soudů.

Zpochybňuje totiž skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená soudem odvolacím, podle nichž poškozená ve chvíli předcházející bezprostředně jejímu napadení prožívala silný stres, mezi prvním útokem a následným útokem uplynula doba minimálně několika minut, během níž poškozená prožívala jednak fyzickou bolest v důsledku utrpěných zranění a jednak silné psychické trauma vyvolávající u ní pocit existenciální osamělosti, bezmocnosti a ztráty smyslu života a konvertující postupně do rezignace, tedy mučivé útrapy a trýzeň, stejně jako závěr soudů, podle něhož předmětným jednáním řešil svoji osobní situaci, přičemž soudům vytýká nesprávné hodnocení jeho obhajoby o tom, že konflikt vyvolala poškozená. Na rozdíl od zjištění soudů vyjadřuje přesvědčení o tom, že za jím akcentovaných závěrů znalců z oboru psychiatrie a psychologie musely být jeho ovládací schopnosti do té míry podstatně omezeny, že se mohlo jednat až o jejich převážnou či částečnou absenci.

To znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Totéž platí ve vztahu k výhradě dovolatele o existenci rozhodnutí o stejně závažných skutcích, za něž jsou ukládány nižší tresty.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Část dovolací argumentace však směřuje do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem. Dovolatel totiž namítl, že kvalifikace skutku podle odst. 2 písm. b) ustanovení § 219 tr. zák. je nesprávná, neboť nemá základ v předchozím skutkovém zjištění (zpochybnil závěr soudů, že skutek, jehož se dopustil byl spáchán zvlášť surovým a trýznivým způsobem). Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá-li tento čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.

Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (srov. rozh. č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). Tento znak představuje především ty okolnosti, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího, zatímco znak zvlášť trýznivý způsob, který je naplněn, prožíval-li poškozený v důsledku jednání pachatele fyzické či psychické útrapy, které velmi citelně zasahují jeho celou osobnost, představuje okolnosti spíše subjektivní povahy, charakterizující prožitky poškozeného. Oba tyto znaky mohou ale nemusí být naplněny zároveň. V konkrétním případě proto může jít pouze o zvlášť trýznivý způsob nebo jen o zvlášť surový způsob provedení vraždy anebo o oba současně.

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (potvrzených soudem odvolacím) vyplývá, že obviněný L. M. „… fyzicky napadl, v úmyslu usmrtit, kuchyňským nožem s délkou čepele 18,5 cm svoji manželku E. M., a to celkem devíti bodnořeznými ranami do oblasti hrudníku,břicha a levé horní končetiny, když poškozená při tomto zraňujícím útoku utrpěla poranění pravé plíce, pravé srdeční síně, pravé srdeční komory a pravého laloku jater, masivní krvácení do pravé pohrudniční dutiny, krvácení do levé pohrudniční dutiny, když k smrti poškozené došlo až za několik minut od počátku útoku.“

Tato skutková zjištění soud prvého stupně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Shledal, že obviněný vůči poškozené útočil opakovaně, několika bodnořeznými ranami a svého jednání nezanechal ani po prvních ranách, kdy jej poškozená upozorňovala co dělá, snažila se před ním utéci a zachránit si život. K jednotlivým zraněním došlo v pořadí od nejméně závažných k nejzávažnějším, kdy jednání obviněného bylo dokonáno bodnořeznými ranami pronikajícími stěnou hrudníku vpravo a vlevo do srdeční síně a pravé srdeční komory. Útok obviněného trval delší dobu.

Z těchto skutkových okolností, jež shledal správnými odvolací soud, vyplývá naplnění znaku zvlášť surového provedení činu (úmyslného usmrcení jiného). Především je třeba v těchto souvislostech akcentovat právě způsob provedení činu, tedy opakované a razantně se stupňující útoky vůči fyzické integritě poškozené (charakterizované větším počtem bodnořezných ran) trvající delší dobu a odehrávající se ve dvou fázích, které dosáhly, jak vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, oboru soudního lékařství, znalců MUDr. M. Š. a MUDr. P. L., který soud prvního stupně vzal za jeden ze základních důkazů, na nichž vystavěl výrok o vině obviněného popsaným skutkem, značné intenzity, jak je zřejmé z poranění hrudníku a poranění v oblasti pravého nadbřišku (v tomto případě byl úder veden takovou silou, že bodnořezný kanál protínající celý jaterní lalok pronikl vlastně celým předozadním rozměrem dutiny břišní), jež byla provázena masivním vnitřním krvácením. Nutno rovněž hodnotit použitý nástroj, jímž byl nůž s délkou čepele 18,5 cm. Jde o takové okolnosti, v důsledku nichž se způsob spáchání skutku zřetelně vymyká „běžným“ vražedným útokům, jež jsou podřazeny pod základní skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

Naplněn však byl i znak zvlášť trýznivého způsobu provedení činu (úmyslného usmrcení jiného). V tomto směru bylo určující skutkové zjištění soudu prvého i druhého stupně navazující na již uvedené skutečnosti, a to zjištění, že poškozená byla v podstatě po celou dobu útoku plně při vědomí, když se snažila se útoku obviněného bránit a po zasazení prvých dvou ran do břicha uniknout z jeho dosahu, přičemž jí obviněný dokonce zastoupil cestu a tím její pokus uniknout zmařil, a je tudíž nepochybné, že musela prožívat nejen fyzickou bolest vyvolanou poraněním břicha ale především silné psychické trauma vyvolávající pocit existenciální osamělosti, bezmocnosti a ztráty smyslu života a toto prožívání v době pokračujícího útoku proti ní znamenalo zcela mimořádnou intenzivní psychickou trýzeň, tedy mučivé útrapy.

Právně relevantní argumentaci podaného dovolání proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Za popsaného stavu věci nelze soudu prvého stupně vytýkat, jestliže i se zřetelem na další skutečnosti v jeho rozsudku uvedené kvalifikoval shora popsaný skutek jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ani odvolacímu soudu, jestliže tento závěr svým rozhodnutím de facto potvrdil.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. M. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. února 2005

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru