Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 844/2020Usnesení NS ze dne 19.08.2020

HeslaPodílnictví
Pokus trestného činu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.844.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1, § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 844/2020-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2020, č. j. 4 To 421/2019-348, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 39/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 12. 2017, č. j. 3 T 39/2017-206, byl obviněný L. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve skutkové větě citovaného rozsudku.

2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 10. 2018, č. j. 4 To 72/2018-263, jímž ho podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu podmíněně odložil výkon trestu na zkušební dobu v trvání 5 let.

4. O dovolání obviněného proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 72/2018-263 rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 365/2019 jímž ho podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech č. j. 3 T 39/2017-206 a i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Lounech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 9. 2019, č. j. 3 T 39/2017- 325, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu podílnictví podle § 21 odst. 1 k § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

v přesně nezjištěný den počátkem měsíce listopadu 2015 oslovil M. Š., nar. XY, s nabídkou přivýdělku, který spočíval v tom, že měl M. Š. odjet do SRN pro přesně nespecifikované zboží, za což měl obdržet finanční odměnu ve výši 5 000 Kč, následně dne 6. 11. 2015 v obci XY obžalovaný předal M. Š. svůj automobil zn. Peugeot Boxer RZ XY a částku 200 Eur na případné výdaje, přesně mu popsal, kam v SRN má jet s tím, že na parkovišti jej vyzvedne nějaký muž a předá mu zboží, které má převézt do České republiky a předat obžalovanému, přičemž k předání zboží, což bylo celkem 554 balení lišt stěračů a 319 balení brzdového obložení na osobní automobily zn. BMW, skutečně došlo, a to na parkovišti poblíž továrny vyrábějící osobní automobily zn. BMW v XY v SRN, M. Š. tyto věci od nezjištěného česky hovořícího muže převzal, avšak při cestě zpět do České republiky byl i se zbožím zadržen německou policií, která zboží zabavila a bylo zjištěno, že tyto autodíly na automobily zn. BMW v celkové hodnotě 610 878 Kč byly odcizeny ze závodu BMW, XY nezjištěným pachatelem, přičemž k předání uvedeného zboží obžalovanému nedošlo.

6. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let.

7. O odvolání obviněného proti výše uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 1. 2020, č. j. 4 To 421/2019-348, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o způsobu výkonu trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu ve výměře tří roků.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Hádka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené i jemu předcházející rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

9. Jádrem námitek obviněného je tvrzení, že soudy obou stupňů neadekvátně reagovaly na argumenty Nejvyššího soudu v jeho předchozím zrušujícím usnesení sp. zn. 6 Tdo 365/2019, konkrétně pak na to, že popis skutku obsažený v rozhodnutích předchozího řízení nezakládal důvod pro konstatování naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podílnictví spočívajícím v převedení věci na sebe. K tomuto totiž ani dojít nemohlo, když předmětné věci získané trestnou činností byly zabaveny na území Německa, tedy dříve než se do sféry dispozice obviněného mohly dostat. Obviněný namítá, že jediný rozdíl v popisu skutku mezi rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2017 a jeho rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 tkví v přidání textu „…přičemž k předání uvedeného zboží obžalovanému nedošlo…“. Přitom argumentace nalézacího soudu k odůvodnění této změny a tedy i změny právní kvalifikace na pokus o trestný čin podílnictví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, je velmi stručná a nepřesvědčivá. Obviněný se domnívá, že skutková zjištění soudu nezakládají podklad pro právní kvalifikaci skutku jakožto zmíněného pokusu, tak jak je popsán ve výše citovaných ustanoveních.

10. Dovolatel taktéž podotýká, že soud druhého stupně se ve svém rozsudku vůbec nezabývá částí jeho odvolací argumentace týkající se výše uvedených tvrzení ohledně nenaplnění zákonných znaků pokusu trestného činu podílnictví. Pouze v bodě 8. jeho rozsudku odkazuje na závěry nalézacího soudu.

11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil, a případně podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám hned ve věci rozhodl rozsudkem.

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného dosud nevyjádřil.

III.

Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvody dovolání

a) obecná východiska

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

b) vlastní posouzení dovolání

18. Jádro dovolací argumentace obviněného je vedeno přes polemiku ohledně právního posouzení objektivní stránky, tedy že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako pokus trestného činu podílnictví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Důvodem má být to, že věc získanou trestným činem na sebe nepřevedl, neboť tato se ani nedostala do jeho dispoziční sféry. Nemohlo tudíž dojít k naplnění zmíněné objektivní stránky. Jinak řečeno ve smyslu obviněným uplatněných námitek nedošlo k jednání a tudíž ani k následku nutnému k naplnění objektivní stránky trestného činu podílnictví. Dalším důvodem jejího nenaplnění stránky je podle dovolatele i skutečnost, že místem spáchání skutku nebyla Česká republika, neboť M. Š. konkretizované věci získané trestným činem spáchaným v cizině ukryl v cizině, nikoli na území ČR.

19. Ve vztahu k těmto námitkám je možné uvést, že je lze řadit pod obviněným deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stran jejich zjevné neopodstatněnosti dovolací soud uvádí následující skutečnosti.

20. Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že podstatou právní kvalifikace činu jakožto pokusu podle § 21 tr. zákoníku je právě ta skutečnost, že nedošlo k naplnění všech znaků předpokládaných danou skutkovou podstatou – zde následku, coby obligatorního znaku objektivní stránky. Pro vývojové stadium pokusu je typické, že jde

a) o jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu (tedy směřující k naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty),

b) avšak nevedoucí k dokonání (pro nedostatek následku, resp. účinku).

21. Ohledně pojmu jednání bezprostředně směřujícího k dokonání trestného činu lze uvést, že toto je možné dělit v zásadě na dvě formy. V první z nich pachatel již započal s jednáním popsaným ve skutkové podstatě daného trestného činu, nicméně tak ještě neučinil zcela. V druhé formě se jedná o situace, kdy jednání pachatele sice stojí vně znaků skutkové podstaty, ovšem přesto má přímý význam pro dokonání trestného činu. V takovém případě jednání bezprostředně směřující k dokonání předchází samotnému jednání deliktnímu (popsanému ve skutkové podstatě).

22. Ve vztahu k předmětnému případu by samotné dokonání trestného činu podílnictví spočívalo v tom, že by obviněný na sebe věc, nebo jinou majetkovou hodnotu získanou trestným činem převedl – tedy získal nad ní faktickou dispoziční moc umožňující realizaci užitku z ní pro sebe nebo někoho jiného. Převedením věci na sebe se rozumí každá činnost pachatele, kterou se věc získaná trestným činem dostává do jeho dispozice ve výše popsaném smyslu. Pro věci získané trestným činem (spáchaným neznámým pachatelem) obviněný do Německa vyslal jinou osobu (M. Š.). Samotný převoz věcí však byl pouze cestou k získání výše popsané dispoziční moci nad nimi, neboť M. Š. měl věci jen dopravit k dovolateli, aby tomuto vznikla možnost s nimi nakládat (realizovat užitek z nich). Tímto svým počínáním obviněný v podstatě započal faktické naplňování jednání jako znaku objektivní stránky žalovaného zločinu, tedy jinou osobou nechal převážet věci do jeho dispoziční sféry. Jinak řečeno, z materiálního hlediska započal převádění věci na sebe, přičemž předmětné věci do jeho dispoziční sféry nikdy nedorazily. Uvedené jednání tudíž nebylo finalizováno, neboť nebylo dosaženo situace, kdy by z nich dovolatel mohl realizovat jakýkoliv užitek. Z uvedeného vyplývá, že v případě jednání dovolatele šlo o první výše uvedenou formu jednání bezprostředně směřujícího k dokonání trestného činu.

23. Vzhledem ke shora uvedenému je nepřípadné namítat, že posouzení objektivní stránky žalovaného zločinu ve vztahu k jeho pokusu ze strany soudu prvního stupně je jakkoliv chybné. Nejvyšší soud sice poskytl teoreticky hlubší úvahu stran posuzování pokusu k trestnému činu podílnictví, nicméně závěr soudu nalézacího týkající se konkrétně této problematiky (z hlediska dovolatelem namítaného) rozhodně nelze označit za nesprávný. Dovolací soud musí tudíž uzavřít, že argumentace obviněného je v tomto směru zjevně neopodstatněná.

24. Co se týká námitky obviněného, podle které se soud prvního stupně (resp. ani soud odvolací) nevypořádal s otázkou objektivní stránky navázané na institut pokusu, resp. ve svých úvahách byl údajně příliš stručný, uvádí Nejvyšší soud, že právní argumentaci obou soudů považuje za zcela dostačující. V tomto směru je možné odkázat na bod 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde mj. uvádí „[d]o dispozice samotného obžalovaného uvedené zboží nepřešlo a nedošlo tak k naplnění jednoho z objektivních znaků žalované skutkové podstaty trestného činu podílnictví, a to okolnosti „na sebe převedl“, kterou se míní stav, kdy podílník získává dispoziční moc nad dotčenou věcí, která byla získána trestným činem a směřuje k realizaci užitku z ní, ať už pro sebe, nebo pro jiného.“ a dále navazuje tím, že uvedené zjištění brání závěru o naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu s tím, že však obviněný „…objektivní stránku počal naplňovat již tím, že svědka Š. do SRN za shora uvedených okolností vyslal.“, přičemž „…jednání obžalovaného přitom bezprostředně směřovalo k dokonání činu.“. Následně soud prvního stupně doplnil, že v kontextu výše zmíněného zůstalo jednání obviněného ve stádiu pokusu pouze vlivem okolností či překážek zcela nezávislých na vůli dovolatele (zadržení svědka Š. policií v Německu). Odvolací soud zase v bodu 8. jeho rozsudku uvedl, že se ztotožňuje s právním hodnocením soudu nalézacího a vyložil, že nalézací soud „správně uzavřel, že nedošlo k dokonání činu, když převažeč – svědek M. Š. byl s věcmi určenými pro obžalovaného zadržen ještě na území Spolkové republiky Německo a byly mu odebrány, čili se nedostaly do dispozice obžalovaného“. Pakliže se tedy obviněný pokoušel skrze svoji námitku upozornit na nedostatečnost odůvodnění citovaných rozsudků a tím i porušení § 125 tr. ř., je třeba zmínit, že tato námitka vybočuje z jím uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň z výše uvedeného vyplývá, že ani nedošlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.

25. Za nepřípadnou je třeba pokládat námitku obviněného, že vadnost právní kvalifikace skutku spočívá v tom, že tento nebyl spáchán na území České republiky. V uvedeném směru odkazuje na jednání M. Š. (ukrývání odcizených věcí), avšak pomíjí to, že iniciativa obviněného směřující k nabytí dispozice s nimi byla učiněna na území České republiky, kde rovněž – po jejich dopravení z ciziny – měl na odcizenými věci nabýt dispozici. Skutečnost, že věci byly získány trestným činem spáchaným na území SRN, pak vyjadřuje ta část právní věty, dle níž jednání dovolatele bezprostředně směřovalo k tomu, že na sebe převede věc, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině jinou osobou“.

26. Ve vztahu k provedenému výkladu o pokusu podle § 21 tr. zákoníku nutno poznamenat, že tento samozřejmě obsahuje i kritérium vztahující se ke stránce subjektivní, tedy že jednání pachatele je vedeno úmyslem spáchat daný trestný čin. K tomuto se ovšem ve svém dovolání obviněný nijak nevyjadřuje a neuplatňuje žádnou relevantní námitku. Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jím uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, domýšlel (např. ve smyslu nedostatečnosti popisu skutku ve vztahu ke všem znakům příslušné skutkové podstaty trestného činu, jímž byl pachatel uznán vinným). Zákonná dikce § 265i odst. 3 tr. ř. upravující přezkumnou povinnost dovolacího soudu je v tomto směru jednoznačná – napadené rozhodnutí je přezkoumáváno na podkladě námitek, které dovolatel ve svém opravném prostředku uplatní. Mimo jiné z důvodu možného splnění uvedeného požadavku je vyžadováno to, aby obviněný své dovolání podal prostřednictvím osoby právně erudované – tj. obhájce.

27. Z důvodů vyložených výše dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přes námitky, jež formálně vyhověly uplatněnému důvodu dovolání, podal obviněný tento svůj mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněně. Proto o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

28. Zbývá dodat, že o dovolání obviněného Nejvyšší soud rozhodl za splnění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud je o rozsah odůvodnění odkazuje dovolací soud na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 8. 2020

JUDr. Ivo Kouřil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru