Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 876/2002Usnesení NS ze dne 13.11.2002

HeslaPojistný podvod
KategorieA
Publikováno9/2004 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.876.2002.1
Dotčené předpisy

§ 250a tr. zák.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 876/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2002 dovolání obviněné M. J., které podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 205/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 175/2000, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné M. J. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněná M. J. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 2001, sp. zn. 37 T 175/2000, uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu podle § 8 odst. 1, § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že dopisem ze dne 27. 1. 2000, který byl doručen pojišťovně C., a. s., se sídlem v P., nejdříve dne 31. 1. 2000 uplatnila nárok na pojistné plnění škodné události z důvodu odcizení vozidla zn. AUDI, dne 26. 1. 2000 v P., a to na základě smlouvy uzavřené mezi ní a spol. C., a. s. dne 26. 5. 1999 s dodatkem ke smlouvě ze dne 22. 7. 1999 a dne 22. 2. 2000, pojišťovně C., a. s., se sídlem tam pak zaslala kopie platebních příkazů osvědčujících uhrazení čtvrtletního pojistného ze dne 28. 7. 1999 a 29. 10. 1999, znějících na částky 8.139,- Kč, označených razítkem IPB, a. s. v pobočce R., kde v té době byla zaměstnána, byť věděla, že pojistné neuhradila, učinila tak proto, aby na základě nepravdivých údajů získala pojistné plnění ze smlouvy ve výši 476.100,- Kč ke škodě pojišťovny C., a. s., se sídlem v P., přičemž k výplatě pojistného plnění pojišťovnou nedošlo.

Za tento trestný čin byla obviněná podle § 250a odst. 4 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná M. J. odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 205/2002, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že s ohledem na novelizaci trestního zákona účinnou od 1. 1. 2002 se zřetelem k ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. uznal obviněnou vinnou pokusem trestného činu pojistného podvodu toliko podle § 8 odst. 1, § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi ní a pojišťovnou C., a. s. dne 26. 5. 1999 s dodatkem ke smlouvě ze dne 22. 7. 1999, dopisem opatřeným datem 27. 1. 2000 uplatnila nárok na pojistné plnění z titulu pojistné události, ke které mělo dojít odcizením vozidla tovární značky Audi A4, dne 26. 1. 2000 v P., dne 22. 2. 2000 uvedené pojišťovně zaslala kopie platebních příkazů osvědčujících uhrazení čtvrtletních splátek ročního pojistného dne 28. 7. 1999 a dne 29. 10. 1999, znějících vždy na částku 8.139,- Kč, podmiňujících trvání pojištění, označených razítkem IPB a. s., pobočky R., kde v té době byla zaměstnána, přestože věděla, že pojistné neuhradila a tohoto jednání se dopustila se záměrem získat pojistné plnění ve výši 476.100,- Kč ke škodě pojišťovny C., a. s., se sídlem P., ve prospěch majitele vozidla firmy D. C. a. s., aby vzniklou škodu nemusela hradit sama, avšak k plnění nedošlo, za což byla odsouzena odvolacím soudem podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let.

Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, byl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu doručen dne 7. 6. 2002 tehdejší obhájkyni obviněné, JUDr. V. M., dne 11. 6. 2002 obviněné M. J. a dne 23. 8. 2002 Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4.

Proti shora citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze podala obviněná M. J. prostřednictvím své obhájkyně dne 7. 8. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 4 dovolání, které bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 30. 10. 2002.

Obviněná napadla podaným mimořádným opravným prostředkem shora uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu. Jako důvod dovolání výslovně uvedla ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jež podle obviněné nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu pojišťovacího podvodu. Dovolatelka v tomto ohledu uvedla, že kopie platebních příkazů byly pojišťovně zaslány až na výslovnou výzvu pracovnice oddělení, aby se s konečnou platností vyjasnilo, proč nedošly pojišťovně platby, o něž se obviněná pokusila. Podání ze dne 27. 1. 2000 bylo jen splněním povinnosti o oznámení škody a podle pojišťovací praxe ani k plnění ze strany pojišťovny vést nemohlo, přičemž o této skutečnosti obhajobou navrhované důkazy nebyly provedeny. Obviněná byla navíc vyzvána ke skutečnému oznámení pojistné události na předepsaném formuláři, avšak toto oznámení již neučinila, čímž dala jednoznačně najevo, že o žádné plnění neusiluje. Soudy obou stupňů přitom v rozporu se zákonem vybraly verzi pro obviněnou méně příznivou a navíc s ohledem na všechny okolnosti případu méně logickou.

Dále dovolatelka namítla, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu pojišťovacího podvodu podle § 250a tr. zák. je nutné uvedení nepravdivých či zkreslených údajů při uplatnění nároku na plnění, avšak obviněná nárok relevantním způsobem neuplatnila a navíc neuvedla nepravdivé údaje. Ze zaslaných příkazů k úhradě jednoznačně vyplynulo, že s ohledem na evidentně nesprávné číslo účtu platby nemohly být pojišťovně doručeny a předmětné údaje nemohly vést k omylu pojišťovny, na základě kterého by poskytla obviněné plnění. Otázka pravdivosti či nepravdivosti údajů je tak podle názoru obviněné klíčovou otázkou pro posouzení její viny.

V petitu svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a rozhodl sám zprošťujícím rozsudkem.

Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 20. 8. 2002 opis dovolání obviněné státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

V písemném vyjádření ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 1 NZo 567/2002, jež bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 10. 10. 2002, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, neboť její námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před odvolacím soudem, který se však již s nimi dostatečně vypořádal v rámci odvolacího řízení. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněné M. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest, a proto se dovolací soud mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr řádu.

Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatelky bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 12. 4. 2002, přičemž opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněné M. J. dne 11. 6. 2002 a její obhájkyni JUDr. V. M. dne 7. 6. 2002. Dovolání podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 7. 8. 2002, z čehož je patrno zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu § 265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu.

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněné splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.

Nejvyšší soud v tomto ohledu shledal dovolání obviněné M. J. přípustným, a proto se mohl zabývat otázkou, zda dovolání obviněné z jí uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l) tr. řádu, pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu.

Obviněná M. J. výslovně opřela své dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Z takto vymezeného důvodu dovolání tudíž vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Trestní řád ostatně z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu).

Dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí odvolacího soudu jednak vady skutkové, jejichž existenci spatřuje především v neprovedení důkazů v takovém rozsahu, aby mohl soud po právní stránce správně zhodnotit předmětný skutek, a tudíž s ohledem na shora rozvedené důvody dovolací soud není oprávněn tyto vady posoudit, a dále své námitky směřuje do právního posouzení skutku, na němž spočívá napadené rozhodnutí. V tomto ohledu se tedy dovolání obviněné opírá o zákonem stanovený důvod a tudíž dovolací soud v této souvislosti posoudil námitky uplatněné dovolatelkou ve vztahu ke skutkové větě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

Ze skutkové věty výroku o vině pokusu trestného činu pojišťovacího podvodu podle § 8 odst. 1, § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud spatřoval podvodné jednání obviněné v tom, že uplatnila nárok na plnění z pojistné smlouvy z titulu pojistné události, ke které mělo dojít odcizením vozidla, poskytla pojišťovně C., a. s. kopie platebních příkazů osvědčujících uhrazení dvou čtvrtletních splátek ročního pojistného, jejichž úhrada podmiňovala trvání pojištění, a tím i pojistné plnění ze strany pojišťovny, byť věděla, že pojistné neuhradila, tudíž na plnění z pojistné události jí nevznikl právní nárok, přičemž svým jednáním zamýšlela vylákat na pojišťovně pojistné plnění ve výši 476.100,- Kč ve prospěch leasingové společnosti, aby náhradu za odcizené vozidlo nemusela hradit sama. Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je patrno, že Městský soud v Praze považoval trestný čin za spáchaný tím, že při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedla obviněná nepravdivé údaje v úmyslu spáchat trestný čin, k jehož dokonání však nedošlo, přičemž její jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody nikoliv malé na cizím majetku.

Trestného činu pojistného podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Pojistná smlouva je tedy právní skutečností, na jejímž základě vzniká, trvá i zaniká smluvní pojištění, přičemž pojištěnému přísluší ze zákona právo na plnění z pojistné události, přesněji z pojistné smlouvy.

Za nepravdivé údaje se považují takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti rozhodné pro plnění z pojistné smlouvy ze strany pojistitele. Za hrubě zkreslené údaje pak lze považovat takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, což může pak vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro plnění z pojistné smlouvy. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při uplatňování nároku na pojistné plnění jakékoliv údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k pojistnému plnění nedošlo. Důležité je přitom uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo jejich zamlčení pachatelem, a proto není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tedy že uvedené skutečnosti jí nebyly známé.

Námitka dovolatelky, že k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu pojišťovacího podvodu podle § 250a tr. zák. je nutno prokázat uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, nemůže ve světle shora rozvedených skutečností obstát, neboť k trestní odpovědnosti trestného činu podle § 250a odst. 1 tr. zák. není nutno prokazovat, zda pojišťovna jednala v omylu, resp. zda kopie platebních příkazů osvědčujících uhrazení čtvrtletních splátek ročního pojistného, mimo jiné obsahující nesprávné číslo účtu pojišťovny, předložené obviněnou v rámci uplatnění nároku na pojistné plnění, by mohly vést k omylu pojišťovny, na základě kterého by poskytla plnění. Základní skutková podstata trestného činu pojišťovacího podvodu podle § 250a tr. zák. totiž není vázána na způsobení následku nebo na úmysl pachatele takovýto následek způsobit. Rovněž úmysl pachatele nemusí nutně směřovat k vylákání pojistného plnění, respektive k vylákání pojistného plnění nemusí skutečně dojít. Pokud je však jednáním pachatele způsobena škoda, je jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 250a odst. 3, odst. 4, odst. 5 tr. zák.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis skutku uvedený ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 205/2002, odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž svá skutková zjištění a právní závěry odvolací soud podrobně rozvedl v odůvodnění rozsudku, kde se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení je tedy dostatečně patrno, že rozhodnutí dovoláním napadené i jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, neboť tyto byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání obviněné M. J. je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť obviněná pouze opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a logicky vypořádaly.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněné M. J. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl však oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 13. listopadu 2002

Předseda senátu

JUDr. Zdeněk Sovák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru