Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 Tdo 822/2020Usnesení NS ze dne 18.08.2020

HeslaDovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.822.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

6 Tdo 822/2020-247

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 8. 2020 o dovolání obviněného J. J., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 55 To 9/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 109/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 9. 2019, č. j. 2 T 109/2018-194, byl obviněný J. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tak, že

„v Jablonci nad Nisou dne 18. 11. 2017 v přesně nezjištěné době od 06:00 do 06:30 hodin v klubu XY v XY ul. č. XY, který byl otevřen pro veřejnost a za přítomnosti značného počtu hostů, pod vlivem alkoholických nápojů, jehož množství nebylo objektivně zjištěno, bezdůvodně u baru fyzicky napadl poškozeného D. W., nar. XY, tak, že ho pěstí udeřil do levé části obličeje, až poškozený zavrávoral a v sebeobraně ránu obžalovanému opětoval, a obžalovaný způsobil poškozenému zlomeninu těla dolní čelisti vpravo, zhmoždění levého čelistního kloubu, tržnou ránu sliznice předsíně ústní dutiny v oblasti 5. - 6. zubu vpravo dole v místě zlomeniny a pro zranění byl poškozený dne 18. 11. 2017 vyšetřen na ambulanci ORL Nemocnice v Jablonci nad Nisou, odkud byl odeslán do Krajské nemocnice Liberec, kde byl od 18. 11. do 20. 11. 2017 hospitalizován, kdy mu byla naložena pevná mezičelistní fixace v lokálním znecitlivění a byla mu podávána antibiotika a analgetika a při propuštění do domácího léčení mu bylo nařízeno rány ledovat, dodržovat klidový režim, provádět výplachy ústní dutiny a dodržovat režim příjmu tekuté stravy a dne 5. 12. 2017 se poškozený podrobil další ambulantní kontrole na stomatologii KN Liberec a při kontrole dne 21. 12. 2017 byla poškozenému rozvolněna fixace a dne 4. 1. 2018, při další kontrole mu byly sundány poslední drátky horní a dolní čelisti a k 12. 1. 2018 bylo ukončeno léčení poškozeného ukončením jeho pracovní neschopnosti, a poškozený trpěl bolestí i v noci, pro kterou se budil, a proto užíval léky na bolest a mohl přijímat pouze tekutou potravu, a proto za období léčení zhubnul o 8 kg“.

2. Za toto jednání byl obviněný podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce patnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Nám. Dr. E. Beneše 2, Liberec částku ve výši 12 310 Kč a poškozenému D. W., narozenému XY, majetkovou škodu ve výši 44 260 Kč.

3. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 20. 2. 2020, č. j. 55 To 9/2020-215, zamítl podle § 256 tr. ř.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 2. 2020, č. j. 55 To 9/2020-215, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že se skutku dopustil, rozhodnutí považuje za nespravedlivé a poškozující jej jako dosud zcela bezúhonného řádného občana, kterému je dvacet let a v době skutku mu bylo osmnáct let. Soud podle jeho přesvědčení nesprávně zhodnotil provedené důkazy, mj. i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který byl zpracován i na základě úředních záznamů o podání vysvětlení poškozeného a dalších svědků, přičemž odvolací soud výslovně odmítl tyto úřední záznamy k důkazu provést, ač jsou součástí jinak procesně použitého znaleckého posudku. Dále obviněný namítl, že soudy nižšího stupně nepoužily zásadu v pochybnostech ve prospěch a založily tak své rozhodnutí na spekulaci, že se skutku dopustil, přestože nikdo ze svědků a ani sám poškozený neviděli, kdo mu ránu do obličeje uštědřil. Obviněný opakovaně zdůraznil, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil a neměl ani žádný důvod, aby poškozeného napadl, jelikož jej znal velmi povrchně, neměli spolu žádné spory ani žádné nevyjasněné záležitosti. Podle jeho slov není známo, z čeho soud dovodil, že právě on zranění poškozenému způsobil, a ani není zřejmé, z jakého důkazu soud učinil závěr, že poškozeného nenapadl nikdo z jiných lidí, kteří se ocitli v blízkosti baru. Poškozený neviděl, kdo mu ránu do levé části obličeje dal, pouze když se pak otočil, procházel za ním obviněný. Ten v další části dovolání namítl, že se soud nevypořádal ani s rozpory ve výpovědích svědků, na které v závěrečné řeči upozornil obhájce, a nijak nevyhodnotil důkaz - výpis z telekomunikačních kontaktů. Poukázal přitom na obsah výpovědi svědkyně H. Ta rovněž osudný úder neviděla, avšak registrovala obviněného s poškozeným, až když byli spolu na zemi, a potvrdila, že po prvním incidentu udeřil poškozený obviněného pěstí do hlavy v salonku, ač to poškozený popřel. Soud prvního stupně tak dospěl k nedůvodnému závěru, že obviněný nečekaně udeřil poškozeného jednou ranou do obličeje, přestože ani z jednoho důkazu takový závěr prokázán nebyl. Odvolací soud označil obhajobu obviněného, že poškozeného mohla napadnout jiná osoba v rámci odvety za čin, který spáchal poškozený téměř totožným způsobem, za spekulaci, přestože takovou situaci nelze vyloučit (věc fyzického napadení J. M. poškozeným D. W. úderem pěstí do obličeje byla řešena u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 106/2017). Závěrem obviněný znovu konstatoval, že poškozeného do obličeje neudeřil a nikdy mu nezpůsobil žádné zranění, naopak dne 18. 11. 2017 jej poškozený bezdůvodně dvakrát fyzicky napadl, a to údery pěstí do hlavy.

5. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnula dosavadní průběh trestního řízení, a poté uvedla, že námitky obviněného jsou jen opakováním jeho dosavadní obhajoby a stejné námitky byly uplatněny i v rámci odvolání, přičemž odvolací soud se těmito námitkami náležitě a dostatečně podrobně zabýval, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Dále konstatovala, že dovolání se zabývá pouze otázkami skutkovými, neboť soudům je vytýkán způsob, jakým hodnotily provedené důkazy, přičemž obviněný tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít v jeho prospěch, čímž se domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, přestože skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování. Takto pojaté námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

7. Z toho důvodu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila rovněž pro případ, že by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným než výše navrhovaným způsobem.

III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

13. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

14. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Formálně sice obviněný deklaroval uvedené dovolací důvody, ve skutečnosti však sám uvodil dovolání jako podané z důvodu nesprávného hodnocení důkazů a pouze opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími pouze předestíral vlastní verzi skutkového děje, resp. pouze se snažil (do značné míry spekulativním způsobem) zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněného nebylo prokázáno, že právě on zranění poškozenému způsobil, a mohla tak v jakémsi odvetném motivu učinit neustanovená jiná osoba přítomná ve stejném baru v blízkosti poškozeného. Již výše bylo uvedeno, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších instancí sice možný je, avšak pouze ve zcela výjimečných případech extrémního rozporu skutkových závěrů soudů s obsahem provedených důkazů. Námitku tohoto druhu však obviněný ani explicitně nevznesl a stále jen prezentoval vlastní popěrnou verzi předmětné události, kterou však oba soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvrátily a Nejvyšší soud tak uzavřel, že ve věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry nalézacího soudu vyjádřenými ve výrokové části odsuzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně.

15. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 16. - 17. rozsudku soudu prvního stupně, body 7. - 11. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. To se týká i svojí povahou procesní námitky o nepoužití ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví uvedených úředních záznamů o vysvětlení osob v důkazním řízení před soudy nižších stupňů. S touto námitkou se sice stručně, avšak věcně zcela správně vypořádal odvolací soud v bodě 11. odůvodnění jeho usnesení. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).

16. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří zejména opakovaná, konzistentní a vnitřně nerozporná výpověď poškozeného, přímo obviněného usvědčující, v kombinaci se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, jakož i ostatními svědeckými výpověďmi, lékařskými zprávami apod. Je pravdou, že nikdo ze svědků onen prvotní střet neviděl a i poškozený byl udeřen z boku a zcela nečekaně, tudíž teprve poté, co se logicky podíval směrem k útočníkovi, spatřil právě obviněného, který nikoli „pouze procházel kolem“, nýbrž stál sám na místě, odkud úder přišel a to dokonce v boxerském, bojovém postoji. Výpovědí poškozeného zároveň byla spolehlivě vyloučena skutková varianta, že by snad úder měl poškozený inkasovat od zcela jiné mstící se osoby (když zcela jindy a jinde poškozený také někoho udeřil pěstí) a obviněný se v podstatě pouze náhodou nacházel v podobném místě jako tento nezjištěný útočník, díky čemuž „omylem“ poškozený nabyl dojmu, že byl udeřen obviněným a v odvetě na něj zaútočil. Nelze považovat za pochybení v hodnocení důkazů a obhajoby obviněného, že tato skutková verze byla soudy nižších stupňů vyhodnocena jako ryze spekulativní. Soudy zároveň velmi správně zohlednily aktuální stav ovlivnění alkoholem obviněného i poškozeného dle výpovědí svědků i lékařských zpráv, přičemž i tyto závěry zcela jednoznačně svědčí ve prospěch věrohodnosti a jasné vzpomínky poškozeného v kontrastu k přesně opačným kvalitám obviněného. Pokud mělo dojít k následnému pokusu „oplatit“ obviněnému fyzický útok, ani ten poškozený nijak nepopřel, což bylo soudy správně hodnoceno jako projev jeho věrohodnosti, pouze v rámci situačního konfliktu přetrvává rozdíl ve výpovědích svědků a obviněného, zda se poškozenému podařilo obviněného udeřit či nikoli. Tato otázka je však marginálního významu a v souvislosti s posouzením toho, zda se skutku dopustil právě obviněný, dokonce irelevantní. Nelze tedy uzavřít, že by byl obviněný uznán vinným na základě důkazní nedostatečnosti nebo dokonce „bez jediného důkazu“.

17. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

18. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

19. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.

20. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 8. 2020

JUDr. Vladimír Veselý

předseda senátu

Vypracoval

Mgr. Pavel Göth

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru