Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 875/2017Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.875.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 875/2017-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2017 o dovolání, které podal obviněný M. G., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 5 To 3/2017-479, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 95/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 11. 2016, č. j. 52 T 95/2016-425, byl obviněný M. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad 2), kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1) dne 2. 2. 2016 v době mezi 23:30 až 23:45 hod. v Ch., v ulici Z. před barem T., přistoupil k poškozenému P. H., nar. ......, kterého chytil oběma rukama za bundu v úrovni prsou a povalil jej na zem na záda, tiskl jej k zemi se slovy „dej mi tu ledvinu“, což poškozený ze strachu udělal, a následně požádal obviněného o vrácení občanského a řidičského průkazu, což si obv. G. podmínil sdělením PIN kódu k platební kartě poškozeného č. ......... u Fio Banky, který mu poškozený sdělil, načež po něm obviněný hodil jeho osobní doklady, cigarety a zapalovač a z místa odešel společně s V. P., nar. ......, která byla na místě přítomna, přičemž poškozenému odcizil ledvinku, která obsahovala černou koženou peněženku s finanční hotovostí 2.000 Kč a 30 EUR, platební kartu č. ........, mobilní telefon zn. Samusng Galaxy S5 mini, IMEI ............., se SIM kartou s účastnickým číslem ........, ORV od vozidla zn. Citröen Jumper, kartičku pojištěnce České průmyslové zdravotní pojišťovny, USB flash disk s kapacitou 32 GB, balení bonbónů Tic Tac a krabičku zápalek, čímž poškozenému P. H., nar. ........., způsobil škodu v celkové výši 6.911 Kč,

2) společně s V. P., nar. ........

dne 3. 2. 2016 společným jednáním za užití platební karty Fio Bank č. ......... odcizené poškozenému P. H., nar. ........, a sděleného PIN kódu provedli celkem tři neoprávněné výběry finanční hotovosti z bankovního účtu poškozeného č. ........, a to nejprve v čase 00:33 hodin z bankomatu České spořitelny v ul. Kostelní v Jirkově, kdy vybrali finanční hotovost 4.000 Kč, následně v čase 00:34 hodin z téhož bankomatu vybrali opět hotovost ve výši 4.000 Kč, posléze v 00:38 hodin z bankomatu Komerční banky na náměstí Dr. E. Beneše v Jirkově vybrali finanční hotovost ve výši 1.500 Kč, kdy tímto jednáním způsobili poškozenému P. H., nar. .........., škodu v celkové výši 9.500 Kč.

2. Obviněný byl za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 T 9/2016-80, který nabyl právní moci dne 13. 5. 2016 a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a dílem dokonaný a dílem ve formě pokusu nedokonaný přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 3. 2016, č. j. 2 T 21/2016-178, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2016, odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestu z citovaných trestních příkazů, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody P. H. částku 11.546 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 1. 2017, č. j. 5 To 3/2017-479, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Andrey Průchové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [míněno písm. b) tr. ř.], jelikož ve věci rozhodoval vyloučený orgán, konkrétně senáty obou soudů a nebylo respektováno jeho právo na nestranný soud.

5. Napadený rozsudek podle názoru dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To spatřuje v porušení základních principů spravedlivosti řízení, především zásady presumpce neviny a principu rovnosti zbraní. Soudy podle obviněného pominuly důkazy svědčící o nepravdivosti tvrzení poškozeného. Podotýká, že všichni svědci se shodli na tom, že poškozený byl velmi opilý, pročež je nezbytné hodnotit jeho výpověď obezřetně. Obviněný předestírá obsah výpovědí svědků P. a E. a s oporou o ně má za to, že poškozený v době incidentu vůbec nevěděl, kde ledvinku nechal. Jeho tvrzení o loupeži bylo uměle vykonstruováno, nebo si ve své opilosti skutek nesprávně pamatuje. S oporou o příslušné nálezy Ústavního soudu týkající se problematiky opomenutých důkazů namítá, že výpovědi svědků P. a E., které soudy při svých úvahách nezohlednily, jsou právě tzv. opomenutými důkazy. O nevěrohodnosti poškozeného vypovídá dále skutečnost, že mu poškozený sdělil správný PIN kód k platební kartě. To svědčí o pravdivosti jeho tvrzení, že ho poškozený žádal, aby vybral peníze za účelem další zábavy. V opačném případě by bylo logické, aby mu sdělil PIN kód chybný. Argumentaci odvolacího soudu v této otázce považuje za vnitřně rozpornou. Další pochybnosti o věrohodnosti poškozeného spatřuje dovolatel v tom, zda se bavil v klubu T. s romskými mladíky, popisu těchto osob a jeho postoji po incidentu, kdy se chtěl stále vracet do klubu T. a místa, kde byl přepaden. Poukazuje na výpověď svědkyně V., která potvrdila, že poškozený ledvinku hledal a netvrdil, že mu ji někdo odcizil. Porušení práva na spravedlivý proces v podobě možnosti předkládat důkazy na svou obhajobu shledává v tom, že soudy neprovedly obhajobou navržený důkaz dopisem svědkyně P., v čemž spatřuje s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03 situaci tzv. opomenutých důkazů. Deformace důkazu se podle něj soudy dopustily při vyhodnocení otisku prstu obviněného na krabičce od bonbónů Tic Tac, který podle nich svědčí o jeho vině, aniž by zohlednily argumentaci obviněného, že šlo o jeho bonbóny, a to navíc za situace, že se na nich otisky poškozeného nenacházely. Porušení čl. 6 odst. 2, 3 Úmluvy spatřuje v tom, že soudy bez náležitého odůvodnění zamítly návrh na opětovný výslech svědkyně P. Z provedených důkazů neplyne bezpečně (část III. dovolání), že se obviněný dopustil vytýkaného jednání. Pochybnosti týkající se pravdivosti důkazů, jdoucí k jeho tíži, jsou takového rázu, že na jejich základě nelze dovodit jeho vinu. Mělo být proto postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Ve vztahu ke skutku 2) obviněný namítá, že jeho jednání mělo být hodnoceno jako trestný čin zpronevěry, jelikož platební kartu mu poškozený vydal se správným PIN kódem za účelem výběru peněz k další zábavě.

6. Závěrem obviněný navrhl, aby ho Nejvyšší soud zprostil obžaloby pro skutek 1) a ve vztahu ke skutku 2) ho uznal vinným trestným činem zpronevěry.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř., a k dovolání se věcně nevyjádřil. Vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

obecná východiska

9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

13. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

14. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

vlastní posouzení dovolání

15. Předně je třeba uvést, že obviněný dovoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně (viz část II. dovolání, ve které výslovně uvedl: „[p]proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 11. 2016, č. j. 52 T 95/2016-425, podává obžalovaný M. G. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, a to do všech jeho výroků.“). Vzhledem k dikci § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně není přípustné. Nutno však zmínit, že z obsahu podaného dovolání nepochybně plyne, že obviněný svým mimořádným opravným prostředkem napadá rovněž usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud tedy postupoval způsobem, jaký předepisuje pro jeho postup § 59 odst. 1 tr. ř., a podané dovolání posuzoval podle jeho obsahu, neboť jinak by mimořádný opravný prostředek obviněného musel odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako dovolání nepřípustné.

16. Na podkladě tohoto řešení, zohledňujícího zájem obviněného na přezkoumání jím napadených rozhodnutí, přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Dospěl přitom k závěru, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Je tomu tak proto, že obsahem svého dovolání učinil výhradně námitky, které Nejvyšší soud není v zásadě v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat.

17. Obviněný předně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky pod tento dovolací důvod podřazené však nelze hodnotit ani jako formálně naplňující tento důvod dovolání, neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu, případně procesní postupy soudů. Nejvyšší soud zásadně (s výjimkou případu explicitně uplatněné námitky extrémního nesouladu) není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej soud prvního stupně (popř. soud odvolací) popsal ve výroku odsuzujícího rozsudku.

18. Ve věci posuzované lze konstatovat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl podrobný výčet provedených důkazů (viz str. 8 rozsudku) a závěrů, ke kterým dospěl jejich provedením a zhodnocením (viz úvahy obsažené na str. 8-9), přičemž se dostatečně vypořádal i s námitkami obhajoby. S ohledem na to, že dovolání obviněného se svými námitkami shoduje s námitkami uplatněnými v jím podaném odvolání, vypořádal se s těmito ve svém rozhodnutí již odvolací soud. Odvolací soud potvrdil, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně netrpělo žádnými vadami, důkazy byly provedeny řádně a v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř.

19. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel v podstatě o svůj nesouhlas se skutkovými závěry, které soudy opřely především o výpověď samotného poškozeného. V obecné rovině je třeba konstatovat, že co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a v dané souvislosti zvažuje, nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit v závislosti na tom, které skutečnosti má za prokázané a které není třeba dokazovat. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Nejvyšší soud zásadně oprávněn zasahovat (a v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu). Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) totiž odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

20. Tato konstatování by postačila jako způsobilá k adekvátní reakci na dovolací námitky obviněného. Přesto Nejvyšší soud opakovaně uvádí skutečnosti, o které soudy opřely adekvátní závěr o vině dovolatele. Těžiště dovolacích námitek obviněný staví na nesouhlasu se závěry soudů týkajícími se věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného. Obviněný však přehlíží, že soudy učinily závěr o jeho vině na širším okruhu důkazů a nikoli na prostém konstatování skutečností poškozeným. Tyto důkazy ve vzájemné spojitosti poskytují spolehlivý podklad pro závěr o vině dovolatele. Předně V. P. po předchozím zákonném poučení podle § 33 odst. 1 tr. ř. a § 95 odst. 2 tr. ř. při hlavním líčení konaném dne 23. listopadu 2016 (č. l. 420) popsala průběh incidentu jako náhodné setkání obviněného s poškozeným („Šli jsme celou dobu společně pešky, někde na sídlišti Z.… zjistila jsem, že za mnou obžalovaný nejde, takže jsem se kousek vrátila, načež jsem viděla obžalovaného, jak u toho podchodu … stojí obžalovaný a baví se s nějakým mužem. Toho muže jsem neznala, viděla jsem ho tehdy poprvé…“), při němž došlo k předání věcí poškozeného obviněnému, přičemž počátek incidentu neviděla proto, že se vracela zpět za obviněným. Ten svoji obhajobu staví na tom, že mu byly věci předány za účelem „pokračování zábavy“, jinými slovy na tom, že aktivita k navázání kontaktu s obviněným má svůj původ v jednání poškozeného. Tyto úvahy je však nezbytné považovat za vyvrácené z několika důvodů. Předně je to samotný postoj poškozeného po celé události, jelikož ihned po incidentu se vrátil do prostor T., aby požádal o pomoc [viz výpověď z hlavního líčení ze dne 14. 9. 2016 (č. l. 388v.)], což dokresluje i výpověď svědkyně V. [výpověď z hlavního líčení ze dne 26. 10. 2016 (č. l. 403)], v níž potvrdila, že poškozený se do T. vrátil a „mluvil o tom, že ho okradli, je možné, že říkal, co mu vzali, ale to už si nepamatuji, předpokládám, že mu vzali také peníze, také vím, že byl bez klíčů a neměl ani telefon, takže jsem mu nabízela, že ho odvezu domů, což však odmítl.“), jakož i ohlášení věci na tísňové lince, o čemž svědčí doslovný přepis hovoru z tísňové linky 158, na které poškozený oznamuje, že mu bylo vyhrožováno a následně byl okraden (viz č. l. 189). Současně je obhajoba obviněného vyvrácena i způsobem provedení loupeže, kdy poškozený obviněnému vydal všechny své osobní věci (osobní doklady a cigarety mu následně obviněný vrátil za to, že mu poškozený sdělil PIN kód k platební kartě), a to včetně mobilního telefonu. Obhajovací verze obviněného byla tedy bezpečně provedeným dokazováním vyvrácena a ani Nejvyšší soud nemá jakékoli pochybnosti o tom, že se skutek stal způsobem, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a následně potvrzen odvolacím soudem.

21. Nepřípadná je proto i námitka obviněného, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Předně se připomíná, že výhrada porušení pravidla in dubio pro reo nedopadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť zmíněné pravidlo plynoucí ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně z povahy tohoto pravidla plyne, že se použije výhradně tehdy, pokud pochybnosti o vině obviněného skutečně existují. Takové pochybnosti však soudy v souzené věci neměly. Z výslovného vyjádření prvostupňového soudu se podává, že „[s]oud hodnotil důkazy jednotlivě, v souhrnu i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že se oba skutky staly tak, jak jsou popsány ve výroku tohoto rozsudku, jsou trestnými činy a spáchal je obžalovaný“. Tyto závěry nezvrátil ani řádný opravný prostředek, který proti tomuto rozsudku podal obviněný, jelikož i krajský soud setrval na závěru o správnosti napadeného rozsudku (viz str. 5 usnesení odvolacího soudu).

22. Povahu právně relevantní námitky nemůže nabýt dále ani výhrada, jejímž prostřednictvím se obviněný dovolává posouzení jednání kvalifikovaného pod bodem 2) výroku o vině jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v podobě trestného činu zpronevěry. Obviněný totiž své úvahy buduje na zcela odlišném skutkovém základu, než na kterém výrok o vině soudy postavily, tedy na úvaze o dobrovolnosti předání platební karty obviněnému. Tato verze však byla provedeným dokazováním vyvrácena.

23. Námitky proti nedostatečnému rozsahu dokazování, resp. proti procesnímu postupu dovolacího soudu, jímž zamítl návrhy dovolatele na provedení důkazů (viz návrh založený na č. l. 456), nespadají pod uvedený dovolací důvod. Současně se odkazuje na princip soudní nezávislosti, jak je zakotven v čl. 82 Ústavy. Ten mj. zakládá právo soudu rozhodnout, který z důkazů v trestním řízení provede, přitom není vázán návrhy stran, současně může z vlastní iniciativy sám provádět důkazy, jež považuje za významné pro rozhodnutí o obžalobě. Při zamítnutí návrhů na doplnění dokazování je jeho povinností, aby svůj postup přesvědčivě vysvětlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, publikovaný pod č. 122/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11), což odvolací soud plně akceptovatelným způsobem učinil (viz str. 5 usnesení krajského soudu).

24. Obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. [byť formálně označený jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], jež odůvodnil tím, že „ve věci rozhodoval vyloučený orgán, konkrétně senáty obou stupňů“. Taková výhrada je však svou povahou blanketní, neboť ji obviněný nijak argumentačně nepodepřel. Není tak patrné, v jakém konkrétním směru by měl být tento dovolací důvod naplněn. Z obecně formulovaného a vcelku bezobsažného konstatování dovolatele nelze dovodit, v čem obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. V návaznosti na to je třeba dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby za obviněného domýšlel jeho obhajobu před dovolacím soudem.

25. Obdobně jako pro první z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů se i ve vztahu k druhému deklarovanému důvodu dovolání v plném rozsahu uplatní úvahy vyslovené v bodě 16. tohoto usnesení, tj. že dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je do značné míry formalizované a tato skutečnost se projevuje mimo jiné i obligatorním zastoupením obhájcem. Ten, jako osoba práva znalá, je povinen vedle formální deklarace dovolacích důvodů, uvést i konkrétní skutečnosti, o které jeho naplnění opírá, a které mají svědčit tomu, že právě tento obviněným uplatněný dovolací důvod byl v řízení předcházejícím naplněn.

26. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že se obviněný svou argumentací s věcným vymezením jím uplatněného dovolacího důvodu zcela rozešel. Protože jeho námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný ustanovením § 265b tr. ř. upravený důvod dovolání, rozhodl o něm Nejvyšší soud způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v § 265b.

27. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. července 2017

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru