Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 862/2004Usnesení NS ze dne 22.12.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.862.2004.1

přidejte vlastní popisek

6 Tdo 862/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2004 dovolání, která podali obvinění M. M., a Ing. J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 105/2002, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 37 T 105/2002, zrušují. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 37 T 105/2002, byli obvinění M. M. a Ing. J. P. uznáni vinnými trestným činem zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že jako statutární zástupci firmy A., a. s., se sídlem S., poté kdy byla dne 12. 1. 1998 poukázána omylem, spočívajícím v uvedení nesprávného čísla účtu, firmou S., s. r. o., ul. P., P., (nyní S. P., s. r. o., ul. P. č., P.) na účet firmy A., a. s., č., částka 1.718.119,- Kč, přičemž tato byla určena jako platba firmě C. I., a. s., O., P., a v situaci, kdy zde nebyl žádný právní titul, ze kterého by jim uvedená částka náležela, a přestože nejpozději doporučeným dopisem ze dne 26. 1. 1998, doručeným dne 27. 1. 1998, firma S., s. r. o., informovala o tom, že částka byla zaslána omylem a dožadovala se jejího vrácení, odmítli ji vrátit a nevrátili ji ani do 21. 4. 2000, kdy jim byl doručen opis sdělení obvinění ze dne 3. 4. 2000, a způsobili tak firmě S., s. r. o., škodu ve výši 1.718.119,- Kč, kterou do současné doby neuhradili.

Za toto jednání byli obvinění M. M. a Ing. J. P. odsouzeni podle § 254 odst. 2 tr. zák. oba shodně k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo každému z obviněných uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněným M. M. a Ing. J. P. uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené S. P., s. r. o., P., ul. P., jako právnímu nástupci firmy S., s. r. o., ul. P., P., částku 1.718.119,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění M. M. a Ing. J. P. odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Vůči citovaným soudním rozhodnutím podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný M. M. v mimořádném opravném prostředku uvedl jako dovolací důvod ustanovení § 265b písm. f) tr. ř., neboť soud nesprávně posoudil skutek po skutkové či právní stránce. Namítl, že svým rozsudkem soud předjal rozhodnutí ve sporu, který je veden u Městského soudu v Praze a kde se poškozený domáhá nároku na vrácení částky. Zdůraznil, že se od počátku řízení hájil tím, že o poukázané částce se dozvěděl až v souvislosti s úkony Policie ČR ve věci. Dovolatel poukázal na výpověď spoluobviněného Ing. J. P. a některých svědků. Podle jeho názoru soud nezohlednil zápis z jednání mezi žalovanými, zastoupenými JUDr. B., a poškozeným ze dne 4. 6. 1998, kde má být částka vypořádána odkupem pohledávek za Č. d. V podrobnostech namítl, že soud vyhodnotil za věrohodné výpovědi spoluobviněného a svědka JUDr. D., přičemž se nezabýval tím, proč za věrohodnou nepokládá výpověď svědkyně JUDr. B. Obviněný uvedl, že pokud byla dne 4. 6. 1998 uzavřena dohoda o vypořádání částky odkupem pohledávky za Č. d. a pokud o této dohodě věděl, přičemž soud v tomto směru dokazování nevedl, neměl důvod nevěřit v úspěch operace, neboť JUDr. D. byl úzce provázán jako bývalý vysoký pracovník managementu Č. d. na tuto společnost a měl dobré informace; takovou dohodu by neuzavřel, pokud by byla reálně neproveditelná. Připomněl, že ohledně prokázání svých tvrzení navrhl soudu jako důkaz výslech svědkyně K., který ale nebyl proveden, v čemž spatřuje odnětí práva na obhajobu. Namítl, že před zahájením řízení jeho obhájce upozornil, že zmocněnec poškozeného JUDr. S. je ve věci navrhován jako svědek, ale jeho vyloučení jako zmocněnce bylo odmítnuto. Tento důkaz byl soudem zmařen, ačkoliv jmenovaný byl účastníkem na schůzkách mezi obviněnými a zástupci poškozené organizace. Podle mínění obviněného v průběhu celého řízení opakovaně od svědků zaznělo, že hovořili o omylem poukázané částce výhradně se spoluobviněným Ing. P. či osobami odkazujícími se na jeho osobu. Soud vzal za prokázané, že dovolatel byl alespoň rámcově informován o chodu firmy a již od počátku věděl, že na účet firmy A., a. s., byla přijata omylem poukázaná částka. Obviněný namítl, že se soud nevypořádal s výpovědí svědkyně JUDr. B., která uvedla, že spoluobviněný Ing. P. nejen nikoho neinformoval, ale zadržoval veškeré písemnosti firmy u sebe. Výpověď svědkyně byla potvrzena i předloženými dokumenty z doby, kdy spoluobviněný z firmy odešel a nepředal písemnosti.

Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že soud nesprávně posoudil skutkový stav věci, neboť účelově přijal za věrohodná ta tvrzení, která se mu pro jeho závěr zdála přijatelnější. Naopak se nevypořádal s tím, proč protichůdná tvrzení nepřijal a proč je považuje za nevěrohodná. Obviněný poznamenal, že se soud nevypořádal ani s takovou věcí, jako jsou různé zápisy v Rejstříku trestů u jeho osoby (jako nevoják se nemohl ve vojenské službě dopustit trestného činu). Z popsaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 37 T 105/2002, i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Podáním ze dne 28. 6. 2004 obviněný M. M. prostřednictvím své obhájkyně doplnil dovolání konstatováním, že byla dohledána Smlouva o postoupení pohledávky ve výši 9.163.993, 75 Kč ze dne 6. 6. 1997 (je přílohou podání, viz č. l. 687 a násl. tr. spisu), která byla žalovaným pokládána za ztracenou a žalobcem byla její existence popírána. S poukazem i na tuto okolnost, kdy v řízení před soudem prvého stupně nemohly být použity všechny důkazy, obviněný zopakoval svůj návrh, jak by měl ve věci dovolací soud rozhodnout.

Obviněný Ing. J. P. uvedl jako důvod dovolání ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek byl po stránce hmotně právní nesprávně posouzen. Namítl, že při hodnocení důkazů soud prvého stupně zcela pominul důkazy, které svědčily v jeho prospěch a naopak všechny pochybnosti svědčící o jeho nevině vyložil v jeho neprospěch. Proto nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Podle názoru obviněného se prvostupňový soud naprosto nedostatečně zabýval subjektivní stránkou trestného činu, pro který zákon vyžaduje úmyslné zavinění. Má za to, že v průběhu trestního řízení nebylo žádným způsobem její naplnění prokázáno, přičemž v obžalobě byl čin kvalifikován jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v rozsudku jako trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. Zdůraznil, že on a ani spoluobviněný nemohli naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. V době, kdy ani nevěděli od koho platba přišla, uhradili touto částkou závazky firmy A., a. s., na jejíž účet byla částka poukázána. Obviněný konstatoval, že byl přesvědčen o oprávněnosti této platby a má za to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba o tom, že existoval právní titul, podle kterého nejméně tato částka náležela firmě A., a. s. Jednalo se o smlouvu o postoupení pohledávek na částku více než 9 mil. Kč, ze které zbývalo plnit ze strany S., s. r. o., ve prospěch A., a. s., více jak 3 mil. Kč. Proto odmítl tvrzení soudu, kterým zpochybňuje skutečnost, že tato smlouva byla z firmy odcizena, neboť soud pomíjí protokol Policie ČR o vloupání do kanceláří A., a. s., a nedůvodně zpochybňuje tvrzení obviněných a svědků, kteří existenci smlouvy potvrzují. Obviněný v podrobnostech uvedl, že i termín plnění ze strany S., s. r. o., ve prospěch A., a. s., korespondoval s poslední telefonickou urgencí tohoto plnění v listopadu 1997, kdy JUDr. D. sdělil, že k plnění bude moci dojít až v roce 1998. Ačkoliv poškozený později požadoval vrácení platby, nedoložil, že se jedná o omyl, resp. komu byla platba ve skutečnosti určena, a stalo se tak až při hlavním líčení, tj. více než pět let po poukázané platbě. Přesvědčení obviněného, že se nejednalo o omyl, vycházelo i ze skutečnosti, že při platbách vyšších než 500.000,- Kč požadovala banka kontrasignaci na přepážce banky, aby byl omyl vyloučen. Soud prvého stupně se v těchto souvislostech nezabýval výpovědí svědkyně JUDr. B., která uvedla, že nikdy neměl nejmenší pochybnosti o tom, že poukázaná platba náleží A., a. s. Stejně tak nevzal v potaz průběh konfrontací a naopak přecenil význam výpovědi JUDr. D., která není podpořena ani dalšími důkazy. Soud dále pominul skutečnost, že smlouva na cca 9 mil. Kč byla uzavřena jako samostatná smlouva o postoupení pohledávek, podle které měl poškozený plnit ještě před uzavřením dvou tzv. dílčích smluv. Uzavření třetí dílčí smlouvy záviselo od potřeb poškozeného pro jednání s Č. d. Soud tak vycházel ze skutečnosti, že smlouva, kterou obvinění považovali za titul k plnění, vůbec neexistovala, resp. i taková údajná smlouva nebyla smlouvou, ze které by mělo být přímo plněno. Soud své úvahy o neexistenci smlouvy navíc zdůvodňuje rozpory ve výpovědích svědků, ačkoliv jde pouze o nepodstatné detaily zapříčiněné časovým odstupem. Dovolatel uzavřel, že o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 254 tr. zák. nesvědčí žádné provedené důkazy a v dané věci se nejedná o trestný čin, ale pouze o obchodní spor, jenž je veden u Městského soudu v Praze a není dosud ukončen. Uvedené vady neodstranil ani odvolací soud, který pouze doplnil dokazování o výpisy z účtů firmy A., a. s., za období od 2. 1. 1998 do 28. 2. 1998, z nichž vyvodil, že na úhradu závazků bylo v rozhodném období dostatek finančních prostředků a částka od firmy S., s. r. o., byla užita k jiným soukromým účelům obviněných, v rozporu s jejich obhajobou.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 37 T 105/2002, i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout, eventuálně aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, a to při zrušení napadeného rozhodnutí.

K dovolání obviněných se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že oba obvinění v dovoláních uplatnili výhrady především ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a vyslovili pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Současně však uplatnili i námitky vztahující se k právní kvalifikaci skutku, neboť mají za to, že jejich jednání nelze považovat za úmyslné přisvojení si cizí věci, která se dostala do jejich moci omylem bez přivolení osoby oprávněné; skutek byl jen běžnou obchodní záležitostí, která je řešena civilním soudem, z čehož dovozují, že zjištěný děj nelze posoudit jako trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. Státní zástupkyně konstatovala, že soudy obou stupňů učinily závěr, že do moci obviněných se omylem společnosti S., s. r. o., dostala částka 1.718.119,- Kč, která měla být poukázána jako platba jiné firmě. Obvinění si tuto částku ponechali a zcela záměrně postupovali tak, aby trvale vyloučili společnost S., s. r. o., z možnosti disponovat s ní. Soudy však zcela pominuly potřebu zabývat se předmětem útoku tohoto trestného činu, kterým může být výlučně „cizí věc“, jež se do moci pachatele dostala bez přivolení oprávněné osoby, když zatajit ve smyslu § 254 tr. zák. lze pouze věc, nikoliv jinou majetkovou hodnotu. Podle názoru státní zástupkyně skutková zjištění soudů nezahrnují všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu § 254 odst. 1 tr. zák., neboť neučinily žádnou úvahu o tom, zda a případně kdy, bylo s předmětným přeplatkem nakládáno v hotovosti. Soud druhého stupně sice vyžádal výpis z účtu firmy A., a. s., za období od 2. 1. 1998 do 28. 2. 1998. Zjistil, že omylem poukázaná platba byla na účet firmy A., a. s., připsána dne 13. 1. 1998, přičemž z účtu této firmy bylo od 14. 1. do 21. 1. 1998 na hotovosti vybráno 770.000,- Kč, na účet obviněného Ing. J. P. bylo poukázáno více jak 750.000,- Kč a na účet obviněného M. M. částka převyšující 459.000,- Kč. Dále bylo zjištěno, že na účet firmy A., a. s., byly připsány další platby od státní organizace Č. d. ve výši přesahující 2.400.000,- Kč a že z tohoto účtu byly v následujícím období poukázány různé drobné i vyšší částky na různé účty, takže k 31. 1. 1998 byl stav na účtu přibližně 90.000,- Kč. Z tohoto přehledu však odvolací soud pouze vyvodil, že na úhradu drobných závazků měli obvinění v rozhodném období k dispozici finanční prostředky od Č. d. a že částka od firmy S., s. r. o., byla užita k jiným soukromým účelům obou obviněných v rozporu s jejich obhajobou. Státní zástupkyně uvedla, že soudy se nesoustředily na způsob manipulace s daným přeplatkem a jejich skutkové závěry v podstatě končí tím, že obvinění odmítli oprávněné společnosti přeplatek vydat. Přeplatek, s nímž bylo v materializované podobě manipulováno, tedy činí pouze 770.000,- Kč a je konstatováno, že tato částka byla na hotovosti z účtu vybrána dne 21. 1. 1998. Nebylo však zjištěno, kdo tuto částku vybral a jak bylo naloženo s finančními částkami, které byly poukázány na účty obviněných M. M. a Ing. J. P. Skutkové zjištění o tom, že z účtu společnosti A., a. s., byla dne 21. 1. 1998 vybrána částka 770.000,- Kč, nedává ještě podklad pro rozhodnutí o vině obou obviněných trestným činem zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, kdo předmětnou částku uvedeného dne z účtu vybral. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných M. M. a Ing. J. P. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V dovoláních oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [obviněný M. M. sice nesprávně označil ustanovení § 265b písm. f) tr. ř., avšak z argumentace obsažené v odůvodnění dovolání jasně vyplývá, že měl bezpochyby na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž dovolací soud k tomuto formálnímu pochybení nepřihlížel], podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle zmíněných vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Ve světle shora rozvedených argumentů nutno konstatovat, že oba obvinění spatřují uplatněný dovolací důvod především v neúplném dokazování a nesprávném způsobu hodnocení provedených důkazů. Všechny tyto uplatněné námitky, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, primárně směřují proti zjištěnému konečnému skutkovému stavu věci, který Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jím vázán. Zmíněné výtky, které jsou v mimořádném opravném prostředku obou obviněných podrobně popsány, proto stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý z dalších v zákoně taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud by dovolání obsahovala pouze tyto výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obvinění však současně shledávají naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že jednání popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně nelze považovat za trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák., zejména pokud jde o posouzení subjektivní stránky zmíněného trestného činu, neboť skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo pouze o obchodní spor. Tyto dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž byla dovolání podána (právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud), v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné a tímto činem získá značný prospěch. Podle hledisek uvedených v § 89 odst. 11 tr. zák. se značným prospěchem rozumí majetkový prospěch dosahující částky nejméně 500.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Lze připomenout, že věcí je nutno rozumět ovladatelný hmotný předmět (např. peníze v hotovosti, cenné papíry, drahé kovy) či ovladatelnou přírodní sílu (viz § 89 odst. 13 tr. zák.), nikoliv však vklady na účtu u banky, neboť tyto mají charakter pohledávky majitele účtu vůči bance. Vklady totiž přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání a mezi vkladatelem a bankou vzniká za této situace závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku, která je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí, kterou by bylo možno zatajit ve smyslu § 254 tr. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 40/2004). Proto je v těchto případech zastáván právní názor, že neoprávněné bezhotovostní převody finančních prostředků z účtu na účet by bylo možné kvalifikovat, a to při splnění dalších zákonných podmínek, např. jako trestný čin podvodu, popřípadě trestný čin porušování povinnosti při správně cizího majetku, neboť tato ustanovení na rozdíl od ustanovení o trestném činu zatajení věci (popř. zpronevěry, krádeže) poskytují ochranu všem majetkovým hodnotám.

Věc se může dostat do moci pachatele omylem jednak v důsledku omylu oprávněné osoby, jednak omylu někoho dalšího, anebo i v důsledku vlastního omylu pachatele. Omyl znamená rozpor mezi skutečností a představou mýlící se osoby. Přitom se předpokládá, že v době, kdy pachatel věc dostává do své moci, o tomto omylu neví, má za to, že mu věc náleží, a teprve dodatečně si uvědomí, že mu věc nepatří (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 17/1980). Jestliže by si tuto skutečnost uvědomil hned při přijetí věci, šlo by o využití omylu pachatelem, a tedy o podvod. Trestného činu zatajení věci se pachatel dopustí v okamžiku, kdy pozná, že jde o věc, která mu nepatří a rozhodne se přisvojit si ji. To platí i v případě, kdy pachatel jedná ve vlastním omylu; kdyby tu jeho omyl nebyl, šlo by o krádež.

Vnějším projevem okolnosti, že se věc dostala z moci oprávněné osoby do moci pachatele je to, že ji má pachatel ve své dispozici, může s ní volně nakládat (aniž si předsevzal jednání k tomu, aby se jí zmocnil) a oprávněné osobě brání v přístupu k věci a k jejímu užívání. Samotné jednání u zmíněného trestného činu spočívá v tom, že si takovou věc pachatel přisvojí a vyloučí tím z dispozice s ní oprávněnou osobu, přičemž právě tímto přisvojením si zatajené věci dochází k dokonání trestného činu. Pachatel se ovšem nestává vlastníkem přisvojené zatajené věci, i když si následně jako vlastník počíná a později věc třeba prodá, zastaví, užívá, smění, spotřebuje, odhodí, zničí apod. O zatajení věci může jít i tehdy, když pachatel s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Pro posouzení trestní odpovědnosti proto není rozhodné, jak pachatel po přisvojení s věcí skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak dále nakládá.

Každé přisvojení si cizí věci, která se dostala do moci pachatele bez přivolení oprávněné osoby, však nemůže být považováno za zatajení věci ve smyslu § 254 tr. zák. Podstatné je, že pachatel získá možnost trvalé dispozice s takovou věcí a současně jedná v úmyslu trvale vyloučit oprávněnou osobu z dispozice s ní. Úmysl musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu včetně přisvojení a musí se vztahovat i ke způsobu, jakým se věc dostala do moci pachatele. Zavinění v této formě bude dáno i v případě, pojme-li pachatel úmysl věc si přisvojit teprve v pozdější době, poté co se věc dostala do jeho moci.

Uváží-li se shora rozvedené argumenty ve vztahu k projednávané trestní věci, je nutno konstatovat, že skutková zjištění skutečně nezahrnují všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění znaku úmyslného přisvojení si cizí věci ve smyslu § 254 tr. zák.

Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně v podstatě vyplývá, že obvinění M. M. a Ing. J. P. jako statutární zástupci společnosti A., a. s., poté, kdy byla dne 12. 1. 1998 poukázána omylem firmou S., s. r. o., na účet firmy A., a. s., částka 1.718.119,- Kč, která byla určena jako platba společnosti C., a. s., a v situaci, kdy zde nebyl žádný právní titul, ze kterého by jim uvedená částka náležela, a přestože nejpozději dne 27. 1. 1998 je firma S., s. r. o., doporučeným dopisem informovala o tom, že částka byla zaslána omylem a dožadovala se jejího vrácení, odmítli ji vrátit, nevrátili ji ani do sdělení obvinění dne 21. 4. 2000 a způsobili společnosti S., s. r. o., škodu ve výši 1.718.119,- Kč. V odůvodnění rozsudku ke skutkovým zjištěním prvostupňový soud mimo jiné na str. 4 konstatoval: „Provedené důkazy jednoznačně neprokazují, že by v okamžiku, kdy předmětné finanční prostředky byly z účtu čerpány k provedení plateb firmou A., a. s., jiným subjektům, obžalovaní věděli, kdo byl odesílatelem uvedených finančních prostředků“.

Podle tzv. právní věty předmětného výroku o vině považoval obvodní soud zákonné znaky trestného činu podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. naplněné v tom, že si obvinění přisvojili cizí věc, která se dostala do jejich moci omylem a získali tímto činem značný prospěch. Těmto zákonným znakům včetně úmyslného zavinění však nekoresponduje skutkové zjištění, které by je obsahově naplňovalo. Vzhledem k tomu, že k platbě došlo převodem z bankovního účtu společnosti S., s. r. o., na bankovní účet společnosti A., a. s., měl se soud prvého stupně zabývat i tím, zda, případně kdy, z jakého důvodu a kým bylo s vkladem na tomto účtu v následujícím období nakládáno včetně pohybu peněz na hotovosti. V tomto směru lze ze skutkových zjištění obvodního soudu dovodit pouze to, že došlo k bezhotovostnímu převodu omylem poukázané platby z účtu na účet, čímž vznikl „přeplatek“ na účtu společnosti A., a. s. S poukazem na shora rozvedenou argumentaci však tento „přeplatek“ nemá materializovanou podobu peněz v hotovosti, které lze považovat za věc ve smyslu § 254 tr. zák., ale toliko podobu zápisu vkladu na účtu, který věcí není. Právní kvalifikaci jednání obviněných jako trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. by však mohlo založit pouze přisvojení si věci, v daném případě peněz v hotovosti, které by se ocitly v moci obviněných omylem bez přivolení oprávněné společnosti S., s. r. o.

Odvolací soud se sice pokusil uvedenou vadu napravit tím, že doplnil dokazování o výpis z účtu firmy A., a. s., za období od 2. 1. 1998 do 28. 2. 1998, z něhož učinil zjištění: „…omylem poukázaná platba byla na účet firmy A. připsána dne 13. 1. 1998 a v rozmezí 5 dnů od 14. do 21. 1. 1998 bylo z tohoto účtu na hotovosti vybráno 770.000,- Kč, na účet obžalovaného P. bylo poukázáno více jak 750.000,- Kč a na účet obžalovaného M. částka převyšující 459.000,- Kč. …dne 13. 1. 1998 na účet firmy A. byly připsány další platby od státní organizace Č. dráhy ve výši převyšující částku 2.400.000,- Kč, přičemž z účtu firmy A. byly skutečně v následujícím období poukázány různé drobné i vyšší částky na různé účty a k různým účelům, takže k 31. 1. 1998 byl stav na účtu cca 90.000,- Kč“. Z těchto zjištění odvolací soud vyvodil závěr: „…na úhradu drobných závazků měli obžalovaní v rozhodném období k dispozici finanční prostředky od Č. d. a že částka od firmy S. byla užita k jiným soukromým účelům obou obžalovaných v rozporu s jejich obhajobou.“ (vše na str. 5 odůvodnění napadeného usnesení). Dále na str. 6 odůvodnění téhož rozhodnutí soud druhého stupně uvedl: „V řízení bylo prokázáno, že částka 1.718.119,- Kč od poškozené firmy se dostala do dispozice obou obžalovaných omylem, což bylo od počátku obžalovaným známo, neboť šlo o vysokou platbu bez právního titulu, a ti si finanční prostředky přisvojili, neboť dílem je vybrali z účtu na hotovosti a dílem finanční prostředky převedli z účtu firmy na své účty, a tímto činem získali značný prospěch“.

Podle Nejvyššího soudu je zmíněné konstatování poněkud kusé, nevychází v úplnosti ze zjištěného skutkového stavu věci, který ani po doplněném dokazování neumožňuje učinit závěr o správnosti právního posouzení daného skutku. I po provedeném odvolacím řízení je zde absence skutkového zjištění, jež by odůvodňovalo právní kvalifikaci jednání obviněných M. M. a Ing. J. P. jako trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. Na tomto poznatku nemění nic ani názor odvolacího soudu, že skutkové okolnosti případu ukazují na závěr, že obvinění využili omylu poškozené firmy a ke škodě majetku poškozeného sebe nebo jiného obohatili, a tedy jejich jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Jinak odvolací soud správně zdůraznil, že napadený rozsudek přezkoumával toliko z podnětu odvolání obou obviněných a musel respektovat zásadu zákazu reformace in peius (viz str. 6 odůvodnění napadeného usnesení).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obvinění M. M. a Ing. J. P. podali dovolání důvodně, neboť v souvislosti s popsanou vadou nelze považovat rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině za správný, přičemž v důsledku tohoto nedostatku jsou chybné i výroky o uložených trestech a povinnosti k náhradě škody, které obsahově na výrok o vině navazují. Proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 61 To 403/2003, neboť zmíněné pochybení v odvolacím řízení soud nenapravil, jednak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 37 T 105/2002. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněných M. M. a Ing. J. P. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem Obvodního soudu pro Prahu 4 bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc v hlavním líčení v potřebném rozsahu znovu projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Především bude potřebné objasnit, zda, případně kdy a v jaké výši obvinění disponovali peněžními prostředky v hotovosti týkající se předmětné finanční částky 1.718.119,- Kč včetně toho, zda šlo o společné jednání obviněných nebo každý z nich jednal samostatně. V této souvislosti by mělo být zejména zjišťováno, kdo, z jakého důvodu a v jaké výši vybíral z předmětného účtu peníze v hotovosti, dále jak bylo naloženo s finančními prostředky, které byly z něho poukázány na účet obviněného M. M. a na účet obviněného Ing. J. P., a jakou v té době obvinění měli vědomost o původu těchto finančních prostředků. Přitom náležité objasnění vědomosti obou obviněných o původu a důvodu finanční částky 1.718.119,- Kč na účtu společnosti A., a. s., ve které byli statutárními zástupci, je podstatné pro správné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu, jaké konkrétní důkazy provede, aby byl současně naplněn požadavek stanovený v § 2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti se bude muset náležitě vypořádat i s případnými návrhy obviněných na doplnění dokazování. Po vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. soud prvého stupně zjištěný skutkový stav opětovně právně posoudí, zejména z hlediska, zda jednání obviněných naplňuje všechny formální a materiální znaky trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. (k této otázce lze odkázat na obecnější výklad popsaný shora a na příslušnou judikaturu), eventuálně zda nepřichází v úvahu jeho jiné právní posouzení. Skutková zjištění následně vyjádří ve svém rozhodnutí tak, aby z nich byly zřejmé všechny okolnosti ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř.

Pro úplnost lze připomenout, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je při novém projednání a rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 4 vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto usnesení. Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání, která podali obvinění, nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. prosince 2004

Předseda senátu

JUDr. Jiří Horák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru